Historický příspěvek k multikulturnímu soužití aneb odpověď záporožských kozáků tureckému sultánovi Mehmedu IV.

II.

Záporožská Sič byl od 16. do 18. století název řady postupně se nahrazujících vojenských a administrativních středisek dněperských nižších kozáků (žijících na dolním toku Dněpru) postavených na dolním toku Dněpru, na jih od téměř nepřekonatelných dněperských prahů. Od roku 1956 je většina tohoto území zatopena přehradou Kachovka.

Umístění Záporožských Sičí a říčních prahů na Dněpru

Sič byla opevněným administrativním a vojenským centrem kozáků, uvnitř kterého stály kostely, sídla všech vyšších důstojníků, hospodářské budovy, dílny a obytné budovy - kureně. Budova byla dlouhá zpravidla 30 a široká 4 metry. Proto mohla mít kureň i několik budov pro své kozáky. Termín kureň však neznamenal jen obytnou budovu, ale i vojenskou jednotku, která mohla mít od několika desítek (v době míru) po několik stovek i více (v době války) kozáků. Do Siče nesměla být pod trestem smrti přivedena žena. Proto byly ženatým kozákům vyhrazeny některé zimovniky a vyšší, tedy bohatší kozáci měli zimovniky svoje. Pojmenování Sič (Сѣчъ) pochází ze slova "Сѣкти", vyřezávat a je spojeno s palisádou, která Sič obklopovala a její konstrukci tvořily zahrocené (vyřezané) kůly. Někdy byla Sič označována jako palanka a to patrně kozáky turkického původu, v jejichž jazycích je palanka pevnost. Často se s pojmenováním Sič (nebo místo něho) používalo slovo koš. Koš je patrně také slovo turkického původu a znamená aul (skupinu lidí) v procesu migrace. Odtud také kočovník nebo koščej (dočasný tábor). Sičí byl především míněn hlavní trvalý tábor kozácké armády. Koš byl pak jakýkoliv vojenský tábor, především však dočasné ústředí vojáků během vojenských kampaní. Tím se objasňují podpisy na dopisech kozáků - "Dan na koši Seči Záporožské" znamená ve skutečnosti na Záporožské Siči a "Dan z koše na Bugu" znamená ve vojenském táboře na Bugu. Takže košem tedy nazývali kozáci orgán vojenského velení, protože kozácký tábor nepřestal být válečným, byl spravován svými zákony a hlavní rozhodnutí byla přijímána celým táborem (kozáckým kruhem), tedy košem. Název koš se tedy jeví jako synonymum kozácké komunity. Záporožský Koš sestával z 38 kurení vedených košovým atamanem. Někdy mohlo na místě koše vzniknout město. Tak kozácký ataman Zacharij Čepega vybudoval Jekatěrinodar jako vojenský koš, který později ve město přerostl.

Autor obrázku Alexey Tolmachov

Záporožská Sič - rekonstrukce a muzem na ostrově Velká Chortica

Záporožští kozáci byli hluboce věřící lidé, kteří vyznávali křesťanskou pravoslavnou víru. Jejich nejvýznamnějším svatostánkem a náboženským centrem byl Mežigoský Spaso-Preobraženský monastýr, podle legendy založený metropolitou Kyjeva Michailem roku 988 v Kyjevě a po roce 1154 přeložen Andrejem Bogoljubským do kopců u Dněpru (proto Mežigorský - Mezihorský) blízko vesnice Novyje Petrovci ve Vyšgorodském okrese Kyjevské oblasti. Klášter byl dvakrát úplně zničen - v letech 1937-40 během mongolské invaze chána Bátú do Ruska a v roce 1935 nadobro bolševiky. V roce 1555 se klášter skládal ze čtyř kostelů, včetně jednoho jeskynního kostela. Klášter měl status stavropegie, to znamená, že byl postaven na půdorysu kříže, který byl údajně do jeho základů vkládán vlastní rukou (vysvětlení existuje několik); nebyl závislý na synodě a metropolitovi Kyjeva (moskevském patriarchátu), ale byl podřízen přímo patriarchovi Jerozaléma (později Konstantinopole).

Kostel Přímluvy Panny Marie byl první, zvláště vážený kostel v Záporožské Siči. Byl postaven roku 1576 uprostřed Tomakovské Siče. Byl ze dřeva, ale jeho interiér byl velmi nákladný. V kostele byly také uloženy mimořádně cenné dokumenty, kleinody a pokladnice Zaporožské armády. V muzeu Záporožské Siče na ostrově Velká Chortica byla zbudována replika tohoto kostela.

Replika kostela Přímluvy Panny Marie v muzeu Záporožské Siče na ostrově Velká Chortica


Nově příchozí mohl vstoupit do Záporožské Siče za následujících podmínek:

  • musel být neženatý a svobodný (svobodný znamenalo být svobodným rolníkem, šlechticem, knězem, kozákem, tatarem, turkem apod.; ženatí kozáci žili na teritoriu Siče a byli také považováni za její občany
  • pokud byl cizojazyčný, musel mluvit dobře "kozáckým jazykem", tedy jazykem, kterým se mluvilo na pláních (asi směsice ukrajinštiny a ruštiny)
  • musel se přiznat k pravoslavné víře a poznat "symboly víry" a modlitby (pokud byl katolík nebo protestant, musel přijmout pravoslavnou víru; pokud byl žid nebo muslim, pak musel být pokřtěn na pravoslavnou víru
  • při příjezdu do Siče musel absolvovat plný výcvik a nastudovat vojenské uspořádání, což se mohlo stát nejdříve za 7 let a teprve potom se mohl dát zapsat ke "zkušeným soudruhům"

Nově přijatým kozákům byla dávána nová příjmení podle kozáckých zvyků (Neplač-pro-mě-mami, Kus, Liška, Ne-pij-vodu).