Post date: Aug 30, 2015 12:46:58 PM

Erich Hartmann I. - Cesta ke slávě.

Ille crucem sceleris pretium tulit, hic diadema.

Za zločin jednomu kříž a druhému korunu skvostnou.

Iuvenalis, Satiry

Věnováno obětem dvou nejodpornějších a nejvražednějších diktátorských režimů 20. století, Stalinova komunistického Sovětského svazu a Hitlerova nacionálně socialistického Německa, které podepsáním paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 a následným napadením a okupací Polska rozpoutaly 2. světovou válku, snad největší kataklyzma v historii lidstva. Oběťmi těchto krvelačných diktátorských režimů nebyly jen miliony židů a občanů porobených i bránících se národů, ale i sami obyvatelé jejich zemí. A konečně oběťmi byly i miliony statečných a hrdinných bojovníků, kteří ve své velké většině nebojovali za své zrůdné diktátory, ale nemajíce na výběr bojovali prostě jen za svoje rodiny, blízké a obhájení vlastního života.

Evropský parlament vyhlásil 23. srpna 2009, v den výročí paktu Molotov-Ribbentrop, 23. srpen jako Evropský den památky obětí stalinismu a nacismu.

Autor

Mládí

Erich Alfred Hartmann se narodil dne 19. dubna 1922 ve Weissachu, blízko Württembergu, doktoru Alfredu Erichu Hartmannovi a jeho manželce ElisabethWilhelmine Machtholfové. Otec byl uznávaný lékař a působil jako vojenský lékař ve Velké válce. Po válce se rodině v zemi zmítané politickým ahospodářským chaosem těžce žilo a proto se doktor Hartmann nechal přemluvit svým bratrancem, konzulem v Šanghaji, aby přesunul svoji praxi do Číny.Otec se záhy vypravil na cestu a otevřel si lékařskou praxi ve městě Čchang-Ša (Changsha) v provincii Chu-nan na řece Xiang. Byl zde jediným evropskýmlékařem a za krátkou dobu si vydobyl tak dobrou pověst, že mu jeho příjmy dovolily zakoupit si uprostřed řeky Xiang krásný ostrov a postavit na něm důmpro svou rodinu. V roce 1925 také jeho žena Elisabeth s oběma dětmi, Erichem a mladším Alfredem, přijela. Pro děti byl pobyt na ostrově pravým rájem,který nekladl žádné meze jejich dětské fantazii. Erich Hartmann později řekl, že krásné vzpomínky na toto místo ho pronásledovaly celá desetiletí.

Nad idylickým pobytem Hartmannovy rodiny v Čchang-Ša se však začala stahovat mračna. V roce 1927 vypukla válka mezi čínskými komunisty anacionalisty vedenými Čankajškem. Boje se neustále přibližovaly k městu až v roce 1929 Čankajškovy síly v městě a jeho okolí zabily během 20 dnů více než10 000 lidí. Obětmi útoků se stali i cizinci. Jednoho dne doktor Hartmann nalezl při své cestě do města na kůlech plotu při silnici naražené uťaté hlavy mnohasvých anglických přátel. I když Němcům bezprostřední nebezpečí nehrozilo, protože německá vláda nebyla do sporů zapletena a doktor Hartmann požíval veměstě značné úcty, přesto učinil okamžitě potřebné kroky, aby se rodina mohla vrátit do Německa. A tak se ještě v tomto roce vydala Elisabeth s dětmi z Číny po Transsibiřské magistrále do Německa. Cílem její anabáze byl Weil im Schönbuch poblíž Stuttgartu. Dr. Hartmann zde po svém návratu v roce 1930 postavil dům se střechou v podobě čínské pagody a zahájil svoji praxi.

Rodiče Ericha Hartmana

Matka s malým Erichem

Na ostrově - skrčené dítě je Erich Hartmann

Ve Weilu začal Erich navštěvovat Volksschule, státem podporovanou základní školu (duben 1928 - duben 1932). Jeho matka Elizabeth vstoupila v blízkém Böblingenu do aeroklubu, složila pilotní zkoušky a stala se tak jednou z prvních plachtařek v Německu. Hartmannovi vlastnili také lehký dvoumístný sportovní letoun, který však museli v roce 1932 z finančních důvodů prodat. Elizabeth v něm brávala Ericha na vyhlídkové lety a trpělivě mu vysvětlovala základy létání. Jak později Erich Hartmann řekl, matčina výuka v létání byla asi nejsilnějším faktorem, který ho k létání přivedl. Nemálo na něj ovšem v tomto směru působila i romantická sláva leteckých es Velké války. Erichův otec se však na jeho zálibu díval s malým nadšením. Chtěl, aby oba jeho synové byli po něm lékaři. To se mu však vyplnilo jen u mladšího syna Alfreda, který sice také nastoupil k Luftwaffe, ale po válce vystudoval medicínu a lékařem se opravdu stal. Za války létal jako střelec JU-87 Stuka v Tunisu, byl tam zajat Angličany a konce války se dočkal po čtyřech letech v zajateckém táboře, což mu patrně zachránilo život.

O Erichově životě však osud rozhodl jinak. V dubnu 1932 nastoupil Erich Hartmann na gymnasium vBöblingenu. V roce 1933 se dostali v Německu k moci nacisté a aeroklubům i leteckým školám sedostalo vládní podpory. To umožnilo Elizabeth otevřít si v roce 1936 leteckou školu s 27 lehkýmiletadly, kde téhož roku, tedy ve 14 letech, získává Erich pilotní průkaz pro kluzáky třídy „C“. V dubnu1936 nastupuje Erich na Národní politický institut vzdělávání (NPEA) v Rottweilu, otevřeném téhožroku v bývalém katolickém semináři.

NPEA byly střední internátní školy v nacistickém Německu. Cílem těchto škol bylo vychovat novou generaci pro politické, vojenské a administrativní vedení nacistického státu. Proto v životě na NPEA dominovala vojenská disciplína.

Erich ve 14 letech a v uniformě Hitlerjugend

Byli přijímáni pouze chlapci a dívky, kteří byli považováni za „rasověbezchybné“. To znamená, že například nemohly být přijaty žádné děti s vadou sluchu nebo zraku. Bylavyžadována „nadprůměrná inteligence", aby ti, kteří chtějí být přijati, mohli dokončit 8 denní přijímacízkoušku. Oficiální hodnost z NPEA byl kadet („Jungmann“), podobně jako kadet ve vojenských školáchv jiných zemích. NPEA kadeti se pohybovali mezi 11 a 18 lety. Život v chlapců v NPEA byl často velmikonkurenční a brutální. Přibližně jedna pětina všech kadetů nesplnila požadované normy, nebo byliposláni domů kvůli zraněním při výuce. Procento kadetů NPEA, kteří nakonec vstoupili do SS bylo 13%,mnohem vyšší než 1,8% ostatního německého obyvatelstva. Za nejdůležitější byl považován národněsocialistický pohled na svět. Prominentní víra mezi kadety byla „Endsieg“ neboli konečné vítězství.Mnozí ze studentů byli využiti jako dětští vojáci a byli zabiti v posledních měsících války.

Bezduchý dril nevyhovuje Erichově individualistické povaze a tak na NPEA studuje pouhý rok a v dubnu roku 1937 přestupuje na gymnasium v Korntalu (asi 8 km severozápadně od centra Stuttgartu). Téhož roku získává pilotní licenci kluzáku „B“ a stává se instruktorem Hitlerjugend Flieger (HJ-Flieger).

V roce 1939 skládá Erich pilotní zkoušky na motorová letadla a na gymnasiu se seznamuje se svojí největší láskou a pozdější manželkou Uršulou „Usch“ Paetsch. Uršule bylo jen patnáct let, když se setkala s Erichem, který byl o dva roky starší než ona. Byla to láska na první pohled, ale musel si ji vybojovat. Uršula byla hezká a zajímali se o ni i mnohem starší chlapci. Erich je varoval, aby jí šli z cesty a když si mu jednou stěžovala, že ji jeden obtěžoval, tak mu napráskal. Tím byl konec všem problémům. Uršuliným rodičům se však vztah pro jejich mládí moc nelíbil, ale mladí je, jak už to bývá, moc neposlouchali. Jenže byla válka. V dubnu 1940 Erich odmaturoval na gymnasiu v Korntalu a vstoupil do armády.

S kamarády z HJ-Flieger - sedící je Erich Hartmann

Erich a Uršula - "Usch"

Do války

15. října 1940 nastoupil Erich Hartmann k základnímu výcviku u 10. výcvikového pluku Luftwaffe v Neukuhren ve Východním Prusku (od r. 1945 Pionerskij, Kaliningradská oblast). Zde podstoupil základní pěchotní výcvik a učil se letecké teorii. Pěchotní výcvik se mu hnusil a celé to tu snášel jen ze své lásky k létání. 1. března 1941 byl přeložen na personální a technickou vysokou školu Luftwaffe Luftkriegsschule 2 v Berlíně-Gatow. O čtyři dny později již uskutečnil první let z instruktorem. Po 73 hodinách nalétaných s instruktorem a dalším výcviku předvedl 25. března 1941 svůj první samostatný let. Výcvik v Gatowě ukončil v říjnu 1941 a od 1. listopadu téhož roku pokračoval na předstíhací škole 2 v Lachen-Speyerdorf (Neustadt an der Weinstraße) v Porýní-Falci. Zde se Erich Hartmann učil bojovou techniku a dovednosti dělostřelby. Svůj pokročilý pilotní výcvik tu dokončil 31. ledna 1942.

V období od 1.3.1942 do 20. srpna 1942 se učil létat s Messerschmittem Bf 109 na Jagdfliegerschule 2 v Zerbst v Sasku-Anhaltsku, kde tehdy velel major Ernst Freiherr von Berg. Jeho instruktorem byl bývalý mistr v akrobatickém létání Erich Hohagen (za války dosáhl celkem 55 sestřelů), díky němu Hartmann dokonale poznal manévrovací schopnosti „stodevítek“ a získal potřebnou důvěru ve své pilotní umění. 31. března 1942 byl povýšen na poručíka. Stejný den se chtěl při školních střelbách z kanónu trochu předvést a „bzučel“ motorem nad přistávací plochou, což bylo porušení předpisů. Byl potrestán týdenním domácím vězením a dvoutřetinovou srážkou z platu. Letounem, se kterým měl příští den naplánováno cvičit střelby, letěl tedy jeho spolubydlící. Krátce po startu se na motoru objevila závada a on byl nucen přistát poblíž železnice Hindenburg-Kattowitz, kde zahynul v přestřelce. Poté se Erich Hartmann dále pilně vzdělával a přijal za své nové krédo, které později vtloukal do hlavy mladým pilotům: „Létejte svou hlavou a ne svými svaly!“ Byl považován za nadprůměrného žáka ve střelbě na větší vzdálenosti, on sám ale postupem času dospěl k závěru, že nejúčinnější střelba je vedena právě z co nejkratší vzdálenosti. Během školních střelby v červnu 1942 zasáhl z kulometu 24x drogue (brzdící padák) z 50 možných kol střelby, což byl výkon, kterého bylo považováno za obtížné dosáhnout. Jeho výcvik ho kvalifikoval k pilotáži 17 druhů motorových letadel a po jeho skončení byl 21. srpna 1942 převelen k Ergänzungs-Jagdgruppe Ost v Gleiwitz v Horním Slezsku, kde setrval až do 10 října 1942. Ještě před odvelením na frontu slíbil své přítelkyni Uršule svatbu.

V říjnu 1942 byl Erich Hartmann přidělen ke stíhací eskadře Jagdgeschwader 52 (JG 52), se sídlem v Majkopu na východní frontě v Sovětském svazu. JG 52 byla nejúspěšnější stíhací eskadra všech dob s více než 10 000 sestřely za 2. světovou válku. Celou válku létala výhradně s různými verzemi Messerschmitt Bf 109. Hartmann a jeho spolubojovníci měli cestou ke své jednotce dopravit několik Junkers JU-87 Stuka do Mariupolu.

Junkers JU-87 Stuka (z německého slova das Sturzkampfflugzeug – střemhlavý bombardér). Na podvozkovou nohu byla namontována náporová siréna (charakteristická pro tento letoun), jíž se dosahovalo vynikajícího psychologického účinku. Na počátku války získaly, zvláště za podpory stíhaček Me Bf 109, fantastické úspěchy v přesném bombardování vojenských i nevojenských cílů a ve spojení s výbornou propagandou si získaly přímo legendární pověst univerzální všeničící zbraně. Nicméně už po jednom měsíci nasazení v bitvě o Británii v roce 1940 britské stíhačky ukázaly, že Stuky jsou ve skutečnosti jen pomalá, neohrabaná a nedostatečně vyzbrojená jednoúčelová letadla a musely být z bojů kvůli vysokým ztrátám staženy. Od roku 1942 přestaly být efektivní i na východní frontě. Velkých úspěchů již dosáhla pouze verze G, určená k boji proti tankům a nasazená v roce 1943 v bitvě u Kurska. Byla vyzbrojena dvěma kanóny 37 mm BK-3,7 a útočila na zadní části tanků, kde bylo nejslabší pancéřování. Přestože množství nesené munice do těchto kanónů nebylo příliš velké, dokázaly během jednoho letu zničit až 6 ruských tanků. Hans-Ulrich Rudel na Ju 87 dosáhl neuvěřitelných 519 zničených tanků do konce války. Od roku 1936 do srpna 1944 bylo vyrobeno více než 6 000 Ju 87.

Při rozjezdu na letištní ploše došlo však k nejhoršímu. Mladí piloti neměli s tímto typem letadla zkušenosti, zapomněli, že nemá brzdy a ovládá se jinak než Me Bf 109. Erich Hartman narazil do operačního domku a jiný muž posadil svůj stroj na nos. Nakonec se velení rozhodlo poslat je na frontu dopravním letounem JU–52, protože to bylo bezpečnější jak pro ně, tak pro letadla.

Během druhé světové války používala JU -52 (přezdívaný často Tante Ju - Teta Ju) německá Luftwaffe hlavně jako transportní letadlo. Letouny byly nasazeny ve všech bojových operacích německých výsadkových jednotek. Účastnily se také pokusu o letecký most, který zásoboval obklíčenou 6. armádu ve Stalingradu. Prakticky ve všech operacích utrpěl tento typ velké ztráty. Letoun uvezl 18 vojáků nebo 12 zraněných. Po druhé světové válce létaly JU - 52 až do poloviny 50. let na vnitrostátních linkách ve službách Československých aerolinií. Přestavbu jejich pěti strojů pro potřeby civilního dopravního letectví provedla továrna Letov.

Na velitelství v Majkopu se Erich Hartmann seznámil se svým pozdějším dlouholetým přítelem geschwaderkommodorem (velitelem perutě) Dieterem Hrabakem, který ho přidělil k 7/III. Gruppe/Jagdgeschwader 52 (JG 52), tehdy se základnou Soldatskaja (blízko Novopavlovska).

Dieter Hrabak za války a po válce v Bundeswehru

Dieter (Dietrich) Hrabak byl velice vnímavý, ale disciplinovaný velitel s velkými zkušenostmi (k Luftwaffe nastoupil jako pilot v r. 1936). Učil své piloty nejenom jak létat a bojovat, ale především jak pracovat v týmu a zůstat naživu. Byl velice otevřený. Diskutoval o svých vlastních chybách a o tom jak se z nich poučil v naději, že se to naučí i jeho podřízení. Proslavil se svým krédem: „Jestliže se vrátíte z mise s vítězstvím, ale bez vašeho rottenfliegera (dvojka, wingman), pak jste ztratili bitvu.“ Právě pod jeho vedením dosáhla JG 52 3.9.1944 svůj 10 000. sestřel. Po válce ho v roce 1953 požádal Konrad Adenauer, aby pomohl vytvořit nové německé letectvo. V roce 1962 se ujal protivzdušné obrany pokrývající severní Německo a Nizozemsko. V roce 1964 byl jmenován náčelníkem protivzdušné obrany NATO pro střední Evropu a nakonec se stal zvláštním manažerem pro program Lockheed F-104 Starfighter. Zemřel 15. září 1995 v Pfaffenhofen.

Právě na jeho velitelství v Majkopu se 25. října 1942 seznámil Erich Hartmann s dalším leteckým Experte Walterem Krupinskim. Říká o tom: „Právě mě oslovil můj nový velitel letky (Hrabak), když se ozval praskáním rušený zoufalý hlas v reproduktoru vysílačky: Vykliďte plochu, jsem zasažen! Vidím dráhu a musím okamžitě přistát! A o vteřinu později: Zatraceně! Doufám, že to zvládnu! Teď je můj motor v plamenech...! Ve vzduchu vyšlehl červený plamen a pak se objevil Bf 109 táhnoucí za sebou černý kouř. Podvozek se dotkl země, roloval, obrátil se, havaroval a vybuchl. Byl jsem ohromený. Někdo vykřikl: „Je to Krupinski!“ Střelivo Bf 109 explodovalo, stopovky a 20 mm granáty létaly ve všech směrech. Najednou vyběhl z ohně a oslepujícího kouře člověk a rychle se dostal do bezpečí. Byl to opravdu Krupinsky ve spálené uniformě, ale bez zranění. Zastavil se před komodorem Hrabakem, příšerně bílý obličej, ale pořád se smál: „Dostal jsem nějaké ošklivé protiletadlové zásahy nad tím zatraceným Kavkazem“. „Krupinski, dnes budeme slavit tvé narozeniny“, řekl komodor a pak se obrátil ke mně: „Vždy, když se pilot dostane ven z obtížné situace, musíme slavit jeho narozeniny“. „A co když je pilot zabit?“ zeptal jsem se. „Pak se tak opijeme, že na něj zapomeneme“, odpověděl.

Velitelem III. Gruppe byl tehdy major Hubertus von Bonin, který zde působil až do 6. července 1943, kdy se stal velitelem Jagdgeschwader 54 Grünherz. Bonin byl starý orel Legie Condor z období španělské občanské války a bitvy o Británii a Erich se toho od něj rovněž hodně naučil. Bonin byl sestřelen a zabit 15. prosince 1943 u Vitebska v boji se sovětskými Airacobrami P-39.

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné - v letectvu USA a Velké Británie měl velmi špatnou pověst, naopak sovětskými letci byl hodnocen výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu. Přitom vrtule v přídi letounu byla hnána přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem. V „prázdné“ přídi tak mohla být soustředěna hlavňová výzbroj—čtyři kulomety ráže 7,62 mm, dva kulomety ráže 12,7 mm a kanón ráže 37 mm. Tyto letouny byly roku 1941 staženy na západě z bojových akcí a 212 kusů odesláno do SSSR. Erich Hartman jim pomohl od 81 stroje.

V době příchodu Ericha Hartmanna k JG 52 byla tato letka již vybavena Messerschmitty Bf 109G (Gustav). Jednalo se o nástupce verze F. Rané verze Bf 109 G přicházely k Luftwaffe v době, kdy byly zařazovány první Focke-Wulfy Fw 190. Verze G byla tehdy nejpočetnější, představovala kolem 60% všech Bf 109. Byla dobře vyzbrojena a vybavena a díky neustálému vývoji zůstala Bf 109 konkurenceschopná vůči nejnovějším spojeneckým stíhacím letounům až do konce války.

ME bf-109G Ericha Hartmana, Maďarsko, zima 1944

Technické údaje:

  • osádka: 1 (pilot)
  • rozpětí: 9,924 m
  • délka: 9,02 m
  • výška: 2,6 m
  • nosná plocha: 16,05 m²
  • plošné zatížení: 199,8 kg/m²
  • hmotnost prázdného stroje: 2247 kg
  • vzletová hmotnost: 3148 kg
  • maximální vzletová hmotnost: 3400 kg
  • pohonná jednotka: 1× kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec DB 605A-1
  • vzletový výkon motoru: 1475 k (1084,8 kW)
  • poměr výkon/hmotnost: 0,33 kW/kg

Výkony:

  • maximální rychlost: 640 km/h ve výšce 6300 m
  • cestovní rychlost: 590 km/h ve výšce 6000 m
  • dostup: 12 000 m
  • stoupavost: 17 m/s
  • dolet: 850 km, s přídavnými nádržemi 1000 km

Výzbroj:

  • 2× 13mm kulomet MG 131 v horní části trupu
  • 1× 20mm kanon MG 151/20 (nebo 1× 30mm kanón MK 108, G-6/U4) střílející nábojem vrtule
  • 1× 300l přídavná nádrž nebo 1× 250kg (550lb) bomba nebo 4× 50kg (110lb) bomby (G-6/R1)
  • 2× Wfr. Gr.21 rakety (G-6 s R2)
  • 2× 30mm kanon MK 108 pod křídly (G-6 s R4) nebo
  • 2× 20mm kanon MG 151/20 pod křídly (G-6 s R6)

Messerschmitt Bf 109G – motor Daimler-Benz DB 605

Messerschmitt Bf 109G - kulomet Rhienmetall-Borsig MG 131—13 mm

Messerschmitt Bf 109G - kanón Mauser MG 151—20 mm

Messerschmitt Bf 109G - kanón Rhienmetall-Borsig MK 108—30 mm

Messerschmitt Bf 109 byl původně koncipován jako stíhač. Pozdější modely byly vyvinuty k plnění více úkolů a sloužily jako doprovod bombardérů, stíhací bombardéry, denní i noční stíhači, pozemní útočné letouny a průzkumné letouny. Vyráběly se ve verzích A, B, C (Cäsar), D (Dora), E (Emil), T (Toni), F (Friedrich), G (Gustav), H a K (Kurfürst). Původně měla tato série končit verzí F, protože se předpokládalo, že je postupně nahradí Focke-Wulfy Fw 190 a Me 209, ale vývoj nových Me 209 však vázl a ani Focke-Wulfy Fw 190 nebyly dodávány v dostatečném objemu, aby pokryly požadavky německého letectva. Padlo tedy rozhodnutí pokračovat dál ve vývoji Bf 109. Verze B a E-1 byly poprvé nasazeny ve Španělské občanské válce; tam se setkaly se slabšími soupeři, z nichž mohly vynikat nanejvýš sovětské I-16, ale ani ty však nebyly pro Messerschmitt rovnocennými soupeři. V září 1939, když se Luftwaffe účastnila invaze do Polska byla polovina všech nasazených Bf 109 verze E, přičemž nejnovější stroje typu E-3 se už také dostaly do boje. Polské zastaralé stroje PZL P.11 nebyly pro německé letce rovnocenným soupeřem. Většina z nich byla ve vzdušných bojích brzy zničena.

Zastoupení Bf 109E se ve stíhacích jednotkách dále zvyšovalo až do roku 1941. Messerschmitt Bf 109 ve spolupráci s bombardovacími letadly brzy obsadil oblohu zemí Beneluxu. Podařilo se jim porazit i početně silnější Francouzské letectvo a v západní Evropě jim zůstal jediný soupeř - Velká Británie. Hned od začátku bitvy o Británii byly Bf 109 v čele útoku. Luftwaffe měla zničit RAF, zbavit obávané britské loďstvo ochrany ze vzduchu a tím umožnit invazi na Britské ostrovy. Němečtí letci sice na Messerschmittu dokázali vcelku úspěšně s britským letectvem bojovat, ale porazit jim se ho nepodařilo. Jednou ze slabin, která se dříve velmi neprojevovala, byl malý dolet.

Oberfeldwebel Alfred Grislawski

Nasazení strojů Bf 109 na jihu Evropy, v severní Africe a Sovětském svazu bylo poměrně úspěšné. V Řecku a Jugoslávii jim jejich slabí a méně početní protivníci nedokázali vzdorovat. V první fázi bojů v Africe němečtí letci jako například Hans-Joachim Marseille dosáhli velkých úspěchů. V bojích proti sovětskému letectvu zprvu Němci nenarazili na žádný markantní odpor. Zkušení piloti Bf 109 likvidovali sovětské letouny v poměru ztrát cca 1 : 10.

Pokud se týká tolik diskutovaného srovnání Messerschmittu Bf 109G a Mustangu P-51, provedla jednotka AFDU (Air Fighting Development Unit) na základně RAF ve Witteringu porovnání ukořistěného Bf 109G s typem North American P-51 Mustang, reprezentovaného verzí Mk.III z pozdní produkce Mustangů, kterou poháněl motor Packard-Merlin (obdoba P-51B/C). Zpráva nesla datum 8. dubna 1944 a při srovnání s Bf 109G pěla na adresu Mustangu samou chválu. U Bf 109G bylo podle výpočtů zjištěno, že jeho motor Daimler-Benz 605A dosahuje nejvyšších výkonů ve výšce 16 000 stop (4877 m), avšak v této výšce létá Mustang ve vodorovném letu o 48 km/h rychleji. Mustang byl rychlejší rovněž ve výšce 30 000 stop (9144 m), a to o 80 km/h. Stejně jako další stíhačky států Osy také Bf 109 vykazoval o něco lepší stoupavost až do výšky okolo 20 000 stop (6096 m), ve větších výškách měl Mustang nepatrnou výhodu. Při stoupání (s využitím rychlosti získané předem ze střemhlavého letu) nebyl mezi oběma letouny zjištěn nijak znatelný rozdíl. Při střemhlavém letu získal Mustang Mk.III nad Bf 109G náskok. V manévrovém boji mohl Mustang Bf 109G předčit, ale rychlosti se příliš nelišily. Palebná síla Messerschmittu sestávající ze dvou kulometů ráže 13 mm a tří kanónů ráže 20 mm byla vyhodnocena jako mnohem účinnější než u Mustangu, ačkoliv Bf 109G musel operativně nést přídavné gondoly s kanony táže 20 mm na spodní ploše křídla jako součást Rüstsatz 6 (Rüstsatze byly polní výzbrojní a výstrojové sady), což celkové výkony zhoršovalo.

Jak později uvidíme i tyto nepříznivé skutečnosti dokázali němečtí Experte na Bf 109G mnohdy eliminovat. Nicméně do příchodu stíhaček USAAF Lightning a Mustang byl jediným letounem, který mohl Me Bf 109 konkurovat, britský Spitfire. A Messerschmitty a Spitfiry jsou také jediné stíhačky na světě, které si udržovaly svoji kvalitativní nadřazenost po celých pět let vysilující války.

Ericha Hartmanna dostal pod svá ochranná křídla příkazem majora Bonina oberfeldwebel Alfred Grislawski, snad největší „tvrďák“ v Luftwaffe. Grislawski byl synem horníka, přesvědčeného antinacisty. Asi proto nikdy nevstoupil, stejně jako Erich Hartmann, do NSDAP. Do armády vstoupil, aby se vyhnul těžké práci na venkově a byl poslán k Luftwaffe. Nejvíce proslul svojí účastí v kvartetu Karaya, které bylo nejúspěšnější Jagdstaffel celé války. Jednotka byla notoricky známá pro svoji neukázněnost a nedostatek respektu k autoritám. V jednom případě hrozil Grislawskimu dokonce válečný soud, ale bylo od obvinění upuštěno, protože se přiblížily americké bombardéry a velení si uvědomilo, že je jediný velitel k dispozici schopný koordinovat jejich zastavení. Grislawski později řekl, že Karayastaffel byla v letech 1941 – 1943 patrně nejméně militaristická jednotka v celém wehrmachtu. Tvořili ji Hermann Graf, Alfred Grislawski, Heinrich Füllgrabe a Ernst Süss. Zvláště se osvědčili v bojích v Rusku. Válku přežili pouze Graf a Grislawski. Ernst Süss byl zastřelen americkými mustangy (jednotka není známa), když visel na padákovém popruhu a Heinrich Füllgrabe byl zabit v akci na východní frontě během posledních dnů války.

Alfred Grislawski byl výborný pilot a nikdy neváhal „ulevit svému srdci,“ když se některý z jeho druhů dopustil chyby. Jeho „kritice“ se nevyhnul ani major Bonin. Hartmann byl šokovaný, když jednou slyšel z rádia na Boninovu adresu během boje: „Co si vy hovado myslíte, že děláte? Jestli si nenecháte říct, tak mi můžete políbit prdel!“ Pokud se jednalo o Ericha Hartmanna, našel Grislawski zvláštní potěšení ve vyučování tohoto nováčka. Ještě než vstoupil do boje, procvičoval s ním taktiku pomocí cvičných soubojů. Tím se Hartmann nejenom stále zlepšoval, ale oprostilo ho to i od některých ambiciózních myšlenek. Grislawski musel připustit, že ačkoliv se musí v taktice ještě mnoho učit, je celkem talentovaný pilot. Problémy ovšem nastaly, když se spolu začali účastnit bojových misí. Grislawski ihned zjistil, že nováček je z těch, kteří si chtějí vystřílet v okamžiku rytířský kříž. Během jednoho incidentu, sotva začal Hartmann opouštět své místo za Grislawskim a vrhl se po I-16, jeho sluchátka explodovaly: „Ty zatracený idiote! Co si ksakru myslíš, že děláš? Já jsem tvůj velitel! Zařaď se zpátky na místo nebo tě sestřelím sám! Grislawski pokračoval v proklínání přes radiostanici celou cestu až na základnu. Když přistáli, tak četař poručíka ještě tak „sjezdil“, že na to dotyčný nikdy nezapomněl. Pak se Grislawski od zpoceného Hartmanna obrátil k Rossmannovi a řekl: „Člověče, to je už moc! Co nám to zase poslali za nemluvně! Podívej se na jeho tvář—jako roztomilý malý chlapeček.“ A pak už neoslovil Hartmanna jinak než Bubi (chlapeček), což mu zůstalo až do smrti.

Erich Hartmann se opravdu ukazoval být extrémně individualistický a von Bonin rozhodně věděl co dělá, když mu za učitele přidělil rázného a tvrdého dělnického synka Grislawskiho. Když byli Hartmann a Grislawski venku na bojové misi, měli vojáci v Soldatské ve zvyku obstoupit radiostanici a pobaveně sledovali jejich komunikaci: „Jsi tak dychtivý zemřít, Bubi? Omlouvám se, pane! Neříkej mi pane a raději se místo toho starej o můj ocas! Já tě k němu přibiju, Bubi! Lituji! Tvoje matka bude litovat!“

První bojový střet s nepřítelem nebyl příliš geniálním Hartmannovým počinem. 14. října 1942 letěl Bubi jako wingman s desátníkem Rossmannem. Rossmann ohlásil rádiem skupinu 10 nepřátelských letadel pod nimi a začal klesat. Hartmann ho následoval, ale stále nic neviděl. Pak při vysoké rychlosti vyrovnali a Hartmann uviděl o něco výše ve vzdálenosti asi 2000 m dvě tmavozelená letadla. Jeho první myšlenka byla: „Musím jednoho dostat!“ Přidal plný plyn, začal střílet kolem svého vůdce a nakonec se dostal do jeho palebné linie. Přiblížil se k svému cíli asi na 300 m a zahájil znovu palbu. Všiml si však, že jeho palba prolétá neškodně vlevo nahoře nad cílem. V té chvíli byl již tak blízko u nepřítele, že musel prudce vystoupat nahoru, aby se s ním nesrazil. Prolétl mrakem a najednou byl obklopen Rusy. Aby unikl, musel Hartmann zamířit k nízkému oblaku a přitom ztratil vizuální kontakt se svým velitelem. Když zůstal sám, začal být nervózní. Naštěstí se mu ozval Rossmannův hlas z vysílačky: „Neboj se, já tě sleduji, ale teď jsem tě ztratil. Sestup dolů skrz mraky a zase tě uvidím.“ Hartmann se vynořil z mraku a uviděl před sebou ve vzdálenosti 1200 – 1500 m letoun, který se k němu blížil.

Erich "Bubi" Hartmann

Opět propadl panice a zahájil rychlý sestup směrem k západu. Zavolal Rossmanna a hlásil mu, že má za ocasem neidentifikované letadlo (byl to Rossmann). Velitelův hlas mu nařizoval: „Zatoč vpravo, abych se k tobě mohl přiblížit.“ Zatočil doprava, ale neznámé letadlo řezalo jeho okruh. Tvrdě zatočil, jak to jen bylo možné, dal plný plyn a nízkým letem unikal západním směrem. Rossmanna již nemohl slyšet a jenom mu táhlo hlavou, kdy uslyší rachot nepřátelských kulek v plášti svého letounu. Neznámé letadlo letělo stále za ním a po chvíli uslyšel znovu Rossmanna, že tam žádné další letadlo neviděl. Vyšplhal do výšky, aby mohl určit svoji pozici. Uviděl řeku Elbrus a ta mu pomohla najít cestu domů. Najednou mu začala signalizovat červená kontrolka nízký stav paliva a o pět minut později se mu zastavil motor. Dole bylo obrovské slunečnicové pole a cesta, po které jelo pár náklaďáků. Země se rychle přiblížila. Přistál na břicho, otevřel kryt, vzal si své osobní věci a vylezl z kokpitu.

Projíždějící vojáci ho naložili a odvezli domů na 30 km vzdálenou základnu Soldatskaja. Věděl, že je v průšvihu. Porušil snad všechna nařízení pro stíhací piloty a obával se, že jej vyhodí. Ten večer na něj major Bonin hlasitě křičel. Pak mu Rossmann udělal dlouhou přednášku o taktice létání ve dvou a jeden po druhém mu prezentoval všechny jeho hříchy:

  • Bez příkazu nesmí opustit velitele křídla.
  • Nesmí vletět do cesty veliteli křídla.
  • Nesmí šplhat přes mrak nahoru.
  • Nesmí si plést velitele křídla s nepřátelským letadlem. (Nepřítel, před kterým prchal, byl Rossmann.)
  • Nedodržovat pořadí v sestavě.
  • Nesmí ztratit orientaci.
  • Nesmí ztratit letadlo bez poškození nepřítele.

Major Bonin ho potrestal třemi dny přeložením na práce s pozemním personálem, aby měl čas na přemýšlení o tom, co vlastně udělal. Erich se cítil hrozně.

Polikarpov I-16

Polikarpov I-16 byl sovětský stíhací letoun revolučního designu. Byl to první dolnoplošník (samonosný jednoplošník) na světě, který představoval novou módu ve stíhacím designu. Tento malý bojovník se zatahovacím podvozkem byl představen v polovině roku 1930 a tvořil na počátku druhé světové války páteř sovětského letectva. Rusy byl přezdíván „Išak“(osel—podle podoby s ruskou výslovností I-16). Prominentně vystupoval v 2. čínsko-japonské válce, bitvě o Chalchin Gol a španělské občanské válce, kde se mu přezdívalo na straně nacionalistů „Krysa“ a na straně republikánů „Muška“. Finská přezdívka pro I-16 byla „Siipiorava“ (Létající veverka). Při střetu s Me Bf 109 se však již projevila zastaralost jeho koncepce a musel být postupně nahrazován.

Svůj první sestřel zaznamenal Erich Hartmann 5.11.1942. Tehdy odstartoval při poplachovém startu s nadporučíkem Treptem, pobočníkem velitele skupiny, v roji čtyř letadel nedaleko Digory. Hartmann první uviděl a ohlásil nepřítele. Přitom letadla i rychle spočítal: osmnáct Šturmoviků Il-2 s ochranou deset strojů LaGG-3. Početně nerovná šance, ale Němci si již zvykli na sovětskou přesilu, která od léta 1942 neustále vzrůstala. Zkušený nadporučík Trepte tentokrát nepřítele neviděl. Poručil proto Hartmannovi převzít velení a zaútočit. Němci se rozdělili do dvou párů a ze svého postavení, výše v zádech nepřítele, přešli do strmého klesání. Prvořadým úkolem bylo zabránit útoku na čela německých kolon. Hartmann a Trepte prorazili obranou a vystřelili na vybrané cíle krátké dávky, když velkou rychlostí prolétávali mezi nepřátelskými letadly k zemi. Jakmile v padesáti metrech podrovnali, Hartmann si vybral jeden Il-2 na levém okraji nepřátelské formace. Začal střílet ze vzdálenosti menší než sto metrů. Viděl, jak ruský stroj zasahují kulometné dávky i dvoucentimetrové granáty. Odrážely se. Zatraceně, to je tím těžkým pancéřováním. Všichni „staří orli“ ho před pancéřováním Il-2 varovali. Šturmovik patřil k nejpevnějším letadlům ve vzduchu.

Letadlo Il-2 "Šturmovik" vzniklo na základě požadavků sovětských vzdušných sil na letoun pro spolupráci s pozemními silami. Jejich standardní výzbrojí byly 2 kanóny ráže 20 nebo 23 mm, 2 kulomety ráže 7,62 mm, 8 neřízených reaktivních střel ráže 82 mm nebo až 600 kg bomb; jako ochrana před stíhači nepřítele jeden kulomet Berezin UBK ráže 12,7 mm. Od května roku 1943 byly některé šturmoviky vyzbrojeny dvěma protitankovými automatickými kanóny 11-P-37 ráže 37 mm, což v bitvě u Kurska znamenalo pro Němce nepříjemné překvapení. Další novou výzbrojí byly tzv. PTABy, což byly kumulativní bomby o hmotnosti 1,5 kg (dle jiných zdrojů 2,5 kg), které propalovaly pancíře tanků až do tloušťky 70 mm. Ty při svržení z výšky 75 - 100 metrů pokryly na zemi pás široký 15 m a dlouhý asi 70 m, na němž vykonaly zkázu. Tyto bombičky byly rozsévány ze zásobníků DAG-10, kde jich bylo 192 kusů, přičemž zásobníky zavěšené pod křídly se daly v případě nebezpečí jako celek odhodit. Po ukončení 2. světové války sloužily letouny i v Československé armádě pod přezdívkou „kombajn“, kvůli charakteristickému zvuku motoru.

Il-2 byl ve předu silně pancéřován, ale zadní část trupu tvořilo dřevo. Obranu zadní polosféry zajišťoval střelec-radista-pozorovatel, který ovládal pohyblivý kulomet UBT ráže 12,7 mm. Jeho postavení nebylo v prvním období zavedení dvoumístných Il-2 typ 3 záviděníhodné, protože jeho kabina nebyla pancéřována a střelci měli sedmkrát vyšší ztráty než piloti. Teprve v průběhu dalšího vývoje se střelcům dostalo improvizované ochrany.

Přece však existoval jeden způsob, jak tento typ sestřelit. Grislawski mu o tom kdysi vyprávěl a Erich teď přemýšlel o Grislawského metodě. „Pokus se o to, Erichu!“ vykřikl sám na sebe v hřmění zbraní. Přitáhl, zatočil a znovu na Il-2 nalétával. Po prudkém klesání podrovnal několik metrů nad zemí a dostal se dolů za nepřátelský stroj. Tentokrát čekal se střelbou až do vzdálenosti šedesáti metrů. Objevily se údery zásahů a okamžitě se z olejového chladiče Il-2 vyvalil černý dým. Obrysy nepřítele brzy zmizely v plamenech. Zasažený stroj rychle spěchal na východ a vypadl z nepřátelské sestavy. Hartmann s přivřeným plynem letěl těsně za ním. Oba stroje byly v plochém klesání. Náhle pod křídlem Il-2 něco explodovalo a trosky vletěly Hartmannovi přímo do dráhy. Bf 109 se otřásl. Z motoru se vyvalil dým a trupem unikal ven. Hartmann rychle zhodnotil situaci. Výška: příliš malá, aby to bylo příjemné. Poloha: ještě na německé straně fronty. Dobré. Rychle se připravit na nouzové přistání. Zavřít plyn a hlavní palivový kohout, vypnout zapalování. Právě ještě včas. Když nalétával na přistání, z motoru již šlehaly plameny. Stíhačka dosedla s ohlušujícím rámusem. Hustý mrak prachu vnikl do kabiny a Hartmanna téměř zadusil. Letadlo sebou smýkalo po zemi, než zastavilo. Mrak prachu ale zároveň uhasil plameny. Hartmann otevřel kryt kabiny a ještě zahlédl, jak se nepřátelské letadlo řítí k zemi. Necelé dva kilometry jižním směrem padal Il-2 a táhl za sebou plameny a dým. S hřměním dopadl na zem a explodoval. I na tu vzdálenost byl cítit náraz zvířeného vzduchu. Hartmann se tehdy naučil dvě věci, které pak denně používal. Dostat se do co největší blízkosti, až nepřátelský letoun vyplní čelní sklo tak střílet a po zásahu protivníka se okamžitě odpoutat.

27.1.1943 se Hartmannovi podařilo sestřelit Mig-1 a 9.2.1943 LaGG-3.

Stíhací letoun MiG-1

Stíhací letoun MiG-1 patřil do nové generace moderních sovětských dolnoplošníků s kapalinou chlazeným motorem a zatahovacím podvozkem. Během zkoušek bylo zaznamenáno 112 nedostatků, mimo jiné přehřívání oleje a glykolu, požáry motorů, tuhé řízení a nedostatečný výhled z kabiny. Po nasazení do bojových akcí se ukázalo, že sovětští piloti nejsou zcela připraveni na obsluhu těchto nových strojů, jejichž ovládání a chování se zcela odlišovalo od letadel starší generace. Pro mnoho nezkušených pilotů bylo letadlo stejně nebezpečné, jako nepřítel. Letadel typu MiG-1 bylo vyrobeno přibližně 100 ks, poté se začal vyrábět vylepšený MiG-3. Výzbroj tvořil jeden kulomet UBS ráže 12,7 mm, dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm a šest neřízených raket RS-82 nebo až 500 kg bomb FAB ráže 50, nebo 100 kg.

LaGG-3 (Lavočkin-Gorbunov-Gudkov-3) byl jednomístný, jednomotorový samonosný dolnoplošník. Dřevěná kostra křídel a pevných ocasních ploch byla potažená překližkou, kovová kostra pohyblivých ocasních ploch a klapek plátnem. Trup tvořila překližková poloskořepina. Krycí plechy motoru byly duralové. Nekvalitní výroba a konstrukční zásahy způsobily u těchto strojů zvýšení hmotnosti, které mělo za následek ztrátu kvality oproti prototypu. Popularita strojů mezi letci byla natolik nízká, že zkratku LaGG začali piloti vykládat jako: „lakirovannyj garantirovannyj grob“ (lakovaná zaručená rakev). Výzbroj tvořil kanón ŠVAK ráže 20 mm, dva synchronizované kulomety Berezin BS ráže 12,7 mm, šest neřízených raket RS-82 nebo RS-132 do hmotnosti 200 kg a dvě pumy FAB-50, FAB-50M, AO-25M, ZAB-50TG, TŠAB-25R-5, AOTŠ-25.

10.2.1943 sestřelil Hartmann i jeden Boston.

Douglas DB-7/A-20 Boston/Havoc byl jedním z nejlepších dvoumotorových bombardovacích letounů druhé světové války. Stroje měly rozdílné motory, výzbroj i různé další vybavení podle potřeb zákazníků, k nimž se od konce roku 1941 řadil i Sovětský svaz. Měl 2 kulomety ráže 12,7 mm v bocích přídě, 1 kulomet ráže 12,7 mm v zadní kabině, 1 kulomet ráže 7,62 mm ve spodním střelišti a nesl až 940 kg pum. Pohonnou jednotku tvořily 2 motory Pratt & Whitney R-1830-S3C4G Twin Wasp s výkonem 883 kW (1 200 k), pozdější verze byly poháněny 2 motory Wright GR-2600-A5B, - 11, -23 nebo -29 Double Cyclone. Maximální rychlost byla 473 km/h, dostup 7200 m a dolet 780 km.

15. února 1943 se stává velitelem 7. staffel/III./JG52 nadporučík Walter Krupinski. Narodil se 11.11.1920 v městečku Domnau (Domnowo) ve Východním Prusku a vyrostl v Braunsbergu (Braniewo). Krupinski měl dva mladší bratry, Paula a Günthera. Paul se připojil ke Kriegsmarine a sloužil na ponorce. Byl zabit v akci 11.11.1944 na U-771, která byla potopena britskou ponorkou HMS Venturer u norského pobřeží. Krupinskiho otcovský přístup a opravdová starost o prospěch jeho pilotů, stejně jako úcta k zajatým pilotům nepřátelským, ilustrovala ve světě, kde bylo barbarství na pořadu dne, jeho mimořádnou lidskost. Jeho kavalírský postoj k lidem a pruský původ mu vysloužil přezdívku „Graf (hrabě) Punski“. Sestřelil 197 letadel, z toho 20 na západní frontě. V březnu 1945 byl převeden do jednotky Jagdverbang 44, kde létal na Me 262 a ve dnech 16. a 26. dubna 1945 zde dosáhl své poslední dva sestřely války. Ze zajetí se vrátil v listopadu 1952 a začal pracovat pro Organizaci Gehlen, zpravodajskou službu, kterou 1. dubna 1946 zřídily americké okupační úřady převážně z německých pracovníků. Organizace Gehlen byla předchůdcem Spolkové zpravodajské služby. Jejím vedoucím i prvním vedoucím Spolkové zpravodajské služby byl generálmajor Reinhard Gehlen, jenž předtím vedl oddělení Cizí vojska – východ, což byla tajná služba wehrmachtu. Vzhledem k své hodnosti majora se stal v roce 1957 velitelem Jagdbombergeschwader 33 (FBW33). V roce 1966 Krupinski převzal velení německých sil Luftwaffen-Ausbildungs-komanda v Texasu v hodnosti brigádního generála. V červenci 1969 se stal velitelem 3. divize Luftwaffe a v roce 1971 náčelníkem štábu 2. spojeného taktického letectva (2 ATAF). V říjnu 1974 se stal velitelem letectva. Kvůli skandálu Rudel byl přinucen k předčasnému odchodu do důchodu 8.11.1976 v hodnosti generálporučíka. Walter Krupinski zemřel v Neunkirchen-Seelscheid v roce 2000.

Kapitán Walter Krupinski "Graf Punski"

Messerschmitt Me 262 Schwalbe

Messerschmitt Me 262 Schwalbe (vlaštovka) byl německý proudový stíhací letoun. Výroba začala v listopadu 1943. Me-262 byl také vyráběn v Chebu v letecké továrně Eger Flugzeugewerke GmbH a na několika místech na území tehdejšího Protektorátu. Během dubna 1945 letouny podnikly několik akcí proti spojeneckým bombardérům (jak americkým tak i britským), kdy bylo nasazeno až několik desítek strojů Me 262, ale bylo pozdě. Po válce byl sice letoun poměrně intenzivně zkoumán a zkoušen, ale již mnoho nového nepřinesl—v době hektického vývoje letecké techniky začal neuvěřitelně rychle zastarávat. Devět jednomístných strojů a tři dvoumístné stoje bylo po válce zkompletováno a zalétáno v Československu jako Avia S-92 a Avia CS-92. Obě verze jsou k vidění v Leteckém muzeu Kbely.

Krupinski přišel k jednotce, představil se, požádal o letadlo, vzlétl, šel prudce dolů a přivezli ho zpátky autem. Vzal si další stroj, sestřelil dvě letadla a vrátil se. Pak chtěl večeři. Celá událost byla považována za tak náhodnou, jako hra karet. Krupinski byl sice kavalírem na zemi, ale na obloze byl totální divoch. Za svoji dvojku si vybral Hartmanna, protože s ním nikdo z NCO (poddůstojníci) veteránů nechtěl létat. Nikdy se nevyhýbal žádnému leteckému souboji a opakovaně vedl Hartmanna proti sovětským leteckým formacím z hrozně nevýhodné pozice.

V roce 1941 totiž sloužil pod kapitánem Johannesem Steinhoffem, který mu vyhrožoval, že jestli se jako stíhač nezlepší, tak ho pošle k průzkumné jednotce. Krupinski byl notoricky špatný střelec a tuto svoji nevýhodu se pak snažil eliminovat útoky na nepřítele při každé možné příležitosti. Že se mu podařilo přežít válku, bylo neuvěřitelné štěstí. Létat s Krupinskim znamenalo letecký souboj na téměř každé misi a tím se také počet Hartmannových sestřelů začal pomalu zvyšovat. To bylo během vzdušných bojů nad Kubání, v severozápadním rohu Kavkazu, kde byli Němci během zimy 1942/1943 „lisováni“ Rudou armádou a sovětské letectvo nasadilo proti JG 52 některá svá v té době nejlepší letecká esa. Bojovali zde například Alexandr Pokryškin, Grigorij Rechkalov a bratři Glinkovi. Borise Glinku Hartmann v létě 1943 sestřelil. Helmut Lipfert z JG 52 později o bojích nad Kubání napsal: "Věci nešly dobře. Bylo tam několik kontaktů s nepřítelem, ale mnoho ztrát. A nebyli to jen začátečníci a mladí piloti, kteří se nevrátili, ale s nimi i někteří staří veteráni."

ME Bf 109 G2 6//JG 52 žlutá 5 Walter Krupinski základna Majkop, Rusko říjen 1942

Vzácný snímek Krupinskiho v akci, Rusko říjen 1942

O svém létání s Krupinskim později Erich Hartmann řekl: „Naše spolupráce byla nejdříve trochu nesnadná, ale brzy jsme zjistili, že se nám spolupracuje dobře. Oba jsme měli svoje silné a slabé stránky, ale dokázali jsme to překonat. Fungovalo to dobře. Kromě toho jsem se musel ujistit, že se Krupi vrátí domů už kvůli jeho mnoha dívkám, které na něj čekaly až přiletí. Při létání s Krupim jsem také získal Železný kříž II. třídy. Kromě toho mě naučil, že nejhorší věcí, kterou lze udělat, je ztratit wingmana. Zabití bylo méně důležité než přežití. Já jsem prohrál jednoho wingmana, Günthera Capito, bývalého pilota bombardéru, ale bylo to dáno jeho nezkušeností se stíhačkami, nicméně přežil.“ V dubnu1943 byl Erich povýšen na Rottenführera (velitele dvojky).

23.5.1943 se Hartmann srazil s LaGG-3, nervově se zhroutil a byl poslán zpět do Německa k odpočinku. Po návratu domů se mu jeho otec svěřil se svým přesvědčením, že Německo již nemá žádnou šanci vyhrát válku. Hartmann se vrátil na východní frontu v červnu 1943 s velikým přáním dokázat otci, že se mýlil.

Zásah...

Po návratu k jednotce začala Hartmannova cesta k úspěchu. Po Grislawského a Rossmannových bojových lekcích a 180 nalétaných misích byl schopen zvládnout boj s Bf 109 perfektně. Své druhy však pouze nekopíroval, ale nalezl si svůj osobitý styl, který mu umožnil 352 vítězství za zachování poměrně velké osobní bezpečnosti, což dokumentuje skutečnost, že nebyl nikdy sestřelen ani zasažen. Pouze 14x nouzově přistál pro poruchu letadla, poškození způsobené odpadávajícími zbytky zasaženého protivníka, po zásahu protiletadlového dělostřelectva nebo pro nedostatek pohonných hmot.

Erich Hartmann si vypěstoval téměř nelidskou schopnost objevit nepřítele na takovou vzdálenost, na kterou toho jeho spolubojovníci nebyli schopni a intuitivně předvídal pohyby nepřítele ve většině jeho útoků. Vyvinul si vlastní „soubor pravidel“, která ho po jeho celou bojovou kariéru udržela naživu a nezraněného. Erich zcela opustil starou taktiku dogfight (manévrový souboj), kterou s pozoruhodným úspěchem používala řada jeho vrstevníků. Termín dogfight vznikl za první světové války, kdy vyjadřoval střetnutí obratných stíhacích letounů (především dvouplošníků a trojplošníků), jejichž piloti se snažili udělat sevřenější zatáčku než jejich soupeř a dostat se tak soupeři blízko za ocasní plochy, kde byla výhodná pozice pro útok. Erich se držel svého zlatého pravidla: „Uvidět—rozhodnout se—zaútočit—uniknout.“ Dodržování tohoto pravidla se ukázalo být pro nepřítele jako extrémně smrtící. Při jasné obloze útočil na plný plyn shora ze slunce, při zatažené obloze zespodu. Překvapení bylo klíčovým prvkem jeho úspěšných sestřelů. Erich byl dobrý střelec a původně střílel a úspěšně zasahoval z poměrně velké vzdálenosti, ale pod vlivem Waltera Krupinského se naučil potlačit svoji ranou tendenci k zmírňování rychlosti a začínal střílet na nepřítele z necelých 50 metrů. Z této vzdálenosti byla destruktivní síla jeho zbraní a úspora munice maximální.

Svoji techniku popisoval Erich Hartmann později takto: „Manévrovací letecké souboje, to nebyl můj styl. Nikdy bych se s Rusy do žádného nezapletl. Moment překvapení, to byla moje taktika. Získat největší výšku a pokud to bylo možné, přiletět ze slunce. Devadesát procent mých útoků využívalo momentu překvapení. Když jsem uspěl, dal jsem si oddech a znovu pozoroval okolí. Nalezení nepřítele zcela záviselo na pozorovacích schopnostech a na zdržování se nad místy, kde se na zemi odehrávaly boje. Pozemní stanice nám rádiem hlásily pozici nepřítele podle souřadnic na našich mapách. Mohli jsme tak pátrat ve správném směru a zvolit si nejvhodnější výšku pro útok. Pokud jsem měl oblohu pod kontrolou, dával jsem přednost útoku na plný plyn od slunce zespodu, protože tak jste mohli nepřítele spatřit proti bílému oblačnému nebi na velmi velkou vzdálenost. Pilot, který svého protivníka uvidí dříve, má půl vítězství v kapse. Druhým krokem mé taktiky byl moment rozhodnutí. Vidíte nepřítele a rozhodujete se, jestli máte zaútočit rovnou, nebo si počkat na výhodnější situaci, nebo si manévrováním připravit situaci lepší, nebo neútočit vůbec. Například když musíte útočit proti slunci nebo když nemáte dostatečnou výšku nebo když nepřítel letí v potrhaných mracích, tehdy ho pozorujete v dostatečné vzdálenosti, abyste pak mohli změnit pozici vzhledem ke slunci nebo k oblačnosti, a zahájíte útok střemhlavým letem, abyste proměnili svou výšku na velkou rychlost. Zaútočíte. Je jedno, jestli si vyberete opozdilce nebo chlapíka mimo formaci. Nejdůležitější věcí je zničit nepřátelské letadlo. Manévrujte rychle, agresivně a střílejte zblízka; dostaňte se co nejblíže, abyste si byli jisti zásahem a neplýtvali střelivem. Říkával jsem svým mužům: ,,Jen pokud máte nepřítele přes celé čelní sklo, jen tehdy mačkejte spoušť.“ Nakonec proveďte únikový manévr nebo udělejte zvrat. Jakmile jste zasáhli cíl a odpoutáváte se, myslete hlavně na své přežití. Okamžitě zkontrolujte ,,šestou“ a udělejte zvrat. Stáhněte se z oblasti vhodné pro potenciální útočníky nebo si zvolte nový bod, odkud se znovu zapojíte do boje, a zaútočte ještě jednou, pokud máte výhodu na své straně.“

Nicméně na východní frontě byli Němci při svých střetech s Rusy prakticky vždy v oslabení, takže byl Erich nucen obvykle bojovat s několika protivníky najednou. Musel si proto vytvořit i vlastní soubor obranných pravidel, jejichž základem byla velká dávka chladnokrevnosti, která se nakonec u jeho spolubojovníků stala legendární. Když se k němu protivník zezadu blížil, naučil se nepanikařit a sledoval, z jaké vzdálenosti začne střílet. Pokud začal střílet z velké vzdálenosti, bylo jasné, že se jedná o nováčka nebo mizerného pilota. V tom případě stačil prudký obrat vlevo nebo vpravo a z útočníka se stal obránce. Pokud byl však útočník veterán a začal se dostávat do nebezpečné pozice, o čemž často rozhodovaly zlomky sekund, musel použít jiný trik. Jak se útočník blížil, Erich jemně vychyloval směrovku, aby dostal svůj letoun z přímého směru, zmýlil tak protivníka a donutil ho špatně posoudit potřebnou odchylku. Když útočník zahájil palbu, Erich prudce vrazil knipl do vzdáleného rohu kokpitu a tím přivedl svůj letoun do první poloviny šikmé smyčky. Tedy Erichovými slovy: „Leťte přímo a tlačte směrovku tak, abyste dostali letoun do mírného smyku, který útočník nerozpozná. Když nepřítel začne střílet, dostaňte letoun dolů do pravého či levého záporného G a nezapomeňte při celém manévru tlačit směrovku v příslušném směru. Váš protivník bude v záporném G viset ve svém pásu neschopný zmáčknout spoušť. Pomocí tohoto manévru jsem si zachránil několikrát život.“ Po tomto manévru útočník ztratil orientaci i nasměrování letadla správným směrem a možnost dalšího pronásledování se stala nepravděpodobnou.

Erich Hartmann měl obvykle svůj Bf 109 označený na přídi stylizovaným černým tulipánem, v některých případech emblémem JG 52 na přední části letadla a nápisem „USCH“ (zdrobnělina jména jeho dívky a později ženy Uršuly) v červeném srdci. V období, kdy byl velitelem letky 9/III/JG 52 (2.9.43-30.9.44), spojil svůj znak se znakem letky a používal červené srdce propíchnuté šípem a v něm nápis „URSEL“, spolu se jménem letky „KARAYA“.

Emblém JG 52

Emblém 9//JG 52

Hartmannův znak

Hartmannův znak

Znak 9//JG 52

Ke jménu letky se váže zajímavá historka. Od doby, kdy 9. Staffel velel ještě nadporučík Kurt Schade (2.11.41-23.3.42), měla letka pro chvíle oddechu k dispozici také polní gramofon. Zda byl privátní nebo ho obstarala eskadra, není už možné zjistit. Pro přehrávání bylo k mání několik šelakových desek, které se, jak už to bývá, přehrávaly buď náhodně nebo v žádaném pořadí. Desky trpěly nejenom přehráváním, ale i častým stěhováním z jednoho polního letiště na druhé, takže se poškrábaly a některé i zcela zničily. Obstarání nových desek nebylo tehdy příliš jednoduché, takže se repertoár neustále zužoval a jednou z mála desek, která zůstala v hratelném stavu, byla Karaya—sentimentální šlágr nazpívaný tehdy populární zpěvačkou Mimi Thoma o hezké zemi jménem Karaya rum. Snad za to mohlo časté přehrávání desky nebo vtíravý refrén: "Karaya, Karaya, Karaya, Karay", v každém případě letcům jméno Karaya utkvělo v paměti. Anebo to všechno bylo možná úplně jinak. Buď jak buď, faktem zůstává, že Herman Graf, velitel letky, zapomněl při jednom nasazení právě platné heslo a do rádia se přihlásil jako Karaya 1 a název letky byl na světě. 9. letka Karaya se potom stala díky svým úspěchům nejslavnější stíhací letkou v dějinách letecké války.

Úspěchy v boji

V prvním roce služby cítil Hartmann zřetelný nedostatek respektu vůči ruským pilotům. Ani nejlepší ruští piloti neměli pořádné zaměřovače pro střelbu a museli si je kreslit ručně na čelní sklo. V prvních dnech se mu zdálo neuvěřitelné, že necítil žádný strach, když se ruský bojovník dostal za něj.

Ve snaze nahradit ztráty způsobené čistkami v armádě nařídil totiž Kreml rychlé rozšiřování svých ozbrojených sil včetně letectva. S důrazem spíše na počty letců než na jejich kvalitu byl pilotní výcvik uspěchaný a povrchní. V důsledku toho byly během počátečních etap operace Barbarossa výkony sovětských letců obecně na mnohem nižší úrovni než výkony letců Luftwaffe. Tuto nepružnost a nezkušenost potvrzují bojová hlášení německých pilotů, která jsou plná zpráv o formacích ruských letounů, které se buď „urputně držely svého kurzu a výšky a přitom byly jeden po druhém sráženy“, nebo „se motaly ve vzduchu jako obrovský, chaotický roj včel“. Nedostatečný výcvik však rozhodně neznamenal, že by se ruským pilotům nedostávalo odvahy. Spíše naopak. Když nebyli schopni srazit své protivníky z oblohy jinak, uchylovali se mnozí k přímému nárazu do nepřátelského letounu. Rusové tyto útoky nazývali „taran“ a k prvnímu zaznamenanému případu došlo už pár minut po zahájení operace Barbarossa. Znatelné zlepšení se dostavilo teprve v pozdějších etapách války na východě. Tou dobou ale mělo mnoho stíhacích Experte Luftwaffe z východní fronty za sebou již další dva až tři roky zkušeností. A i když se už zpravidla nepouštěli se svými sovětskými protivníky do žádných riskantních podniků, protože nikdy netušili, kdy se mohou střetnout s některým ze samorostlých talentů rudého letectva, většina je jich přesvědčena, že si před průměrnými ruskými letci udržovali trvalý náskok.

Pojmenování „stíhací eso“ vychází z všeobecně uznávané britské a americké definice jež stanoví, že stíhacím esem se stává pilot, který má 5 a více uznaných sestřelů. Do této kategorie však u Luftwaffe spadalo přes 5 000 stíhacích pilotů. V samotné Luftwaffe se pojmu eso v souvislosti s konkrétním počtem vítězství moc často nepoužívalo. Přednost se dávala obecnějšímu názvu „Experte“, který se chápal ve významu piloti výjimečných schopností a dosahující výjimečných úspěchů. Po válce bylo uskutečněno mnoho rozhovorů se stíhacími piloty Luftwaffe, kteří měli 50 a více uznaných sestřelů, tedy více než kterékoliv eso západních spojenců. Všichni se vší vážností však tvrdili: „Ale já jsem nebyl žádný velký expert. To byste měli mluvit hlavně s ….“, načež následovalo jméno některého legendárního pilota s třikrát nebo čtyřikrát vyšším počtem vítězství, než měl na kontě mluvčí sám.

V počátečních měsících války zajistilo 20 vzdušných vítězství svému držiteli vyznamenání Rytířským křížem Železného kříže. Ke konci války museli však piloti na východní frontě docílit hodně přes 100 sestřelů, aby toto vyznamenání dostali. Například Erich Hartmann jej získal 29. 10. 1943 za 148 sestřelů, na což si také v jednom z rozhovorů stěžoval. V leteckých silách všech států se uznávání nárokovaných sestřelů řídilo řadou přísných podmínek. Nejpřísnější však bylo letectvo německé, které vyžadovalo písemné potvrzení sestřelu jedním nebo více svědky akce ve vzduchu plus – bylo-li to možné – doplňujícím potvrzením, rovněž písemným, od pozemního pozorovatele. Proto má také Erich Hartmann oficiálně uznané pouze dva sestřely Mustangů i když některé americké a anglické prameny jich uvádějí sedm a ve skutečnosti je jich patrně ještě o několik více.

Šéftechnik 6. staffel má důvod tvářit se nedůvěřivě k výkladu oberfeldwebela Ullmanna od II./JG 3, který ukazuje na mapě místo, kde právě sestřelil nepřátelský letoun. Místo havárie se totiž následně nepodařilo nalézt a sestřel tedy zůstal nepotvrzen.

Pro vysvětlení velkého počtu sestřelů pilotů Luftwaffe je nutné si uvědomit, že se nestřídali v tzv. turnusech s dlouhými přestávkami mezi nimi, jak bylo zvykem u spojeneckých leteckých sil. Většina jich zůstávala u operační činnosti, dokud buď nebyli zabiti, nebo již nebyli schopni další služby, případně nebyli povýšeni do štábní funkce. Nepočítáme-li období dovolených, byli tu mnozí, kteří u frontových jednotek sloužili po celou válku od prvních dní, kdy boje propukly, až do posledního dne. Po značnou část vzdušných bojů na východě měla Luftwaffe také neoddiskutovatelnou převahu ve třech zásadních podmínkách nutných pro přežití i k úspěchu – výzbroj, výcvik a taktika. Bf 109 byl také mnohem lepší zbraní než cokoli jiného, co mohli Rusové během počátečních let války na východě nasadit. Podle názoru některých veteránů jí zůstal až do samého konce. Pokud nebyl ničím zatížený (tzn. byl bez přídavných podkřídelních zbraní jako kanonových gondol nebo trubic s raketami), byl Bf 109 lepší než sovětský Jak-9.

Stejná totalitní posedlost početní převahou jako v případě pilotů vedla Kreml k diktátorskému přístupu k ruskému leteckému průmyslu. Podobně jako u pilotních výcvikových programů zajímaly zprvu Moskvu jenom počty letounů na frontě. Ale i zde se situace pozvolna zlepšovala a jak Lavočkin tak i Jakovlev rozvíjeli své původní konstrukce ve skvělé stíhačky. Všechno to ale nějakou dobu trvalo. Ale na to, co skutečně dokáže Mikojanova konstrukční kancelář, si musel svět počkat až do roku 1950 na válku v Koreji, ale stejně tehdy revoluční konstrukce letounu MiG-15 vycházela značnou měrou z kořistních výsledků německého výzkumu a z britské konstrukce motorů.

Hartmannovy větší úspěchy začaly se zahájením bitvy v Kurském oblouku.

Jak JG 52 v roce 1943 ustupovala spolu s německými pozemními silami, začalo se Hartmannovo skóre zvyšovat. 5. července 1943 byla u Kurska zahájena velká ofenzíva, operace Citadela. Luftwaffe měla za úkol chránit německé tanky před ruskými Il-2 Šturmoviky. Hartmannova 7. Staffel se přesunula do vesnice Ugrim (viz mapka) blízko Bělgorodu, jen 14 km za frontou. Když se tanky Panther a Tiger přesunovaly k severu, dopravní Ju 52 jim začaly dopravovat zásoby. Ráno 5. července vzlétla i 7. Staffel, ale 4 z pilotů se nevrátili. Zřejmě se nechali zmýlit kompasem, který kvůli mimořádně silným sedimentům železné rudy v oblasti špatně ukazoval. Pozemní ofenzíva se ve dnech 6. a 7. července rozebíhala pomalu, protože se Rusové usilovně bránili v předem připravených liniích v hloubce obrany. Hned 5.7. 1943 dosáhl Erich Hartmann 4 vítězství—dva Il-2 a dva LAGGy.

Ráno 7. července vycházelo slunce nad Ugrim na severní Ukrajině asi ve 3 hodiny. Bf 109 G10 7. Staffel stály na pokraji letiště ve vysoké trávě a mezi nimi i Hartmannova stodevítka označená velkou číslicí 1 a jménem USCH v červeném srdci. V příjemném letním počasí spali piloti ve stanech. Po probuzení se Erich, oblečený v šedém tričku, modrošedých kalhotách a hnědých leteckých botách, umyl a oholil v malém potůčku. Pak posnídal dvě vejce uvařená dvojicí ruských dívek a byl připraven k další akci. On a další tři piloti byli určeni k pokrytí průzkumné mise letounu Fw 189.

Erich žertoval se svým velitelem pozemního personálu "Bimelem" Mertensem a připoutal se do kokpitu. V 03:04 průzkumné letadlo vzlétlo. Erich nastavil klapky a překontroloval stav paliva, zatímco Mertens zatočil zalomenou klikou startéru. Dvanáct válců DB 605 zakašlalo, motor říhl kouř a hladce nastartoval. Pak zaroloval spolu se svými kamarády na startovní čáru, dupl na brzdy a vyhnal motor do otáček. Když uvolnil brzdy, jeho letoun vystřelil vpřed a v mžiku dosáhl rychlosti 160 km za hodinu. Jemně potáhl knipl a byl, pečlivě sledován svými druhy, ve vzduchu. Naklonili se vlevo a prošli vzletové rutiny: zatáhnout podvozek, zavřít klapky radiátoru, uvolnit plyn a zkontrolovat přístroje, zbraně i zaměřovač pro střelbu. Vyšplhali se do 1300 metrů a letěli na severovýchod. Později zahnuli prudce na jih, stále s Fw 189 v dohledu. Let probíhal bez komplikací a průzkumné letadlo nakonec zamířilo zpět k Ugrim.

Hartmannovo rádio najednou zapraskalo a ozvala se zpráva od Adlera, německé předsunuté pátrací služby. Skupina deseti až dvaceti ruských letadel směřuje na západ. Erich trochu přitáhl knipl, aby získal větší nadmořskou výšku a otočil svůj Schwarm směrem k východu aniž by v průběhu několika minut letu cokoliv zpozoroval. Najednou se však do jeho zorného pole dostala velká skupina ruských Il-2. Erich bez váhání nařídil útok. Potopil se pod ně, tím zvýšil letovou rychlost a zespodu zamířil na zranitelný břišní chladič oleje svého cíle. Il-2 letěl stále rovně. Erich s řvoucím motorem a rychlostí přes 650 km/hod se v mrtvém úhlu přibližoval ke Šturmoviku. 200 metrů, rozpětí křídel nepřátelského stroje vyplnilo prsten v jeho zaměřovači; 150 metrů...100 metrů, když silueta Šturmoviku 500 metrů nad zemí vyplnila jeho přední sklo, asi 1 a půl vteřiny předtím, než by ho jeho rychlost vynesla před nepřítele, zmáčkl krátce spoušť svého 30 mm kanónu a 13 mm kulometů a strhl svůj letoun stranou. Když i ostatní stodevítky udeřily na nepřítele, Erich se zběžně ohlédl a uviděl vyrážet ze svého cíle modré plameny a z jeho olejového chladiče proudící černý čadivý dým. Bylo 3:50 a právě dosáhl svého dvaadvacátého vítězství ve válce.

Pod smrtícím útokem Messerschmittů se formace ruských letadel začala rozpadat. O dvě minuty později, ve výšce 200 metrů byl Erich zavěšen opět pod ocasem dalšího Šturmoviku. Zkontroloval svoji šestou (oblast za ocasem letadla) a stabilizoval stroj. Nepřátelský pilot jej však zpozoroval, ostře otočil a začal unikat. Mladé plavé eso však otočku okamžitě vyrovnalo a rychle odhadlo odchylku potřebnou pro vedení palby. Ve 150 metrech Erich vystřelil a jeho kulky rozervaly bok nepřátelského letounu. Další modrý plamen a černý kouř z olejového chladiče signalizoval jeho třiadvacáté vítězství. Zbývající roztroušená ruská letadla zběsile prchala na východ a Erich se svojí Staffel se vracel k Ugrim. Když se asi ve 4:00 se přiblížili k svému letišti, dvakrát zamával křídly na znamení svých dvou sestřelů. Po přistání jej obstoupil Mertens s ostatními muži pozemního personálu a blahopřáli mu k vítězství. Erich šel pak do operačního stanu podat svůj Gefechtsbericht, bitevní zprávu.

Hartmannův vítězný návrat z boje


Brzké zprávy z Adler stojek nyní ukazovaly na mnohem vyšší ruskou leteckou činnost než byla 5. a 6. července. Čtyři piloti seděli neustále ve svých letadlech, připraveni k odletu za méně než minutu. Erich brzy usnul ve svém stroji, ale ne na dlouho.

V šest hodin byl už znovu ve vzduchu a vedl své stodevítky na lov. Brzy objevil více Šturmoviků, doprovázených stíhači. Během pěti minut sestřelil dvě letadla Il-2 a LaGG-3. Kolem páté hodiny odpoledne vedl Erich svoji Staffel znovu do boje směrem na severovýchod. Zanedlouho narazili na skupinu stíhačů LaGG-3, zaneprázdněných v rozlehlé šarvátce. Během 15 minut sestřelil Erich 3 LaGGy a dosáhl tak dosud svého nejvyššího denního skóre—7 sestřelů.

20. srpna zaútočili Rusové na německém území a Hartmannova letka dostala rozkaz podporovat protiútok JU-87 Hanse-Ulricha Rudela. Pak se však věci změnily. Ruské letectvo začalo v rámci své ofenzivy bombardovat německé pozemní pozice, takže Hartmannova skupina osmi letadel zaútočila na nepřítele—asi 40 LaGGů a Jaků a rovněž asi 40 Šturmoviků. Hartmann sestřelil 2 Il-2 a dosáhl tak 90 sestřelů. Poslední Šturmovik mu však svými troskami poškodil letoun tak, že musel přistát za ruskými liniemi a byl zajat Rusy. Jak se Rusové přiblížili k letadlu předstíral, že je raněný. Rusové mu uvěřili a odvezli ho na své velitelství, kde ho prohlížel lékař a usoudil, že je opravdu zraněný. Rusové ho přenesli na nosítkách do náklaďáku (byl německý) a když při jízdě zaútočily Štuky, srazil stráž z korby a zadem seskočil. Jakmile uslyšel, že náklaďák zastavil, musel se rychle pohybovat. Ocitl se v poli velmi vysokých slunečnic, kde se pokoušel ukrýt. Jeho pronásledovatelé ho okamžitě začali stíhat a divoce stříleli v jeho směru. Narazil na vesnici, která však byla obsazena Rusy a proto se rozhodl vrátit se nazpátek a počkat na soumrak. Mezi tím jeho věrný přítel mechanik Mertens dostal strach, že se ještě nevrátil, vzal pušku a vodu a šel ho hledat. Hartmann se zatím dostal na bezpečnější místo a chvíli si zdřímnul. Když se probudil, zamířil znovu na západ. Za chvíli přišel na hlídku asi deseti Rusů a rozhodl se je následovat. Ruská hlídka zmizela za malý kopec a bylo slyšet střelbu. Věděl, že to musí být německá linie, protože se běžící hlídka vracela přes jeho svah. Když Rusové zmizeli, přešel kopec a teď měl s německou stráží problém zase on. Začala na něj střílet a jedna kulka mu roztrhla nohavici. Pěkně ho to rozčílilo, ale ten muž byl hrozně vyděšený. Nakonec ho přece jen uvítali v jejich pozici, trochu jej vyslýchali a řekli mu ať se připraví na kontakt. Najednou se k německým zákopům blížila další skupina zřejmě opilých Rusů. Když se přiblížili asi na dvacet metrů, dal poručík rozkaz k palbě. Všichni byli postříleni. Bylo mu řečeno, že poslední skupina Rusů, která vstoupila do jejich perimetru, mluvila plynně německy a říkala, že uprchli ze zajetí. Najednou vytáhli Thompsony a několik lidí zabili. To mu vysvětlilo jejich poněkud chladné přijetí, zvláště když neměl žádnou identifikační známku, kterou mu sebrali Rusové. Brali to tak, že je vlastně zajatec. Velitel pěšího pluku pak kontaktoval Hrabaka, který potvrdil Hartmannovu totožnost. Naložili ho tedy do auta a odvezli k jednotce, kde se zrovna potkal s Krupinskim, vracejícím se z nemocnice. Také ho informovali o tom, co provedl Bimmel (Mertens) a velmi ho to rozhořčilo. Druhý den se však Bimmel vrátil a když se přivítali, měli další večírek k narozeninám.

K Heinzi „Bimmel“ Mertensovi, veliteli svého pozemního personálu, měl Hartmann obzvlášť blízký vztah. V bitvě se pilot spoléhá na svého wingmana a ostatní kamarády v týmu, ale muž, který se stará, aby letadlo létalo a bylo bezpečné, je přece jen nejdůležitější. Stali se dobrými přáteli a jak Hartmann řekl, žádný jeho úspěch by bez Mertense nebyl možný. Jejich přátelství bylo legendární a Mertens se za ně odvděčoval svou věrností.

1.9.1943 byl Erich Hartman jmenován plukovníkem Hrabakem velitelem proslulé letky 9//JG 52 Karaya a 20.9. téhož roku dosáhl svého 100. a 101. vítězství, když sestřelil Airacobru P-39 a La-5.

Lavočkin La-5

Lavočkin La-5 byl ruský stíhací letoun masově vyráběný a nasazený během druhé světové války. Tento typ byl následníkem vývojové řady letadel LaGG-3 a stal se jedním z nejlepších ruských stíhacích strojů nasazených v konfliktu. Stroje La-5FN byly poprvé nasazeny v bitvě v Kurském oblouku a sloužily až do konce války. Brzy si získaly velkou oblibu. Byly to typické frontové stroje ruského letectva. La-5FN byl v malých výškách, pro které byl dimenzovaný, rovnocenným soupeřem německých Bf 109G a Fw 190A. Zaostával za nimi však v o něco nižší palebné síle. Lavočkin La-5FN byl jednomístný, jednomotorový samonosný dolnoplošník. Dřevěná kostra křídel a pevných ocasních ploch byla potažená překližkou, kovová kostra pohyblivých ocasních ploch a klapek plátnem. Trup tvořila překližková poloskořepina. Krycí plechy motoru byly duralové. Hvězdicový motor poháněl kovovou trojlistou vrtuli s nastavitelným úhlem náběhu listů. Výzbroj tvořily dva pevné kanóny ŠVAK ráže 20 mm střílející okruhem vrtule. Pro každý bylo standardně k dispozici 200 nábojů. Letoun mohl nést i 8 neřízených raket RS-82, bomby do hmotnosti 500 kg nebo přídavné nádrže s palivem.

Erich Hartmann pokračoval v sestřelech ruských letounů rychlým tempem. Většinou šlo o La-5 a Airacobry. 25. září si připsal tři vítězství, tři na 26., dvě další den a La-5 dne 28. září, dva sestřely 29. a tři v poslední den měsíce září 1943. Celkový počet jeho sestřelů teď činil činil 115 v 333 bojových misích. Náhlý nárůst Hartmannových sestřelů vzbudil podezření nejen u Göringa, ale i u některých pilotů. Jedním z nich byl mladý Rakušan Fritz Oblesser, který se připojil k JG 52 několik měsíců po Hartmannovi. Oblesser měl také velký počet vítězství a nemohl si srovnat v hlavě Hartmannův prudký úspěch. Hartmann tehdy požádal Ralla, aby Oblessera k němu na chvíli přiřadil jako dvojku. Hartmann s Oblesserem vzlétli 1.10. 1943 ve 12,00 hodin z Nového Záporoží. Po 20 minutách sestřelil Hartmann první La-5 a po dalších 10 minutách sestřelil druhý La-5. Po návratu Oblesser přiznal, že jakékoliv podezření vůči Hartmannovi bylo bezpředmětné a stali se pak dobrými přáteli. O systému ověření sestřelů v Luftwaffe jsme si již povídali. Pilot při sestřelu zvolal do vysílačky „Horrido“. Sestřel musel pak potvrdit nejen jiný pilot ve skupině, ale i pozemní jednotka, která viděla dopad stroje.

29.10.1943 sestřelil Hartmann La-5 a Airacobru a tím dosáhl 148 sestřelů. Současně byl vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže a dostal měsíční dovolenou. Erich měl nyní čas přemýšlet a především se těšil na Uršulu. Uršula si ho chtěla vzít, ale on nechtěl válečné manželství na dálku. V duchu se také obával jestli ona tak dlouhé odloučení vydrží. Vzpomínal také na své přátele na frontě. Zima na frontě byla těžká. Zřídka měli pevný úkryt, většinou žili pod stanem. Nejhorší byly vši. Když jich bylo málo, tak drželi své šaty nad ohněm a poslouchali jejich praskání v ohni. Měli sice DDT a koupali se kdy jen mohli, ale stejně to nestačilo. Trápily je nemoci. Zápal plic a onemocnění dolních končetin, zejména mezi pozemním personálem. Jídlo byla vždycky starost, zvláště později ve válce a omezování objemu paliva je nutilo počítat každou misi. Odlétávali z travnatých pásů, které bylo snadné opravit po častém bombardování. Nicméně opravy se mnohdy zpožďovaly, takže každé přistání bývalo dobrodružstvím. Někdy se stalo, že přistávající pilot urazil podvozek nebo se zabořil do díry kolem a převrátil se. Údržba byla další noční můra, protože bylo těžké dostat náhradní díly, zvláště když se posouvali z místa na místo. Navzdory těmto problémům byli v zimě 1943-44 na Krymu velmi úspěšní. Paradoxně jim mnohdy pomohli i sami zajatí Rusové.

Hartmannův stan na východní frontě

Erich Hartmann o tom vypráví: „K Rusům jsme žádnou nenávist necítili. Ve skutečnosti nás byla ve skupině většina, která shledávala celou nacionálně socialistickou blbost poněkud na zvracení. Plukovník Hrabak říkal mladým pilotům, aby si nemysleli, že bojují za národní socialismus a führera. V opačném případě je potřeba nechat se přemístit ke zbraním SS. Hrabak neměl čas na politické typy. On vedl válku proti skvělému nepříteli a nedržel politické shromáždění. Myslím, že ho tento přístup velmi poškodil v očích Göringa i ostatních, ale on byl pravý muž a nestaral se o nic jiného, než o své lidi. Takový byl ovšem i Galland nebo Hannes Trautloft (Německé stíhací eso. Byl považován za velmi kompetentního velitele a respektován svými podřízenými. Byl též znám jako otec JG 54. Za zmínku stojí, že byl absolventem tajné stíhací letecké školy v Lipecku poblíž Voroněže, kterou reichswehr provozoval ve spolupráci s Rusy v letech 1925 až 1933 a účastnil se i bojů s Legií Kondor ve Španělsku.). Všechny skutečné osobnosti tehdejší doby si v tom byly podobné.

Měli jsme dokonce ruského vězně, který nám ukázal, jak startovat naše motory v teplotách hluboko pod bodem mrazu mícháním benzínu do oleje klikové skříně. To bylo neslýchané a my jsme si mysleli, že dojde k explozi a ztratíme vojáka. Jenže ono to fungovalo. Benzín rozředil olej a při zapnutí startéru se vypařil. Bylo to báječné. Další hoch nám ukázal jak zapálit pod kapotou oheň a nastartovat tak motor—další užitečná rada. Ten samý hoch nám ukázal, jak je možné udržet v chodu zbraně jejich namáčením v horké vodě. Tím se odstranilo zmrzlé mazivo, které zablokovalo zbraňový mechanismus a zbraně pak bez oleje pracovaly dobře. Cítil jsem nad těmito lidmi smutek, protože neměli k nikomu nenávist a byli přinuceni bojovat ve válce, které by se raději vyhnuli.


Nadporučík Johannes "Hannes" Trautloft

Jednou jsem bojoval s Jak-9 z Rudého praporu a ten chlap byl dobrý, ale absolutně šílený. Pořád se zkoušel dostat za mě a když zahájil palbu, tak jsem se z jeho kruhu odkulil. On se překulil také a blížil se ke mně. Oba jsme zahájili palbu, ale bez zásahů. To se stalo dvakrát. Nakonec jsem se převalil do záporného G ponoření, dostal se z jeho zorného pole, přidal jsem plný plyn, přiblížil se k němu zespodu v mělkém výstupu a vystřelil jsem. Pilot vyskočil a byl zajat. Později jsem se s tímto pilotem, kapitánem, setkal. Byl to sympatický hoch. Dali jsme mu nějaké jídlo a dovolili mu potulovat se po základně na čestné slovo, že neuteče. Byl šťastný, že je naživu, ale velmi zmatený, protože mu jeho nadřízení namluvili, že zajaté ruské piloty okamžitě střílíme. Ten hoch měl jedno z nejlepších jídel za války a udělal si nové přátele. Rád bych si myslel, že lidé jako on, když přišli po válce domů, řekli svým krajanům o nás pravdu a ne propagandu, jaká explodovala po válce. Ačkoliv není žádná pochybnost o tom, že se tam děly hrozné věci. Jednou jsem napadl čtyři Il-2 a střílel na jeden směrem nahoru. Všechny čtyři se daly na útěk v nízké výšce a všechny narazily do země, protože jejich bomby jim zvýšily zatížení a tím snížily ovladatelnost, takže to už nemohli vybrat.

Jak-9

Stíhací letadla Jak-9 poprvé zasáhla do vzdušných soubojů nad stalingradskou frontou na podzim 1942. Pro Němce se tento stroj stal velice nepříjemným překvapením. Jaky-9 převyšovaly v rychlosti ve vodorovném letu nové německé stíhačky Messerschmitt Bf 109G, ve výškách do 4000 m, o 10 až 30 km/h. Od 6000 m výše byly sovětské stroje sice o 40 až 60 km/h pomalejší, avšak boje na sovětské frontě se vedly v podstatně nižších hladinách, kde se mohla převaha Jaků 9 uplatnit lépe. Výzbroj tvořil 1 pevný kanón ŠVAK ráže 20,0 mm střílející osou vrtule se 120 granáty a 1 pevný kulmet UBS ráže 12,7 mm vlevo nad motorem s 200 náboji. Na přelomu let 1943/44 přikázal Státní výbor obrany A.S.Jakovlevovi, aby upravil stíhačku Jak-9 pro nový protitankový kanón 11-P-37 ráže 37 mm. Byla to velmi účinná zbraň s dlouhou hlavní, vysokou úsťovou rychlostí střely i značnou průbojností. Použití Jaků 9 však druhou světovou válkou však neskončilo, tento typ se zúčastnil ještě bojů v korejské válce.

Jindy jsem zase viděl vynášet z údolí více než 20 000 mrtvých Němců, kteří tam uvízli a zmasakrovaly je ruské tanky a kozáci. Můžu zavřít oči a vidím to i dnes. Taková tragédie. Vzpomínám si, že jsem plakal, když jsem letěl nízko nad tou scénou, nemohl jsem uvěřit svým očím.

V JG 52 létali i zahraniční piloti. Byli k nám povolání Maďaři, stejně jako Chorvati. Byli to dobří a nebojácní piloti v mnoha ohledech. Nejvíce kontaktů jsme však měli později s Rumuny, když jsme se tam přemístili. Byla to oblast, kde jsme bojovali s Rusy i Američany—velmi těžká doba. Jestliže jsme v Rusku létali 1:20, zde to bylo 1:30.“

6.1.1944 vyrazily ruské obrněné síly s mohutnou leteckou podporou do útoku s úmyslem prorazit německé linie a obsadit leteckou základnu Malaja -Viska, kde v té době sídlila III/JG 52. Rusům se podařilo zničit 9 Bf 109, ale svého cíle nedosáhli. Zatímco Štuky a letadla pozemního útoku zaútočila na ruské pozemní jednotky, piloti Bf 109 zaútočili na ruskou leteckou podporu. Bylo sestřeleno 14 ruských letadel, z toho Erich Hartmann jich sestřelil 5 a jeho skóre tak navýšilo na 165 sestřelů.

26.2.1944 sestřelil Hartmann 10 P-39 Airacobra a dosáhl 207 sestřelů (200. sestřel dosáhl toho dne ve 14:40). Jeho velká zásluha byla ovšem v tom, že ze 76 letadel, které sestřelila III/JG 52 v období od 8.1 do 28.1 1944, jich Hartmann sestřelil sám 45. Za to byl 2.3.1944 vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže s dubovou ratolestí.

Hartmann u Hitlera

Hartmannovy úspěchy neunikly pozornosti ani na druhé straně a Stalin ho poctil vyznamenáním odpovídajícím jeho letoře—vypsal na jeho hlavu odměnu 10 000 rublů, kterou později zvýšil na 50 000. Černyj čort (jak říkali Hartmannovi Rusové) k tomu poznamenává: „Později jsem se naučil, že Rusové přesně věděli kdo jsem a Stalin vypsal na mou hlavu odměnu 10 000 rublů. Odměna byla později zvýšena a na mne a Hanse-Ulricha Rudela byla vypsána nejvyšší odměna ze všech Němců během války; pravděpodobně mimo Hitlera a několika málo lidí z nacistické elity. Pokaždé, když jsem šel nahoru, tak jsem věděl, že mě někdo hledá. Připadal jsem si jak v americkém westernu, kde je špičkový pistolník vyzván, aby vyšel na ulici a dělal někomu živý terč. Nakonec jsem však zjistil, že když jsem použil černý tulipán, měl jsem stále více problémů s hledáním protivníka, protože se mi začali z větší části vyhýbat. Bylo jasné, že musím změnit design.“ Ze začátku půjčoval Hartmann své letadlo nováčkům, kteří tak byli v relativním bezpečí, později však nechal svůj letoun na nějaký čas přemalovat aby vypadal stejně jako u zbytku jednotky.

Dubovou ratolest dostal Erich Hartmann přímo od Hitlera v Berchtesgadenu. Později o tom vypráví: „Gerd Barkhorn, Walter Krupinski, Johannes Wiese a já jsme se jeli ohlásit do Berchtesgadenu. Všichni jsme dostávali dubové ratolesti, jen Gerd meče. Většina z nás byla opilá tak, že jsme se museli o sebe opírat. Předtím jsme pili koňak a šampaňské, což je smrtelná kombinace, zvláště když jste několik dní pořádně nejedli. Pokoušeli jsme se trochu vystřízlivět, ale moc to nepomohlo. První osoba kterou jsme potkali, když jsme vystoupili z vlaku, byl Hitlerův Luftwaffe pobočník major von Below. Ten byl, myslím, z naší kondice ve stavu naprostého šoku. Za pár hodin jsme se měli setkat z Hitlerem a my sotva stáli na nohou. Když přišlo k ceremoniálu, zrak mi moc nesloužil a nemohl jsem najít svoji čepici. Vzal jsem první, která visela na věšáku, ale byla moc velká. Poznal jsem, že není moje. Rozčilený Below mi řekl, že je Hitlerova, abych ji vrátil. Všichni se smáli, tedy kromě Belowa. Jak jsem měl kocovinu, pokusil jsem se o vtip, že ta velikost musí jít s prací. Všichni se smáli ještě víc.

Hitler mě trochu zklamal, ačkoliv se velmi zajímal o válku na frontě a jak jsem poznal, byl evidentně dobře informovaný, nicméně měl tendenci mumlat méně důležité věci, které jsem považoval za otravné. Zdál se mi zajímavý a nikoliv impozantní. Zjistil jsem, že o letecké válce na východě nemá dostatečné znalosti. Víc byl zaujatý leteckou válkou na západní frontě a bombardováním měst. Samozřejmě válka na východní frontě byla největší oblastí jeho zájmu. To bylo evidentní. Hitler poslouchal lidi ze západní fronty a ujišťoval je, že se produkce zbraní a stíhaček zvyšuje a historie ukázala, že to bylo správné. Pak přešel na ponorkovou válku, jak jsme rozhodnuti zničit námořní obchod a další. Našel jsem izolovaného a narušeného muže.“

Hartmannův Bf 109G bez tulipánu, Rusko, zima1944

V době, kdy se Hartmann vrátil k jednotce došlo k ústupu z Krymu. Vyvstala otázka, jak zachránit pozemní personál. Zjistil, že když se odstraní radiostanice, pancéřová deska a zadní stěny, vejdou se do ocasu čtyři muži. Nakonec tam dostali jen tři, ale i tak se podařilo zachránit před zajetím spoustu drahocenného pozemního personálu.

Hartmann vypráví: „Jindy, bylo to v květnu 1944 blízko Jassy, můj wingman Blessin a já jsme narazili na stíhače. On zasáhl pravého nepřítele a následoval ho dolů, ale za ocas se mu pověsil další. Já jsem zatočil a následoval nepřátelského stíhače dolů k zemi. Svému wingmanovi jsem dal příkaz aby vytáhnul a uklouznul přímo v mělkém otočení, abych se mohl dostat k dobré ráně. Pak jsem mu řekl, aby se podíval zpět a viděl, co se stane když se nedíváte na svůj ocas a vystřelil jsem. Nepřátelská stíhačka vybuchla do strany a padala dolů jako konfety.

Můj wingman na mnoha misích byl Carl Junger. Jednou začal přistávat a cestu mu zkřížil polský rolník s povozem. Narazil do něj, zabil koně a ze stíhačky zbyly jen zkroucené trosky. Všichni jsme to viděli a začali přemýšlet o pohřbu. V tom se však trosky rozhrnuly, on vylezl bez škrábnutí a na nose měl ještě svoje sluneční brýle. Byl připravený jít znovu nahoru. Úžasné!“

Odletující trosky ze zasaženého letadla

Formace ME Bf-109G