Rusko versus Německo II.

Post date: Aug 3, 2015 2:40:40 PM

Zatím Hitler usoudil, že nastal čas jednat. Jako Lenin byl absolutní oportunista, vždy připravený chopit se jakékoliv příležitosti a upravit podle ní své dílčí kroky. I když však přizpůsoboval svoji taktiku dané chvíli, od svých dlouhodobých plánů se neodchyloval, ale prováděl je s brutální přímočarostí. Pokud se Francie týče, byl Hitler už koncem roku 1933 z „nejhoršího venku“; alespoň si to mysleli Poláci, kteří měsíc nato Francii jako účinného spojence odepsali a raději uzavřeli dvoustrannou dohodu o neútočení s Německem. Tento zoufalý akt však evidentně neměl žádný smysl, ostatně stejně jako spojenectví z Francií. Polsko, stejně jako Československo, nemělo do budoucna žádnou šanci. Britští labouristé a francouzští socialisté vedli důslednou propagandu proti zbrojení až do začátku války a přivedli tak své země až na pokraj katastrofy. Blahovolným občanům, kteří tyto politiky podporovali, říkal Shaw „loutková armáda dobroty“. Argumenty, kterými chtěli tito lidé ospravedlnit svoji rádoby pacifistickou nečinnost, byly v tehdejší době chatrné a povrchní a dnes se nám jeví skoro k pláči. D. H. Lawrence před svou smrtí řekl: „Chtějí celosvětovou nicotu, kterou nazývají mírem a dobrou vůlí, aby si v té prázdnotě mohli připadat jako malí nezávislí pánibozi...malá morální absolutna, bezpečná před jakýmikoli otázkami...Páchne to. Takovou vůli má veš.“ Žlučovitě si přisadil i Trocký: „Na všech stranách zanechává sterilní humanitářství svou slizkou stopu, zatemňuje inteligenci, rozum a zmarňuje lidské city.“ To, že Hitler krutě pronásleduje židy, v podstatě nikoho nezajímalo. V této napjaté atmosféře, kdy šlo především o to, aby si lidstvo vytvořilo tenkou slupku nad marasmem „plných kalhot“, se vlastně nikdy nemluvilo o tom jak zorganizovat kolektivní bezpečnost v Evropě. V Anglii udala směr směšná diskuse v Oxfordském svazu, která se konala bezprostředně po Hitlerově nástupu a při níž se 275 hlasy proti 153 rozhodlo, že „toto shromáždění zásadně odmítá bojovat za krále a vlast“. Podle Churchillovy charakteristiky to bylo „bídné, sprosté, nestoudné doznání… a velmi znepokojující a nechutný příznak“.

5. listopadu 1937 sdělil Hitler svým vojenským a zahraničně politickým poradcům, že může začít období aktivní expanze a že první na řadě je Rakousko a Československo. Za nesmělé protesty pak vyhodil ministra války Blomberga a velitele armády Fritsche. Svým způsobem měli štěstí. Stalin by je dal okamžitě popravit. Hitler pak převzal funkci ministra války a nejvyššího velitele branné moci. Současně vyhodil z ministerstva hospodářství Schachta a z ministerstva zahraničí von Neuratha. Tím začali nacisté ovládat úplně všechno a nastal válečný režim.

Měsíc po vyhození Fritsche si Hitler pozval do Berchtesgadenu rakouského kancléře Kurta von Schuschnigga. Řval na něj jako na podomka a donutil jej podepsat všechny své požadavky, mimo jiné jmenování nacistického ministra vnitra. Když se rozechvělý Schuschnigg vracel s von Papenem do Salzburku, Papen prohodil: „Ano, takhle vůdce někdy jedná. Právě jste to zažil sám. Ale příště už to bude mnohem snazší. Vůdce dokáže být vyloženě roztomilý.“ „Příště“ už ale Schuschnigg dostal obsílku k transportu do Dachau.

18. března 1938 obsadil Hitler Rakousko. Při invazi ukradli Němci všechno, na co přišli. S opozicí se Hitler vypořádal rázně. Univerzitní profesoři byli přinuceni drhnout holýma rukama ulice. Když vtrhli ve Vídni do Freudova bytu, jeho manželka položila na stůl peníze na domácnost a řekla: „Poslužte si pánové!“ Bylo zapotřebí Rooseveltovy a Mussoliniho intervence a výkupného 250 000 rakouských šilinků, aby se starý pán mohl vystěhovat. Musel ještě podepsat prohlášení, že se s ním bylo dobře nakládáno, k němuž Freud připojil větu: „Gestapo mohu každému vřele doporučit.“ Němci slintali blahem. Trpká ironie přesahovala jejich rozumové schopnosti. Freudovy čtyři staré sestry odjet nesměly a skončily všechny v plynové komoře.

Na řadě bylo Československo. Všechny spekulace na záchranu Československa, které se po válce vyrojily, byly nereálné. Francie bojovat nechtěla a Anglie, i kdyby chtěla, tak neměla čím. Rovněž byly nereálné spekulace o puči německých generálů. Vždyť nehnuli prstem, když Hitler v roce 1934 zavraždil dva jejich kolegy, ani když na začátku roku 1938 odstranil dva jejich nejvyšší představené – Blomberga a Fritsche. Kde by za těch několik měsíců vzali odvahu, které se jim před tím tolik nedostávalo. Beck a jeho kolegové chtěli sice pohrůžku válkou, té se jim však nedostalo. Když se 30. srpna jednalo o československé otázce v britském kabinetu, Chamberlain to shrnul slovy: „Kabinet se shoduje v názoru, že bychom neměli panu Hitlerovi vyhrožovat válkou, vstoupí-li do Československa. Je ovšem naprosto zásadní, aby toto rozhodnutí zůstalo v tajnosti.“ Protože je však publicita pro udržení pevné linie nezbytná, zůstává toto rozhodnutí kabinetu nepochopitelné; ledaže si Chamberlain i jiní přáli, aby Hitler nebyl svržen. Z toho by tedy jasně vyplývalo, jak Hitler jakožto politicko-sociální jev úzce souvisí s realitou sovětského Ruska. Dopomohl mu k moci strach z komunismu a tentýž strach mu umožnil, aby se u moci udržel. Chamberlainovi nebylo v té době jasné, že Hitler představuje stejně absolutní hrozbu jako Stalin. Britové měli tendenci podceňovat sílu ruské armády, zato měli právem strach z politického potenciálu komunistické expanze. Hitler často vyhrožoval: „Kdyby zanikla nacionálně socialistická strana, přibude v Německu 10 milionů komunistů.“ Alternativu svého systému neviděl v liberální demokracii, nýbrž v internacionálním socialismu. Obsazením Rakouska získal Hitler 12 divizí. Obsazením Československa si uvolnil dalších 30 divizí, které mohl nasadit jinde a získal válečný potenciál na asi 80 divizí, což se rovnalo celé francouzské armádě.

28. března 1939 vypověděl Hitler smlouvu s Polskem a zahájil přípravy k jeho napadení. Považoval ho za nesmyslnou anomálii a ještě mu překáželo v tažení na východ. Neviděl důvod, proč by Angličané nebo Francouzi měli jeho plánům bránit. Jestliže nebyli ochotni bojovat kvůli Československu, kde to mělo určitý vojenský význam, proč by měli válčit kvůli Polsku, kde to žádný význam nemělo? Ostatně proč by kapitalistické státy neměly přivítat jeho tažení na východ, když bylo jeho cílem zničení bolševismu? Jenže okupace Prahy a následné bleskové obsazení litevského Memelu, přesvědčily většinu Britů, že k válce dojde co nevidět. Strach ustoupil zoufalé rezignaci a zbabělou nedomyšlenou vypočítavost, která vedla k Mnichovu, vystřídalo nezvratné iracionální rozhodnutí postavit se Hitlerovi při nejbližší příležitosti bez ohledu na výhody a nevýhody. A tak již za tři dny se Britové Polsku zaručili, že „bude-li podniknuta akce, která zřejmě ohrozí polskou nezávislost tak, že se Polsko bude muset bránit vlastním vojskem, vláda jeho Veličenstva mu okamžitě poskytne veškerou možnou pomoc“. Chamberlain tento krok učinil bez konzultací z francouzskou vládou i když bylo jasné, že ta ho nakonec bude muset potvrdit. Hitlerovi tento hysterický krok působil starosti, protože jeho splnění záviselo v podstatě jen na rozhodnutí polské vlády a ne na zralé úvaze. V tom byla také nesmyslnost tohoto prohlášení, protože Británie Polsku žádnou účinnou pomoc nebyla schopna poskytnout a přesto se zavázala, že vyhlásí Německu válku, když ji o to Polsko požádá. To Hitlerovi stačilo, aby se rozhodl pro zásadní, byť i dočasnou změnu spojeneckých vztahů. Chtěl vést, krátké, omezené, ale politicky významné války, ale za každou cenu se chtěl vyhnout totální neomezené vyhlazovací válce a vyčerpání, jaké Německo zažilo v letech 1914-18. Poslední z těchto bleskových válek mělo být rozhodující tažení proti Rusku a po vybudování euroasijského impéria by Německo sbíralo síly na dlouhý celosvětový konflikt. Po dobití ruských zdrojů by se ho již těžko podařilo zastavit. Výsledkem těchto úvah bylo to, čemu soukromě říkal „smlouva se satanem na vymítání ďábla“.

Spojencům teď nezbylo nic jiného, než zapřít svoji nechuť a jít žebronit ke Stalinovi. A tak se 1. srpna vydala anglo-francouzská delegace do Ruska, a to po moři, protože vhodné letadlo nebylo k dispozici. Když předložili svoje návrhy, Stalin se jim vysmál. „Nabyli jsme dojmu,“ řekl Stalin, „že britská a francouzská vláda nejsou pevně rozhodnuty jít do války, kdyby bylo Polsko napadeno, ale doufají, že diplomatické seskupení Británie, Francie a Ruska Hitlera odradí. My jsme si jisti, že ne.“ „Kolik divizí,“ zeptal se Stalin, „postaví Francie po mobilizaci proto Německu?“ Odpověď zněla: „Asi sto.“ Potom se zeptal: „Kolik jich pošle Anglie?“ Odpověď zněla: „Dvě hned a dvě později.“ „Ach, tak dvě hned a dvě později,“ opakoval ironicky Stalin. „Víte,“ zeptal se, „kolik divizí budeme muset vyslat na ruskou frontu, jestliže půjdeme do války s Německem?“ Nastala pauza. „Přes tři sta.“

Němce však Stalin dále griloval, aby si zajistil silnější pozici při vyjednávání. Ještě 4. srpna mohl německý velvyslanec Schulenburg telegrafovat z Moskvy pouze toto: „Z Molotovova celkového postoje je zřejmé, že sovětská vláda je ve skutečnosti ochotnější přistoupit na zlepšení sovětsko-německých vztahů, ale stará nedůvěra k Německu stále přetrvává. Můj celkový dojem je, že sovětská vláda je v tuto chvíli rozhodnuta podepsat dohodu s Anglií a Francií, splní-li všechna sovětská přání. Vyjednávání by zajisté mohlo trvat ještě dlouhou dobu, zvláště když nedůvěra vůči Anglii je také veliká…Z naší strany bude zapotřebí vynaložit značné úsilí, abychom sovětskou vládu přiměli k obratu.“ Nemusel si dělat starosti. Kostky už byly vrženy.

Na plenárním zasedání ústředního výboru strany 19. ledna 1925 definoval Stalin ruský postoj k válce mezi kapitalistickými státy: „Pokud by k takové válce došlo, budeme se muset zapojit, ale budeme posledními účastníky, abychom mohli přihodit na misku vah rozhodující závaží, jež se projeví jako směrodatný faktor.“ Důležité svědectví nám v této věci podává generál Walter Krivitski, až do své defekce na konci roku 1937 šéf Stalinovy tajné služby v západní Evropě, muž č. 2 po Lvu Trockém na Stalinově seznamu lidí určených k likvidaci, kterého hledali tři roky Stalinovi zabijáci, až ho dopadli 10. února 1941 ve Washingtonu. Ve své knize „V Stalinově tajné službě“ prozradil, že Stalin usiloval o dohodu a spojenectví s Hitlerem po celou druhou polovinu 30. let, dokonce i v době, kdy proti sobě aktivně válčili ve Španělsku. Předpověděl i pakt Molotov-Ribbentrop a to ještě předtím, než k němu stačilo dojít.

Jestliže Hitler ještě v červenci věřil, že se mu podaří nejprve obsadit Polsko a následně jej využít jako nástupiště k útoku na Rusko, zpráva o příjezdu anglo-francouzské delegace do Moskvy ho zahnala do úzkých. Už i pouhá možnost spojeneckého dojednání s Rusy by zhatila jeho polské plány. Poslal proto do Moskvy urychleně ministra zahraničí Ribbentropa a již 23. srpna byl pakt agrese proti Polsku, známý jako pakt Molotov-Ribbentrop uzavřen. Pakt znamenal i osobní sblížení. Stalin mluvil o Hitlerovi jako o géniovi, který se vypracoval z ničeho jako on sám. Hitler zase Stalina obdivoval, jak se vypořádal s extrémisty. Řekl, že Stalin vytvořil „nový druh slovansko-moskevského nacionalismu“ a tím zbavil bolševismus židovského internacionalismu. Mussolini zase zastával názor, že bolševismus je už mrtvý, že ho Stalin nahradil „jakýmsi slovanským fašismem“. Nejhorší na tom je, že oba měli svým způsobem pravdu. Pakt však Hitlerovy problémy nevyřešil. I po uzavření paktu stále ještě doufal, že se vyhne válce se západem a že jeho nové spojenectví omráčí Británii tak, že propadne bezmocné apatii. Na britskou politiku to však mělo pouze ten vliv, že si všichni politici uvědomili, že je válka neodvratná. Hitler napadl Polsko 1. září 1939 a Anglie s Francií mu vyhlásily válku. Tím však došlo k drastické revizi Hitlerova vojenského programu, takže se ocitl v mnohostranné válce, které se tak přál vyhnout. Vojenským protokolem, který podepsal v květnu 1939 generál Gamelin s polským ministrem války Kasprzyckým, se Francie zavázala, že okamžitě, jak bude Polsko napadeno, zaútočí na agresora a že francouzská armáda vtáhne do Německa do šestnácti dnů. Žádný s těchto slibů nebyl dodržen. 8. září provedli Francouzi jen opatrný vojenský průzkum, který byl však brzy zastaven. Když pak došly z polské fronty jednoznačně nepříznivé zprávy, tak veškeré útočné plány 22. září zrušili.

Benito Amilcare Andrea Mussolini

Britové nemohli sami dělat nic. Jak vyplývá z jednání na anglo-francouzském štábu, byli to právě Britové, kteří požadovali naléhavě zásah na hlavní německé frontě. Francouzi tam však nechtěli podnikat nic a plánovali pouze diverzní akce ve Skandinávii, na Kavkaze, v Soluni, ve Finsku a jinde. Churchill k tomu poznamenal: „Ve všech válkách a potížích, které na mě za mého života dolehly, jsem byl vždy spjat s Francouzi a byl jsem tedy přesvědčen, že pro mě udělají aspoň tolik, jako pro kteréhokoliv jiného žijícího cizince. Ale v této fázi „podivné války“ jsem s nimi nedokázal hnout. Když jsem naléhal příliš silně, odmítali mne způsobem, jaký jsem nezažil ani předtím, ani potom. Pan Daladier mi s mimořádně oficiálním výrazem sdělil, že „prezident republiky osobně intervenoval a že nesmí být podniknuta žádná agresívní akce, jež by Francii přivodila odvetu“. Tato představa, že nepřítele nesmíme dráždit, se mi vůbec nezamlouvala…Vypadalo to, že dobří, slušní, civilizovaní lidé sami nikdy nesmějí udeřit dřív, než jim bude zasazen smrtelný úder.“

Sir Winston Leonard Spencer-Churchill

Protože bylo nebezpečí, že Britové nebudou akceptovat Norskou a Švédskou neutralitu, a švédskou železnou rudu Hitler nutně potřeboval, obsadil nenadálým útokem Norsko i Dánsko. Obsazením Norska navíc získal spoustu výhodných základen pro operace leteckých a námořních sil. Pak na základě Mansteinova odvážného plánu obsadil za šest týdnů půlku Francie. Stalin se z vítězství Wehrmachtu radoval a ihned zreorganizoval vlastních 13 000 tanků podle německého vzoru. Francie se rychle přiklonila k nacistickému táboru. Odzbrojena socialisty, zrazena fašisty a ještě více komunisty, se zhroutila bez přátel a pozůstalých. Z režimu ve Vichy si Hitler udělal spojence velmi snadno. Horší to bylo se Španělskem. Franco byl rozhodnut nenechat se zaplést do války, kterou obecně pokládal za svrchované zlo, natož do války vedené Hitlerem ve spolupráci ze Stalinem, kterou považoval za zhmotnění všeho zla dvacátého století. Proto v září 1939 vyhlásil přísnou neutralitu a Mussolinimu radil totéž. 13. června 1940 změnil sice neutralitu na „neúčast ve válce“, kterou definoval jako „určitou formu národních sympatií s osou“, nicméně jako cenu za svůj ústupek vyšrouboval své požadavky neobyčejně vysoko. Chtěl Oran, celé Maroko, rozsáhlá území v západní Africe, velké množství válečného materiálu a zařízení pro útok na Gibraltar a k obraně Kanárských ostrovů.

Když se 23. října 1940 setkal v Hendaye s Hitlerem, nejenom zvýšil své požadavky, ale pozdravil svého německého dobrodince s ledovým chladem na okraji pohrdání. Protože sám byl voják z povolání a Hitler jen pouhý frajtr, sledoval obvyklou vojenskou přehlídku s netajeným opovržením. Mluvili, jak zaznamenal Hitlerův tlumočník Paul Schmidt, „ne spolu, ale spíš na sebe“ do dvou hodin do rána, ale nedohodli se na ničem. Hitler později řekl Mussolinimu, že by si dal raději vytrhnout několik zubů, než aby musel ještě jednou podstoupit něco podobného. V červenci, v srpnu a v září 1940 britské stíhací perutě a řetězy radarů úspěšně odrazily pokus Göringovy Luftwaffe zničit vojenská letiště v jihovýchodní Anglii, což bylo nutnou předehrou k jakémukoliv pokusu o invazi do Británie. Tím ztratil Hitler možnost vést na Západě válku, která by měla ještě nějaký smysl. Byl čas obrátit zraky na východ.

Je třeba se ještě zmínit o některých obchodních smlouvách. 19. srpna 1939 byla uzavřena německo-ruská obchodní smlouva, podle které se Rusko zavazovalo dodat Německu suroviny podle německých objednávek za 180 milionů říšských marek. Německo pak poskytlo Rusku možnost nákupu německého průmyslového zboží za 120 milionů říšských marek a úvěr na koupi německého zboží ve výši 200 milionů říšských marek na 7 let, za velmi výhodných úrokových sazeb.

Aby pomohli Německu překonat britskou blokádu, uzavřeli Rusové 11. února 1940 s Německem složitou obchodní smlouvu, která byla čtyřikrát větší než smlouva z roku 1939. V prvním roce se zavázali dodat Německu 1,5 milionu tun obilovin, půl milionu tun pšenice, 900 000 tun ropy, 100 000 tun bavlny, 500 000 tun fosfátů a značné množství dalších životně důležitých surovin, spolu s tranzitem milionu tun sóji z Mandžuska. Tyto a jiné zásoby byly přepravovány přes sovětská a obsazená polská území. Rusové měli obdržet námořní křižník, plány bitevní lodi Bismarck, těžké námořní zbraně a jiná námořní zařízení. Třicet německých nejnovějších bitevních letounů, včetně stíhaček ME Bf-109, ME Bf-110 a bombardérů Ju-88. Rusové také dostali olej, elektrická zařízení, lokomotivy, turbíny, generátory, dieselové motory, lodě, obráběcí stroje a vzorky německého dělostřelectva, tanky, výbušniny, chemická válečná zařízení a jiné položky. Rusové také poskytli Německu tajnou ponorkovou základnu Basis Nord v zálivu Zapadnaya Litsa u Murmansku. Tato základna měla umožnit tankování a údržbu ponorek a rovněž umožňovala nájezdy a útoky na obchodní lodě. Pokud jde o utajení, byla výhodně umístěna, protože byla obklopena ruským územím a uzavřena pro zahraniční i ruskou vnitrostátní námořní dopravu. Vjezd do ní byl chráněn proti pozorování z otevřeného moře.

Zapadnaya Litsa - Basis Nord

11. března 1940 schválil Kongres Spojených států zákon o půjčce a pronájmu, který umožňoval prezidentovi „prodávat, převádět, vyměňovat, pronajímat, půjčovat nebo jiným způsobem přidělovat“ materiál kterékoliv zemi, jejíž obranu považuje za životně důležitou pro bezpečnost Ameriky. Teoreticky to Rooseveltovi dovolovalo posílat do Británie zadarmo neomezené množství válečných dodávek. Prakticky však nadále platila Británie za většinu zbraní a oplátkou se vzdala v podstatě zbytku svého exportu do Spojených států a zavázala se, že po válce zruší celní preference. Rooseveltovy podmínky pro dodávky zbraní Rusku byly daleko příznivější. Zákon o půjčce a pronájmu byl pro Churchilla důležitý také v tom směru, protože se domníval, že by mohl Hitlera zlákat ke konfliktu se Spojenými státy. Počátkem roku 1941 si totiž uvědomil, že starý evropský systém legitimních vlád se rozpadl a že jediná možnost obnovení právního řádu spočívá v naději, že se Hitler nějak přepočítá. A v tom se nezklamal.

***

Když přijel Molotov 12. listopadu 1940 do Berlína, aby Hitlerovi navrhl pakt Berlín-Řím-Moskva-Tokio a pokusil se pro sféru ruského vlivu získat především, Finsko, Rumunsko a Bulharsko, dále černomořské úžiny a eventuálně Maďarsko, Jugoslávii, západní Polsko, Švédsko a podíl na vstupu do Baltského moře, došla Hitlerovi trpělivost. Na ruské návrhy sice neodpověděl, ale v kuloárech se vyjádřil, že se tím stal nacisticko-sovětský pakt neudržitelný i jako „sňatek z rozumu“. Tak se stal plán na napadení Ruska, zvaný Barbarossa, náhle aktuální.

I Rusové však měli obdobný plán na vojenský útok proti Evropě, který se nazýval: “Zásady plánu strategického rozvinování ozbrojených sil Sovětského svazu pro případ války proti Německu a jeho spojencům.” Dnes je známo celkem 5 variant tohoto plánu - ze srpna 1940, ze září 1940, z října 1940, z března 1941 a z druhé poloviny května 1941, které se však od sebe liší pouze okrajově. Autorem dokumentu byl generálmajor A. M. Vasiljevskij, zástupce náčelníka operační správy a opravy textu prováděl generál Vatutin. Stalin jej s konečnou platností schválil na poradě vysokých velitelů armády 24. května 1941. V dokumentu se uvádí:

“Považuji za nezbytné nepřenechat v žádném případě iniciativu na straně německého velení, předstihnout protivníka v rozvinutí a zaútočit na německou armádu v tom okamžiku, kdy se bude nacházet ve stadiu rozvinování, takže nedokáže organizovat obranné linie a spolupráci druhů vojsk. Jako první strategický cíl v činnosti Rudé armády stanovit porážku hlavních sil německé armády, jež se nachází jižně od města Demblin, a do 30 dnů dosáhnout linie Ostrolenka - řeka Narew - Lowicz - Lodž - Kreuzburg - Oppeln - Olomouc. Následným strategickým cílem stanovit útok z prostoru Katowice severním nebo severozápadním směrem, způsobit porážku nepřátelským jednotkám ve středu a na levém křídle nepřátelské sestavy v prostoru bývalého Polska a Východního Pruska…Následnými údery bojového letectva na zjištěné letecké základny a bojovými střety ve vzduchu zničit nepřátelské letectvo. Vybojovat nadvládu ve vzduchu a realizovat silné letecké údery proti největším uskupením nepřátelského pozemního vojska, železničním uzlům, mostům a přepravám, aby bylo co nejvíce zdrženo soustřeďování a rozvinování nepřátelských sil…“

V závěru dokumentu je uvedeno:

“Žádám:

1. Odsouhlasení předloženého plánu strategického rozvinování ozbrojených sil Sovětského svazu a plánu předpokládaných bojových akcí v případě války proti Německu.

2. Vyřešení co nejrychlejší skryté mobilizace a skrytého soustředění vojsk, v prvé řadě armád zálohy hlavního velení a letectva...”

Ve stati publikované v roce 1992 maršálem A. M. Vasiljevským se uvádí, že: „V lednu 1941, kdy bylo již zcela jasné, že se blíží válka, byly nejdůležitější prvky operačního plánu prověřovány během strategické vojenské hry za účasti nejvyššího velitelského sboru ozbrojených sil.“ Plukovník P. N. Bobylev, kandidát historických věd ve svém článku „Репетиция катастрофы“ (Opakování katastrofy; Vojenský historický časopis "№ 7, 8, 1993) nám popisuje podrobnosti tohoto cvičení:

„Myšlenka operativní a strategické hry s vrchním velením štábu Rudé armády byla schválena lidovým komisařem obrany SSSR maršálem Sovětského svazu S. K. Timošenkem 11. října 1940. Hra byla plánována jako obousměrná v severo-západním směru na téma: „Útočná operace frontu s průlomem opevněných oblastí.“ Učební cíle byly formulovány takto:

Poskytnout praxi vyššímu velení:

  • v organizaci a plánování frontových a armádních operací, jejich bojové a materiální zajištění do plné hloubky
  • v řízení operací, organizaci a poskytování spolupráce ozbrojených sil a druhů vojsk a řízení týlu

Prozkoumat a osvojit si základy moderní ofenzívní operace frontu i armády, především:

  • organizace a metody průlomu opevněných oblastí
  • vynucené překročení velkých vodních překážek
  • organizace a provedení protivýsadkových operací s cílem zabránit vysazení mořských a vzdušných desantů
  • zabezpečení vysazení velkých výsadkových jednotek
  • vstup skupin mechanizované kavalérie do průlomu
  • spolupráce s námořnictvem

Předpokládalo se také prozkoumání Baltského válčiště a východního Pruska v rámci výuky základů obranných operací v tomto prostoru. Jak je patrné z citované části dokumentu, bylo naplánováno vypracování útočné operace frontu i armády, o čemž svědčí výběr uvedených témat.“

V knize 1941 год. Уроки и выводы (Rok 1941. Poučení a závěry; Moskva, Vojenizdat 1992) píše skupina historiků toto:

“Zámysl strategického rozvinování a vytváření operačních uskupení z valné části odrážel útočné cíle…na zaujímanou vojenskou sestavu měl vliv útočný charakter plánovaných strategických akcí...Přeprava vojsk byla koordinována se závěrem soustřeďování vojsk v oblastech podle daných operačních plánů, tedy od 1. do 10. července 1941.”

Na velitelském shromáždění v prosinci 1940 generál Žukov prohlásil:

“Vítězství získá ta strana, která lépe zvládne přípravu a realizaci momentu překvapení při využití sil a prostředků. Překvapivost patří v soudobé útočné operaci k nejvýznamnějším faktorům vítězství. Pokud chceme momentu překvapení věnovat dostatečnou pozornost, musíme v rámci Rudé armády využít všech prvků maskování a oklamání protivníka. Maskování a klamání musí procházet jak červená nit veškerým výcvikem a přípravou vojsk, velitelů i štábů Rudé armády. V budoucích ozbrojených střetech budou mít důležité místo v operační a taktické připravenosti…“

Z tohoto důvodu také probíhalo strategické rozvinování útočných jednotek při zachování mírového provozu na železničních tratích. A nejenom to, nemohl být z důvodu utajení data útoku realizován plán krytu (plán krytí rozvinujících se útočných jednotek) a to až do úplného soustředění útočných sil, tedy do data blížícího se 10. červenci 1941.

Российский государственный архив социально-политической истории Москва (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin Moskva; fond 17, karton 162, složka 35, list 13) uchovává zajímavý dokument. Je to rozhodnutí Politického výboru ÚV VKS/b/ ze 4. června 1941: “…schválit vznik jedné střelecké divize Rudé armády, která bude tvořena vojáky polské národnosti, nebo vojáky, kteří hovoří polsky”. Podobnou analogii nalezneme 11. listopadu 1939, dvacet dnů do plánovaného zahájení ruského útoku na Finsko. Tehdy bylo schváleno rozhodnutí o výstavbě 106. střelecké divize, do které byli povoláni vojáci hovořící finsky a karelsky.

Jak známo, Hitler zaútočil za úsvitu 22. června 1941. Jaká tedy byla situace? Proti 84 německým střeleckým divizím stálo na strategických směrech 155 ruských, přičemž ruská pěší divize měla 14 500 vojáků, německá pěší divize měla 16 500 vojáků. O něco vyšší početní stav německé pěší divize však byl dán vyšším počtem vojáků týlových služeb. Ani v palebné síle nebyla střelecká divize Rudé armády slabší než její protivník. Podle tabulek počtů z dubna 1941 měla střelecká divize Rudé armády ve výzbroji 10 400 pušek, 166 těžkých kulometů a 392 lehkých kulometů, kdežto německá pěší divize měla 11 500 pušek, 138 těžkých kulometů a 378 lehkých kulometů. Dělostřelecká výzbroj ruské divize mírně předčila německou (hmotnost salvy 1395 : 1384 kg, počet hlavní 78 : 74). V tankovém vojsku byl poměr tanků 3266 : 8603 (1 : 2,63) ve prospěch Rusů. Poměr letadel 2504 : 5131 (1 : 2,05) ve prospěch Rusů.

V okamžiku německého útoku stála ruská armáda před několika klíčovými problémy. Její jednotky se podle operačního plánu teprve rozmísťovaly do útočných postavení, což mělo být ukončeno, jak již víme, 10. července. Převážná část takto rozmísťovaných sil ještě nebyla dozbrojena a z důvodu utajení data útoku nebyl realizován plán krytu. Ukažme si to na datech, která uvádí ve své stati Истоки поражения в Белоруссии (Počátky porážky v Bělorusku; Vojensko-historický věstník) major V. A. Semidětko pro Západní zvláštní vojenský okruh (ZapOVO) 22. června 1941:

Poměr sil a prostředků v pásmu ZapOVO dne 22. června 1941

Potenciál

Počty plánovaných a skutečných stavů bojových vozidel a dělostřelectva mechanizovaných sborů 13. - 19. června 1941

Stavy MK

Z tabulky je zřejmý zejména nedostatek středních T-34 a těžkých tanků KV-1 u většiny mechanizovaných sborů, ale u některých sborů i nedostatek tanků vůbec. Chybí rovněž i obrněná vozidla, ale dělostřelectvo je jen mírně pod stavem. Vzhledem k tomu, že v té době měl Stalin v oblasti od západních hranic po Moskvu a Lenigrad 12 400 bojeschopných tanků z toho 1500 zcela nových středních a těžkých tanků T-34 a KV, je zřejmé, že měly být přesunuty z důvodu utajení do výchozích pozic až v poslední fázi rozmísťování vojsk. Ostatně stejně tak se zachovali Němci, kteří přesunuli z důvodu utajení své tankové divize do výchozích prostorů až v posledních dnech před útokem. Například tankové divize ze stavu von Kleistovy 1. tankové skupiny byly nakládány do železničních vagónů ve dnech 6. až 16. června 1941 a do železničních stanic v jižním Polsku (Lublin, Sandoměř, Rzeszów), kde byly vykládány, dorazily ve dnech 14. až 20. června. Výchozích prostorů dosáhly tři tankové divize (11., 13. a 14.) až v posledních hodinách před zahájením bojových akcí, zatímco dvě zbývající tankové divize (9. a 16.) se nacházely stále ještě na přesunu, asi 100 až 150 km od hranice.

Na následující mapě je zobrazeno rozvíjení útočného postavení ruských vojsk, včetně mechanizovaných sborů (MK) do citlivých míst německé sestavy, tedy do dotyků německých armádních skupin Sever, Střed a Jih, 21. června 1941. Toto postavení, jak je na první pohled zřejmé se sice hodí k útoku, ale v žádném případě k obraně.

Z mapy je zřejmé, že v té době nejlépe vybavené mechanizované sbory - 3., 6., 15., 4. a 8. jsou již dislokovány v útočných směrech. Obdobným způsobem, tedy na vrcholech výběžků, byly rozmístěny sovětské těžké dělostřelecké pluky - např. v sestavě 3. armády, jež kryla Grodno, se nacházely jen dva pluky (152. a 444.), zatímco v sestavě 10. armády západně od Bělostoku jich bylo soustředěno sedm (130., 124., 156., 262., 311., 315. a 375.).

Tyto špatně rozložené, nedozbrojené a špatně vycvičené jednotky musely ovšem dokonale seřízenému německému válečnému stroji podlehnout zvláště, když se Hitlerovi podařilo eliminovat ruské letectvo. V listopadu stáli Němci před Moskvou a do konce roku se jim podařilo zajmout 3,5 milionu Rusů a zabít nebo zranit další milion. Hitler jásal, protože nevěděl, že hostina už skončila. Jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Pro obrovské rozlohy Ukrajiny a jižního Ruska plánoval nové osídlení německou civilizací, výstavbu dálnic, paláců a půvabných německých vesniček. Nevynechal však ani Evropu. Belgie, Nizozemí, Lucembursko a celý francouzský sever kolem Sommy měl být včleněn do Velkoněmecké říše. Nancy se mělo stát Nanzigem, z Besançonu udělal Bisanz. Norský Trondheim se měl stát významným německým městem a námořní základnou s 250 000 obyvateli. Alpy měly být hranicí mezi „Severní velkoněmeckou říší“ s novým hlavním městem Germania a „Jižní římskou říší“. Papež měl být oběšen v plné pontifikální nádheře na svatopetrském náměstí. Štrasburskou katedrálu hodlal proměnit na „památník neznámého vojína“. Budou vypěstovány nové druhy obilí jako například víceleté žito. Zakáže kouření, vegetariánství bude povinné, obnoví starogermánské pletařské umění, zřídí zvláštní dozorčí úřad pro péče o psy a ustanoví pověřence pro potírání hmyzu, much a komárů. Všechny tyto konstruktivní návrhy však musely zatím počkat, protože program osídlení Ruska úzce souvisel s „konečným řešením židovské otázky“.

Vraťme se však ke Stalinovi. Dodnes si západní historici lámou hlavu, proč se Stalin nechal v červnu 1941 tak překvapit, když dostával spoustu varování o německém útoku. Odpověď je poměrně jednoduchá. Stalin byl mužem železné logiky a o svém socialistickém soupeři Hitlerovi si myslel totéž, protože jej obdivoval. Neuvědomil si, že Hitlerovy předchozí úspěchy nejsou výsledkem logického uvažování, ale bezbřehého voluntarismu, jehož iracionalita doposud vždy jeho protivníky zaskočila. A nejenom jeho protivníky. Zaskočila i většinu vysokých důstojníků německé armády, kteří mu sice zpočátku odporovali, ale později v podstatě rezignovali. Stalin dobře věděl o Hitlerově prosincové směrnici, kde se říká: „Německá branná moc musí být připravena zničit sovětské Rusko v průběhu rychlého vojenského tažení, a to ještě dříve, než bude ukončena válka s Velkou Británií…Konečným cílem operace bude vytvoření obranné bariéry vůči asijskému Rusku na všeobecné linii Volha - Archangelsk.“ Aby však bylo možné útočit na obrovském válčišti od Černého moře k Baltskému moři a do obrovské hloubky (vždyť od Brestu k Moskvě to je tisíc kilometrů), je třeba mít převahu v počtu vojáků, převahu v palbě, převahu v tancích, převahu v letadlech. Ovšem německá branná moc neměla onu „klasickou” trojnásobnou převahu, kterou požadovaly všechny vojenské příručky. Neměla totiž vůbec žádnou převahu. Kromě toho používali Němci pro dopravu většinou koňských potahů, což se později začalo projevovat jako čím dál větší handicap. Takže co tedy mohl Hitler nasadit a nakonec také nasadil proti Rusku:

· 3 skupiny armád, které měly 84 pěších divizí, 17 tankových divizí a 13 motorizovaných divizí - celkem 114 divizí

· 9 zabezpečovacích divizí, určených k ochraně týlu;

· 4 divize armády Norsko, jež zahájily bojové akce až počátkem července 1941;

· 24 pěších divizí, 2 tankové divize a 1 motorizovanou divizi zálohy vrchního velení, které se jako celek objevily na východoevropském válčišti až koncem září;

· 36 finských, rumunských, maďarských, slovenských a italských divizí, z nichž pouze část byla nasazena do bojových akcí v červenci 1941

· a nakonec mu zbývala už jen Hitlerjugend

To bylo opravdu maximum, jež si osmdesátimilionové Německo po dvou letech od všeobecné mobilizace mohlo dovolit. Naproti tomu ty divize, které ruská armáda do 22. června 1941 rozvinula v západních vojenských okruzích, byly minimem, jež si mohlo téměř dvousetmilionové Rusko dovolit. Tyto divize byly vytvořeny v průběhu tajné mobilizace a utajeně přesunovány k západní hranici v průběhu stále ještě nedokončené redislokace. Rusové však na základě výnosu Presidia nejvyššího sovětu SSSR z 22. června 1941 zmobilizovali 10 milionů mužů a tím byly již v srpnu v úplnosti vyčerpány zbytky osob ze všech mobilizačních ročníků. Pak byly, na základě výnosu Státního výboru obrany č. 459 z 11. srpna 1941, povolány do zbraně další čtyři miliony osob. A další dva miliony osob byly povolány do tzv. domobraneckých divizí. Rusko mělo tak velké zálohy živé síly, že mohlo vytvářet stovky nových divizí a zároveň neustále doplňovat ztráty ve stovkách rozbitých divizí. Jinak řečeno, bylo schopno neustále kompenzovat neschopnost velení a špatnou kvalitu vojáků obrovskou převahou lidského materiálu. Rovněž zbrojní výrova se nedala srovnávat. V roce 1942 vyrobili Němci 6 000 tanků, Rusové 24 700; Němci 15 400 letadel a Rusové 25 300.

Stalin, vědom si svého lidského a vojenského potenciálu, právem považoval Hitlerova prohlášení za pouhé proklamace. Logické vysvětlení jeho strategie bylo na základě znalostí předchozího vývoje války jediné - hlavním cílem se v létě 1941 měla stát porážka Velké Británie, přičemž soustředění značných německých sil na sovětských hranicích má jen zabezpečit německý strategický týl před ruským útokem. Stalin uviděl svoji příležitost a rozhodl se k útoku v polovině července 1941. Ovšem nepočítal s Hitlerovou iracionalitou a mizernou kvalitou svých vojáků, kteří nota bene za něj zase až tak bojovat v mnoha případech ani nechtěli.

Po zahájení německého útoku začal Stalin okamžitě jednat. První krokem bylo úspěšné zvládnutí mobilizace. Dalším krokem byla stabilizace zázemí, protože se řídil podle Leninova známého výroku: „Nestabilní zázemí Děnikina, Kolčaka, Wrangela a imperialistických agentů předurčilo jejich porážku.“ Od začátku července 1941 začal pomalu shromažďovat vlastní vojenské rezervy – Stavku – které velel osobně a jejíž existenci skrýval i před nejvyššími armádními veliteli. Používal ji, buď aby zahájil nečekanou ofenzívu a zůstal tak suverénním rozhodčím na bojišti, nebo aby zastrašoval generály, jak to dělal Hitler se svými SS. Celé své území tak stabilizoval Stavkou, stranickými jednotkami, oddíly NKVD a organizací zvanou Centralnyj štab, která měla dozor nad partyzány a které rovněž osobně velel.

Dalším krokem byla konsolidace armády. Již 16. srpna 1941 vydal Stalin rozkaz č. 270 s názvem “O případech zbabělosti, vzdávání se do zajetí a o předcházení těmto jevům” a nechal jej také podepsat svým nohsledům - Buďonnému, Vorošilovovi, Žukovovi, Molotovovi, Timošenkovi a Šapošnikovovi. V rozkazu se pravilo:

“Přikazuji:

Velitele a politické pracovníky, kteří se v průběhu boje zbaví svých hodnostních distinkcí a dezertují do týlu nebo se vzdají do nepřátelského zajetí, považovat za opovrženíhodné dezertéry, jejichž rodiny je třeba uvěznit jako příbuzné zločinců, kteří porušili přísahu a zradili svoji Vlast. Přikazuji všem vyšším velitelům a politickým pracovníků, aby na místě stříleli podobné dezertéry z řad velitelského sboru…

Přikazuji každému vojákovi, bez ohledu na jeho služební postavení, vyžadovat na svých nadřízených, aby se jeho jednotka, pokud se dostane do obklíčení, bránila do posledního dechu, aby se snažila o probití ke svým. Pokud by se objevil nadřízený nebo i celá skupina vojáků, kteří se místo odporu do posledních sil snaží přejít k nepříteli nebo vzdát do zajetí, musí být zničena všemi prostředky včetně leteckého bombardování, přičemž rodiny vojáků, kteří se vzdají do zajetí, budou zbaveny státních přídělů a pomoci…“

Termín „zbaveny státních přídělů a pomoci“ znamenal fakticky pro rodiny provinilců smrt hladem. Nedostatkovým zbožím byl především textil a cukr. Za průměrnou dělnickou měsíční mzdu bylo možné koupit pouhé 4 kg chleba nebo dva kousky mýdla a na černém trhu byly závratné ceny. Jestliže před válkou stál kilogram cukru šest a půl rublu, v roce 1942 se jeho cena vyšplhala na 500(!) rublů. Takže vojáci měli opravdu snadný výběr.

Protože však ani tato drastická opatření mnohdy nepomohla, byly vyčleněním z NKVD vybudovány zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš (Smrt špiónům). Byly podřízeny opět přímo Stalinovi a jejich náčelníkem byl Viktor Abakumov. Směrš se podle činnosti dělil na pět operativních odborů:

  • stíhání armádních zběhů, odhalování zrady a projevů defétismu
  • zpravodajský sběr informací a vysílání agentů za nepřátelské linie
  • distribuce informací a rozkazů
  • zatýkání podezřelých, včetně civilistů
  • soudní činnost vykonávanou prostřednictvím tříčlenných tribunálů (tzv. trojek)

Oblast jeho činnosti byla zhruba tato:

  • jednotky Smerše vybavené kulomety měly zabránit střelbou do řad vojáků Rudé armády jejich ústupu před nepřítelem
  • sledování a otevírání pošty, přijímání a prověřování udání, provokace atd.
  • prověřování sovětských zajatců vracejících se z německých zajateckých táborů - se všemi bylo nakládáno jako s pravděpodobnými dezertéry a byli deportováni do gulagů
  • repatriační činnost jednotky Smerše prováděly i okupačních zónách Spojenců. Buď přebíraly bývalé občany SSSR vydávané spojeneckými úřady v rámci dohod z Jalty (např. 45 tisíc Kozáků předaných SSSR Velkou Británií) nebo prováděli únosy příslušníků protisovětské opozice ze západních zón
  • zvláštní oddíly Smerše doplněné sovětskými vědci pátraly v Německu a Rakousku po uznávaných vědcích. Priorita byla kladena zejména na fyziky (pro potřeby sovětského jaderného výzkumu), smlouvy byly ale nabízeny i chemikům či specialistům na raketovou techniku. Zároveň tyto oddíly pátraly po písemnostech týkajících se německého jaderného výzkumu a materiálech potřebných pro výrobu jaderných zbraní (uran, těžká voda atd.)
  • oddíly Smerše bývaly pověřovány likvidací osob z řad emigrace či defektorů z řad sovětských zpravodajských služeb
  • násilné repatriace do SSSR - na obsazených územích jednotky Smerše vyhledávaly bývalé ruské uprchlíky z řad tzv. bílé emigrace (protisovětské opozice), příslušníky Vlasovových jednotek, které spolupracovaly s nacisty (stejně jako další proněmecké organizace tvořené Rusy) a ty pak, obvykle bez souhlasu hostitelské země převážely do SSSR. Zde tito lidé končili na popravištích nebo v gulazích (velmi nízký odhad je 3 až 10 tisíc lidí). Oddíly Smerše se v Československu objevily s prvosledovými jednotkami Rudé armády a krátce po osvobození začaly na našem území zatýkat československé občany z řad bývalé ruské emigrace. Ti poté byli deportováni do SSSR. Nejznámějšími osobnostmi zavlečenými do Sovětského svazu byli např. generál Sergej Vojcechovský či politik Augustin Vološin
  • ke konci války byli příslušníci Smerše v rámci zvláštních skupin vysazováni na okupovaná území (včetně Protektorátu Čechy a Morava), kde měli za úkol nejen organizovat partyzánskou činnost, ale i sledovat činnost jiných partyzánských skupin a společně s komunistickým odbojem zakládat Národní výbory.

S vyhlídkou na smrt číhající na všech stranách neměl ruský voják jinou možnost než bojovat až do konce. S každým, kdo byl jen trochu i bezdůvodně podezřelý, se nakládalo jako se zvířetem.

Ale nezapomnělo se ani na civilní obyvatelstvo. Již 1. července 1941 Ústřední výbor Komunistické strany /bolševiků/ Běloruska vydal směrnici, v níž přikazoval:

„…ničit nepřátele a nedávat jim klid ani ve dne, ani v noci. Ničit je všude, kde se objeví, pobíjet je vším, co přijde do ruky - sekerami, kosami, lopatami, vidlemi, noži… Kvůli zničení nepřítele se nebojte užít žádných prostředků - škrťte, sekejte, bodejte, travte fašistickou sběř…“

Je však třeba uvést, že tyto rozkazy soudruzi z ústředního výboru posílali z dalekého a bezpečného týlu, z Vitebska, kam utekli již 24. června. Tedy o tři dny dříve, než se předvoje německých jednotek vůbec přiblížily k minským předměstím. Tito ruští hrdinové prostě utekli, aniž by se pokusili organizovat evakuaci obyvatelstva nebo materiálních hodnot.

Když 3. července 1941 pronesl Stalin svůj slavný rozhlasový projev, mimo jiné v něm uvedl:

„... Při vynuceném ústupu Rudé armády nesmí nepříteli zůstat ani kilogram obilí, ani litr benzinu. Kolchozníci musí odehnat stáda, veškeré obilí se musí předat pod ochranu státních orgánů, které zabezpečí jeho evakuaci do týlových oblastí. Všechny cenné věci, veškeré barevné kovy, obilí a pohonné hmoty, které nemohou být odvezeny, musí být naprosto a bez výjimek zničeny.”

Již pouhé splnění tohoto rozkazu by znamenalo pro miliony lidí na okupovaných územích smrt hladem. Rozkaz o odvezení nebo zničení veškerých zásob potravin a otopu nebyl sice splněn v plném rozsahu, ale obrovské destrukce různých zařízení, která zabezpečovala životní potřeby obyvatelstva (vodovody, elektrárny, zásobárny obilí) byly v mnoha místech provedeny.

Maršál Sovětského svazu Semjon Konstantinovič Timošenko podepsal 6. srpna 1941, již ve funkci velitele Západního frontu, výzvu, kterou se obracel „k veškerému obyvatelstvu na území okupovaném nepřítelem”. Tento maršál a bývalý hlavní velitel, jenž ztratil téměř celou armádu, přišel o tisíce tanků, letadel a děl, nyní vyzýval neozbrojené obyvatelstvo k následujícím akcím:

„Útočte na německé zásobovací kolony a ničte je, zapalujte a bořte mosty, zapalujte budovy i lesy… Zabíjejte nepřítele, mučte jej smrtí hladem, spalujte jej ohněm, zabíjejte jej kulkou i granátem… Zapalujte sklady a ničte fašisty jako prašivé psy…“

„Pod nohama okupantů se rozhořela celá země!” Ovšem ta země nehořela jen sama, s ní hořelo také místní civilní obyvatelstvo.

Ani Stalin nezahálel a 17. listopadu 1941 osobně podepsal rozkaz nejvyššího velitele č. 0428:

“Přikazuji:

1. Zbourat a zcela spálit všechny budovy v týlu německých vojsk do hloubky 40 až 60 km od frontové linie a do šířky 20 až 30 km od každé silniční a železniční komunikace. Ke zničení budov v určených pásmech je třeba okamžitě nasadit letectvo, dělostřeleckou a minometnou palbu, zvláštní průzkumné jednotky, lyžařské a odbojové diverzní skupiny, které musí být vybaveny zápalnými prostředky, granáty a výbušninami…“

Jistě není třeba příliš zdůrazňovat, že důsledky těchto rozkazů a výzev byly obratem ruky připsány ruskou propagandou na vrub německé armádě. Ruské vedení se ale ještě k tomu evidentně snažilo využít všech možností, které mělo k dispozici, aby protivník zacházel s civilním obyvatelstvem maximálně krutě. Dnes je k dispozici obrovské množství dokumentů německé branné moci, které ukazují, že již v prvních dnech války, ještě v červnu 1941, vedla sovětská strana válku bez ohledu na jakékoli konvence. Německé jednotky objevily na mnoha místech těla spolubojovníků, kteří se z nějakého důvodu dostali do ruských rukou (ranění, osádky sestřelených letadel apod.) a byli umučeni obzvlášť sadistickým způsobem. Nelze však věřit tomu, že prostí vojáci Rudé armády, tedy ve své většině včerejší ruští, ukrajinští či běloruští rolníci byli již v prvních dnech války prodchnuti takovou nerozumnou nenávistí. Dnes je již téměř jisté, že toto zvířecké vraždění německých vojáků prováděli stejní “přátelé lidu” z NKVD, kteří ve stejné době vraždili politické vězně a kvalifikované pracovní síly, především dělníky, řemeslníky, lékaře a ošetřovatelky na západní Ukrajině, v západním Bělorusku a Pobaltí. Organizátoři a realizátoři těchto zločinů se následně stávali bojovníky a veliteli oddílů „lidových mstitelů”.

Doktor historických věd Vladimír Ivanovič Bojarskij, řádný člen Akademie vojenských věd a navíc také bývalý plukovník Výboru státní bezpečnosti ve své knize uvádí:

„… Právě orgány a jednotky Lidového komisariátu vnitřních věcí sehrály rozhodující úlohu při rozvoji partyzánského hnutí a vytváření diverzních skupin, a to právě v prvním období, tedy do května 1942… Většina partyzánských oddílů byla vytvářena právě z jejich spolupracovníků a z příslušníků sovětské policie, zcela bez účasti místního obyvatelstva… O něco později, když se do výstavby partyzánských oddílů z místních členů strany zapojily oblastní stranické výbory, jejich velitelské kádry dále tvořili operační spolupracovníci vnitra… Na konci roku 1941 a na počátku roku 1942 se zakladateli nových partyzánských oddílů stali velitelé a vojáci dobrovolných strážních oddílů, operační pracovníci státní bezpečnosti a sovětské policie, případně agenturní pracovníci…“

Zničující politika vůči obyvatelstvu okupovaných území ovšem přinesla zcela opačné účinky, než se v Moskvě očekávalo. Stalinova snaha o proměnu všech Němci okupovaných území ve vylidněnou a spálenou pustinu a provokační útoky „partyzánů z NKVD” vyvolaly od prvních chvil odpor mezi venkovským obyvatelstvem. Vesničané sami převzali obranu svých domovů a svých blízkých před akcemi ozbrojených band libovolné „orientace”. Okupační velení muselo jen podřídit tyto „zastánce pořádku” a „obranné skupiny” svému velení. Legendární patriarcha sovětských diverzantů a účastník čtyř válek, plukovník Ilja Grigorjevič Starinov, napsal ve článku z roku 2000, následující:

„Němci velmi rychle využili této situace. Oznámili vesničanům, že pokud nechtějí i se ženami a dětmi zůstat ve třicetistupňových mrazech bez střechy nad hlavou, ať si sami brání své vesnice před žháři. Ukázalo se, že my sami jsme zahnali vesničany přímo do náruče Němců… Po zahájení naší akce proti vesnicím se Němcům podařilo vytvořit policejní jednotky o síle 900 000 osob.”

Správa NKVD Leningradské oblasti vyslala do nepřátelského týlu 287 oddílů s celkovým počtem 11 733 osob. Do 7. února 1942 z nich zůstalo jen 60 oddílů s celkovým počtem 1965 osob, tedy asi 17% původního stavu. Na Ukrajině vyslaly orgány NKVD do nepřátelského týlu 778 partyzánských oddílů a 622 diverzních skupin o celkové síle 28 753 osob. Ale podle hlášení z 25. srpna 1942 bylo spojení udržováno s pouhými 216 oddíly, přičemž jen 22 oddílů s 3310 osobami vedlo opravdovou záškodnickou činnost. Celkově lze uvést, že po 12 měsících války zůstala v akci pouhá 3 % partyzánských oddílů a diverzních skupin z původního počtu vyslaného v roce 1941 do nepřátelského týlu. Lépe to nedopadlo ani v Bělorusku. V lednu 1942 z celkového počtu 437 skupin a oddílů vyslaných do nepřátelského týlu ukončilo svoji činnost 412 skupin a oddílů - tedy 95 %. Během první válečné zimy byly téměř všechny velké partyzánské skupiny, čítající několik stovek osob, buď zničeny, nebo se rozpadly do malých skupinek.

Naproti tomu se do listopadu 1942 celkový počet příslušníků „pomocné policie” z řad domácího obyvatelstva zvýšil na 320 000 dobrovolníků, přičemž dalších 48 000 dobrovolníků působilo v samostatných policejních protiguerillových jednotkách. Z domácího obyvatelstva byly postaveny také velké svazky, mezi nimi známá desetitisícová Ruská osvobozenecká lidová armáda, která převzala vedení bojových akcí proti sovětským guerillám v Brjanské a Orelské oblasti. A tak vypukla druhá občanská válka, při které se brjanských lesích velké skupiny ruských lidí navzájem vraždily, vypalovaly si vesnice a zúčtovávaly s těmi, které považovaly za zrádce vlastní věci, aniž by šetřily mladé nebo staré, muže či ženy. Účastnily se jí i jednotky polské Zemské armády, Ukrajinské povstalecké armády, sovětských partyzánů a ukrajinských policistů.

Nejhůř ze všech však dopadli přece jen ruští židé, které vraždili všichni, jak německé Einsatzgruppen, tak místní aktivisté. Masové zabíjení židů bylo zahájeno hned v prvních dnech války. Tam, kde likvidaci židů zabezpečovaly jednotky Einsatzgruppen, byli zastřeleni, tam kde iniciativu ve vraždění převzali místní aktivisté, tam se židům o zastřelení mohlo jen zdát. Odhaduje se, že 22. června 1941 žilo na území, jež bylo posléze okupováno Němci, asi 4 000 000 židů, z čehož se jich asi 1 900 000 nacházelo na dříve anektovaných územích pobaltských států, Polska a Rumunska. Lze předpokládat, že evakuaci na východ zvládlo asi milion z nich, zvláště z oblastí levobřežní Ukrajiny a středního Ruska, kam se Němci dostali až na podzim 1941. Z oněch zbývajících tří milionů židů jich zahynulo minimálně 2 830 000 osob. Zbývajících asi 200 000 židů, tedy asi 5% původního počtu, přežilo hlavně proto, že se nacházeli v oblastech, které byly jednak vráceny Rumunsku (Bessarábie a Bukovina), jednak byly rumunským vojskem okupovány.

***

Od začátku války byly Rusku v rámci Zákon o půjčce a pronájmu poskytovány dodávky zbraní, surovin, materiálu a potravin. Převážnou část dodávek poskytly Spojené státy, menší dodávky letadel, tanků a obrněných transportérů, tedy položek, které Rusové až tak nepotřebovali, poskytla Kanada a Británie. Spojené státy dodaly:

Více než 400.000 džípů a nákladních automobilů; 12-13.000 obrněných vozidel (cca 7000 tanků, 1386 typu M3 Lee a 4102 M4 Sherman), cca 11.400 letadel (4.719, Bell P-39 Airacobra), 35.000 motocyklů, 131.633 ks automatických zbraní, 12.997 ks pistolí, 350.000 t výbušnin, 90 nákladních lodí, 15.417.000 párů vojenských bot, 622.100 tun kolejnic (56,5% z produkce SSSR), 2000 lokomotiv - před válkou měl Sovětský svaz 25.000 lokomotiv (za války bylo vyrobeno jen 92 lokomotiv).

Dále bylo dodáno 11.000 železničních vozů, ale pouze v okupovaném území SSSR byla ztraceno či poškozeno 428.000 vozů. Celkový vozový park SSSR před válkou dosáhl počtu 600 tisíc vozů.

Půjčka a pronájem

Pomoc se poskytovala bez jakýchkoliv podmínek a byla k dispozici přímo Stalinovi. Nikdo se nikdy nezeptal, jak s ní naložil. Jen se ví, že americké nákladní automobily použil 23. února 1944 k přestěhování Čečenců. Když Hitler napadl Rusko, někteří střízliví a rozvážní lidé soudili, že by se západní pomoc Rusku měla omezit na čistě materiální základ, který by byl pečlivě a odpovědně volen a vylučoval by jakékoliv morální nebo politické závazky. S Ruskem se mělo jednat jako se spolubojovníkem a nikoli jako s politickým partnerem. To byl správný názor. Stalinova mravní úroveň nebyla o nic lepší než Hitlerova; v mnohém směru dokonce horší. Byla to i praktická rada, protože poskytovala rámec pro pozdější jednání a nevytvářela předpoklady pro nutnost jednat s Ruskem ohledně uspořádání poválečného světa. Bohužel se tak nestalo a odnesla to půlka Evropy. Jediná veselá věc na těchto záležitostech byla zaznamenaná generálem Ismayem, který přiletěl 28. září 1941 do Moskvy. Nějaký průvodce Inturistu ukazoval jeho sluhovi, královskému námořnímu pěšákovi, památky Moskvy. „Tohle,“ řekl Rus, „je hotel Eden, dříve Ribbentrop. Tady je Churchillova ulice, dříve Hitlerova. Tady je Beaverbrookovo nábřeží, dříve Göringovo. Chceš cigaretu, soudruhu?“ Námořní pěšák odpověděl: „Děkuju ti, soudruhu, dříve parchante!“ Tento příběh je sice veselý, ale přesto ilustruje podivnou atmosféru jednání s Rusy.

Dodávky zbraní zasílané spěšně do Archangelska a Murmanska umožnily Stalinovi zahájit 6. prosince 1941 ofenzívu a během první zoufalé zimy zvrátily poměr sil. Bylo mezi nimi 200 moderních stíhaček určených původně pro nechráněnou základnu v Singapuru, která neměla v podstatě žádnou leteckou ochranu. Odklonem těchto letadel (a tanků) do Ruska byl osud Singapuru zpečetěn. Za pečlivě kontrolovaných podmínek dostával Stalin také informace z britského systému Ultra. To významně ovlivnilo ruské vojenské akce počínajíc rokem 1942 a umožnilo Stalinova pozoruhodná vítězství v letech 1943-44, za která si přisvojil zásluhy pouze sám. 6. června 1944 se Spojenci vylodili v Normandii a válka pomalu spěla ke svému konci.

V lednu 1945 se Hitler s Goebbelsem přestěhovali do bunkru pod berlínským kancléřstvím. Oba sálali socialistickým ohněm. „Pod troskami rozbombardovaných měst,“ jásal Goebbels, „byly konečně pohřbeny poslední takzvané umělecké výtvory měšťáků devatenáctého století.“ V té době se Hitler živil většinou šlehačkovými dorty a v záchvatech radikalismu hlasitě litoval, že nevyhladil německou šlechtu, že dosáhl moci příliš snadno a nevyvolal klasickou revoluci, která by zničila elitu a třídy, že ve Španělsku podporoval místo komunistů Franca, že se nestal hlavou osvobozeneckého hnutí koloniálních národů, zvláště Arabů, že neosvobodil dělnickou třídu od buržoazních zkamenělin. A zejména ho mrzelo, že byl příliš mírný a nepostupoval soustavně s tak skvělou bezohledností jako Stalin, kterého Hitler kvůli tomu bezmezně obdivoval. Jeden z jeho posledních zaznamenaných výroků z 27. dubna 1945, tři dny předtím, než spáchal sebevraždu, zněl: „Člověk nakonec musí želet toho, že byl tak laskavý.“

***

Literatura:

Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Tajemství západu

Adolf Hitler: Mein Kampf

Paul Johnson: Dějiny 20. století

Winston S. Churchill: Druhá světová válka

Mark Solonin: Vymývání mozků

Franz Kurowski: Baulehr-Bataillon 800 z.b.V. Brandenburg

Ostatní odkazy v textu.