Rusko - cesta k válečným zločinům

Post date: Jun 14, 2015 12:05:28 AM

Před Velkou válkou rostla ruská průmyslová výroba velice rychle a mezi lety 1900-1913 se zvýšila o 62%. Následkem Leninova puče však došlo ke krachu. Jakmile rolníci odmítli odevzdávat úrodu a přestalo zásobování měst potravinami, průmysloví dělníci, vesměs selského původu, se začali vracet do svých rodných vesnic. Počínajíc zimou 1917-1918 počet obyvatel Petrohradu klesl z 2,4 na 1,5 miliónu a roku 1920 už to bylo mrtvé město, protože přišlo o 71,5% obyvatel. Moskva tehdy ztratila 44,5% obyvatel. Ruské průmyslové pracovní síly klesly na 76% z roku 1917 a největší ztráty byly

u kvalifikovaných dělníků. Celkové množství vyráběného zboží kleslo na 12,9% předválečné úrovně. Lenin sice velmi dobře věděl jak vytvořit despocii, ale o utopickém státě neměl vůbec žádnou představu. V Marxovi se o tom nic nedočetl. Ten sice popsal kapitalistické hospodářství, ale o socialistické ekonomice neříkal nic. Věděl jen to, že všechny výrobní prostředky budou v rukou státu, tj. proletariátu organizovaného jako vládnoucí třída a "pak dospějí vrcholu a zdroje bohatství budou přetékat plností a nadbytkem". Lenina ovšem v tomto směru také nic nenapadlo. Jelikož věřil v ultra-centralismus a politický aparát, vytvořil v Rusku centralizované "plánované" hospodářství, které se od té doby zachovalo a vyvezlo do jedné třetiny světa. Jako obvykle byla pro Lenina důležitá kontrola a ne výroba. Důkazem úspěchů mu byla statistika. A tak nová ministerstva a nové státní továrny vyráběly statistiky v nepřeberném množství. Výroba statistik se stala a zůstává dodnes nejimpozantnější charakteristikou ruského průmyslu. Výroba zboží už je jiná věc.

Úroveň ruského hospodářství určil ještě jiný náhodný faktor. Byla to mašinérie německé válečné výroby. V prvních dvanácti měsících leninské diktatury bylo totiž Rusko nejdřív vyjednávajícím partnerem a potom hospodářskou loutkou Německa.

V roce 1917 převzalo generály ovládané Německo model státního kapitalismu od předválečného carského Ruska. Říkali tomu "válečný socialismus". Vypadal působivě a možná i v mnoha směrech působivý byl; rozhodně učinil dojem na Lenina. Od té doby odvozoval všechny své průmyslové představy z německé praxe. Začal najímat německé odborníky, což je dalším příkladem zvláštního vztahu, který se vyvinul mezi nedemokratickými složkami obou zemí. Když měli bolševici námitky, Lenin odpověděl brožurkou "Dětská nemoc "levičáctví" v komunismu". Lenin tvrdil, že německý "státní kapitalismus" je "krokem vpřed" k socialismu. Historie si dovolila podivný šprým. Přivedla na svět dvě půlky socialismu, a to vedle sebe, jako dvě kuřata v jedné skořápce: politickou revoluci v Rusku a hospodářskou organizaci v Německu. Obě jsou pro socialismus nutné. Proto bychom mohli směle tvrdit, že ruské bolševické ekonomické plánování vlastně inspiroval generál Ludendorff, jehož válečný socialismus se rozhodně barbarství nevyhýbal.

Dlouhodobé kontakty mezi ruskou a německou vládou měly svůj počátek už v prvních týdnech po Leninově puči. Vedli je podle potřeby buď vojenští odborníci, tajní policisté, diplomati nebo zprostředkovatelé na periférii zločineckého světa.

V různých dobách měly různou intenzitu, ale nikdy nebyly úplně přerušeny a od začátku do konce se vyznačovaly naprostou lhostejností k ideologickým zásadám, které jedna či druhá strana navenek hlásala—a přímo opovržením k jiným zájmům než nejbrutálnějšímu oboustrannému prospěchu: potřebě obou režimů zbrojit, zabíjet odpůrce a utlačovat sousedy. Německo bylo s výjimkou pouhých tří let (1936–1938) nejvýznamnějším ekonomickým partnerem sovětského státu a po dohodách uzavřených v polovině dvacátých let se umisťovalo vždy na prvním místě ruského obratu zahraničního obchodu. Tyto kontakty vyústily v meziválečném období zejména v tzv. Rapallskou smlouvu.

Německo a Rusko se po 1. světové válce dostaly do mezinárodní izolace. Oba státy měly dluhy a ostatní země s nimi nechtěly obchodovat dokud tyto dluhy nebudou uhrazeny. Rusko mělo dluhy předválečné, válečné a byla po něm požadována náhrada za zahraniční majetek, který byl zkonfiskován během říjnové revoluce. Na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 bylo Německo označeno za hlavního viníka vzniku války a byly po něm požadovány tvrdé reparace. Evropa se po válce těžce zotavovala a nezaměstnanost a inflace narůstaly. Začaly se množit hlasy, že zapojením obou zemí do mezinárodního obchodu by se mohla ekonomická situace zlepšit. Začátkem ledna 1922 bylo v Cannes, kde se konalo zasedání Nejvyšší spojenecké rady Dohody rozhodnuto, že se uskuteční hospodářská a finanční konference v Janově, na kterou bude pozváno i Německo a Rusko. Do čela ruské delegace byl původně jmenován Lenin, ale kvůli zdravotním problémům (pozdní neurosyfilis) byl nahrazen lidovým komisařem zahraničí Georgijem Čičerinem. Ruskou taktikou pro konferenci bylo nabízet jednotlivým zemím výhodnější podmínky než všem zemím dohromady a tak vnést mezi významné účastníky konference rozkol. Zatímco jednání s Velkou Británií, Francií a Itálií se jevilo jako obtížné, větší šance na úspěch se daly očekávat při jednání s Německem. Navíc s Německem už byť omezený obchod probíhal. Například v létě 1920 si Rusko objednalo v Německu lokomotivy a materiál pro stavbu železnic. Proto také cesta ruské delegace na konferenci vedla přes Berlín, kde byla 1. dubna 1922 přijata říšským kancléřem Josephem Wirthem a ministrem zahraničí Waltherem Rathenauem. Při jednání se bylo Německo ochotno zříci úhrady ztrát vzniklých při bolševické revoluci pokud Rusko tyto ztráty neuhradí ani jiným zemím. Dále bylo Německo ochotno slíbit, že bez souhlasu Ruska na konferenci žádnou dohodu nepodepíše. Rusové však požadovali aby se Německo zřeklo i úhrady válečných ztrát a na což Němci nebyli ochotni přistoupit a proto k žádné dohodě nedošlo.

Konference v Janově byla zahájena 10. dubna 1922 za účasti 29 zemí. Delegáti, kterých bylo více než 2 000 zasedali v paláci San Giorgo. Druhý den se jednání přeneslo do komisí a subkomisí. Zatímco oficiální jednání vázla, v kuloárech panoval čilý ruch. Předmětem jednání byla snaha přimět Rusko, aby uznalo dluhy předcházejících vlád. Rusové naproti tomu požadovali náhradu ztrát, které způsobila intervence a blokáda a tak k žádné dohodě nedošlo.

Říšský kancléř Joseph Wirth, ruský velvyslanec ve Velké Británii Leonid Borisovič Krasin, lidový komisař zahraničních věcí Georgij Vasiljevič Čičerin a ruský vyslanec v Německu Adolf Abramovič Joffev dubnu 1922 v Rapallu.

Německo, které se kuloárových rozhovorů zatím neúčastnilo, začalo mít obavy ze vzniku dohody, která by pro ně byla nepříznivá. 15. dubna se proto sešel Ago von Maltzan s Čičerinovým náměstkem Adolfem Joffem. Dohodli se, že obě strany jsou ochotny podepsat spolu vzájemnou smlouvu bez ohledu na výsledek konference. V noci na 16. dubna oznámili Rusové Němcům, že jsou ochotni navázat na berlínské rozhovory. Téhož dne v 11. hodin přijela německá delegace do hotelu Palazzo Imperiale v lázeňském středisku Rapallo, kde měla sídlo ruská delegace. Týž den večer podepsali Rathenau s Čičerinem smlouvu ve dvou rovnocenných jazykových verzích. Smlouva měla necelé dvě stránky a obsahovala tyto body:

  • obnovení rusko-německých diplomatických a konzulárních styků
  • obě strany se vzdaly náhrad za škody způsobené během války
  • ve vzájemných obchodních a hospodářských stycích měly být uplatňovány zásady nejvyšších výhod

Po uzavření této smlouvy se na Janovské konferenci nepodařilo už nic významnějšího dohodnout a konference bez úspěchu 19. května skončila. Pro Německo byla tato smlouva první rovnoprávnou mezinárodní smlouvou po 1. světové válce a pro Rusko znamenala proražení hospodářské i politické blokády po revoluci. Zatímco v Rusku byla smlouva přijata jako jednoznačný diplomatický úspěch, v Německu se však našla celá řada kritiků. Přesto spolupráce mezi oběma zeměmi pokračovala a ve vojenské oblasti jim umožňovala obcházet Versailleskou smlouvu. Velitel Reichswehru Hans von Seeckt byl velkým příznivcem spolupráce s Ruskem a tak již v únoru 1923 odcestoval šéf vojenského úřadu (Truppenamt), generálmajor Otto Hasse, na tajné jednání do Moskvy. Německá říše podpořila výstavbu ruského vojenského průmyslu a velitelé Rudé armády získali možnost vzdělání na německém generálním štábu. Za to obdržel Reichswehr možnost odebírat z Ruska dělostřelecké střelivo, cvičit zde své tankisty i piloty bojových letadel a podílet se na zkouškách chemických zbraní.

Postupně vykrystalizovaly tři hlavní německé vojenské projekty v SSSR: základny Lipeck, Kazaň a Tomka:

Lipeck u Voroněže byla letecká základna otevřená v dubnu 1925. Prošlo jí sice do roku 1933 jen 120 německých pilotů, ale ti potom tvořili nejlepší a nejzkušenější důstojníky Göringovy Luftwaffe. Další stovka důstojníků reichswehru zde prodělala výcvik na letecké pozorovatele. Lipeck byl také významným testovacím střediskem; do roku 1933 prodělávala většina nových letadel první testování právě zde. Němci se v Lipecku také seznámili s mnohými sovětskými letadly. Rusové naopak těžili z německých vojenských a technických zkušeností. V Lipecku a na dalších ruských leteckých školách působili např. Hugo Sperrle (později velitel 3. luftflotte), Kurt Student (tvůrce německých výsadkových sil), Martin Fiebig a další.

Kazaň byla významná tanková škola, která začala fungovat na jaře 1929. Testovaly se zde tanky Christie a později i „Grosstraktory“. Grosstraktor („velký traktor“) bylo pojmenování šesti prototypů středních tanků postavených po dvou firmami Rheinmetall, Krupp a Daimler. Reichswehr zde cvičil posádky tanků a tankové instruktory. Obě armády společně testovaly i sovětské tanky T-26, T-28, T-35 a BT. Školu vedl generál Oswald Lutz, později první velitel německých tankových vojsk. V letech 1932 a 1933 v Kazani pobýval i Heinz Guderian. Společných rusko-německých manévrů se počátkem 30. let zúčastnili i Hermann Hoth, Friedrich Paulus, Gotthard Heinrici, Hans Krebs nebo Erich von Manstein. Tedy samá později známá jména.

Tomka byla základna pro testování chemických zbraní, kde Sověti společně s Němci testovali různé chemické látky jako yperit, fosgen apod.

Zejména první dva společné projekty byly velmi úspěšné a prošlo jimi mnoho budoucích vynikajících německých a ruských velitelů, kteří se mnohdy po roce 1941 vzájemně střetli. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byla sice vojenská spolupráce výrazně utlumena, ale stále zde přetrvávaly obchodní i osobní kontakty a přátelství z předchozího období. Naprosté zpřetrhání všech styků nastalo dočasně až po Stalinově čistce v řadách ruské armády po roce 1937. Informace o Heydrichově údajném spiknutí, které mělo být podnětem Stalinovy čistky, však nejsou tak úplně spolehlivé. V říjnu 1925 byla v Berlíně podepsána německo–ruská hospodářská smlouva o spolupráci v železniční a námořní dopravě, o daních, o ochraně průmyslového vlastnictví a navíc o úvěru pro Rusko ve výši 106 miliónů marek na financování ruských zakázek v Německu. V dubnu 1926 byla podepsána další smlouva o přátelství a neutralitě mezi SSSR a Německem (s tajnou dohodou o vojenské spolupráci), ve které se obě strany zavázaly zachovat neutralitu v případě útoku třetí země. Navíc SSSR obdržel další úvěr tentokrát na 300 miliónů marek. Tato smlouva však měla platnost jen pouhých pět let a v roce 1931 vypršela. Tehdejší německé menšinové demokratické vlády nehodlaly tuto smlouvu dále prodlužovat a odmítaly její ratifikaci. Hitler ji však po několika měsících v úřadě obnovil se všemi důsledky.

Téměř dvacet let proudila tato směna zla pod zemí oběma směry, až nakonec vyvřela jako vřed na povrch. V noci z 23. na 24. srpna byla v Kremlu za hnusné pitky dohoda známá jako Pakt Molotov-Ribbentrop uzavřena. Ribbentrop si poznamenal: „Cítil jsem se jako mezi svými parteikameraden.“ Choval se, dodává, zcela nenuceně, „jako mezi starými nacistickými přáteli“. Vyprávěly se obhroublé vtipy o paktu proti kominterně, který byl tímto pohřben a který, jak se obě strany shodly, byl uzavřen, pouze aby udělal dojem na „anglické kramáře v londýnské City“. Najednou objevili, že mají společné cíle, metody, chování a především morálku. A jak se podnapilí vrazi potáceli hodovním sálem nemotorně se objímajíce, velmi se podobali soupeřícím gangsterům, kteří spolu dřív bojovali a možná spolu budou bojovat znovu, ale pracují v podstatě ve stejné branži. Jejich dohoda dostala oficiální název smlouva o neútočení, ale ve skutečnosti to byl jen pakt agrese proti Polsku. Tajným protokolem, který se objevil v roce 1945, ale který ruští soudci vyloučili z protokolu o norimberském procesu byla Evropa rozdělena na sféry vlivu mezi obě diktatury a oběma stranám bylo ponecháno na vůli, zda bude pro ně výhodné zachovat samostatný polský stát. Tak bylo dohodnuto čtvrté dělení Polska a dokonáno 17. září v 6 hodin ráno moskevského času, kdy na jeho území vtáhla sovětská armáda. Hitler se Stalinem si „rozporcovali“ východní Evropu na sféry vlivu. Jejich tzv. „pakt o neútočení“ byl dokonalým plánem k útoku. Dvojí okupace Polska přinesla existenci dvou totalitních laboratoří vedle sebe. Nacističtí a ruští mrchožrouti dva roky nerušeně hodovali na mrtvole Polska. Tím se otevřela Hitlerovi cesta na západ, protože před útokem na Rusko bylo ještě nutno eliminovat Francii bleskovým tažením a Anglii zoufalstvím.

2. světová válka začala. Po zhroucení Polska si generál Ritter von Leeb 3. října 1939 zapsal o náladě v Německu do svého deníku: „Nálada obyvatelstva je nevalná, vůbec žádné nadšení, žádné prapory na domech. Všichni čekají na mír. Lidé cítí, že tahle válka byla zbytečná.“ Nicméně Hitler byl rozhodnut spálit za sebou mosty a donutit národ vstoupit na cestu, ze které již není návratu. 17. října nařídil Hitler generálu Keitelovi, aby nakládal s okupovaným polským územím jako s předpolím pro budoucí invazi do Ruska. To byla tedy ta bezpečnost, kterou Stalin myslel, že získal před plánovaným zahájením svého útoku proti Německu.

Sovětsko-německá smlouva o neútočení a přátelství známá též jako

„Pakt Ribbentrop-Molotov“

Vláda Německé Říše a vláda Svazu sovětských socialistických republik, přejíce si upevnit věc míru mezi Německem a SSSR

a vycházejíce ze základních ustanovení smlouvy o neutralitě uzavřené v dubnu 1926 mezi Německem a SSSR, dohodly se na následujícím:

Článek I

Obě Vysoké smluvní strany se zavazují upustit od jakéhokoliv násilného aktu, od jakékoli válečné akce, od vzájemného napadení, které by provedly buď samy, anebo ve spojení s jinými silami.

Článek II

V případě, že by se jedna z Vysokých smluvních stran stala objektem válečného aktu ze strany třetí síly, neposkytne druhá Vysoká smluvní strana žádným způsobem pomoc této třetí síle.

Článek III

Vlády obou Vysokých smluvních stran budou v budoucnosti udržovat stálý vzájemný kontakt za účelem konzultace, umožňující výměnu informací o problémech týkajících se společných zájmů.

Článek IV

Žádná z vysokých smluvních stran se nezúčastní jakéhokoliv spolčování sil, jež by přímo, či nepřímo bylo namířeno proti druhé straně.

Článek V

Jestliže by v těch či oněch otázkách vznikly spory či konflikty mezi Vysokými smluvními stranami, budou obě strany své spory či konflikty řešit výhradně přátelskou výměnou názorů, anebo, v případě nutnosti, prostřednictvím povolaných arbitrážních komisí.

Článek VI

Tato smlouva se uzavírá na dobu deseti let s tím, že nevypoví-li ji jedna z Vysokých smluvních stran rok před uplynutím této doby, bude platnost automaticky prodloužena o dalších pět let.

Článek VII

Tato listina bude ratifikována v nejkratším možném čase. Ratifikační listiny budou vyměněny v Berlíně. Smlouva nabývá platnosti v okamžiku jejího podepsání.

Vyhotoveno ve dvou exemplářích, v německém a ruském jazyce.

Moskva, 23. srpna 1939

Za vládu Německé Říše: von Ribbentrop

Zplnomocněnec vlády SSSR: V. Molotov

Tajný dodatečný protokol

U příležitosti podepsání paktu o neútočení mezi Německou Říší a Svazem sovětských socialistických republik podepsaní zplnomocněnci obou stran vedli přísně důvěrné rozhovory o otázkách hranic jejich daných sfér vlivu ve východní Evropě. Tyto rozhovory vedly k následujícím závěrům:

V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna.

V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve

v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.

Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.

Tento protokol budou obě strany považovat za přísně tajný.

Moskva, 23. srpna 1939

Za vládu Německé Říše: von Ribbentrop

Zplnomocněnec vlády SSSR: V. Molotov

Dva váleční zločinci:

Ulrich Friedrich Wilhelm Joachim von Ribbentrop

a Vjačeslav Michajlovič Molotov, „Stalinovo kladivo“

Podpisy signatářů pod tajným dodatečným protokolem Smlouvy o neútočení mezi Německem a Ruskem, německá verze.

Podpisy signatářů pod tajným dodatečným protokolem Smlouvy o neútočení mezi Německem a Ruskem, ruská verze.

Rozdělení Polska bylo zpečetěno dalším gangsterským paktem, Německo-sovětskou smlouvou o hranicích a přátelství z 28. září 1939, kterou postkomunističtí historici, jichž je na východě Evropy stále dost, tají nebo ignorují a pokud možno se k ní nehlásí. Bohužel i některé seriózní práce západní provenience jsou na tom podobně, ani zde se nic podrobnějšího o této druhé smlouvě nedočteme.

Týkala se daleko většího prostoru, než bylo Polsko: Stalin směl volně naložit s Finskem, s pobaltskými státy a s částí Rumunska. Následkem toho mohl na podzim 1939 vnutit Litvě, Estonsku a Lotyšsku takzvané „smlouvy o bezpečnosti“, které znamenaly okupaci ruskou armádou. Lotyšskému ministru zahraničí řekl: „Pokud se Německa týče, můžeme vás obsadit.“ Když se Finové postavili na odpor, vyhlásil jim 30. listopadu 1939 s německým souhlasem válku.

Německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství

Vláda Německé Říše a vláda SSSR považují po zhroucení bývalého polského státu za svůj výlučný úkol znovu nastolit mír

a pořádek v této oblasti a zajistit obyvatelům, kteří zde žijí, mírumilovný život ve shodě s jejich národnostním charakterem. Za tímto účelem se dohodly na následujícím:

Článek I

Vláda Německé Říše a vláda SSSR určily za hranici svých přirozených národních zájmů na území bývalého polského státu, která je vyznačena na přiložené mapě a která bude přesněji popsána v dodatkovém protokolu.

Článek II

Obě strany uznávají hranici svých přirozených zájmů vymezenou v Článku I za definitivní a odmítají jakékoliv zasahování třetích sil do tohoto řešení.

Článek III

Nutnou reorganizaci veřejné správy převezme na územích západně od linie vyznačené v Článku I vláda Německé Říše, na územích východně od této linie vláda SSSR.

Článek IV

Vláda Německé Říše a vláda SSSR považují toto řešení za pevný základ pro pokračující rozvoj přátelských vztahů mezi svými národy.

Článek V

Tato smlouva podléhá ratifikaci a ratifikační listiny budou v nejkratším možném čase vyměněny v Berlíně. Smlouva nabývá platnosti podpisem.

Vyhotoveno ve dvou exemplářích, v německém a ruském jazyce.

Za vládu Německé Říše: J.Ribbentrop

Z pověření vlády SSSR: V.Molotov

Důvěrný protokol

Vláda SSSR nebude klást žádné překážky říšským státním příslušníkům a ostatním osobám německého původu, žijícím na území pod její pravomocí, pokud se rozhodnou emigrovat do Německa nebo na území pod jeho pravomocí. Souhlasí, aby tyto převody řídili zástupci říšské vlády ve spolupráci s příslušnými místními úřady a aby byla chráněna vlastnická práva emigrantů. Odpovídající závazek přebírá i vláda Německé Říše vůči osobám ukrajinského a běloruského původu, žijícím na území pod její pravomocí.

Moskva, 28. září 1939

Za vládu Německé Říše: J.Ribbentrop

Z pověření vlády SSSR: V.Molotov

V praxi se za kulantní formulací výše uvedeného protokolu skrývají dva zcela protichůdné procesy. Na jedné straně byli z ruských vězení a pracovních táborů osvobozeni ti Němci, kteří se do nich dostali během tzv. velkého teroru v letech 1937

a 1938 kvůli obviněním ze špionáže. Na druhé straně se do Hitlerových rukou dostali němečtí a rakouští odpůrci národního socialismu, kteří během let 1933 až 1939 získali azyl v „zemi vítězného proletariátu“.

Tajný dodatkový protokol

Podepsaní zmocněnci prohlašují shodu vlády Německé Říše a vlády SSSR v následujících otázkách:

Tajný dodatkový protokol podepsaný 23. srpna 1939 se mění v Článku I v tom smyslu, že území Litevského státu připadá do sféry vlivu SSSR, zatímco na druhé straně Lublinská provincie a část Varšavské provincie spadají do sféry vlivu Německa (viz mapku připojenou k dnes podepsané smlouvě o hranicích a přátelství). Jakmile vláda SSSR provede zvláštní opatření

k ochraně svých zájmů na litevském území, bude současná německo-litevská hranice pozměněna v souladu s přirozenou

a jednoduchou hraniční čarou tak, aby litevské území rozprostírající se jihozápadně od linie vyznačené na přiložené mapě připadlo Německu. Dále se vyhlašuje, že platné hospodářské dohody uzavřené mezi Německem a Litvou nebudou dotčeny výše uvedenými opatřeními Sovětského svazu.

Moskva, 28. září 1939

Za vládu Německé Říše: J.Ribbentrop

Z pověření vlády SSSR:V.Molotov

Tajný dodatkový protokol

Podepsaní zmocněnci vyhlašují u příležitosti uzavření německo-sovětské smlouvy

o hranicích a přátelství svou shodu v následující věci: Obě strany nebudou na svých územích trpět žádnou polskou agitaci směřující proti území druhé strany. Potlačí v zárodku takovou agitaci na svých územích a budou se vzájemně informovat

o vhodných opatřeních v tomto směru.

Moskva, 28. září 1939

Za vládu Německé Říše: J.Ribbentrop

Z pověření vlády SSSR: V. Molotov

Tento protokol znamenal počátek rozsáhlých perzekučních aktivit z nacistické i ruské strany vůči polské společnosti. Začalo oboustranné systémové tažení proti polské inteligenci, jejímž jedním ze známých vrcholů byly vraždy v Katyni. Těmi se ovšem Rusové Němcům, patrně z přehnané skromnosti, tenkrát nepochlubili. V krátké době byly z tohoto území (tzv. GPU-Landu, jak ho nazývá Norman Davies v knize Evropa – dějiny jednoho kontinentu) ve čtyřech vlnách deportovány asi 1 až 2 miliony občanů, převážně Poláků, do sovětského vnitrozemí. Celkem se ví, že Stalin při této příležitosti zlikvidoval prakticky celé vedení polské komunistické strany a tuto stranu dokonce rozpustil, ze 3817 registrovaných polských komunistů na sovětském území přežila válku pouhá stovka a všichni tehdejší členové polského komunistického politbyra, dostupní v Moskvě, byli zastřeleni.

Mapa připojená ke Smlouvě - podepsaní: J.Stalin. J.Ribbentrop, datum: 28.09.1939

Do písemných provolání se nedostaly ani další prvky spolupráce - ujištění o rozvíjení ekonomických vztahů všemi prostředky, o spolupráci armád i policie, Gestapa i NKVD.

Kdyby to nebylo tak tragické bylo by možná k smíchu, že na celém světě změnili členové komunistických stran (řada

z nich byla tajnými členy) poslušně svá politická stanoviska a přehodnotili činnost, aby byla v souladu s novým paktem. Od této chvíle bránili komunisté všem pokusům Hitlera zastavit. Když začala válka, mobilizovali komunisté ve Francii a Británii nemalé zdroje proti válečnému úsilí. Vyzývali spojenecké vojáky, aby nebojovali ve válce s Hitlerem, protože je to zrada dělnictva. V tomto směru neblaze prosluli i někteří Čechoslováci v Anglii. Komunistická internacionála, pečlivě sledující Stalinovu politiku a jeho záměry, okamžitě přehodnotila kurz a své úhlavní nepřátele – jako ostatně i dříve, před politikou Lidové fronty (tj. před rokem 1935) – viděla v západních demokraciích, zatímco fašismus a nacismus se staly spřátelenými režimy, které je třeba podporovat.

Již 30. září 1939 všechny sovětské noviny publikovaly následující prohlášení německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa:

“Moje návštěva Moskvy byla opět krátká, bohužel velmi krátká. Doufám, že se mi brzy podaří přijet na delší pobyt. Musím ovšem říci, že jsme oněch dvou dnů mé návštěvy zcela využili. Dohodli jsme se na následujícím:

Německo-sovětské přátelství je definitivně navázáno.

Oba státy do budoucna již nepřipustí vměšování třetí strany do východoevropských záležitostí.

Obě vlády si přejí, aby byl obnoven mír, a aby Anglie a Francie ukončily nesmyslnou a zcela neperspektivní válku proti Německu.

Pokud v těchto zemích získají váleční štváči navrch, Německo a Sovětský svaz si budou vědět rady, jak takovou situaci řešit”

Text von Ribbentropova prohlášení, v němž „ve jménu Německa a Sovětského svazu“ bylo možné rozpoznat přímou hrozbu Velké Británii a Francii, byl samozřejmě odsouhlasen sovětskou stranou, a lze přímo říci, že Stalin byl tou osobou, která jediná mohla povolit jeho zveřejnění.

Ve dnech 12. a 13. listopadu 1940 můžeme nalézt opravdové důkazy o vznikajícím spojenectví čtyř agresivních mocností

v průběhu oficiální návštěvy Vjačeslava Michajloviče Molotova, spolupachatele Katyňského masakru, v Berlíně, a to v jeho nabídce na vytvoření osy „Řím - Berlín - Moskva - Tokio“, jež byla sovětským premiérem osobně předána německému vyslanci, hraběti von Schulenburgovi, v Moskvě. Hitlerovou odpovědí bylo mlčení, které skončilo na úsvitu 22. června 1941. Ale dokument zůstal zachován. V dnešním Archivu presidenta Ruské federace (fond 3, karton 64, složka 675, list 108) se nachází strojopis sovětské nabídky, na kterém je přímo Molotovovou rukou napsáno: „Předáno mnou p. Schullenburgovi 25. listopadu 1940.“ A u toho podpis: „V. Molotov“.

Jedná se o aroganci a sprostotu, při které tuhne krev v žilách:

„Sovětský svaz souhlasí se svým začleněním do projektu paktu čtyř mocností o politické spolupráci a vzájemné ekonomické pomoci, který předložil pan Ribbentrop při besedě s V. M. Molotovem v Berlíně 13. listopadu 1940, a který sestával ze čtyř bodů, a to při splnění následujících podmínek:

  1. Pokud budou německé vojenské jednotky okamžitě odsunuty z finského území, které patří do sovětské sféry vlivu
  2. v souladu se sovětsko-německou smlouvou z roku 1939. Přitom Sovětský svaz se zavazuje zabezpečit mírové řešení finského problému a zároveň zabezpečit německé ekonomické zájmy ve Finsku (vývoz dříví, niklu apod.). (Přitom odsouvat nebylo koho, neboť první německé jednotky vstoupily na finské území až v červnu 1941).
  3. Pokud budou v nejbližších měsících zabezpečeny sovětské životní zájmy v Úžinách, jednak uzavřením smlouvy mezi Sovětským svazem a Bulharskem, které se díky své geografické poloze nachází v bezpečnostní sféře sovětských hranic v Černomoří, jednak vybudováním základny sovětského válečného námořnictva v oblasti Bosporu a Dardanel, což se stane základem dlouhodobého sovětského působení zde.
  4. Pokud bude Sovětskému svazu přiznána jako sféra dlouhodobých zájmů oblast na jih od Baku a Batumi ve všeobecném směru k Perskému zálivu.
  5. Pokud Japonsko zruší své koncese na těžbu uhlí a ropy na severu ostrova Sachalin, a to za přiměřenou kompenzaci.
  6. V souladu s těmito požadavky musí být změněn projekt protokolu ke Smlouvě čtyř mocností, v němž pan von Ribbentrop představil rozdělení sfér vlivu ve světě, a to v souladu s aspiracemi Sovětského svazu na území jižně od Baku a Batumi ve všeobecném směru k Perskému zálivu. (Němci původně navrhovali předat do sovětské sféry vlivu Indii, Stalin však Molotovovým prostřednictvím oznámil, že jej ropa zajímá mnohem více, než indický čaj a sloni.) Obdobně musí být změněn panem von Ribbentropem předložený projekt dohody mezi Německem, Itálií, Sovětským svazem a Tureckem, a to podle požadavku na vybudování základny sovětského válečného námořnictva v prostoru Bosporu a Dardanel, a to na základě dlouhodobé garance tří mocností ohledně nezávislosti a územní neměnnosti Turecka, pokud se tedy Turecko připojí ke Smlouvě čtyř mocností. V této smlouvě musí být uvedeno, že pokud Turecko odmítne připojení ke Smlouvě čtyř mocností, Německo, Itálie a Sovětský svaz vyvinou potřebné vojenské a diplomatické akce, o jejichž formě bude uzavřena zvláštní dohoda.“

A právě existence tohoto dokumentu nedávala kremelským vládcům pokojně spát poté, když se komunistická Stalinova říše neočekávaně a protismyslně stala součástí „protihitlerovské koalice demokratických zemí“. Proto Josif Vissarionovič Stalin po skončení války přikázal, aby byla vytvořena instituce, která je v různých dobových dokumentech nazývána různě - vládní komise pro Norimberský proces, komise pro řízení procesu s německými válečnými zločinci v Norimberku apod. Členy komise byli takoví „kovaní pracovníci spravedlnosti“ jako Berijovi zástupci Viktor Semjonovič Abakumov, Bogdan Zacharovič Kobulov a Vsevolod Nikolajevič Měrkulov. Předsednictví komise bylo svěřeno hlavnímu Stalinovu „znalci práva“, kterým byl hlavní prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinskij, jenž vstoupil do dějin soudnictví svojí poznámkou, že „přiznání obviněného je hlavním důkazem jeho viny“. Hlavním cílem komise bylo dosažení takového stavu, aby během veřejného procesu v Norimberku nevyšly najevo žádné informace a fakta rusko-německého spojenectví z let 1939 až 1941. Vrcholem poklonkování představitelů demokratických států se proto stal samotným Stalinem sestavený seznam témat a otázek, které v „žádném případě nesmí zaznít během soudního líčení“. Co to ale bylo potom za soudní proces, který se hned na počátku zavázal neprostudovat všechny známé dokumenty, které se projednávaných témat týkají? Co to bylo za soudní proces, ve kterém jedna z žalujících stran měla zcela jistě stát za svoje válečné zločiny na straně obžalovaných? Byť bylo potrestání nacistických válečných zločinců v naprostém pořádku, přesto nám zůstává po Norimberském procesu nepříjemná pachuť v ústech, zvláště když si uvědomíme, že nepotrestání ruských válečných zločinců, jako byli Stalin, Molotov, Vorošilov, Kalinin, Mikojan a další, vedlo k ekonomické a morální devastaci celé východní Evropy na celá desetiletí a je patrně jedním z možných faktorů vzrůstající agresivity nového ruského režimu v dnešní době.

Stalinův sen o paktu „čtyř mocností“ se rozplynul 22. června 1941; nicméně ideová východiska, která jej k němu poháněla, zůstávají v Rusku platná dodnes. Oba zločinné režimy, jak ten nacistický, tak komunistický, si ve svém barbarství a touze po světovládě v ničem nezadaly. Ten německý, nacionální socialismus, byl zničen, ale ten ruský, komunismus, ne. Ten jen změnil škrabošku a o to je pro svět nebezpečnější.

Expanze Ruska do střední a východní Evropy

Generálporučík německé armády Heinz Guderian a brigádní generál ruské armády Semjon Krivoshein během vítězné přehlídky v Brestu Litevském 22. září 1939

"Bratrství ve zbrani"

Zatímco nacistické zločiny byly celkem podrobně popsány v průběhu Norimberského procesu, ruské zločiny byly dlouho utajovány. Nejedná se však jen o hrůzný masakr v Katyni. Ruští komunisté se stejně jako nacisté dopustili snad všech zločinů, které zná mezinárodní právo:

Zločiny proti míru. Napadení Finska a Polska

Zločiny proti válečným zajatcům. Sovětský svaz od počátku odmítal Ženevské konvence i další smlouvy o zacházení se zajatci jakožto „buržoazní přežitek“. Nejznámějším zločinem bylo asi povraždění polských válečných zajatců a běženců. Za nejvěrohodnější se v současnosti považuje údaj z poznámky šéfa KGB Alexandra Šelepina ze 3. března 1959, pořízené ke zprávě pro N. Chruščova. Hovoří se v ní o zastřelení 21 857 osob „z bývalého buržoazního Polska“. Zajatci za války byli Rusy bráni nahodile, zacházeno s nimi bylo nelidsky a byli v naprosto nevyhovujících podmínkách vězněni a nuceni k práci. Sovětský svaz zneužíval německé zajatce jako levnou pracovní sílu (navíc kvalifikovanější než bylo jeho vlastní obyvatelstvo). Když už SSSR nemohl na mezinárodní scéně dále obhájit jejich další zadržování, část z nich odsoudil jako válečné zločince (často na základě naprosto absurdních obvinění, viz např. Erich Hartmann), aby si je mohl ponechat ještě déle.

Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu. Velice vážné válečné zločiny páchala Rudá armáda a další ruské ozbrojené složky na územích, která byla jimi obsazena. Odehrávaly se přitom jak na individuální, tak i systémové úrovni. Mezi nejvážnější

z nich patřilo znásilňování, krádeže, rabování, vraždy a únosy lidí. Nejhůře v tomto ohledu samozřejmě dopadlo samotné Německo, nicméně ani území spojeneckých států (Československo, Polsko) se nevyhnula zločinům. Ozbrojené složky a útvary NKVD se těchto i dalších zločinů dopouštěly systematicky již před 2. světovou válkou (v Polsku, Pobaltí i dalších zemích), oběťmi byli často i příslušníci spřátelených národů a ideologičtí soudruzi jejichž totožnost byla vojákům známa. Řada těchto válečných zločinů byla podporována systémem, a to nejen pokud jde o sovětskou propagandu, ale i na základě jednoznačných rozkazů. V Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině NKVD a armáda na počátku války na ústupu místy zcela systematicky vraždila politické vězně a kvalifikované pracovní síly (především dělníky, řemeslníky, lékaře a ošetřovatelky), aby je Němci nemohli využít. Na nově obsazených územích, která Rusko hodlalo připojit ke své říši NKVD zatýkala a vraždila nepohodlné lidi, zejména v Polsku (kde pod záminkou likvidace pronacistických band likvidovala i teoreticky spojeneckou Zemskou armádu), na Ukrajině, Bělorusku a v Pobaltí, z území osvobozených spřátelených států nepohodlné lidi odvlékala (z hlediska mezinárodního práva se často jednalo o únos). Např. z Československa bylo NKVD krátce po osvobození uneseno několik tisíc lidí, zejména z řad ruských emigrantů z období po roce 1917 a jejich potomků. Většina z nich byla povražděna nebo zemřela v Gulagu (např. generál Sergej Vojcechovský).

Masakry páchané příslušníky NKVD v Litvě

Oběti masakru NKVD naházené do solných studní v obci Dobromyl na Ukrajině v červnu 1941 a exhumované po útěku Rusů místními obyvateli. Jak uvádějí slovenští pěšáci, kteří příjeli do obce Stalino nedaleko Dobromylu, byli uvítáni plačícími ženami, jejichž muži zde byli umučeni. Byly jim NKVD vypíchány oči a odříznuty končetiny. Celkový počet mrtvých v obci Stalino byl 1080. Co šokovalo slovenské pěšáky ještě více, byl nález více než 80 zmasakrovaných ukrajinských dětí v dětských domovech Dobromyl a Drogobycz, opět práce NKVD.

Hromady mrtvých těl zmasakrovaných NKVD tentokrát v obci Sambir na Ukrajině. Scény jako jsou tyto byly velmi časté v celém Sovětském svazu a zanechaly mnoho slovenských vojáků s hlubokým traumatem, ale také větší motivací porazit bolševismus a vysvobodit národy uvězněné uvnitř.

Obyvatelé Lvova hledají své příbuzné mezi oběťmi zmasakrovanými příslušníky NKVD.

Oběti NKVD narychlo zmasakrované v ulicích Lvova.

Jednu z nejtemnějších stránek zločinů proti civilnímu obyvatelstvu představovalo masové znásilňování. Hlavním cílem znásilňování byly zejména Němky, ovšem oběťmi se stejně tak stávaly i ostatní národy, včetně těch spojeneckých. Dokonce i dívky a ženy z řad slovanských národů nuceně nasazené v Německu zjistily, že je jejich národnost neochrání. Dívky, které se vzpouzely i přes hrozby, byly zpravidla buďto přemoženy, nebo dostaly na výběr mezi podvolením se a smrtí (viz např. Anna Kolesárová). Muži, kteří se je tehdy pokoušeli bránit, taktéž platili životem, tak zemřel např. biskup Apor. Podle Beevora (Antony James Beevor, je anglický historik, studoval na Winchester College a Sandhurstu.) bylo jen v Berlíně znásilněno 100 tisíc žen, z nich 10 tisíc spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na následky znásilnění. Jako celková čísla pak udává, že „se usuzuje, že celkem byly znásilněny asi 2 miliony německých žen a velmi podstatná menšina, ne-li většina, byla znásilněna mnohonásobně.“

Francouzský historik Philippe Masson se zmiňuje o násilnostech ruských vojsk ve svém díle „Historie německé armády“. „Kolony uprchlíků byly rozstříleny kulometem nebo rozdrceny pod pásy tanků. Celé rodiny byly upáleny zaživa ve svých domech. Ženy byly znásilňovány a pak ukřižovány na vratech stodol. Nemluvňata byla házena do koryt prasatům,“ píše Masson. Jistě není třeba dodávat, že za tyto zločiny nebyl nikdo potrestán.

Vraťme se však do Katyně. Dokument z 5. března 1940 ukládal NKVD projednat ve zvláštním řízení případy 14 700 osob zadržovaných v táborech pro válečné zajatce a dalších 11 000 osob vězněných v západních oblastech Ukrajiny a Běloruska, „s použitím vůči nim nejvyššího trestu - zastřelení“. Jednání mělo proběhnout bez přizvání těchto „zavilých nepřátel sovětské moci“, kteří se neměli dozvědět ani vznesená obvinění. V dubnu a květnu 1940 je z táborů a věznic svezli do nejbližších oblastních správ NKVD, ranou do týlu zavraždili a zakopali do hromadných hrobů na pozemcích rekreačních středisek NKVD. 14 522 zastřelených tvořili zajatci (z toho 4 421 osob z tábora v Kozelsku, zastřelených ve Smolensku a v lese u Katyně, kde byli vhozeni do hromadných hrobů, 3 820 osob z tábora ve Starobělsku, zastřelených v Charkově a zakopaných na předměstí Pjatichatky, 6 311 osob z tábora v Ostaškove, zastřelených ve Tveru, tehdejším Kalininu, a zakopaných u obce Mednoje). Dalších 7 305 vězňů bylo podle této zprávy zastřeleno ve vězeních Západní Ukrajiny a Běloruska. Protože byl nalezen rejstřík 3 435 polských občanů zastřelených podle příkazu z 5. 3. 1940 na Ukrajině, lze předpokládat, že zbývajících 3 870 osob bylo zastřeleno v Bělorusku, patrně v Minsku či v Hlybokém ve vitebském obvodu. Pokud jde o osud oněch necelých 4 tisíc osob, chybějících do celkového počtu zmiňovaného „ortelem“ politbyra, kloní se historici k možnosti deportace polských vězňů do gulagů u Vladivostoku, kam na jaře roku 1940 mělo směrovat 6 až 8 nejméně tisícových transportů, nebo hledají jejich hromadné hroby v souvislosti s dalšími deportacemi např. v Tomsku. Stále však zůstává velkým otazníkem osud více než 10 000 Rusínů, kteří uprchli v letech 1939-41 z tehdejší Podkarpatské Rusi do Ruska a už o nich nikdo nikdy neslyšel.

Následující příkaz k vraždám, podepsaný Stalinem, vrchním sovětským vůdcem, Klimentem Vorošilovem, významným maršálem Rudé armády, Molotovem, sovětským diplomatem, Anastázem Mikojanem, vrchní autoritou Státního výboru obrany a souhlas k vraždě podepsaný Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem, tak konečně bez jakýchkoliv pochyb uvádí na pravou míru všechny lži ruské propagandy.

Červeně zvýrazněno: „s použitím vůči nim vyšší míry trestu - zastřelení“.

Odkryté masové hroby v Katyni

Literatura:

Paul Johnson: Dějiny 20. století; str. 353; ISBN 80 85336 07 3

David Brinn: Israeli researchers solve mystery of Lenin´s death;

http://www.israel21c.org/social-action-2/israeli-researchers-solve-mystery-of-lenins-death/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rapallsk%C3%A1_smlouva_(1922)

http://de.wikipedia.org/wiki/Wehrmacht

Olaf Groehler: Sebevražedné spojenectví; Ivo Železný, Praha 1997; originál: Selbstmörderische Allianz, Berlin 1992

Norman Davies: Evropa – dějiny jednoho kontinentu; Prostor, Praha 2000

Toman Brod: Pakty Stalina s Hitlerem; Naše vojsko, Praha 1990, str. 32-34; ISBN: 80 206 0209 7

German-Soviet Boundary and Friendship Treaty 28 September 1939; http://en.wikisource.org/wiki/German-soviet_Boundary_and_Friendship_Treaty_28_September_1939

Mark Solonin: Vymývání mozků - Zfalšované dějiny sovětsko-německé války; Naše vojsko 2011; ISBN: 978 80 206 1175 8

Gerd Kaiser: Katyň – státní zločin – státní tajemství, s. 30–34; BB/art, 2008;

ISBN 8073814420, 9788073814427

Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války; Argo, Praha 1996, s. 172

http://cs.wikipedia.org/wiki/Zlo%C4%8Diny_Sov%C4%9Btsk%C3%A9ho_svazu_za_druh%C3%A9_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky