Historický příspěvek k multikulturnímu soužití aneb odpověď záporožských kozáků tureckému sultánovi Mehmedu IV.

I.

Ilja Jefimovič Repin: Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi. V Rusku je jméno obrazu zkracováno na Záporožci. Ataman Sirko je muž s dýmkou, sklánějící se nad písařem. Jako model Repinovi posloužil, v jeho době velmi populární, ruský generál Michail Ivanovič Dragomirov, který byl Repinem také portrétován. Repin zde zachytil někdejšího drsného ducha nezávislosti a bratrství Záporožských kozáků na Ukrajině. Pro svoji malbu provedl rozsáhlý historický výzkum s pomocí historika Dmytro Javorytskyho, takže obraz odráží pečlivou rekonstrukci možné scény v sedmnáctém století. Obraz i dopis jsou součástí historického dědictví ukrajinského národa.

V roce 1676 napsal sultán Mehmed IV. Záporožským kozákům dopis tohoto znění:

Já, sultán, syn Mohameda, bratr slunce a měsíce, vnuk a náměstek Alláha, vládce království Makedonie, Babylonu, Jeruzaléma, Velkého a Malého Egypta, císař nad císaři, panovník nad panovníky, výjimečný rytíř, nikdy neporažený, vytrvalý strážce hrobky Ježíše Krista, správce vybraný samotným Alláhem, kníže věřících, jejich naděje a útěcha, vítěz nad nevěřícími a jejich velký ochránce – nařizuji vám, záporožským kozákům, abyste se mi dobrovolně a bez odporu podřídili a zdrželi se obtěžování dalšími útoky.

Turecký sultán Mehmed IV.

Odpověď Záporožců Mehmedu IV. byla drtivá:

Záporožští kozáci tureckému sultánovi!

Ty - ďáble turecký, proklatého čerta bratře i soudruhu i samého Lucifera sekretáři! Co jsi to, k čertu, za rytíře, když holým zadkem nerozsedneš ježka, malé zvíře? Čert sere, tvoje vojsko žere. Nebudeš pod sebou, čubčí synu, křesťanské syny mít; tvého vojska se nebojíme a bít se s ním budeme vždy, když se ti na zemi i na moři postavíme, obskoč svou matku.

Ty babylonský kuchaři, makedonský koláři, jeruzalémský sládku a pivaři, alexandrijský kozaři, Velkého a Malého Egypta sviní pasáku, arménská svině a sviňáku, podolský zloději, tatarský toulče, kamenecký katane a všeho světa i podsvětí blázne. Před naším Bohem pitomče, hadí vnuk jsi a hnusný skřet a na našem chuji vřed. Prasečí rypáku, kobylí řiti, řeznický pse, nepokřtěná hlavo, běž obskočit vlastní matku!

Tak prohlašujeme my, Záporožští, ty ubožáku. Nebudeš pást ani křesťanská prasata. Tím končíme, protože neznáme datum a nemáme kalendář; měsíc je na nebi, rok v knize, ten samý den u nás jak u vás, takže nám polib prdel zas!

Podepsali: Košový ataman Ivan Sirko se vším košem záporožským

V originále:

Запорізькі козаки турецькому султану!

Ти – шайтан турецький, проклятого чорта брат i товариш і самого Люципера секретар! Який ти в чорта лицар коли голою дупою їжака не вб'єш? Чорт висирає а твоє вiйсько пожирає. Не будеш ти, сучий ти сину, синiв християнських пiд собою мати, твого вiйска ми не боїмося, землею i водою будем битися з тобою, распройоб твою мать.

Вавілонський ти кухар, Македонський колесник, Ієрусалимський броварник, Олександрійський козолуп, Великого й Малого Єгипту свинар, Вірменська свиня, Подолянська злодiюка, Татарський сагайдак, Каменецький кат, і всього світу і підсвіту блазень, а нашого Бога дурень, самого гаспида онук і нашого хуя крюк. Свиняча морда, кобиляча срака, різницький собака, нехрещений лоб, мать твою в'йоб!

Отак тобі козаки відказали плюгавче! Невгоден єсі матері вірних християн! Числа не знаєм бо календаря не маєм, місяць в небі, рік у книзі, а день такий у нас як і у вас, поцілуй за те у сраку нас

—Пiдписали: Кошовий отаман Іван Сірко зо всім кошом запорізьким

Kdož však byli aktéři tohoto sporu? Jistě neuškodí, když si je trochu připomeneme.

Mehmed IV.

Mehmed IV.

Mehmed IV. (2. ledna 1642 - 6. ledna 1693) byl sultánem Osmanské říše, zvaný také, pro již od mládí projevovanou lásku lásku k lovu, Avci Mehmed (Mehmed lovec). Otcem Mehmeda IV. byl psychicky narušený, slabošský Ibrahim I., zřejmě nejneschopnější z osmanských sultánů. Mehmedovou matkou byla Turhan Hatice sultan. Spolu se svojí předchůdkyní a sokyní Kösem sultan byly jedinými ženami, které oficiálně řídily Osmanskou říši v období tzv. Sultanátu žen. Jeho oblíbenou dívkou z harému byla Emetullah Rabia Gülnûş sultan, nejprve otrokyně, později jeho legální manželka. Byla zajata v městě Rethymno na ostrově Kréta. Původním jménem Eugenia Voria dcera etnické Řekyně a řeckého pravoslavného kněze nebo příslušníka benátské rodiny Verzzizi. Jejich dva synové, Mustafa II. a Ahmed III., se stali osmanskými sultány v letech (1695-1703) a (1703-1730).

Sultanát žen bylo období téměř 130 let v 16. a 17. století, kdy ženy z imperiálního harému Osmanské říše vyvíjely mimořádný politický vliv na státní záležitosti. Mnoho sultánů během této doby bylo nezletilých a byly to jejich matky Valide sultan nebo jejich manželky Haseki sultan, které skutečně vládly říši i když většinou neoficiálně. Valide sultan vládly prakticky bez odporu, a to jak za vlády svých synů, i během bezvládí. Nicméně kladně nebyly přijímány všemi. I s přímým napojením na sultána Valide sultan často čelily opozici jeho vezírů, stejně jako nebezpečí veřejného mínění.

Tam, kde jejich mužští předchůdci získávali přízeň veřejnosti prostřednictvím vojenských tažení a charismatem, ženy se musely spoléhat na císařské obřady, výstavbu mešit, památníků a organizování veřejných prací. Osmanští sultáni žili tehdy v Istanbulu v paláci Topkapi, který byl jejich oficiální rezidencí a zároveň centrem vlády nad celou říší v letech 1465 až 1853.

Palác Topkapi - sídlo tureckých sultánů

Kösem sultan i Turhan Hatice sultan měly významný vliv na Mehmedův osud již před jeho narozením. Kösem sultan (asi 1589 – 2. 9. 1651), také známá jako Mahpeyker sultan, byla řeckého původu, snad dcera kněze na ostrově Tinos jménem Anastasia, ale tyto údaje nejsou spolehlivé. Ve věku patnácti let byla koupena jako otrokyně u bosenského guvernéra a poslána do harému sultána Ahmeda I. Po svém přestupu na islám jí bylo jméno změněno na Mahpeyker (Měsíční tvář nebo krásná) a později jí sultán Ahmed přidal jméno Kösem. Stala se sultánovou legální manželkou, byla chytrá, krásná, toužila po moci a co víc, její dva synové, Murad IV a Ibrahim I., se stali sultány. To z ní udělalo jednu z nejmocnějších žen v dějinách Osmanské říše. Během větší části panování svého brutálního syna Murada IV. v podstatě rozhodovala za něho a účinně řídila impérium. Jednání se účastnila za oponou na pohovce. Aby přiklonila na svou stranu veřejné mínění, zabývala se hojně charitou. Prostřednictvím svých charitativních organizací poskytovala peníze nejen chudobným, ale i vládnoucí vrstvě. Každý rok navštěvovala věznice a platila dluhy uvězněných lidí, dávala svatební výbavu dcerám z chudých rodin, školila pro ně služky a tak si získávala jejich důvěru, rovněž osvobozovala otroky po 3 letech služby. Kösem se stala i patronkou několika menších stavebních projektů.

Roku 1639 dostala Kösem darem od krymského chána dvanáctiletou otrokyni jménem Turhan Hatice (asi 1627 - 4. 8. 1683; Turhan = „milost“). Její původní jméno je neznámé. Víme jen, že byla patrně ruského nebo ukrajinského původu. Byla zajata za jednoho tatarského nájezdu a prodána do otroctví. Kösem sultan ji pak věnovala svému synovi sultánovi Ibrahimu I. jako konkubínu. Nestala se však nikdy sultánovou legální manželkou, ale byla pouze zařazena do harému jako Dördüncü Haseki sultan, což doslovně znamená čtvrtá sultánova manželka. V roce 1642 však porodila Ibrahimovi syna, který se stal později sultánem Mehmedem IV.

Harém paláce Topkapi

Zatím však vzrůstala masová nespokojenost s vládou Ibrahíma I. Rozbuškou se stala benátská blokáda Dardanel v roce 1646, která zapříčinila nedostatek vody v hlavním městě a uložení vysokých daní, které měly za válečné ekonomiky hradit Ibrahimovy rozmary. Již příštího roku se velkovezír Salih paša, Kösem Sultan a šejk al-Islam Abdürrahim Efendi neúspěšně pokusili Ibrahima sesadit a nahradit ho jedním z jeho synů. Salih paša byl popraven a Kösem sultan byla vypovězena z harému. V roce 1648 se vzbouřili janičáři a členové Ulama (sbor učenců islámských náboženských studií). 8. srpna byl zkorumpovaný velkovezír Ahmed paša uškrcen a rozzuřeným davem roztrhán na kusy, což mu vyneslo posmrtnou přezdívku „Hezarpare“ („tisíc kusů“). Zároveň byl také zadržen sultán Ibrahim I. a uvězněn v paláci Topkapi. 18. 7. 1648 Ibrahimovi úředníci sledovali z palácových oken, jak byl katem uškrcen lukem v kleci. Nejvýraznějším Ibrahimovým rysem byla krutost a sexuální bezuzdnost. Dopouštěl se znásilňování dívek, přiváděných na jeho rozkaz do paláce, což bylo také asi jednou z příčin jeho sesazení. Traduje se, že se zamiloval do konkubíny (kterou sám pojmenoval "Homole cukru") a aby dosáhl její povolnosti, nechal povraždit ostatních 280 žen v harému – svázané oběti byly utopeny v řece. Údajně se zachránila jen Turhan Hatice, která vše prozradila. To bylo také příčinou, proč se prý šejk al-Islam připojil k povstání. Tento vymyšlený příběh koloval po Ibrahimově smrti, aby ještě více očernil jeho jméno a jeho vraždě dodal zdání legálnosti.

Nyní se mezi Kösem sultan a Turhan Hatice sultan rozhořel spor o následnictví. Ve hře byl některý z Köseminých vnuků nebo Turhanin syn Mehmed. Kösem byla podporována janičáry a Turhan hlavním černým eunuchem harému Tall Suleimanem, velkovezírem a hlavně veřejností, která nesnášela vliv janičárů na vládu. Proto vyhrál Turhanin šestiletý syn a stal se roku 1648 sultánem Mehmedem IV. Kösem sultan si však podržela titul Valide sultan („matka panujícího sultána“), protože Turhan byla shledána na vládnutí příliš mladou, bylo jí tehdy teprve 21 let. Nicméně Turhan byla stejně ambiciózní jako Kösem a nehodlala se vzdát bez boje zvláště proto, že Kösem stále intrikovala proti Mehmedovi a pokoušela se ho nahradit svým vnukem. Za tři roky poté byla Kösem zavražděna. Traduje se, že si tento atentát objednala sama Turhan. Navíc se spekulovalo o tom, že byla Kösem uškrcena oponou hlavním eunuchem harému Tall Suleimanem. Křesťanský odpadlík Wojciech Bobowski (po konverzi k islámu známý také jako Ali Ufki), který působil v Osmanské říši jako hudebník v serailu a později nejdůležitější dragoman (vysoce postavený tlumočník), však na základě svědectví svého informátora v harému tvrdil, že Kösem byla uškrcena vlastními vlasy. Kösem byla velmi oblíbená a tak po její smrti drželi obyvatelé Konstantinopole tři dny smutku. Posmrtně se jí také dostalo přízvisek „Valide-i Muazzama“ (velkolepé matka), „Valide-i Maḳtūle“ (matka zavražděných) a „Valide-i Şehīde“ (matka umučených).

Vytoužený titul Valide sultan nyní získala Turhan Hatice sultan. Svým synem byla hluboce milována a respektována. Doprovázela jej na důležité schůzky a při několika příležitostech promluvila za závěsy. Mehmed ji považoval za svoji spoluvládkyni a dal ji v říši velkou politickou moc. Stala se jedinou Valide sultan v historii Osmanské říše, která sdílela moc ve stejné míře se svým synem a mírou své moci předčila i Kösem. Vzhledem ke své nezkušenosti spoléhala Turhan na ostatní členy vlády a zvláště na velkovezíra, že jí budou informovat o politických záležitostech, o čemž svědčí i její bohatá korespondence s velkovezírem. Turhanino regentství bylo poznamenáno nejméně dvěma faktory. Za prvé válkou s Benátčany na Krétě a následnou finanční krizí, která vznikla příčinou vysokých nákladů na vedení války. Za druhé pak jmenováním Köprülü Mehmed Paši velkovezírem v roce 1656.

Sedící janičár. Perokresba Gentile Belliniho z let 1479–81

V roce 1656 se politická krize v Osmanské říši vyhrotila. Na Krétě pokračovala válka proti Benátkám a benátské námořnictvo blokádou průlivu Çanakkale odřízlo osmanskou armádu na Krétě od Konstantinopole. Osmané se pokoušeli blokádu uvolnit a proto došlo ve dnech 26. a 27. června 1656 uvnitř Dardanel k námořní bitvě. Proti sobě stála benátsko-maltská flotila, pod vedením benátského admirála Lorenzo Marcella, s 67 loděmi, z toho s 31 galérou a osmanská flotila, vedená ruským konvertitou k islámu velkoadmirálem Kenan pašou, s 98 loděmi, z toho s 61 galérou. Přestože byl Lorenzo Marcello hned první den bitvy zasažen přímým výstřelem z děla, zabit a jeho nástupcem se stal dočasně další Benátčan Barbaro Giacomo Badoer, vybojovala benátsko-maltská flotila slavné vítězství a Osmané utrpěli nejtěžší porážku od bitvy u Lepanta. Z osmanského loďstva se zachránily pouze 2 plachetnice a 14 galér, Benátčané pak ztratili pouze 3 plachetnice a měli 207 zabitých a 260 raněných. Malťané ztratili 40 mužů a více než 100 raněných. Z osmanské flotily bylo rovněž osvobozeno 5 000 křesťanských otroků. Tato zdrcující porážka se negativně odrazila i ve vnitropolitické situaci v Osmanské říši. Došlo k politickému spiknutí z cílem sesadit vládnoucího sultána Mehmeda IV., vedenému významnými vezíry včetně velkého muftího Hocazade Mesut Efendiho. Komplot byl však prozrazen, a spiklenci byli buď popraveni, nebo vyhoštěni.

Bylo jasné, že Hatice Turhan musí jednat a ihned zahájila konzultace s nejprotežovanějším kandidátem na post velkovezíra, Köprülü Mehmed pašou. Bylo mu sice již 80 let, ale byl velmi zkušený. Postavil se za něho i Reis Efendi (hlava kancléřství na říšské radě) a Mehmed Efendi, který přesvědčil sultána, že jedině Köprülü Mehmed paša může odvrátit katastrofu. Köprülü si však dával tvrdé podmínky. Požadoval, aby sultán vyhlašoval jen to, co bude předem Köprülüm schváleno.

Dále žádal, aby měl moc rozhodovat na všech schůzkách, o všech propouštěních, a odmítnutí všech pomluv, které by o něm mohly kolovat. Všem jeho přáním bylo vyhověno. Dostalo se mu i výjimečných pravomocí a politické vlády bez možnosti zasahování, a to i od nejvyššího sultánova orgánu. Nastalo období tzv. Köprülü éry, kdy se v letech 1656 – 1703 stávali velkovezíry členové rodiny Köprülü i když po porážce u Vídně roku 1683 už jen ojediněle a s menšími pravomocemi. Tito Köprülüové byli obecně kvalifikovanými správci, a je jim přisuzováno oživování bohatství říše v dobách vojenských porážek a ekonomické nestability. Četné reformy, zavedené za jejich vlády, umožnily říši řešit rozpočtové krize a vymýtit frakční konflikty.

Köprülü měl pověst čestného a schopného administrátora. Když 14. září 1656 přijel do Istanbulu a ujal se své funkce velkovezíra, okamžitě poradil Mehmedu IV. aby vedl život lovce, cestoval po Balkánu a pobýval ve starém hlavním městě Edirne. Tak se mu podařilo zastavit jeho přímou politickou účast na řízení státu. 4. ledna 1657 zahájili spahiové povstání v Cařihradu, které bylo Köprülüm tvrdě potlačeno pomocí janičárů. Soupeři a nepřátelští náboženští vůdci byli vyhnáni nebo popraveni. Köprülü centralizoval moc v říši a oživil tradiční osmanské metody vládnutí. Ti, kteří neuspěli při plnění svých úkolů, byli přísně potrestáni, a neúspěšní vojenští velitelé často zaplatili nejvyšší cenu. Když se velkoadmirálu Topal Mehmed pašovi 17. července 1657 nepodařilo prolomit benátskou blokádu Dardanel, Köprülü jej i jeho vysoké důstojníky nechal na místě popravit. Za dva dny byla blokáda prolomena. Köprülü prováděl také masakry vojáků a důstojníků, u kterých měl pochybnosti o jejich věrnosti. Tyto čistky byly považovány za nespravedlivé a v roce 1658 vyvolaly velkou vzpouru, kterou vedl osmanský zemský hejtman Abaza Hasan paša. Po potlačení tohoto povstání zůstala rodina Köprülü politicky bez povšimnutí, dokud její člen Merzifonlu Kara Mustafa paša neutrpěl v roce 1683 porážku u Vídně. Ta jej stála velkovezírský titul a nakonec i život. Jak bylo zvykem, uškrtili jej hedvábnou šňůrou. Jeho poslední slova byla: „Umírám? Jak to boha potěší.“

Köprülü Mehmed paša

Turhan Hatice sultan sice omezila svou moc na politické scéně, nicméně nasměřovala svoji energii do dalších oblastí života. Především začala stavět. Její první stavba začala v roce 1658. V odpověď na benátské ohrožení nechala postavit dvě pevnosti při vstupu do Dardanel, jednu na evropské a druhou na asijské straně. Tyto pevnosti jsou vidět ještě dnes. Nicméně jejím největším úspěchem byla dostavba Yeni mešity v hlavním městě Istanbulu ve čtvrti Eminönü, která kdysi tvořila srdce opevněné byzantské Konstantinopole. Yeni mešita má zajímavý příběh. Stavbu zahájila Turhanina předchůdkyně Safiye sultan, která byla manželkou sultána Murada III. Původní architektem byl Davut Aga, žák velkého Mimara Sinana. Po jeho smrti v roce 1599 jej nahradil Dalgıç Ahmed Çavuş. Projekt byl již od počátku brzděn svými politickými a měnovými důsledky, které vyvolaly nesouhlas soudu. Sousedství Eminönü tvořila městská čtvrť, která byla především obchodním centrem a domovem převážně židovského obyvatelstva. Situováním mešity chtěla Safiye sultan rozšířit sféru islámského vlivu uvnitř města a vydělávat na rostoucí nespokojenosti místních i zahraničních obchodníků, způsobené rostoucím vlivem a mocí jejich židovských protějšků. Sultán tak také získal celkem pohodlný důvod ke konfiskaci jejich majetku. Nicméně drtivé finanční výdaje vyvolaly ostrou kritiku. Zejména janičárům vadila rostoucí politická moc Safiye sultan a také upozorňovali na to, že výstavba mešity jsou zbytečné výdaje. Po smrti Mehmeda III. v roce 1603 byla Safiye sultan nucena od projektu ustoupit, protože nový sultán Ahmed I. již neměl na projektu zájem. Byla zařazena do harému a stavba byla opuštěna. Po roce 1603 se již postavená část mešity začala měnit v trosky. Poslední ránu jí dal velký požár, který vypukl v Istambulu 24. července 1660, trval déle než dva dny a zničil ve městě mnoho čtvrtí.


Mešita Yeni Cami

Později, téhož roku, navrhl císařský architekt Mustafa Aga, aby Turhan Hatice sultan dokončila projekt Yeni mešity jako dílo své zbožnosti. A tak byla v posledních měsících roku 1660 stavba mešity obnovena. Při stavbě mešity byly použity kamenné bloky dodávané z ostrova Rhodos. Turhan začala s výstavbou bazaru s kořením, který byl součástí külliye. Külliye je osmanské architektuře komplex budov se strukturami hospodářských, náboženských a kulturních potřeb, soustředěných kolem mešity a spravovaný v rámci jedné instituce. Často byl založen Waqf – charitativní nadace. V našem případě külliye sestávala z madrasy (školy), knihovny (postavené za vlády sultána Ahmeda III.), Dar al-Shifa (doslovně „dům zdraví“, ekvivalent kliniky nebo nemocnice naší doby), Turbe (mauzolea - jsou zde hroby Valide sultan Turhan Hatice, jejího syna Mehmeda IV., jakož i pěti pozdějších sultánů Mustafy II., Ahmeda II., Mahmuda I., Osmana III., Murada V. a různých členů soudu), kuchyně, pekárny, tureckých lázní, dvěma kašnami a bazaru s kořením. Mešita byla definitivně dokončena v roce 1663 a otevřena v roce 1665. Tehdy byla mešita přejmenována na „Novou mešitu Valide Sultan“ (Yeni Valide Sultan Camii), což si veřejnost záhy zkrátila na „Novou mešitu“ (Yeni Cami). Nová mešita získala vyznamenání být první císařskou mešitou, která byla postavena ženou.

Mehmed IV. byl druhým nejdéle vládnoucím sultánem v osmanské historii. Zatímco první a poslední roky jeho panování byly charakterizovány vojenskými porážkami a politickou nestabilitou, během středních let panování dohlížel úspěšně na obnovu bohatství říše, politickou stabilitu a úspěšnou expanzi, což však bylo spíše důsledkem vlády velkovezírů Köprülü éry. Mehmed IV. byl svými současníky uznáván jako zvlášť zbožný panovník a proto byl vedle přezdívky Avci (lovec) označován také jako Gazi (svatý bojovník), pro svou roli v mnoha úspěšných výbojích, provedených během své dlouhé vlády. Vybojoval na Benátkách egejské ostrovy a zvítězil v Krétské válce v letech 1645 – 1669. Roku 1660 vedl úspěšnou kampaň v Transylvánii. Když 1. května 1669 přijal vazalství Petra Dorošenka, rozšířila se osmanská moc do Podolí a na pravobřežní Ukrajinu. Vedl kampaň proti Rusku a roku 1678 si podrobil Čyhyryn. Roku 1683 podporoval v Maďarsku povstání Imre Thökölyho proti rakouské vládě, ale v témže roce v bitvě o Vídeň utrpěl od polsko-litevských sil, vedených králem Janem III. Sobieskim a císařské armády, katastrofální porážku. Po prohrané bitvě u Nagyharsány (druhá bitva u Moháče) roku 1687 upadla Osmanská říše do hluboké krize. V osmanském vojsku vypukla vzpoura a jeho velitel Sarı Süleyman paša ve strachu, že bude zabit vlastními vojáky, uprchl nejprve do Bělehradu a pak do Istanbulu. Když na začátku září dorazila zpráva o porážce a vzpouře do Istanbulu, byl velkovezírem a velitelem vojska jmenován Abaza Siyavuş paša. Než se však mohl ujmout velení, celá osmanská armáda se rozpadla a vojáci se začali vracet pod velením nižších důstojníků na své základny v Istanbulu. Sarı Suleyman paša byl popraven a Mehmed IV. jmenoval velitele Istanbulských úžin Köprülü Fazil Mustafa pašu velkovezírem a regentem v Istanbulu. Ten vedl konzultace se zbylými veliteli armády a dalšími osmanskými politiky o nastalé situaci. Po nich bylo 8. listopadu 1687 rozhodnuto o sesazení sultána Mehmeda IV. a nahrazení jeho bratrem Suleimanem II. Mehmed IV. byl sesazen společnými silami vojáků Yegen Osman paši, beylerbeyem z Rumelia eyalet a janičárů.

Yegen Osman Pasha nebo Yegen Osman Aga byl v 17. století osmanský vojenský důstojník arménského původu. Nejvyšší titul, kterého na dobu několika měsíců dosáhl právě v roce 1687, byl beylerbey z Rumelia eyalet. Beylerbey znamená „velitel velitelů“ nebo „pán pánů“. V Osmanské říši to byla hodnost guvernéra některé z největších a nejdůležitějších provincií. Rumelia eyalet nebo Beylerbeylik Rumeli byla provincií první úrovně, která zahrnovala většinu Balkánu („Rumélie“). Po většinu osmanské historie byla největší a nejdůležitější provincií říše.

Mehmed byl pak vězněn v paláci Topkapi, ale bylo mu dovoleno čas od času palác opustit. Těsně před jeho smrtí bylo v roce 1691 objeveno spiknutí, ve kterém ho vysocí duchovní říše chtěli znovu dosadit na trůn v reakci na špatný zdravotní stav jeho nástupce, Suleimana II. Mehmed zemřel přirozenou smrtí v paláci v Edirne roku 1693 a byl pohřben v mauzoleu matčiny Yeni Cami v Istanbulu.

Záporožští kozáci

Záporožští kozáci nebo také Záporožci byli kozáci, kteří žili za hranicemi říčních prahů na Dněpru, jež na řece podstatně zhoršovaly splavnost a kozákům pod nimi tak poskytovaly přirozenou ochranu. Říční prahy se řeknou rusky porogy. Záporoží tedy vlastně znamená "za porogami - za prahy". Tato země je také známá pod historickým názvem "Divoké pole", jenž se zachoval v polsko-litevských dokumentech z 16. až 18. století a bylo mimo jurisdikci jakéhokoliv státu. Podle některých historiků se termín objevil už někdy v 15. století. Divoké pole pak tvoří západní část Ponticko-kaspické stepi, která se rozprostírá zhruba od Dněpru k Uralu a od Černého moře a Uralu na jihu až k po mírný les a tajgu na severu.

Součástí Divokého pole pak byla "Velká louka", což je historické jméno pobřeží Dněpru zalévaného častými velkými záplavami, probíhající od říčních prahů a jeho levého přítoku Konky, po hranici Krymského chanátu z období 18. století, zhruba ke Kamenské Siči. Celá tato oblast patřila Záporožské Siči a Záporoží bylo často s Velkou loukou identifikováno. Na Velké louce pásli kozáci dobytek a v případě bezprostředního nebezpečí nacházeli útočiště ve zdejších bažinách a porostu. Velká louka se tak stala symbolem bezpečnosti a svobody kozáků. Kozáci měli k tomuto území srdečný vztah a v písních jej nazývali "baťko" (otec): "Oj Siči - máti, a Veliká louko - baťko, co na louce vydělám, to v Siči propiju."

Ponticko-kaspická step se rozprostírá zhruba od Dněpru k Uralu nebo od 30 ° do 55 ° východní délky a od Černého moře a Kavkazu na jihu až po mírný les a tajgu na severu nebo 45 ° až 55 ° severní šířky

Opuštěná místa (Loca Deserta) podél jižní hranice Ukrajiny na počátku XVII století; Dzike Polie je Divoké pole (Ljaskoronsky , 1898)

Území Velké louky

Po rozpadu Zlaté hordy, který započal na začátku 15. století, došlo k vytvoření řady nezávislých chanátů na Sibiři a ve Volžském regionu. V roce 1443 vznikl Krymský chanát, který zahrnoval území stepi Krymu, dolního Dněpru a severní i jižní Azovské oblasti. Základem ekonomiky krymských Tatarů byl kočovný a později i vzdálený chov dobytka ve stepi Azovské oblasti bohaté na trávu. Jedním z jejich hlavních a oblíbených zaměstnání byly nájezdy na sousední ukrajinské, ruské, polské a moldavské země s cílem vyděsit obyvatelstvo, zajmout vězně a prodávat je do otroctví i vymáhat daně a výkupné. Místní obyvatelé Azovského regionu a Krymského poloostrova (Polovci, Alani, Řekové, Arméni a Karaité), kteří se zabývali zemědělstvím, chovem dobytka, sadařstvím, řemesly a obchodem byli mongolo-tatary podmaněni již ve 13. století. V roce 1475 turecké jednotky napadly Krym porazily janovské kolonie na pobřeží a Krymský chanát se stal vazalem osmanské říše. Brzy se objevily turecké pevnosti s posádkami na nejdůležitějších místech Krymu: Kerč, Enikale, Gezlev (Jevpatoria), Kaffa (Theodosia), Arabat, Perekop. Turecké pevnosti byly také zbudovány v severní Pontici a Přiazoví: Akkerman v ústí Dněstru, Očakov v ústí Dněpro-Bugského limanu, Kyzykermen na Dněpru pod říčními prahy, Azov u ústí Donu. Tyto pevnosti uzamkly výjezdy do moře a staly se opěrnými body turecké a tatarské agrese proti Rusku, Ukrajině, Polsku a Moldavsku. Obrovské stepi severního pobřeží Černého moře a Azovských oblastí od Dunaje až po Kuban byly v první polovině sedmnáctého století osídleny Nogajci, kteří se stěhovali ze Zavolží a stali se součástí populace Krymského chanátu. Nogajci se rozdělil na čtyři hordy: Budžakskou, Edisanskou, Edičkulskou a Džambojlukskou. V těchto hordách bylo více než 23.500 stanů (tedy rodů) a celková populace na počátku 18. století byla 60 tisíc lidí obou pohlaví.

Během moskevsko-litevských válek v 15. a 16. století se krymští chánové často setkávali v alianci s Moskaly. Tito útočníci zajímali Ukrajince jako otroky a prodávali je na otrokářských trzích v Kaffě (dříve Theodosia, později Kaffa nebo Caffa, nyní Feodosia na Krymu) a Istanbulu. Moskevská knížata rovněž pravidelně podněcovala krymské chány k vojenským výpravám na Ukrajinu. V důsledku jedné takové kampaně krymští útočníci vypálili Kyjev a poslali rituální náčiní z vyrabovaných kostelů jako dárek knížeti do Moskvy. Během dalšího útoku dokonce zabili metropolitu Kyjeva.

Moskali jsou alternativním jménem pro příslušníky Moskevského velkoknížectví, kteří jsou známi svojí agresivitou, proradností a barbarstvím vůči svým sousedům i vražděním svých odpůrců. Dnešní Rusové ze stejné oblasti považují toto pojmenování jako urážku, nicméně své chování od těch dob nezměnili, což dosvědčuje jak historie 20. století, tak i současnost.

Kozáci postupně získávali čím dál větší sílu a začali přecházet z partyzánského způsobu boje k otevřeným střetnutím jak na moři, tak na souši, která byla stále úspěšnější.

Historie ukrajinských kozáků má tři odlišné aspekty: jejich boj proti Tatarům a Turkům ve stepi a na Černém moři (1550-1648); jejich účast v boji Ukrajinců proti socioekonomickému a národně náboženskému útlaku polských magnátů (1648-1775); a jejich úloha při budování autonomního ukrajinského státu (1775-1917). Důležitá politická role, kterou hrají ukrajinští kozáci v dějinách jejich národa, je odlišuje od ruských kozáků.

Obraz Kaffy z roku 1856 od Carla Bossoliho

Území Divokého pole vždy lákalo snadným, leč nebezpečným výdělkem. Proto se na jeho pláních začali postupně objevovat první uchodniki - tedy doslova lidé odcházející ze svého domova za výdělkem. Byli to lidé různých tříd - prostí rolníci, měšťané, nižší šlechta, bojaři i bohatí oligarchové, kteří milovali dobrodružství včetně nebezpečí, chtěli jen zlepšit svoje životní podmínky nebo obojí a přicházeli na Divoké pole za lovem, rybařením, sbíráním medu a plodin i kořistí. Uchodniki většinou přicházeli z přilehlých oblastí Čerkasů, Kyjevska, Kanivska a Bratslavska. Na Divoká pole odcházeli na jaře a na podzim se vraceli domů, protože uchodnictví mělo sezónní charakter. V teplém období vykonávali svoji práci a pak se vrátili se svými produkty nebo kořistí zpět. Časem zde někteří, hlavně na dolním toku Dněpru, zůstávali, spojovali se do organizovaných skupin, napadali Tatary, zabírali jim dobytek a osvobozovali zajatce. Nakonec utvořili jednotnou oddělenou sociální vrstvu a začali se nazývat kozáky.

Nebezpečný život v příhraničních oblastech znemožňoval plnohodnotnou hospodářskou činnost. Příležitosti, které existovaly v rámci pohraničních osad, nemohly jejich obyvatelům poskytovat slušné životní podmínky. V podmínkách extenzívního hospodářství museli tito lidé čelit dilematu: existovat na pokraji přežití, ale relativně bezpečně nebo se snažit zlepšit svůj úděl, ale s jistým rizikem, dokonce i nebezpečím ztráty vlastního života. Mnozí si vybrali poslední možnost a také našli východisko - jít se živit do stepi. V mnoha ohledech tento jev přispěl k neposlušnosti velké části pohraniční populace k oficiálním orgánům. Ostatně, rozhodli se žít na území, kam jejich moc nesahala. Téměř neomezená vůle a svoboda ve společných vztazích i mnohem méně útlaku ze strany úřadů, přitahovaly lidi z odlehlých a chráněných ukrajinských území. Proto se někteří obyvatelé Volyně, Kyjevské oblasti a dalších území začali starat o sebe. Postupně se uchodnictví stalo tak rozšířené, že se vláda pustila do regulace vztahů s tím spojených udělováním oprávnění a zejména zpoplatňováním těchto aktivit i požadováním podílu na kořisti. Například med od uchodniků zabírali do svých krčem místní starostové a totéž dělali i s ostatními produkty.

Samozřejmě, že zapojení se do jakýchkoliv činností na území, která byla v oblasti tatarského vlivu, přinášelo poměrně velké nebezpečí. Proto se bez zbraní a jejich dobrého ovládání ve stepi (a dokonce ani v pohraničí Litvy a Polska) nebylo možné se objevit. K potyčce s Tatary bylo možné dojít kdykoliv. Stejně nebezpečné bylo i individuální cestování. Pro zajištění bezpečnosti i potřeb lovu, rybolovu, sběru plodin a podobně, se uchodniky sdružovali ve větších či menších skupinách. Takže provádění jejich činností bylo kolektivním zaměstnáním. Takovým způsobem prokazovali současně svoje pracovní partnerství i určitou vojenskou sílu. Neexistuje žádný záznam o existenci jasné organizační struktury pro tyto spontánní polovojenské skupiny, ale nepopiratelným faktem je, že uchodniky iniciovali vznik prvních polovojenských skupin stepní populace. Je nutno však podotknout, že vlastnictví zbraní uchodniky nebylo podmíněno jen potřebami obrany, ale bylo i nejúčinnějším prostředkem k získání kořisti při loupežných útocích proti Tatarům. Nejprve to byli oni, kteří byli vysíláni k útokům proti tatarským stepním nomádům. Nejdříve to byly malé střety s Tatary - útoky na pastýře, kteří pásli dobytek; osvobození nebo vykoupení zajatců a tak podobně. To se stalo běžným fenoménem v životě ukrajinské pohraniční komunity od konce 15. století. Bylo by ale chybou tvrdit, že útoky proti Tatarům byly jen podobnou odezvou na jejich akce proti ukrajinskému obyvatelstvu. Krádežemi obyvatel na ukrajinském pohraničí trpěl každý, kdo byl více či méně hodnotnou a zranitelnou kořistí. Ačkoliv byli Tataři hlavním terčem takových útoků, protože sídlili na stepi, nebyli jediní. Ovšem jiní se stali obětí pouze tehdy, když se ocitli v nesprávném čase na nesprávném místě. Často jsou zmiňovány útoky na moskalské karavany a roku 1492 okradení moskalského velvyslance na jeho cestě do Očakova. Obvykle nešlo o velké akce na obou stranách, ale o malé střety, které byly rutinou místního života. Ozbrojené skupiny na obou stranách sjednotil společný cíl: získat kořist a prostředky na živobytí, většinou na principu obranného útoku. Vlastně se to vyvinulo jako určitý druh hraničního sportu: Kdo vyhraje - Tataři nad našimi nebo naši nad Tatary. Pokud se jednalo o ostatní, byla to jen otázka cti a především velmi reálných příjmů.

Záporožští kozáci

Slovo "kozák" (kazak) znamenalo v turkických jazycích "svobodný člověk", ale Záporožští kozáci přijali z tatarského prostředí nejenom svoje jméno, ale i mnoho dalších slov, vzhled, organizaci, taktiku i mentalitu. Existence kozáků na území Velké louky je doložena již z konce 13. století. První známé použití slova kozák, tehdy ve smyslu "strážce", nalezneme ve staré písemné památce "Codex Cumanicus", jehož jediný známý exemplář je uložen v knihovně katedrály sv. Marka v Benátkách. Pochází z janovské kolonie v Kaffě, kde byla od roku 1280 misionářská škola francouzských mnichů. Rukopis je na první straně datován 11. července 1303 a mimo jiné obsahuje latinsko-persko-kumánský slovník. Hlavní účel kodexu byl ryze praktický: umožnit misionářům studium jazyka Kumánů a seznámit obyvatele Zlaté hordy s křesťanstvím.

Roku 1308 jsou kozáci zmiňováni v análech města Sudak (Sugdea), ale tehdy již ve smyslu lupičů. V byzantských pramenech a v instrukcích vydaných italskými městy pro své kolonie na černomořském pobřeží, byli pojmenováváni jako ozbrojení muži, kteří se podíleli na vojenských službách v pohraničních oblastech a ochraně obchodních karavan, pohybujících se po stepních cestách.

Polský historik Marcin Belsky nám podává ve své "Kronice celého světa" (Kronika wszystkiego świata) z roku 1551 cenné informace o každodenním životě a zaměstnání Záporožských kozáků, a jejich vojenských kampaních proti Turkům a Tatarům:

"Toto společenství obyčejných lidí se obvykle zabývá na dolním Dněpru lovením ryb, které tam, bez soli, suší na slunci a během léta se s nimi živí. Na zimu se rozejdou do blízkých měst, jako je Kyjev, Čerkasy a další. Předem schovají na nějakém dněperském ostrově na odlehlém místě svoje lodě a nechají tam pár stovek lidí v kureni nebo jak oni říkají na střelbě. Mají i svá děla, často ukořistěná v tureckých hradech, často odebraná Tatarům. Nejdřív nebylo tak mnoho kozáků, ale teď se jich nashromáždilo již několik tisíc; zejména nedávno se jejich počet o mnoho zvýšil. Tatarům a Turkům způsobují často velká neštěstí a již několikrát zničili Očakov, Tjaginku, Belgorod a další hrady. I na polích sebrali nemálo kořisti, proto se nyní Turci i Tataři bojí vyhnat ovce a dobytek daleko na pastvu, kde předtím pásli, takže oni nepasou skot nikde po levém břehu Dněpru na vzdálenost deseti mil od břehu. Kozáci se nejvíce hádají s Turky; sami Tataři říkají, že kdyby nebylo kozáků, mohli by s nimi dobře žít; ale pouze Tatarům věřit nelze: nejlepší by bylo, kdyby kozáci byli, ale je nezbytné, aby byli pod velením a dostávali plat; ať si žijí na dněperských mysech a ostrovech, kterých je tam tak mnoho a z kterých některé jsou tak nepřístupné, že kdyby se tam usadilo několik stovek lidí ani největší armáda by s nimi nic nesvedla."

Kozáci se od uchodniků lišili především tím, že na zimu neodcházeli do svých původních domovů, ale zůstávali na Divokém poli. Postupem času bylo totiž nutné vytvořit stálé vojenské jednotky, které by byly schopné operovat na celém tomto území. Staraly se o ochranu vzdálených, neobsazených a nechráněných míst a hájili opevněná města a pevnosti (Siče), z nichž bylo možné útoky odrazit. Taková opevnění se objevila nejprve v blízkosti státní hranice, později se posunovala dále na jih směrem k dolním tokům Dněpru. Činnosti kozáckých vojenských jednotek nebyly však omezeny pouze na ochranu újezdů a táborů. Kozáci se podíleli na vojenských kampaních Polsko-litevské unie v oblasti ochrany statků, hradů, měst. Byli přiděleni, aby vykonávali strážní služby na křižovatkách po Dněpru. Aby se zabránilo útokům na Ukrajinu, samotní kozáci přepadali nomádské tábory a podnikali útoky na turecké pevnosti a města. Tím také získávali mnoho kořisti, především jídlo, koně a zbraně, včetně moderních kanónů. Na přelomu 70. a 80. let 16. století byly rozptýlené skupiny uchodniků a kozáckých vojenských jednotek, jejich "města" a "Siče", které existovaly mimo stát na Divokém poli, spojeny do vojensko-politické organizace nazvané Záporožská Sič nebo Záporožské nižší vojsko. Jeho centrem byla Záporožská Sič - hlavní opevnění, které bylo sídlem koše - ústředního vojenského orgánu. Tato organizace ovšem musela mít nějaký jasný řád a tím se stal kozácký kodex, který mimo jiné ustanovil formální rovnost kozáků mezi sebou.

V rámci těchto změn se měnilo i složení kozáckého vojska. Již to nebyli jen lidé, kteří přicházeli čistě jen z ekonomických důvodů nebo z touhy po dobrodružství z kultivovaných zemí Ukrajiny, Kyjevské Rusi a Polsko-litevské unie. Nyní přicházeli vyhnanci, uprchlíci před útlakem domácích feudálů nebo trestním stíháním, ambiciózní mladí lidé a dokonce i Tataři z Krymu. Koncem 15. století jméno získalo širší smysl a vztahovalo se i k těm lidem, kteří šli do stepí, aby zde obchodovali a zabývali se lovem, rybařením, včelařstvím, sběrem soli, farmařením a podobně. Ti postupně vytvořili zázemí Záporožského vojska.

V Záporoží byla provozována rozmanitá řemesla. Nejdůležitější z nich byl však rybolov, protože ryba byla pro Záporožské kozáky základní potravinou a hlavní obchodní položkou. Proto Azovské moře, které bylo známé svými rybími zásobami, přitahovalo pozornost kozáků. Rybařili zde, bez ohledu na vzdálenost (asi 300 km) a nebezpečí. V ústích řek a na mořských kosách kozáci vytvářeli tůně - místa speciálně vybavená pro rybolov s nevody. Na takových místech postavili šišky (salaše) z rákosí, v nichž žili rybáři po celou sezónu. Jindy si vykopali zemljanky, pokryté svazky trámů. Nedaleko si vybudovali z rákosu přístřešky pro sušení ryb a další přístřešky pro skladování zásob soli a potřebného vybavení: člunů, sítí, lan, kádí, kotlů, sudů a dalších věcí. Od počátku jara až do pozdního podzimu zde kozáci nejen lovili, ale i zpracovávali ryby: solili, sušili, vyráběli balíky, sklízeli kaviár, tavili tuk, vyráběli rybí moučku a lepidlo. Na konci sezóny přijížděli čumaki a zboží odváželi na Ukrajinu, do Ruska, Polska a Moldávie.

Odpočinek čumaků - výřez obrazu Ivana Konstantinoviče Aivasovského

Čumaki je název pro obchodníky se solí, rybami a ostatním zbožím. Etymologie slova je nejasná. Pro přepravu používali čumaki dřevěné vozy - maži, ve kterých byly nejčastěji zapřaženy jeden nebo dva páry besarabských volů, světle žluté (barvy plev) srsti a dlouhých rohů. Na mažu naložili až 820 kg zboží nebo až 1000 kg soli. Po předchozí vzájemné dohodě se na cestu vydalo několik majitelů a s nimi šli nájemci, jedna osoba na 4 nebo 5 volů. Počet volů dosahoval 40. Cesta začala na Velikonoce a končila v zimě na Mikuláše a čumaki dostávali po celou dobu od majitele 8 nebo 10 stříbrných rublů. Čumacké kampaně byly zpravidla velmi riskantními podniky. Často byli napadáni lupiči a Tatary. Z toho důvodu se zřídkakdy vydávali na cestu sami, ale často je doprovázeli najatí ozbrojení jezdci. V případě přepadení lupiči srazili čumaki vozy a vytvořili tzv. tábor. Každá výprava měla svého atamana, zvoleného ze zkušených čumaků, tedy z těch, kteří už po cestě šli a znali čumacké trasy a zvyky. Ten určoval denní a noční strážce dobytka, ukazoval cestu, určoval dobu jízdy a odpočinku, řešil hádky mezi vozky atd. Kromě atamana měla výprava ještě kuchaře, který vezl na voze zásobu potravin a měděný kotel se stojanem.

Čumaki představovali prototyp národních maloruských kupců, založených na principech partnerství a vzájemné pomoci. Nicméně první čumaki byli nejen obchodníci, ale i řemeslníci a bojovníci. Čumacký obchod byl populární a vážený, protože byl čestný, plný nebezpečí a často přinášel i ohrožení vlastního života. V Záporoží se čumaki sdružovali do "artelů" a jako bojovníci byli součástí nižšího partnerství. Platili všechny svoje výnosy do vojenské pokladny a svoje ztráty nahrazovali vojenskou kázní.

Čumacký vůz - maža z 18. století

Mapa území Záporožských kozáků v 17. století a jeho okolí

Záporožské vojsko byla vojensko-politická instituce Záporožských kozáků, která se vyvíjela na základě jedinečných tradic a zvyků, které byly tvořeny většinou mezi kozáky celá desetiletí a nazývaly se kozáckým kodexem. Kozácký kodex obsahoval Kozáckou radu, Kozáckou staršinu, Kozácké právo a později i Kozácká regalia (Kleinody - Klenoty).

Kozácká rada (také Černá rada) byla nejvyšším orgánem Záporožské Siče (vojenské a administrativní středisko Záporožců). Rozhodnutí rady bylo považováno za názor celého vojska a každý člen kozácké společnosti byl povinen se jím řídit. Zabývala se tuzemskou i zahraniční politikou, volbou Kozácké staršiny, rozdělením půdy a pozemků, potrestáním zločinců, kteří spáchali nejtěžší zločiny a dalšími záležitostmi zásadního významu. Kozácká rada se volila na dobu jednoho roku a konala ve stanovené dny roku - na 1. ledna, Velikonoce nebo 1. října na svátek sv. Pokrytí, což byla chrámová slavnost Záporožské Siče. Kromě toho mohla být svolána kdykoliv na žádost kozáckého společenství. Mohli zde být přítomni všichni kozáci. Kozáckou radu zahájil košový ataman (hlava Záporožské Siče) a kozáci podle starého zvyku vytvořili široký kruh, do kterého vstoupili kozáčtí důstojníci: košový ataman, oboznyj (přepravní důstojník), písař a esaul (kapitán). Zvláštní roli hráli esaulové, kteří byli prostředníky mezi radou a staršinou. Žádné formální hlasování neexistovalo. Kozáci vyjadřovali svoji vůli hlasitými výkřiky a vyhazováním klobouků.

Kozácká staršina byla vojenským a administrativním vedením Záporožské Siče. Zpočátku sestávala z atamanských strážců, kteří byli vůdci prvních kozáckých oddílů. Úplná organizační struktura Kozácké staršiny se rozvinula až během vzniku Záporožské Siče. V různých obdobích své existence se velikost této skupiny kozáků měnila a někdy dosahovala až 150 lidí. Kozácká staršina se skládala z košového atamana, soudce, esaula, písaře a atamanů jednotlivých kurení. Dále zde působila velká skupina tzv. služebníků, jako byl podpísař, podesaul, puškař, pochodoví a palankoví velitelé - plukovníci, podesaulové, šafáři atd. Během vojenských operací také volili oboznije, což byli úředníci a pomocníci esaulů, kteří patřili k nejstarším členům vojska a měli obecně velkou moc. K Záporožské staršině patřili také tzv. rodiče nebo šediví dědové. Byli to bývalí důstojníci, kteří opustili svoje postavení pro nemoc nebo stáří. Na Záporožské Siči staršina soustřeďovala ve svých rukách administrativní a soudní moc, vedla armádu, spravovala finance a zastupovala Sič na jednáních s cizími državami. Staršina byla volena na vojenské kozácké radě za účasti všech kozáků.

Kozácké právo byl soubor pravidel a předpisů vzniklých na Záporožské Siči, který byl vypracován základě původních tradic a zvyků panujících mezi kozáky po celá desetiletí. Kozácké právo zahrnovalo administrativně-uzemní členění; originální tří úrovňový systém velení vojsku: vojenští náčelníci, vojenští činitelé, pochodoví a palankoví náčelníci. Na základě stejných zvyků a tradic byla také jasně stanovena práva a povinnosti úředníků. Kozácké právo řešilo také sociální vztahy mezi kozáky, pevné vojensko-administrativní organizace táborů, zavedená pravidla vojenských akcí, soudnictví, pořadí zakázek využívání půdy a definovalo trestné činy a tresty.

Kozácká regalia (Kleinody - Klenoty) jsou vzácné vojenské znaky, regálie nebo atributy ukrajinských kozáků, které byly používány v 16. a 19. století. Kleinody udělil záporožským kozákům polský král Štěpán Báthory 20. srpna 1576 Bohdanu Ruzhynskému. Mezi nimi byla korouhev, bunčuk , bulava a pečeť s erbem, na němž byl vyobrazen kozák s puškou. Nejvyšším znamením moci byla bulava, kterou nosili hejtmané a košoví atamané. Například Bohdan Chmelnický nosil od roku 1648 stříbrnou pozlacenou bulavu, ozdobenou perlami a drahými kameny. Kozáčtí plukovníci nosili pernače (šestopery) - menší žebrové bulavy, které nosili za opaskem. Kruhová pečeť koše Záporožského vojska byla zhotovena ze stříbra a zobrazovala vojáka se špičatou čepicí na hlavě, v kaftanu s knoflíky na hrudi, z šavlí připnutou k boku a s puškou na levém rameni. Okolo byl nápis "Pečet slavného vojska Záporožského nižšího". Palankové a kureňové pečeti byly kruhové nebo čtverhranné s vyobrazením lva, jelena, koně, měsíce, hvězd, korun, kopí, meče a luku. Korouhev byla většinou šarlatová a měla barevný vyšívaný znak svatých, kříže a podobně. Byla vždy nošena před vojskem vedle hetmana nebo atamana. Značkami se nazývaly praporce kurení nebo sotní. Litavry - velké měděné bubny pokryté kůží, které sloužily k prezentaci různých druhů signálů (svolávání kozáků na palubě, vydávání alarmu atd.). Každý z nich byl poskytnut pouze dobře známým představitelům starších kozáků. Tak tedy na Záporožské Siči patřila bulava košovému atamanu; korouhev všemu Záporožskému vojsku a nosil ji korouhevník; bunčuk patřil košovému atamanu nebo hetmanu, ale nosil jej bunčužný; pečeť patřila vojenskému soudci; kurenní nebo palanková pečeť patřila kurennímu atamanovi nebo palankovému plukovníkovi; pernač patřila plukovníkovi; hůl patřila esaulovi; prapory všech 38 kurení byly praporečníků. Všechny kozácké kleinody, s výjimkou zbraní a paliček k bubnům, byly uloženy v pokladnici kostela Záporožské Siče a půjčovány pouze na zvláštní objednávku košového atamana. Po zničení Záporožské Siče v roce 1775 byly kleinody odvezeny do Moskvy a nyní je jejich osud převážně neznámý.

Bulava ze 16. stol.

Bulava, bunčuk a litavra; bunčuk se nosil na tyči dlouhé do 2,5 metru

Pernač (šestoper) - replika

Bulava nynějšího prezidenta Ukrajiny je vyrobena ze stříbra se zlatým povrchem a váží 750 gramů. Skládá se ze dvou dutých částí: rukojeti a vrcholu, tzv. jablka. Rukojeť obsahuje "tajemství" - tříhranný damascénský nůž s vyrytým nápisem "Omnia revertutur" (Všechno se vrací). Vrchní okraj je zdoben zlatými okrasnými medailony a korunován smaltovaným a zlatým věncem. Skořepina má celkem 64 smaragdů a granátů, které jsou zavěšeny ve zlatě. Čepel lze vytáhnout pomocí knoflíku zdobeného smaragdem Yakut. Bulava je uložena v mahagonové vyřezávané kazetě.

Korouhev Záporožské Siče

Korouhev Záporožského vojska (1648-1775)

Prapor Záporožské Siče před rokem 1775 - avers

Prapor Záporožské Siče před rokem 1775 - revers

Záporožští kozáci měli na Divokém poli řadu rozptýlených vojenských opevnění, především městečka (gorodky) nebo Siče a záseky i civilní osídlení - chutory a zimovniky.

Záseky byla obranná struktura tvořená bariérou, která se skládala ze stromů středních a větších rozměrů, povalených křížem krážem proti nepříteli. Větve stromů byly zaostřené. Někdy, aby se zkomplikovalo odstranění navalených stromů, byly tyto uchyceny stahovacími kůly, které se zapouštěly do země. Kromě své jednoduchosti a rychlosti zhotovení byly takové záseky obtížně překonatelnou a těžko odstranitelnou překážkou pro útočící jednotky.

Les, kde byl zásek postaven, byl nazýván zapovězený. Měl přísně definované hranice a byl střežen. Bylo tam zakázáno nejen kácet stromy a lovit, ale dokonce i vstoupit. Šířka linie záseku byla rozličná: od několika sažní (sažeň = 2,134 metrů), kde byly jen příkopy a valy, malé bažiny nebo řeky, do 20 - 30 tehdejších verst (okolo 40 - 60 km) pevného lesa. Obyčejně však průměrná délka zapovězeného lesa činila 2 - 3 versty (4 - 6 kilometrů).

Jedna z nejběžnějších forem záseku

Zásek před příkopem

Chutor - farma je malá osada sestávající z jedné, někdy několika domácností nebo také samostatné selské hospodářství. Obyvatel chutoru byl nazýván zemědělec, usedlík či posměšně hnízdil nebo babomilec. Chutor se skládal z doškové chaty - mazanky, sklepa, studny, stodoly, zahrady a ovocného sadu. Zemědělci chovali kuřata , husy a kozy, ale měli také kočky a psy. Jak se postupně chutor rozšiřoval, stával se vesnicí.

Ukrajinská mazanka, Ilja Repin

Mazanka je typ venkovského domu, jehož stěny se skládají z rámu z tenkých větví stromu nebo dokonce křovin (viz obrázek dole). Někdy se také používaly vepřovice. Stěny jsou pokryty hlínou (odtud název) a vně i vevnitř natřeny vápnem. Vepřovice se získává briketováním směsi jílů, slámy a hnoje (někdy) a následným sušením výsledného stavebního materiálu na slunci. Střecha mazanky je zpravidla pokryta slámou nebo rákosím.

Zimovnik byl název farmy Záporožských (ale i některých jiných) kozáků, kam se kozáci uchylovali, když se zrovna nebojovalo (zejména v zimě). Zpočátku se používaly pro chov hospodářských zvířat v zimě. Po čase se v Záporoží změnily na velké farmy, kde se společně s chovem dobytka vyvinulo zemědělství a včelařství. Zimovniky byly založeny zpravidla 3 - 4 kozáky s rodinami. V každém zimovniku existovaly 2 - 3 chaty a různé ekonomické struktury. Oficiálně se kozáci - rolníci, kteří žili v zimovniku nazývali pospolití kozáci nebo hnízdilové. Pospolití měli podřízené postavení ve srovnání s kozáky v Sičích. Na rozdíl od kozáků neměli trvalou vojenskou službu, ale v případě generální mobilizace mohli být mobilizováni do "zemských korouhví" (místní sebeobrany). Svoláváni byli vypálením kanónu v Siči nebo zvláštními posly. Rozdíl byl v tom, že kozáci vykonávali stálou vojenskou službu a za to byli osvobozeni od většiny ostatních povinností. Pospolití vykonávali službu zemskou, částečně ve formě plateb do vojenské kasy, částečně ve formě ostatních druhů naturálních povinností, ale jejich hlavním úkolem bylo zásobovat kozáky v Siči jídlem a dalšími produkty. Tyto dvě skupiny nebyly však mezi sebou izolovány. Kozák mohl být pospolitý a pospolitý kozák, protože hlavní roli v těchto přechodech hrály důvody čistě ekonomické povahy, neboť vojenská služba, spojená s vysokými výdaji, vyžadovala také větší finanční solventnost. Kozáci nebyli neustále v táboře, zvláště ne v zimě. Přibližně jedna desetina z nich zůstala v Siči, jiní se v té době zabývali zemědělstvím, rybařením a lovem v povodňových územích, lesích a stepi ve svých zimovnicích. V době likvidace Siče bylo více než 730 zimovniků.

Spolu s nárůstem obyvatelstva Záporožské Siče se začal komplikovat výkon správy a soudu. Bylo tedy nutné rozdělit celé toto území do menších územně správních celků - palanek. Výraz palanka pochází z turečtiny a znamená pevnost nebo palisádové opevnění. Centrem palanky byla osada s malým opevněním, kde byla umístěna kozácká posádka. V čele palanky byl plukovník (serďuk), v jehož rukou byla soustředěna veškerá vojenská, správní, soudní a finanční moc. Každý plukovník měl své odznaky moci - pernač, kterou nosil stále za pasem; malou korouhev, kterou před ním nosil v době oslav praporečník; a také pečeť. Plukovníkovi podléhala administrativa palanky, palanková staršina - esaul, písař, podesaul, podpísař a chorunžij (praporečník) a také atamani osad. Palankové správě byly podřízeny pouze farmy pospolitých a ženatí kozáci, ostatní kozáci podléhali Siči. Palanková staršina byla jmenována kozáckou radou. Palanky byly rozděleny na atamantví, která tvořilo vždy několik osad. Atamanství vedl staršina, zvolený místními kozáky, který měl na starosti pořádek, vybírání daní, sklizeň zásob a krmiva, poštovní stanice a další. Staršina atamanství poslouchal nejen palankovou, ale i košovou staršinu. Atamanství se dělilo na desítkové chaty, samostatně na pospolité a kozácké. Do těchto desítek byly zaznamenány všechny subjekty Záporožské Siče, které žily mimo Sič.

Hranice palanek v Záporožské Siči

V letech 1634 - 1766 bylo v Záporoží pět palanek. Na pravém břehu Dněpru byly palanky tři:

  • Bugogardovská palanka, jejímž centrem byl Gardský trakt na jižním Bugu. Kromě toho zde byly ještě tyto zimovniky: Sokoli (dnes Vozněsensk), Rakitné, Balacki, Migi, Korabelné, Vovkovoje, Charsjutino, Gromokli a Kosovka. Tato palanka zabírala stepi mezi levým břehem Bugu a pravým břehem Ingulce z jedné strany a řekou Dněpr a pozdější novosrbskou hranicí ze strany druhé (Nové Srbsko bylo území v severozápadní části Záporoží, kde se v letech 1751-1764 usídlili lidé ze Srbska, Moldávie, černé Hory, Valašska, Makedonie a dalších balkánských zemí). Území palanky zabíralo budoucí Jelisavetgradské a Alexandrijské kraje provincie Cherson. Bugogardovská palanka byla jednou z největších územně správních jednotek v Záporoží.
  • Perevozskaja (Ingulská) palanka měla rozlohu přibližně 9 781 km². Rozkládala se podél levého břehu řeky Ingulec, v severní části Chersonského újezdu. Z administrativních center této palanky jsou známy pouze: Kamenka (Kamenný Bazar) 1734—1737; Alexandr-Šanec 1737—1739; Perevizka (na území pozdějších osad Nikolskoje a Falejevka 1740—1775. Kostely jsou zmíněny jen po jednom v Kamence a Perevizce. Na území palanky bylo několik vsí a zimovniků či chutorů: Antonovka, Bělozjorka, Bělye Krynici, Blakitnaja, Bobrovyj Kut, Britany, Verbljužka, Gorodišče, Davydov-Brod, Zelena, Zolotaja-Balka, Kamenka (Kamennyj Bazar), Kvakovo, Kebicha, Kisljakovcy, Krivoj-Rog, Krynki, Melovoje (Omelovoje), Osokorovka, Perevizka, Petrovka, Priščib, Ponomarjovo, Rakovo, Saksagaň, Stanislav, Susenki, Ternovat, Tamary, Ternovka, Šesterňa, Alexandr-Šanec, Stanislav a mnoho dalších malých vsí.
  • Kodacká palanka se nachází mezi řekami Dněpr, Bazavluk a horní Ingulec z jedné strany a říčkou Tjasminom z druhé nebo také po roce 1752 od novosrbské hranice ke Katěrinoslavskému a Vrchnodněprovskému kraji. Centrem palanky bylo město Nový Kodak, které mělo opevnění, vojenskou posádku a palankovou kancelář. Město bylo také významným obchodním centrem, kde se konaly trhy. V roce 1770 zde žilo 673 rodin "pospolitých kozáků". Do palanky patřily tyto vesnice a zimovniky: Starý Kodak, Volovské chutory, Polovica, Mikitine, Kičkas, Bilenke, Tarasivka, Medovec, chutor Hrozného, Kemlikivka, Nabokivka, Taramske, Karnachivka, Trituzne, Romankove, Borodaivka, Mišurin Rig, Komisarivka, Lichivka, Tomakivka, Saksagaň, Michailivka a další. V palance bylo více než tisíc zimovniků a většina z nich patřila nejbohatším ze Záporožců.

Na levém břehu Dněpru byly další dvě palanky:

  • Samarská palanka se rozkládala po obou březích řeky Samary a vzhůru po levém břehu Dněpru, později v Novomoskevském, Pavlogradském a částečně Alexandrovském újezdu Jekatěrinoslavské gubernie. Centrem palanky bylo město Nová Samara (později Novomoskovsk) - nové kozácké centrum levobřežního Dněpru po vybudování ruské pevnosti ve staré kozácké Siči a jejím opuštění kozáky. K této palance patřily vesnice: Capli, Pesčanaja Samara, Peremetovka, Kamenka, Sokolskij redut, Brigadirovka, Revovka, Bardakovka, Adamkovka, Pyšnovka, Vojennoje, Monašeskoje, Podgorodnoje, Spasskoje a další. V roce 1775 Samarskou palanku Moskali zrušili a Záporožskou Sič zničili. Na jejím místě vznikl Novomoskovský újezd s centrem v Samaře přejmenované na Novomoskovsk.
  • Kalmiuská palanka byla rozlohou největší ze všech palanek a nejmenší co do počtu obyvatel. Centrem palanky byla pevnost Domacha (dnešní Mariupol), postavená v ústí řeky Kalmiusy do Azovského moře. Palanka zaujímala území od horního toku řeky Volči po břehy Azovského moře od Krivoj kosy po Berďanskou kosu. Tato palanka hlídala azovskou oblast před nájezdy Tatarů z Krymského chanátu nebo Nogaiské hordy. (Nogaiská horda byl kočovný státní útvar, který vznikl po rozpadu Zlaté hordy na území mezi Volhou a Uralem na konci 14. a 15. století. Jeho politickým centrem bylo město Saraičik na řece Yaik (kazašsky Žajyk) v jižním Uralu.) Kozáci této palanky, kterých bylo celkem 600-700, chránili také Slanou cestu mezi řekami Kalmius a Mius. Na dolním toku řek Kalmius, Gruzskaja, Torec a Volčja palanka bylo postaveno 60 opevněných chutorů-zimovniků.

Dvě z výše uvedených palanek, Kodacká a Samarská byly určeny pro usídlení ženatých kozáků s rodinami. Od roku 1766 byly kvůli rychlému růstu populace vytvořeny na území Samarské palanky dvě další:

  • Orelská palanka zabírala území mezi řekami Orel a Samara. Jejím centrem byla Kozyrščina. Kromě toho zde byly ještě vesnice: Čaplinskaja Kamenka, Gupalovka, Prjadivka, Kalantajevka, Puškarevka a Babajkovka.
  • Protovčanská palanka zabírala území po proudu řek Protovča a částečně Orel. Centrem palanky byla vesnice Lyčkovo. Na území této palanky bylo 25 vesnic: Kotovka, Kitaj-gorod, Mogilev, Kilče, Balabanovka, Sirkovka a další. Zmiňovány jsou také chutory na Caričance a Majačkach.

Bude pokračováno.