Hodnocení a bodování pilotů Luftwaffe

Post date: Aug 13, 2015 9:03:26 PM

Hodnotící a bodovací systém Luftwaffe byl racionální a realistický. Bodovací pravidlo bylo jednoduché: „jeden pilot—jedno vítězství“. Jestliže tvrdilo více pilotů, že dosáhli sestřelu, museli se dohodnout mezi sebou. Když se nedospělo k dohodě, byl sestřel připsán Staffel. Bez svědka neměl pilot Luftwaffe šanci na potvrzení sestřelu. Takový nárok, i když byl podán, nepřešel přes Gruppenkommandeura. Sestřelení, oddělení, konečné zničení, výbuch nepřátelského letadla ve vzduchu nebo pomoc pilotovi v nouzi muselo být potvrzeno filmem z fotokulometu nebo nejméně jedním, a když to bylo možné dvěma, písemnými svědectvími. Písemné svědectví mohl podat parťák pilota, kamarád z letky nebo pozemní pozorovatel. Nemohlo se tedy stát, jako u některých pilotů RAF a USAAF, že by bylo některému pilotu připsáno vítězství, protože platí slovo důstojníka. Pravidlo Luftwaffe bylo opět jednoduché: „žádný svědek—žádné vítězství“. Toto pravidlo se používalo univerzálně, bez ohledu na to, jakou měl pilot hodnost nebo postavení.

Tím se postup Luftwaffe v hodnocení pilotů stal nejvíce rigidní a důvěryhodný ze všech leteckých sil 2. světové války. Jistěže se dělaly chyby, ale nebylo nic, co by poukazovalo na to, že to bylo úmyslné nebo podstatně vyšší, než na straně spojenců. Systém Luftwaffe byl nestranný, nepružný a mnohem méně náchylný k chybám než britské či americké postupy. Piloti Luftwaffe museli rovněž někdy čekat přes rok, než jim přišlo potvrzení sestřelu z OKL (Oberkommando der Luftwaffe).

Němci se od spojenců radikálně lišili zavedením složitého systému bodování v Luftwaffe, aby zavedli alespoň trochu jednotnosti do udělování vysokých vyznamenání. Tento systém se však používal pouze na západní frontě.

Bodování 1

Jak vidíme, Němci pro toto bodování zavedli dva nové termíny. Herausschuss (oddělení) bylo zasažení bombardéru takového rázu, že musel opustit svoji bojovou formaci a Endgültige Vernichtung (konečné zničení), tedy konečné zničení poškozeného letounu. Z výše uvedené tabulky je zřejmé, že pilot Luftwaffe nemohl získat body za poškození bombardéru, pokud se týž neoddělil od bojové formace. Systém rovněž rozpoznal skutečnost, že dosažení Herausschuss byl těžší úkol než konečné zničení zasaženého opozdilce. Bodový systém neměl nic společného s celkovým počtem sestřelů (a nároků na sestřel), ale měl pouze vliv na udělovaná vyznamenání a hodnosti za prokázané schopnosti a zásluhy. Mnoho lidí si myslí, že pilot Luftwaffe získával několik sestřelů za sestřelení vícemotorového letadla či dokonce za jeho pouhé poškození. To je zcela nepravdivé tvrzení!!! Vyznamenání pak byla udělována podle dosažených bodů:

Bodování 2

Tento bodovací systém byl používán pouze na západní frontě, protože Němci věřili, že je snazší sestřelit ruské bombardéry a stíhačky než letadla západních spojenců. Rytířský kříž označoval v Jagdwaffe pravého „Experte“. Ctižádostiví stíhači, kteří toužili po Rytířském kříži, říkali, že mají „na krku vyrážku“ nebo „svědění či bolení v krku“, což byla běžná nemoc v Luftwaffe; někdy i fatální. Takto infikovaného nemuselo vyléčit jen udělení tohoto kýženého vyznamenání, ale podobně ceněný byl i Pour Le Mérite.

Řád Pour le Mérite (francouzsky „Za zásluhy“), obecně známý také jako Modrý Max, bylo nejvyšší pruské a německé vojenské vyznamenání udělované do konce první světové války v roce 1918. Řád byl zaveden za vlády Fridricha II. v roce 1740 během války s Rakouskem (francouzština byla v té době jazykem užívaným na královském dvoře). Do roku 1810 bylo vyznamenání udělováno i civilním osobám, po tomto roce již jen jako samostatná třída. Obdrželi ho například i Voltaire, Alexander von Humboldt, Carl Friedrich Gauss, Jakob Grimm, Felix Mendelssohn, François-René de Chateaubriand, Louis Daguerre, Michael Faraday, Jean Auguste Dominique Ingres a Franz Liszt. Civilní řád byl udělován za humanitní vědy, přírodní vědy a výtvarné umění. Do současnosti existuje polooficiální Orden Pour le Mérite für Wissenschaft und Künste.

Řád byl udělen 5430 osobám. Nejznámějšími vojenskými držiteli byli například Paul von Hindenburg, Ernst Jünger či Erwin Rommel, mezi piloty Max Immelmann (díky kterému řád získal svoji přezdívku), Manfred von Richthofen, Ernst Udet, Hermann Göring, Fritz Rumey, Franz Büchner a dalších 130 stíhacích pilotů.

Za zcela mimořádné zásluhy se k závěsu kříže připojovaly zlaté dubové ratolesti a za 50 let příslušnosti k řádu pak zlatá korunka. Vzhledem k tomu, že Pour le Mérite byl nejvyšším vyznamenáním a po jeho dosažení již v podstatě nebylo možné dát vyšší ocenění, byla vyrobena i zmíněná „vyšší verze“ s dubovými ratolestmi.

Jen čtyři lidé obdrželi jak vojenskou tak civilní verzi řádu:

  • Helmuth von Moltke starší (historik a polní maršál – vojenská verze s dubovými ratolestmi)
  • Julius von Verdy du Vernois (generál, Dr. phil. h.c.)
  • Otto von Bismarck (státník, první kancléř)
  • Hermann von Kuhl (historik a generálporučík – vojenská verze s dubovými ratolestmi)

Vyznamenání na východní frontě se neudělovaly podle počtu bodů, ale pouze podle počtu sestřelů. Potřebný počet nutných sestřelů se neustále zvyšoval a jak víme, Erich Hartmann dostal Rytířský kříž Železného kříže až za 147 sestřelů na konci října 1943. Následující tabulka platí zhruba pro období 1942-43.

Sestřely

Podplukovník Hans-Ulrich Rudel byl nositelem Rytířského kříže Železného kříže se zlatou ratolestí, meči a brilianty, jehož příjemcem byl pouze on. Téměř do konce války létal na různých modernizovaných variantách Ju 87, až byl nakonec i on přinucen létat na Fw 190 Dora. Ve 2530 bojových letech zničil nejméně 519 tanků, více než 800 vozidel, 150 děl, 70 vyloďovacích plavidel, mnoho mostů, 1 bitevní loď, 1 křižník, 1 torpédoborec a sestřelil 9 ruských letadel včetně 7 stíhačů v letecké bitvě.

Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Goldene Eichenlaub mit Schwertern und Brillanten

Rytířský kříž Železného kříže se zlatou ratolestí, meči a brilianty

Hans-Ulrich Rudel