Neobyčejný život a smrt Hanny Reitsch

Post date: Sep 13, 2015 10:06:47 AM

Hanna Reitsch se narodila 29. května 1912 v rodině očního lékaře Dr. Willyho Reitsche a tyrolské šlechtičny Emy Reitsch rozené Helff-Hibler Von Alpenheim ve slezském Hirschbergu (dnešní Jelenia Góra v Polsku). Hanna Reitsch měla staršího bratra jménem Kurt Reitsch, který se narodil 16. září 1910 a za války se stal fregatním kapitánem. Její mladší sestra Heidi Macholz se narodila 11. května 1916.

Touha létat Hannu provázela už od dětství a všechno ostatní se jí zdálo být podružné. Nebyla to jen nějaká ambice, ale létání jí podle jejích slov poskytovalo nesmírnou rozkoš. Byla fascinována létáním již v mladém věku, údajně se ve své dychtivosti zažít let pokoušela jako čtyřletá skočit z balkónu svého rodného domu. Později napsala: "Touha létat ve mně rostla s každým ptákem, kterého jsem viděla letět přes azurovou letní oblohu, s každým mrakem, který plul nade mnou ve větru, až se změnila na hluboký, neodbytný stesk po domově, touhu, která šla se mnou všude a nikdy se neztratila." Dosáhla asi 40 rekordů a ovlivnila bezmotorové létání jako nikdo předtím. Věřila v Německo, ve svou vlast. Patřila ke generaci, která po 1. světové válce velice trpěla poté, co bylo Německo připraveno o svou hrdost. Její současníci považovali Hannu za apolitickou osobnost, jejíž vášeň pro létání převažovala nad vším ostatním.

Když jí bylo 14 let měla sen stát se misionářkou, létající doktorkou v Africe. Byl to sen, který skýtal naději, že potěší jak jejího autoritářského protestantského otce oftalmologa, ale i její matku, oddanou katoličku. Během dospívání studovala spisy Ignáce z Loyoly s cílem ukáznit svou mysl a rozvíjet vysoce soustředěnou koncentraci. Domluvila se s otcem, kterému se její snaha o létání moc nelíbila, že pokud se nezmíní o vstupu do plachtařské školy až do ukončení středoškolského vzdělání, pak jí povolí létání. Tuto podmínku splnila a proto jí chtě nechtě bylo povoleno vstoupit do plachtařské školy v Grunau.

Hanna měla dost rozumu, aby si uvědomila s jakými podmínkami se v Africe setká a proto vstoupila do Koloniální školy pro ženy v Rendsburgu, kde se naučila nejen starat se o domácí zvířata, ale i jezdit a střílet. Nicméně primárním cílem pro ni zůstalo létání. Přes počáteční posměch spolužáků i instruktorů - byla jediná dívka ve třídě a ještě k tomu malá a hubená - jako první složila pilotní průkaz třídy "A". Instruktory to tak ohromilo, že musela skládat zkoušku ještě jednou a složila ji znovu s úspěchem. V průběhu studií na medicíně dostala povolení od rodičů brát lekce motorového létání ve Staaken, protože se jí je podařilo přesvědčit, že létající doktor v Africe musí umět létat motorovým letadlem. Brzy si uvědomila, že většina pilotů ví jen málo o motorech svých letadel. Připadalo jí to, jakoby lékař nevěděl nic o lidském srdci. Nikdy se nebála tvrdé práce a špinavých rukou a začala tedy pomáhat ve škole leteckým mechanikům. Dostávala stále náročnější úkoly. Jednou v pátek přišel hlavní mechanik, ukázal jí ojetý motor a řekl jí, aby jej do pondělí opravila. V pondělí ráno, roztrhaná s krvácejícíma rukama, od hlavy až k patě od oleje a špíny, mu byla schopna ukázat opravený motor. Plněním těchto úkolů se jí sice dařilo urovnávat cestu přes letecké školy, ale nejpodstatnější bylo, že prokazovala vynikající pilotní schopnosti. Dokonce se pustila do leteckých reklamních kousků pro film.

Zatím co navštěvovala školu motorového létání, uvědomila si, že misijní lékař musí také umět řídit automobil. Protože však neměla na autoškolu peníze, vyřešila to obvyklým tvůrčím způsobem. Začala navštěvovat dělníky, kteří pracovali se zemními stroji v blízkosti přístavní hráze. Dělala stejně špinavou práci jako oni a přitom jim kladla spoustu otázek ohledně spojek, brzd, tlumivek a karburátorů. Nakonec ji nechali řídit i některé stroje.

V roce 1934 se zúčastnila německé výzkumné expedice do Brazílie a Argentiny, která měla za úkol zjistit chování kluzáků v extrémních teplotních podmínkách. Rostoucí reputace pilota nakonec vyústila k jejímu odchodu z lékařské fakulty. Bylo jí totiž nabídnuto místo zkušebního pilota experimentálních kluzáků v Deutschesforschungsinstitut für Segelflug (DFS), Německém výzkumném ústavu pro kluzáky v Darmstadtu. Zde se zapojila do testování leteckých vlastností kluzáků, zejména řešení problémů stability a kontroly strukturálních vybrací. K tomu účelu se využívaly lety střemhlav. Vertikální pokles ze 6 000 na 400 metrů,to musel být nervy drásající zážitek pro každého a vypovídá o její obrovské osobní statečnosti. Testovala zde také první kluzákový hydroplán a vyhodnocovala možnosti vystřelovacích mechanizmů pro kluzáky.

Hanna Reitsch s Ernstem Udetem

V roce 1936 se Hanna setkala s Ernstem Udetem, vedoucím technické pobočky ministerstva letectví a nejúspěšnějším německým stíhacím esem, které přežilo Velkou válku. Oba sdíleli stejnou vášeň pro létání a brzy se mezi nimi vyvinul blízký profesionální vztah, který trval až do Udetovy sebevraždy v listopadu 1941. V té době se také sblížila s jiným bývalým leteckým esem a tehdy vycházející hvězdou Luftwaffe, Robertem Ritter von Greimem. Bavorské stíhací eso Greim dosáhl za Velké války 25 sestřelů a byl mu udělen Modrý Max (řád Pour le Mérite). V roce 1933 Hermann Göring požádal Greima, aby mu pomohl obnovit německé letectvo. V roce 1934, po uzavření tajné letecké školy zřízené u města Lipeck v Rusku, byl Greim jmenován do funkce velitele první stíhací pilotní školy. V roce 1938 Greim převzal velení výzkumného oddělení Luftwaffe.

Roku 1937 se Hanna stala první ženou, která přeletěla na větroni ze Salzburku Alpy, za což ji Hitler jmenoval kapitánkou letectva. Byla tak první ženou na světě, které se této hodnosti dostalo. V té době hodně cestovala, zejména do Afriky a Spojených států. V témže roce jako jediná účastnící se žena vyhrála národní soutěž kluzáků. V létě 1937 ukončila svoji činnost v Darmstadtu a Udet ji jmenoval civilní zkušební pilotkou v hlavní výzkumné stanici Luftwaffe v Rechlinu. Měla tam dovoleno létat se vším na co položila ruce, což zahrnovalo většinu vysoce výkonných letadel v inventáři Luftwaffe. Na základě toho se stala i první pilotkou vrtulníku a překonala na stroji profesora Heinricha Fockeho Focke-Wulf Fw-61 světový rekord v délce letu na trase z Berlína do Brém o délce 109 km.

Hanna Reitsch ve vrtulníku Focke-Wulf Fw-61

V únoru 1938 jí Udet nabídl aby se stala prvním člověkem, který poletí vrtulníkem uvnitř budovy. Stalo se tak na vrtulníku Focke-Wulf Fw-61 v berlínské Deutschlandhalle. Nicméně perspektiva "varietní umělkyně" ji děsila, přestože Udetova snaha ukázat před mezinárodní veřejností ovladatelnost vrtulníku byla zcela legitimní. Hanna však poslušně absolvovala řadu demonstrací. Později napsala: "Jak hluboký dojem můj let vrtulníkem udělal ve světě jsem si uvědomila až mnohem později, v roce 1945. Narazila jsem tehdy na časopis amerických vojáků a první věc, která mě uhodila do očí bylo moje jméno v článku, který populárně popisoval můj let vrtulníkem."

V srpnu 1938 se Hanna vydala mezinárodní letecké závody do Cincinnati ve Spojených státech. Velmi se jí tam líbilo i když občas narazila na protiněmecké nálady, ale její demonstrace akrobatického kluzáku Habicht (Jestřáb), navženého Hansem Jacobsem, vyvolala v Ohiu horečný potlesk a ona dostala pozvánky na další produkce.

Messerschmitt Me 321 Gigant

V roce 1939 onemocněla na tři měsíce spálou a následně svalovým revmatismem. Když se vrátila do práce, čekal tam na ni osiřelý Messerschmitt Me 321 Gigant, jehož stejný prototyp předtím havaroval, zničil tři Me 110 i s piloty, zabil šest mužů své posádky a 110 přepravovaných vojáků. Stavbu tohoto obřího kluzáku si během příprav na invazi do Británie (Operace Lvoun) vyžádalo vrchní velení německých sil OKH. Tento obří kluzák mohl přepravit 130 plně vyzbrojených vojáků nebo tank Pz IV. Me 321 byl jednoduchý vzpěrový hornoplošník s kostrou z ocelových trubek a plátěným potahem. Při prázdné hmotnosti 12 400 kg byl schopen přepravit až 20 000 kg nákladu. Při zkouškách se ukázalo, že Me 321 byl tak těžký, že musel být tažen třemi Messerschmitty Bf 110, což bylo nepraktické a nebezpečné. Rozpětí křídel měl 55 metrů a při vzletu si někdy pomáhal pomocnými raketovými motory na kapalné palivo. Hanna ho testovala, ale jeho řízení šlo tak ztuha, že na ni bylo příliš těžké.

Junkers Ju 88 A

V roce 1940 Hanna testovala zařízení, které dokázalo přeseknout ocelová balónová lana v bitvě o Británii. Montovalo se na letouny Heinkel He 111 a Junkers Ju 88 A, ale celá operace byla pro posádku velmi nebezpečná. V březnu roku 1941 ji Hitler za její oddanost a odvahu vyznamenal Železným křížem II. třídy a několik dní předtím Hermann Göring Společným odznakem pro piloty a pozorovatele ve zlatě s brilianty.

Hanna Reitsch přebírá od Hitlera Železný kříž II. třídy

Na podzim 1942 začala Hanna testovat ve výzkumném centru v Augsburgu nejutajovanější a nejnebezpečnější letoun té doby, raketový letoun Messerschmitt Me 163 Komet. Palivo (T-Stoff (Peroxid vodíku) + C-Stoff (57% metanol, 30% hydrazin hydrát, 13% voda) bylo vysoce hořlavé a pilot jej musel vypotřebovat než přistál, protože otřesy při přistání mohly způsobit jeho explozi a roztrhat letadlo i letce na kousky. Při jednom z tvrdých přistání se údajně pohonné látky vylily na pilota a agresivní peroxid vodíku ho doslova rozpustil. Z těchto důvodů bylo třeba mít na pilotování těchto strojů určitou dávku odvahy, protože pilota ohrožovalo nejen palivo, ale i létání jako takové. Me 163 bylo první letadlo v dějinách, které dosáhlo rychlost 1000 km/h a výšky 10 000 m za pouhých 90 vteřin. Palivo došlo do 5 minut a poté se z letounu stal kluzák, který přistával na lyžinách, protože podvozek byl při startu odhozen. Hanna si nebezpečí uvědomovala, ale přesto letoun testovala. Nejprve testovala zkušební verzi Me-163 A, která byla roztahována Messerschmittem Bf 110. Později přešla na bojovou verzi Me-163 B. Při třetím letu však došlo k tragické nehodě. Při startu se Hanně neodpojil podvozek. Letadlo se začalo třást a bylo téměř neovladatelné. Hanna se pokusila přistát a málem se to podařilo, ale těsně před přistávací dráhou letoun narazil do země. Hanna přežila, ale byla těžce zraněná. Na několika místech měla rozbitou lebku, poraněný obratel, devastující zranění nosu (museli jí dát umělý) a utrpěla i další zranění. Prodělala několik plastických operací a pět měsíců si pobyla v nemocnici. Ztratila smysl pro rovnováhu a lékaři tvrdili, že už nikdy nebude létat. Ona však létat znovu chtěla a tak trénovala své centrum rovnováhy balancováním na štítu střechy nemocnice. Několik dní po nehodě Hanna dostala Železný kříž I. třídy, který ji připnul později Hitler osobně při jednom z jejich setkání. Po válce o tom v jednom z rozhovorů řekla: „Nemohu soudit jaký byl Hitler v jiných ohledech. Vím jen, že ho zajímala moje práce a zkušební lety.“

Messerschmitt Me 163 B Komet

10 měsíců po nehodě byla Hanna uznána schopnou další služby. Vrátila se k testování Me-163 na základně Peenemünde-západ. Tam se také dozvěděla o programu vývoje a výroby bomby s pulsním motorem V-1 a balistické rakety V-2, vedeném generálem Walterem Dornbergerem a Wernherem von Braunem. Přežila zde bez úhony první spojenecký nálet, který proměnil Peenemünde v hromadu trosek.

Start Me-163

Krátce poté, když se Hanna setkala s přáteli v Berlíně na obědě, se rozhovor stočil k diskusi o tom, co by mohli udělat pro záchranu Německa. Skupina se rozhodla navrhnout vzdušné útoky na spojenecké strategické cíle prováděné sebevražednými piloty. Hanna plánuje sebevražedné mise s pilotovanou střelou V-1 vypouštěnou z bombardéru a věří, že našla dokonalou zbraň, která může rozhodnout válku. Přihlásilo se 70 dobrovolníků a ona byla mezi nimi jedinou ženou. Hitler však věci není nakloněn a projekt nerad podpoří, až když Hanna získá nečekaného přímluvce — Otto Skorzenyho. Skupina byla nazvána Letka Leonidas (formálně 5. Staffel Kampfgeschwader 200), pravděpodobně po hrdinském spartském generálu, který v roce 480 př.nl. s kohortou asi 1000 bojovníků bojoval na smrt, aby zachránit zbytek Řecka od invaze Peršanů. Hanna však s projektem narazila na četné potíže díky lhostejnosti jejích vysoce postavených nacistických přátel. Převládající postoj mezi nimi byl ten, že samotná myšlenka sebevražedných pilotů je "neněmecká" a že jde proti srsti německé psychiky. A tak z projektu i vlivem válečných událostí nakonec sešlo. Poslední válečné měsíce tak Hanna převážela letecky zraněné vojáky do nemocnic a dopravovala naléhavé zásilky do trosek Berlína.

Když byl na konci války Göring sesazen za zradu, přebírá velení Luftwaffe Generaloberst Robert Ritter von Greim. Von Greim se musí setkat s Hitlerem v bunkru a potřebuje někoho, kdo ho tam dopraví — Hannu Reitsch. Ani jeden z nich nečeká, že se tam dostanou živí. Na cestu se vydávají 26. dubna 1945 z Rechlin Gatow (oblast jihozápadního Berlína) ve Focke Wulfu 190. Hanna se přes malý záchranný otvor napěchovala do ocasu letadla. Za chvíli přistávají na letišti v Berlíně Gatow, kde vyměňují jednomístný Focke Wulf 190 za dvoumístný Fieseler Storch. Nastupují a von Greim přebírá kontrolu nad letadlem, protože má zkušenosti z boje. Hanna se ujišťuje, že přes jeho rameno dosáhne na knipl a páku palivové nádrže.

Letí přes jezero Wansee a Grunewald směrem na Brandenburg Tor (Braniborskou bránu). Cestou se dívají dolů, do tváří Rusů. Je jich plný les a střílejí po nich vším možným. Letadlo je několikrát zasaženo a začíná ztrácet palivo. Von Greim je zraněn do pravé nohy a hroutí se. Hanna Reitsch přebírá řízení a přistává na improvizovanou letištní dráhu v Tiergarten blízko Braniborské brány. Oba přijíždějí do vůdcova bunkru večer 26. dubna. Zatímco von Greima ošetřují, Hanna se objímá s Magdou Goebbelsovou a jejím dětem zpívá před spaním ukolébavky. Za pět dní děti i sebe Magda otráví. Hanna ani von Greim nevidí žádnou šanci, jak se z bunkru dostat živí. Chtějí zůstat s Hitlerem a společně zahynout. Hitler však oběma 28. dubna předává kapsle s jedem a nařizuje jim odletět do Plön, protože von Greim musí přece velet Luftwaffe a především zatknout Himmlera za zradu. A tak ještě téže noci vzlétá Arado 96 z malé dráhy v Tiergarten před očima vojáků z ruské 3. úderné armády, kteří se zprvu domnívají, že vidí Hitlerův útěk. Von Greim byl 8. května zajat americkými vojáky v Rakousku a v rámci kritizované dohody o výměně zajatců měl být předán Rusům. 24. května se v Salzburgu z obavy před mučením NKVD otrávil kyanidem draselným. Jeho poslední slova zněla: „Já jsem hlava Luftwaffe, ale nemám Luftwaffe.“

Hannina rodina se zatím ukrývá před Rusy v zámku Leopoldskron, poblíž Salzburgu. Když se proslechne, že mají být posláni zpět do Slezska v ruské zóně, Hannin otec svou rodinu i sebe zastřelí. Hanna je ráno 9. května pod záminkou infarktu přjata na Greimovu žádost do nemocnice v Kitzbühelu. Ještě týž den odpoledne ji tam však objeví její britský přítel, zkušební pilot Eric Brown a předá ji Američanům. Hannu Reitsch Američané zadrželi a věznili 18 měsíců. Neustále ji vyslýchali a konfrontovali se zločiny nacistů. Hanna byla šokovaná. Byla přesvědčena, že jde o nepřátelskou propagandu. Američané ji považovali za fanatickou nacistku, přestože ani nebyla členkou nacistické strany. V roce 1947 získala oficiální potvrzení o denacifikaci. Od nacistického režimu se však nikdy zcela nedistancovala. Nejspíš si neuvědomila v čem spočíval. Byla německá vlastenka a bránila Hitlera až do konce. K novému Německu si už nikdy nenašla cestu. Byla to pro ni již cizí země.

Hanna Reitsch v kokpitu

Její novou leteckou základnou se stalo teď Rakousko. Po několika letech dokonce získala rakouské občanství. Každý rok startovala z malého letiště v Timmersdorfu poblíž Leobenu ve Štýrsku, aby přeletěla Alpy. V roce 1952 získala na Mistrovství světa bezmotorového létání v Madridu bronzovou medaili, roku 1956 vytvořila v St. Yanu nový ženský rekord v přeletu na trati dlouhé 375 km. V roce 1957 dosáhla nového ženského výškového rekordu v bezmotorovém letu při kterém dosáhla výšky 6848 metrů. V roce 1958 jí zamítlo Polsko jako jedinému účastníkovi mistrovství světa vydání vstupního víza. Protože se německé národní mužstvo zúčastnilo závodů bez jakýchkoliv protestů, nelétala na protest již na žádných závodech pořádaných německým aeroklubem. V roce 1959 přijala pozvání na pomoc indickému výkonnostnímu létání a založila zde plachtařskou školu.

Hanna Reitsch s Wernherem von Braunem

Hanna Reitsch v Bílém domě

Hanna se snažila získat uznání, které jí poválečné Německo odpíralo, v jiných zemích. Smutné bylo, že ji její vlastní země ani Anglie či Francie nepřijaly, ale Spojené státy ano. V roce 1961 byla pozvána jako host Wernhera von Brauna do Spojených států. Svaz pilotek vrtulníků ji zde představil dokonce presidentu Kennedymu. Obdivovali ji, protože byla první ženou, která pilotovala helikoptéru. Hanna se v Americe cítila mnohem lépe než v Německu, získala zde ocenění a veřejnost ji oslavovala.

V Ghaně

Roku 1962 na žádost prezidenta Dr. Kwame Nkrumaha založila v Ghaně plachtařskou školu. Žila zde až do roku 1966 kdy se v Ghaně uskutečnil státní převrat. V červnu 1978 se vydává na svůj poslední přelet Alp. Je jí 66 let a chce dosáhnout dalšího rekordu. Chce doletět dál než kterákoliv jiná pilotka. Uletěla 715 km, což byl nový světový rekord.

Byla však v depresi, protože cítila, že její lásku k Německu nikdo nemůže pochopit. A ten pocit ji nakonec přemohl. Umírá údajně na infarkt 24. srpna 1979 ve věku 67 let a na vlastní přání se nechává pohřbít v rodinném hrobě v Salzburgu. Nikdy se nevdala. Krátce před svou smrtí však ještě posílá Ericu Brownovi dopis, ve kterém vzpomíná na jejich společnou lásku k létání a který končí slovy: "Začalo to v bunkru, a tam to také skončí." Ericu Brownovi se okamžitě vybaví, že v bunkru přece dostala od Hitlera kapsli s kyanidem. Je možné, že by spáchala sebevraždu? Po Hannině smrti nebyla provedena pitva, takže se to už nikdy nedozvíme. A tak nám po této malé, ale statečné ženě s horoucím srdcem zůstává jedno velké tajemství a její krédo: "Létání s pohonem je jistě velkolepý triumf nad přírodou, ale samotné létání je vítězství duše, v němž se člověk s přírodou spojuje."

Vítězství Hanny Reitsch:

1932: dámské plachtění - vytrvalostní rekord (5,5 hodiny)

1936: dámské plachtění - délkový rekord (305 km)

1937: jako první žena přeletěla Alpy ve větroni

1937: jako první žena na světě byla povýšena na kapitánku letectva

1937: světový rekord v délce letu v helikoptéře (109 km)

1938: první člověk, který letěl vrtulníkem uvnitř uzavřeného prostoru (Focke-Wulf Fw-61)

1938: vítěz německé plachtařské soutěže Sylt-Breslau (Slezsko)

1939: ženský světový rekord v bezmotorovém létání

1943: první žena - pilotka raketoplánu (ME 163)

1944: první žena na světě, která pilotovala proudové letadlo - Reichlin během zkoušek Messerschmittu Me 262 a Heinkelu He 162

1952: třetí místo na mistrovství světa v plachtění ve Španělsku spolu se svým týmovým kolegou Lisbeth Häfnerem

1955: německá šampionka v plachtění

1956: německý vzdálenostní rekord v plachtění (370 km)

1957: německý výškový rekord v plachtění (6848 m)

1978: světový vzdálenostní rekord v plachtění (715 km)