Rusko versus Německo I.

přidáno: 3. 8. 2015 9:55, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 19. 9. 2015 1:38 ]

V dvacátých letech udržovaly západní demokracie alespoň nějakou světovou rovnováhu prostřednictvím Společnosti národů a také tak trochu anglo-americkou finanční diplomacií, kterou však byli na úkor své bezpečnosti doslova posedlí. Začátkem třicátých let se tento systém takřka z hodiny na hodinu rozpadl a nastala éra gangsterismu, kdy totalitní tyranie jednaly pouze podle svých zvrhlých ideologií. Západní demokracie byly na mizině a kromě toho jednostranně odzbrojily. Roku 1930 ještě ke všemu přemluvili Američané zpola pacifistickou labouristickou vládu, aby podepsala tzv. Londýnskou námořní dohodu, kterou se britské loďstvo redukovalo do stavu bezmocnosti, jaký neměl obdoby od 7. století.

Dne 30. ledna 1933 jmenoval říšský prezident Hindenburg Adolfa Hitlera říšským kancléřem a tím byly rozdány karty k falešné hře jménem 2. světová válka. W. Churchill k tomu tehdy poznamenal: „Adolf Hitler konečně zvítězil, ale nebyl sám. Z hlubin německé porážky vyvolal temné a zuřivé fúrie skryté v nejpočetnější, nejslužebnější, nejbezohlednější, vnitřně nejprotikladnější a osudem nejstíhanější z evropských ras. Vyčaroval strašlivou modlu vše pohlcujícího Molocha, jehož veleknězem i vtělením se sám stal.“ I ruští emigranti silně cítili vzrůstající napětí v Evropě. V témže roce napsal Dmitrij Sergejevič Merežkovskij ve své knize Tajemství západu:

„Za 20, 30, 50 let bude druhá válka; nedožijeme-li se jí my, dožijí se jí naše děti, naši vnuci a pravnuci. Všichni to vědí nebo tuší. „Mír, mír,“ říkají, ale ozývá se: „Válka, válka.“ Všichni mluví o míru, protože se bojí války a čekají ji,“ pravil nedávno muž, jenž, jak se zdá, zná lépe než ostatní skutečný stav Evropy, Mussolini. „Chceš-li mír, připravuj válku“; chceš-li válku, mluv o míru! V přízemí má nacismus skladiště prachu; nahoře je sovětská laboratoř výbušných látek a uprostřed se svíjí Evropa v porodních bolestech: chce porodit mír a rodí válku. Ruští vyhnanci, nejubožejší oběti války, lidé se sedřenou koží, jsou nejcitelnějšími barometry evropského válečného počasí a dovedou nejlépe posoudit evropská slova o míru. O zajisté, Rusko zahubilo samo sebe! Buďme štědří a řekněme: Devět desetin zkázy přináleží jemu, jedna desetina však náleží přece Evropě. Devět centů naložených na záda muže nemusí ho ještě rozdrtit, ale desátý mu poláme kosti. Právě tento desátý cent naložila Evropa na Rusko a pevně jej tam drží; nepovolí, nevědouc možná sama dobře, co v dobrém úmyslu „nemíchat se do cizích věcí“ dělá; ale Rusové vědí, že by Rusko bylo bývalo již dávno svobodné, kdyby byla něčí neviditelná ruka, vztažená z Evropy, nezachránila po každé sovětskou vládu na pokraji záhuby. Ruský komunismus, zledovatělý balvan války, pozvolna taje na slunci evropského „míru“; až roztaje úplně, zřítí se na Evropu. Nynější Rusko je pokračující první válka a připravující se válka druhá, je to most mezi nimi; podle toho, jak jej Evropa upevňuje, je vidět, jak její „noční duše“ směřuje k válce. Rusko, největší část Evropy, šestý díl pevniny, se propadlo, ale stavitelé evropského domu hledají nad tou propastí pevnou rovnováhu, „stabilizaci“. Vůl jdoucí na jatky žalostně bučí; podobně Evropa jdoucí do války mluví o míru. Mírumilovná Evropa jest jako cizoložná žena: „Jí a utře ústa svá a dí: Nepáchala jsem nepravosti.“ Deset let se snažím, a stále nemohu rozpoznat, kde je nyní dusněji a hrozněji, zdali zde v Evropě či tam v Rusku. Možná že tu i tam stejně, jenomže různým způsobem. Dne 22. dubna 1915 užili Němci po prvé na francouzské frontě dusivých plynů. Vlna chloru, již vypustili na úseku dlouhém šest kilometrů, otrávila ve dvou hodinách přes pět tisíc francouzských vojáků. Rusové nazvali tyto žlutohnědé chlorové páry „Kainovým kouřem“. Lze říci, že se tyto páry dosud plazí nad Ruskem, že je otravuje „Kainův kouř“, duch nekonečné bratrovraždy…“

Tato prorocká slova mají bohužel v případě Ruska platnost i dnes. Jaké tedy měl kdo karty? Francie při pohledu na svůj list skočila do latríny izolace a přikryla si hlavu deklem Maginotovy linie, aby zpytovala svědomí, čeho všeho se to proboha díky své nenažranosti dopustila po Velké válce na Němcích a jak se jí za to odvděčí. Její armáda (nepočítáme-li četné proklamace) nechtěla bojovat za nikoho a dokonce ani za Francii ne, jak později s hrůzou zjistili českoslovenští vojáci tam uprchnuvší. Británie měla pouze Lamanšský průliv, ale zato silné eso v rukávě – zpola avanturistu a zpola kumštýře Winstona Churchilla. Asi jediné to vlastnosti vůdce, které mohly obyvatelům ostrovního království vlít do žil sílu k odporu. Dobrodruh v něm mu dodával odvahu a kumštýř imaginaci. Silou osobnosti a vůle se mu mohl v té době rovnat snad jen autoritář Caudillo de España, Francisco Franco.

Proti demokratům stáli dva socialističtí vizionáři, ideologičtí vůdci dvou protilehlých větví socialistického hnutí, vzájemně se nenávidějící a současně se přitahující – Stalin a Hitler, posedlí stvořením nového člověka a ovládnutím světa. Ovšem patřila k nim i Mussoliniho Itálie, která coby šakal ohlodávala každou kost zbylou po velkých šelmách. Mussolini, jehož puč byl inspirován Leninovým úspěchem, se považoval, do jisté míry právem, za vzdělaného a civilizovaného člověka a na Hitlera zprvu pohlížel jako na vulgárního kašpara a nebezpečného gangstera. Po úspěchu Noci dlouhých nožů však začal Hitlerovi propadat. Žádný z těchto vlčích států nedůvěřoval druhému; podváděly se vzájemně, kde mohly; každý využíval lupičských podniků toho druhého, aby zvětšil své hájemství a posílil své postavení. Každý z nich prováděl reálnou politiku různým způsobem a různě rychle. Stalinovo Rusko napodobilo Bismarckův vzor spokojujíc se s tím, že využívalo každé příležitosti, kdekoliv se naskytla, a postupovalo trpělivě podle rytmu doby, protože bylo přesvědčeno, že mu nakonec všechno spadne do klína. Německo bylo dynamičtější, protože Hitler byl přesvědčen, že se jeho vize musí splnit ještě za jeho života. Ovšem středobodem jak Stalinova, tak Hitlerova počínání bylo ovládnutí světa prostřednictvím nově stvořeného člověka, kterého si však každý z diktátorů představoval po svém. Zvlášť v Rusku dosáhl tento plán přímo bizarních rozměrů.

***

Profesor Ilja Ivanovič Ivanov
Pro Stalina znamenal nový člověk jistý druh naprosto věrného a oddaného otroka, který bude bez přemýšlení plnit osvícené příkazy svého voždě (vůdce). Cesta k němu však byla trnitá. V prosinci roku 1924 však dostala Rada lidových komisařů nezvyklou nabídku. Profesor Ilja Ivanovič Ivanov navrhl zkřížit člověka z opicí a vytvořit tak nového hybridního tvora. Ivanov byl úspěšný inseminátor. Podařilo se mu již například vytvořit zebroida, křížence zebry a koně. Ale šel ještě dál. Navrhl přejít od šlechtění zvířat k zušlechťování lidí. Nápad zkřížit člověka z opicí dostal Ivanov už před revolucí, ale moudře usoudil, že by se tehdy se zlou potázal. V sovětském Rusku však dostal Ivanov zelenou. Ivanov byl přesvědčen, že první experimenty je nutno uskutečnit přímo v Africe. Od sovětské vlády dostal 15 000 dolarů a na podzim roku 1926 dorazil do Konakry, hlavního města Francouzské Guineje. Po mnoha neúspěšných pokusech se mu podařilo odchytit několik samců a dvě samice šimpanzů. Nyní stál před ním další krok; oplodnění domorodé ženy šimpanzím spermatem. Problém byl však v tom, že Ivanov dobrovolnice mezi domorodými ženami prostě nenašel a francouzská koloniální správa mu ještě k tomu jeho plány rázně zatrhla. Vrátil se tedy z opicemi do Ruska. Pro další experimenty byla zřízena v Suchumi u Černého moře nová výzkumná stanice. Všichni byli přesvědčeni, že žádoucí vytvoření hybridů se může uskutečnit jedině v laboratoři zvané Sovětský svaz. Cílem bylo získat pro tento pokus takové ženy, které k němu svolí nikoliv z finančních, ale z morálních důvodů, tedy proto, aby se podílely na úspěších sovětské vědy. Vybraným ženám nabízeli plné zaopatření po dobu 1,5 roku a k tomu ještě měsíční odměnu 150 rublů, což tehdy odpovídalo měsíčnímu platu inženýra. Na veřejnost však neměly proniknout žádné informace. Dobrovolnic byl dostatek. To co se nepodařilo v Africe, fungovalo v sovětském Rusku naprosto skvěle. Opice byly umístěny do výběhu a ženy vybrány. Říkalo se jim "pracovnice pro zvláštní úkoly".

 


 
Výzkumná stanice v Suchumi

Experimentům se ale nedařilo a tak byli dva největší opičí samci odvezeni do Moskvy k jiným pokusům. Chtěli implantovat vybraným pacientům opičí pohlavní žlázy, což mělo vést k podstatnému omlazení lidského těla. V případě úspěchu měli takové operace podstoupit nejvyšší straničtí funkcionáři. Na konci dvacátých let byl Ivanov označen jako nepřítel lidu a zatčen. Obžaloba mu kladla za vinu, že usiloval o znovunastolení kapitalismu v Sovětském svazu.

Alexandr Sergejevič Serebrovskij

Jeho myšlenky ovšem tak zcela nezapadly. Záhy se objevil se další učenec - Alexandr Sergejevič Serebrovskij. Známým se stal svým výzkumem v oblasti genetiky domácí drůbeže. V roce 1929 zveřejnil stať s řadou odvážných myšlenek. V ní propagoval umělé oplodnění žen spermiemi vynikajících osobností, například revolucionářů. Navrhoval, aby se založila banka spermatu významných funkcionářů a tímto pokladem by byly později oplodňovány vybrané ženy. Podle jeho představy by mohl jeden vynikající muž zplodit tisíce či snad desetitisíce dětí. To by vedlo k nesmírnému zkvalitnění intelektuálních a morálních vlastností dalších generací sovětských lidí. Serebrovskij předpokládal, že ženy, které takové děti porodí, budou na svoji roli pyšné. Vesnice a města měla soutěžit, kdo dokáže vychovat více nových soudruhů. Tak bude pokračovat evoluce sovětského člověka a země se rázem posune do budoucnosti.

Dosažení nějakých kýžených výsledků těchto experimentů bylo však velmi časově náročné a Stalinovi došla trpělivost. Na začátku třicátých let proto vyhlásil svůj vlastní obrovský experiment, hodný velikosti tohoto „největšího génia všech dob“ a pojmenovaný Velký přelom. Tento experiment byl založen na jednoduchém předpokladu, že přeměny jedince na nového člověka se dosáhne nejrychleji tím, že se postaví před hlaveň kulometu. Akademické úvahy byly tedy nahrazeny vraždami, terorem, koncentračními tábory a potlačováním lidských práv. Počet obětí tohoto experimentu se odhaduje na více než 20 000 000 mužů, žen i dětí. Střílelo se náhodně. V Tambovském obvodě bylo zastřeleno 100 000 lidí. Zastřelen byl kdokoliv, jen aby byla splněna kvóta. Nikdo se neptal na jména. Když byl limit splněn, místí úřady o tom podaly zprávu Stalinovi a žádaly o dodatečné limity. Chruščov také prosil o dodatečné zvýšení svého limitu. Měl povoleno zabít 7 nebo 8 tisíc „nepřátel“. Prosil tedy o zvýšení svého limitu na 17 000. Po splnění zvýšeného limitu dostal ještě dodatečný. A znovu žádal a tak pořád dokola. Stalin podepisoval rozsudky smrti jak na běžícím pásu spolu s Molotovem, Vorošilovem, Kaganovičem a Ždanovem. Tato pětka byla nejaktivnější. Georgij Malenkov, který vládl v Rusku v letech 1953-6, vraždil na Bílé Rusi a v Arménii. Chruščov, který vládl po něm v letech 1956-64 vraždil v Moskvě (spolu s Ježovem a Molotovem) a na Ukrajině. Molotov vždycky říkal: „10 letý trest změnit na zastřelení. Automaticky.“ V Leningradě vraždil Ždanov a jedním z jeho pomocníků, kterému se podařilo přežít, byl Alexej Kosygin, od roku 1964 předseda rady ministrů až do své smrti v roce 1980. Lazar Kaganovič vraždil ve smolenské oblasti. Leonid Brežněv, spolupachatel vražd na Ukrajině, byl generálním tajemníkem strany od roku 1966 až do své smrti v roce 1982. Důstojníci, kteří zastřelili více, než 20 000 neozbrojených lidí byli vyznamenáni. Major Sopruněnko, který velel vraždám v Katyni, dostal Čestné vyznamenání. Serov, pozdější šéf KGB, byl za vraždy polských důstojníků vyznamenán Leninovým řádem, nejvyšším státním vyznamenáním. Z kostelů, hotelů lázní i koníren se staly žaláře; a stavěly se desítky nových. V těchto zařízeních se provádělo mučení v takovém měřítku, že ani nacisté se tomu později nemohli vyrovnat. Muži i ženy byly mrzačeni, byly jim vylupovány oči, proráženy bubínky; byli zavíráni do beden s ježícími se hřebíky a používána jiná ďábelská zařízení. Vyšetřovaní byli často mučeni před svými rodinami.

Celá generace dětí ztratila své rodiče a stala se bezdomovci; říkalo se jim bezprizorní. Miliony takových dětí žebraly v ulicích ruských měst chléb. Bylo to nepříjemné, zvláště když do Moskvy a ostatních velkých měst přijížděli zahraniční hosté. Tak Stalin jejich sociální otázku rázně vyřešil. V polovině 30. let vydal rozkaz zastřelit tyto děti starší 12 let.

Nutno ovšem poznamenat, že se Stalinův experiment osvědčil a přispěl k modernizaci celé země. Morální zábrany velký vožď neměl žádné. Jestliže Lenin byl marxista, tak Stalin byl pouze prohnaný gangster. Vrazi však byli oba dva. Lenin vraždil s mrazivou urputností fanatika, ale Stalin měl z mučení a zabíjení lidí potěšení.

Ioseb Besarionis dze Džugašvili - Stalin
Stalin dobře věděl, že západní svět, což pro něj byla především Evropa, prochází hlubokou krizí a že rozpory mezi jednotlivými velmocemi mohou vést k válce. Byl rozhodnut toho využít. Očekával, že až vypukne válka, Sovětský svaz do této války ve vhodný okamžik vstoupí a pak v revolučním spojení s evropským proletariátem „osvobodí“ Evropu od kapitalismu. Je zde ovšem nutno poznamenat, že osvobozením od kapitalismu rozuměl Stalin osvobození od svobody pod taktovkou rudých komisařů a NKVD. Proto si přál, aby válka byla celoevropská a nikoliv jen omezená. Pod heslem zajištění obrany před imperialistickým napadením Stalin budoval mohutnou armádu. Mocným pomocníkem mu v jeho plánech byla Kominterna, což byl spolek vlastizrádců a ruských agentů, sdružených v jednotlivých komunistických stranách.

Prvotním účelem vzniku Kominterny byla Leninova snaha ochránit vratký bolševický stát - po revoluci 1917 podepsalo sovětské Rusko separátní mír s Německem a stalo se tak nepřítelem spojenců. Proto první manifest Kominterny volal po světové revoluci. Vyvoláním revoluce v sousedních státech a převzetím vlády bolševickými sympatizanty chtěl Lenin vytvořit ochrannou bariéru kolem Ruska. K tomu chtěl využít vzniku tzv. sovětských republik v Německu a v Maďarsku v roce 1919. Po neúspěchu těchto republik volali účastníci 2. kongresu Kominterny v červenci 1920 v Moskvě k napadení Polska a jeho začlenění do ruské federace. Na tomto kongresu také Lenin formuloval 21 podmínek pro vstup, mimo jiné takřka vojenskou disciplínu všech členských zemí, povinnost rozvíjet zároveň veřejnou i ilegální strukturu strany a kombinovat jejich činnost, podřízení národnostních snah rozhodnutím výboru Kominterny, povinnost bránit SSSR, povinnost obhajovat diktaturu proletariátu, povinnost odsuzovat reformátory jako třídní nepřátele, snahu o proniknutí komunistů do existujících dělnických odborů, politických stran a ozbrojených a správních složek státu, podporu proti kolonialismu a v neposlední řadě i ustanovení ozbrojených jednotek podřízených straně. (Jednadvacátou podmínkou bylo, že porušení jakékoliv jiné podmínky znamená automatické vyloučení z Kominterny.)

Aby byly přijaty do Kominterny, všechny komunistické strany jednotlivých národů se musely podřídit zájmům moskevského centra a stát se tak vykonavateli politiky ruských bolševiků. Vedoucí činitelé jednotlivých komunistických stran procházeli povinně školou Kominterny v Puškinovu. Protože jednotlivé komunistické strany jí byly podřízeny, bylo i jejich členstvo vázáno poslušností k cizí moci. To bylo důvodem, proč byli komunisté po celém světě přijímáni s nedůvěrou. Stalin na 6. sjezdu Kominterny v Moskvě roku 1928 prohlásil, že „fašismus je posledním vzdechem kapitalismu“, a stal se tak prvním člověkem, který přiřadil nacionální socialismus k pravici. Šlo však pouze o pokus vzít „národnímu socialismu“ vítr z plachet, protože jeho „mezinárodní socialismus“ začal na politickém kolbišti světa hrát druhé housle. Teprve druhá světová válka umožnila Stalinově terminologii zahnízdit se v hlavách levicových politologů a publicistů, kde přežívá dodnes. Stalin dokonce vymyslel celou teorii „sociálního fašismu“, podle níž každé socialistické hnutí nebo strana odchylující se od „mezinárodního socialismu“ jsou „objektivně fašistické“. Od roku 1936 byl předsedou Kominterny a „očistil“ ji od smyšlených nepřátel - mimo jiné od celé KS Polska, kterou 1938 nařkl z infiltrace agenty policie a rozpustil. Z 3817 registrovaných polských komunistů na sovětském území přežila válku pouhá stovka a všichni tehdejší členové polského komunistického politbyra, dostupní v Moskvě, byli zastřeleni.

Po podepsání Německo-sovětské smlouvy o hranicích a přátelství 28. září 1939 změnili na celém světě členové komunistických stran (řada z nich byla tajnými členy) poslušně svá politická stanoviska a přehodnotili činnost, aby byla v souladu s novým paktem. Od této chvíle bránili komunisté všem pokusům Hitlera zastavit. Když začala válka, mobilizovali komunisté ve Francii a Británii nemalé zdroje proti válečnému úsilí. Vyzývali spojenecké vojáky, aby nebojovali ve válce s Hitlerem, protože je to zrada dělnictva. V tomto směru neblaze prosluli i někteří Čechoslováci v Anglii. Kominterna, pečlivě sledující Stalinovu politiku a jeho záměry, okamžitě přehodnotila kurz a své úhlavní nepřátele – jako ostatně i dříve, před politikou Lidové fronty (tj. před rokem 1935) – viděla v západních demokraciích, zatímco italský fašismus a německý nacismus se staly spřátelenými režimy, které je třeba podporovat.

Velmi smutnou úlohu podporou Stalinova obskurního režimu sehráli zejména západní levicoví intelektuálové. Svoji snahou obhajovat stalinismus propadli postupné duchovní degradaci, která se projevila jak u nich osobně, tak i celkově v zemích, které svým psaním ovlivňovali, a to morálním úpadkem typickým pro totalitní systémy samotné. Zejména popřením osobní odpovědnosti za dobro či zlo.

***

To Adolf Hitler se ke stvoření nového člověka postavil s německou důkladností. Ve svém nacistickém koránu „Mein Kampf“ píše:

„Každé křížení dvou rozdílně postavených bytostí produkuje prostředek mezi rozdílnou úrovní jeho rodičů. To znamená: potomek bude stát výše než jeho rasově nižší polovina rodičovského páru, avšak nebude tak vysoko jako jeho vyšší polovina. Následně podlehne v boji proti této vyšší polovině. Takové páření však naprosto neodpovídá vůli přírody ohledně vyšší kultivace života vůbec. Předpoklady k tomu nespočívají v křížení vyššího s nižším, nýbrž v naprostém vítězství toho prvního. Silnější je určen k panování a neměl by splývat se slabším, aby nemusel obětovat svou vlastní velikost.

Co bylo v dějinách užitečně germanizováno s opravdovým užitkem, to byla půda, kterou naši předkové získali mečem a osadili německými sedláky. Pokud přitom smísili náš národní organismus s cizí krví, spolupůsobili na rozvratu naší vnitřní národní podstaty, který se projevuje v onom - bohužel často dokonce vychvalovaném - přepjatém německém individualismu.

Stát nepředstavuje účel, nýbrž prostředek. Je předpokladem k vytváření vyšší lidské kultury, není však její příčinou. Tato spočívá výhradně v existenci kulturotvorné rasy. Na světě mohou existovat stovky příkladných států, v případě vymření árijského nositele kultury však nebude existovat žádná kultura, jež by odpovídala duchovní velikosti nejvyšších národů dneška. Lze jít dále a konstatovat, že skutečnost lidského vytváření státu v žádném případě nevylučuje možnost zničení lidského rodu, pokud by zanikly nadřazené duchovní schopnosti v důsledku absence jejich rasového nositele… Předpokladem pro existenci vyššího lidstva není stát, nýbrž takový národ, který je k tomu způsobilý.“

Z výše uvedeného názoru vychází i Hitlerovo rozhodnutí nechat masakrovat německé civilisty již v době, kdy už bylo jasné, že je válka prohraná, protože si, podle jeho mínění, pro svoji slabost nic jiného nezasloužili.

„Německá Říše má jako stát pojmout všechny Němce a splnit tak nejen úkol, aby nejcennější rasové prvky národa byly shromážděny a zachovány, nýbrž aby také pomalu a jistě byly tyto prvky přivedeny k rozhodujícímu a vládnoucímu postavení.

Národní stát bude muset považovat za státní úkol jak duchovní, tak i tělesnou výchovu a tuto provádět ve státních zařízeních. Přitom může být tato výchova celkově orientována jako příprava na pozdější vojenskou službu. Armáda nebude muset mladého muže vzdělávat jako dosud v základních pojmech pořadového výcviku, nebude dostávat naprosté nováčky v dnešním smyslu, ale tělesně bezvadně připravené mladé muže, které promění ve vojáky. Po ukončení vojenské služby budou mladému muži vystaveny dva dokumenty: diplom státního občana jako právní listina, která mu nyní povoluje být veřejně činným, a zdravotní atest jako potvrzení o tělesném zdraví pro manželství.“

Tato východiska byla v praxi realizována vytvořením organizací Lebensborn – Hitlerjugend – Adolf Hitler Schulen – NPEA – SS-Junkerschulen a ovšem rasovými čistkami a vraždami nevyléčitelně nemocných.

***

Organizace Lebensborn (Pramen života) byla založena 12. prosince 1935 Heinrichem Himmlerem v Mnichově pro árijské matky. Děsila jej totiž představa, že se v Německu ročně provádí šest set tisíc potratů Němkám té nejlepší krve. Himmler tehdy řekl: „Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. Pět nebo šest set tisíc lidí navíc přinese miliony marek našemu hospodářství. Díky síle těchto vojáků a dělníků bude naše Německo silnější a větší.“ Úkolem Lebensbornu tedy bylo:

·         podporovat rasově a geneticky hodnotné velké rodiny

·         starat se o nastávající matky s dobrými rasovými a genetickými vlastnostmi, u nichž lze na základě pečlivých bádání, provedených RuSHA (rasovým a osidlovacím úřadem) u příslušníků jejich rodiny i rodiny otce dítěte, očekávat narození stejně kvalitního dítěte

·         pečovat o takové děti a případně je připravovat k adopci do rasově čistých rodin

·         pečovat o matky po porodu

·         oplodňovat rasově čisté árijské dívky příslušníky Waffen SS, popřípadě rasově čistými příslušníky Wehrmachtu

Křest v Lebensborn
Přestože byly domovy původně určeny především pro svobodné dívky, přicházely do nich i vdané ženy: buď proto, že otcem dítěte nebyl jejich manžel, nebo proto že chtěly využít výhod výrazně nadstandardní lékařské i ošetřovatelské péče. Další výhody vyplývaly z přednostního zásobování nedostatkovými potravinami (masem, ovocem a ostatními nedostatkovými potravinami) Nehrálo roli, zda jsou vdané nebo ne. Důležitá byla jen rasová způsobilost nastávajících rodičů. Pro svobodné matky byly domovy přitažlivé především tím, že pokud chtěly, mohly být zproštěny veškeré odpovědnosti za své dítě téměř hned po porodu. Všechny děti narozené v domovech se de facto stávaly majetkem SS. Matky si je mohly na základě povolení odvést domů a vychovávat samy, což byl případ mnoha vdaných žen i několika svobodných dívek, SS ovšem dohlížely na to, aby jim biologičtí otcové platili výživné, a to i tehdy, když se k otcovství veřejně nehlásili. Pokud si matky nechtěly dítě ponechat, a většina svobodných matek skutečně nechtěla, vzala si SS na starost jejich umístění do politicky uvědomělých rodin, které vybíraly se smyslem pro maličkosti, jako to dělají dnešní nejlepší agentury zprostředkující adopci. Celá tato činnost však podléhala naprostému utajení, aby se předešlo možným rozpakům a ostudě. Matky nesměly být fotografovány (na fotografiích jsou vidět pouze děti, budovy a personál). Navíc bylo matkám, které chtěly zůstat v anonymitě umožněno zapsat si do osobních karet jednu ze čtyř mnichovských adres, na nichž sídlili vedoucí činitelé SS. Domovy Lebensborn měly vlastní systém záznamů o narození, jež obcházel úřední matriky. Nemanželský původ nebyl do oficiálních dokumentů zaznamenáván a děti narozené v domovech dostaly jen stručná osvědčení o rasové bezúhonnosti, aby v pozdějším životě neměly potíže s úřady. I to je jeden z důvodů proč je v podstatě nemožné je v dnešním Německu vypátrat. Počet svobodných žen přijímaných do domovů stoupal v počáteční fázi z roku na rok a tyto pacientky byly skoro neustále ve většině. Podle záznamů tvořily před rokem 1939 svobodné matky 57,6%, do roku 1942 stouplo toto číslo na 70%. Teprve koncem války už tvořily většinu pacientek vdané ženy, často manželky nacistických pohlavárů a příslušníků SS, které chtěly přivést dítě na svět co nejdále od postupujícího nepřítele a od měst neustále napadávaných spojeneckými bombardéry.

Na papíře vykazoval Lebensborn vynikající výsledky. Úmrtnost novorozenců byla na celoněmecké úrovni 6%, v domovech to byla pouze 3%. Na počátku války začala úmrtnost novorozenců stejně jako v celém Německu hrozivě stoupat. V průběhu roku 1940 a na jeho sklonku dosáhla 1.5 násobku původní hodnoty (4,2%), stále se ale jednalo o podprůměrnou hodnotu. Ženy i děti v projektu Lebensbornu dostávaly nadstandardní lékařskou péči a také měly zajištěnou nadstandardní stravu. Ještě v posledních stádiích druhé světové války bylo v zámcích, které Lebensborn zabavil a využíval, na stolech běžně mléko, maso i exotické ovoce. To všechno ale něco stálo. Pobyt nastávající matky v domově stál v roce 1939 čtyři sta říšských marek a dalších 3000 marek se měsíčně proplácelo 110 rodinám zúčastněných příslušníků SS v závislosti na počtu dětí. Společnost Lebensborn měla třináct tisíc členů, z toho 8000 mužů z řad SS a 766 příslušníků nejrůznějších policejních složek. Na konci války měla společnost členskou základnu o sedmnácti tisících členech – a ti všichni platili pravidelné poplatky. Minimální členský příspěvek činil 27 marek měsíčně a u členů SS, kteří se vyhýbali rodičovským povinnostem, s věkem rostl. Pokutováni byli ti, kdo neměli děti ještě v osmadvaceti letech a povinně odváděná částka se znovu zvyšovala, pokud se jim do třicítky nenarodily alespoň dvě děti. Kdo neprokázal patřičnou plodnost, měl kromě toho zastaven i služební postup. Vyšel dokonce oběžník s následujícím zněním: „Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím.“

Začátek 2. světové války znamenal i rozmach Lebensbornu. Jeho nová sídla vznikla v Poznani, Krakově, Oslu, Haagu a Bruselu a převzala do své péče i děti určené k poněmčení, mimo jiné i z Lidic a Ležáků. V Nizozemí a Dánsku, zemích, které mohly potenciálně vydat bohatou úrodu árijských novorozenců, byla nenávist k Němcům rozšířenějším jevem než v Norsku a projekt Lebensborn se tam neuchytil tak pevně. V Norsku počali němečtí vojáci na šedesát tisíc dětí, z toho desetinu v Lebensbornu. Ve Francii nebyla otázka budoucnosti dětí vojáků wehrmachtu a francouzských žen vyřešena až do poloviny roku 1942, kdy už jich podle odhadu bylo na světě okolo padesáti tisíc. Teprve tehdy vydal Himmler příkaz, aby byly vytipovány příhodné lokality, a v březnu 1943 padl tip na zámek Lamorlaye poblíž Chantilly, z nějž se měl stát domov Westwald. Trvalo téměř rok, než mohl být otevřen. Slavnostní ceremoniál proběhl v únoru 1944. Jen málo dětí bylo odesláno do Německa k adopci. Většina jich zůstala u francouzských matek a většina z nich netušila, že mají německého otce. Někteří se to nedozvěděli nikdy.

Celkem se v projektu Lebensborn narodilo asi dvanáct tisíc dětí, z toho polovina v Norsku. Čekal je pohnutý osud. Po válce se s nimi většinou zacházelo brutálně, někdy až bestiálně, protože byly považovány za německé bastardy. Nejhůře se s nimi snad zacházelo v Norsku. Po válce je norská vláda označila za „krysy“ a začala na mnoha z nich provádět obskurní „léčbu.“ Ta měla z jejich psychiky odstranit údajné „esesácké naprogramování“ a skládala se mimo jiné z elektrošoků a léčby ledovou vodou. Roku 2008 těmto dětem Evropský soud pro lidská práva přiznal nárok na náhradu ve výši dvou tisíc liber.

Jedním ze závěrů celého projektu Lebensborn byl také fakt, že děti vychovávané bez citového zázemí profesionálně chladnými ošetřovatelkami ve vývoji zaostávaly a byly nemocnější. Potvrdilo se, že dítě nemůže být předmětem velkochovu a šlechtění.

Ve Velké Británii se péče poskytovaná dětem v domovech Lebensbornu stala vzorem, který se od padesátých let snažila napodobit, stejně tomu bylo i v dalších zemích kde „Pramen života“ působil. Péče samotná byla totiž po odborné stránce skutečně na vynikající úrovni – i tak se občas projevuje ironie dějin.

***

Uniforma Hitlerjugend
Hitlerjugend (Hitlerova mládež) byla organizace založená pod jiným jménem (Svaz mládeže při Nacionálně socialistické německé dělnické straně) v roce 1922 pro německé chlapce ve věku 14-18 let. Dívkám ve stejném věku byla určena organizace Bund Deutscher Mädel (BDM, tj. Liga německých dívek).  Mladším dětem ve věku od 10 let byly určeny organizace Jungvolk (pro chlapce) a Jungmädel (pro dívky). Cílem Hitlerjugend bylo vychovat mládež, která by byla zcela oddána myšlenkám nacistického Německa. Chlapci zde byli utvrzováni v ideji nadřazenosti árijské rasy a silného antisemitismu. Jako základní cíl, ke kterému měl mladý člověk směřovat, byl představován vstup do německé armády a NSDAP. Tomuto cíli byla podřízena i výchova v těchto organizacích či jejích táborech, důraz byl kladen na fyzickou připravenost, schopnost rozumět taktice a umění ovládat zbraně. Některé organizační myšlenky, které se u Hitlerjugend objevily, pocházejí z jiných organizací (např. skauting) a byly pouze upraveny pro potřeby nacistické ideologie. Aktivitám Hitlerjugend byla v pracovním týdnu vymezena sobota. Jelikož sobota byla běžným pracovním dnem, byl na zaměstnavatele vyvíjen nátlak, aby mladistvé zaměstnance z Hitlerjugend uvolňovali v tento den z práce. Členové organizace se pak scházeli v táborech, kde se věnovali především sportu, ale také polovojenským aktivitám – učili se krýt při střelbě, cvičili se v zacházení se zbraněmi, věnovali se topografii. Oficiálně mohli jít chlapci na neděli domů, ale byl na ně i na jejich rodiče vyvíjen nátlak, aby tak nečinili a zůstali v táboře.

Říšským vůdcem mládeže a hlavou Hitlerjugend je ale od roku 1940 jmenován Artur Axmann, který Hitlerjugend transformoval na pomocnou sílu německé armády, která mohla vykonávat některé válečné povinnosti. Ve chvíli, kdy vypukla 2. světová válka, podléhalo Axmanovu vedení 8 870 000 chlapců a děvčat ve věku od deseti do osmnácti let. Členové hnutí nejprve jen sbírali po domech druhotné suroviny, kterých se dalo využít k výrobě zbraní a munice, ale jak válka pokračovala, docházelo stále častěji k tomu, že příslušnice Svazu německých dívek ošetřovaly raněné vojáky v polních nemocnicích nebo rozdávaly jídlo hladovým lidem v rozbombardovaných městech. Chlapci vypomáhali jako kurýři, motospojky, dělníci v továrnách, vyprošťovali mrtvé z trosek, pomáhali hasičům a chránili majetek vybombardovaných spoluobčanů před rabováním. Členové letecké odnože Hitlerjugend, zvané Flieger–HJ, kteří se v dobách míru věnovali kluzákovému létání, byli nyní přeškoleni a obsluhovali protiletadlové světlomety a kanony. Přímo do válečných bojů ale organizace Hitlerjugend dlouho nezasahovala, jelikož armáda (wehrmacht) neměla o spolupráci sebemenší zájem. Příslušníci Hitlerjugend byli totiž vyhlášení svou neúctou ke všem autoritám stojícím mimo jejich organizaci, často se hrubě chovali především k učitelům a vlastním rodičům. Důstojníci armády proto Hitlerjugend opovrhovali a považovali nacistickou mládež za bandu nevychovaných spratků. Teprve v roce 1943 začala být tato organizace využívána jako záloha vojenských rezerv a její členové starší šestnácti let začali být nasazováni do armádních složek. V tomto roce byla vytvořena a pod velení SS zařazena 12. SS obrněná granátnická divize "Hitlerjugend" (12. SS-Panzer Grenadier-Division „Hitlerjugend"), které velel SS-Brigadeführer Fritz Witt. Většinu poddůstojníků této divize tvořili chlapci ve věku 16–18 let, kteří se rekrutovali právě z Hitlerjugend. Při zapojení do války se tato divize ukázala být velmi bojeschopnou. Zúčastnila se bojů po vylodění spojenců v Normandii a bitvy v Ardenách a svou činnost ukončila až 8. 5. 1945 v americkém zajetí v Rakousku. Jak válka pokračovala, docházelo k častějšímu zapojování Hitlerjugend do války, její členové byli považováni za jedny z nejfanatičtějších bojovníků a poslední linie německé obrany v Bitvě o Berlín byla prakticky tvořena touto organizací. Po dobytí Německa byla Hitlerjugend spojeneckou správou rozpuštěna jako integrální část NSDAP. Mnoho členů bylo obviněno z válečných zločinů, ale organizace jako taková nebyla prohlášena za zločineckou. To se stalo na základě spíše politické úvahy, že nelze celou německou mládež prohlásit za členy zločineckých organizací.

***

Adolf-Hitler-Schulen byly školy, kam byly vybrané děti převedeny z normálních škol po dosažení věku dvanácti let. Dívky se zde věnovaly ženské atletice, nauce o vedení domácnosti a výuce nacionálně socialistického světonázoru, zatímco chlapci si prohlubovali základy polovojenského výcviku a zdokonalovali se v bojových sportech – zápasu, boxu a šermu.

***

NPEA (Národní politický institut vzdělávání) byly střední internátní školy v nacistickém Německu. Cílem těchto škol bylo vychovat novou generaci pro politické, vojenské a administrativní vedení nacistického státu. Proto v životě na NPEA dominovala vojenská disciplína. Byli přijímáni pouze chlapci a dívky, kteří byli považováni za „rasově bezchybné“. To znamená, že například nemohly být přijaty žádné děti s vadou sluchu nebo zraku. Byla vyžadována „nadprůměrná inteligence", aby ti, kteří chtějí být přijati, mohli dokončit 8 denní přijímací zkoušku. Oficiální hodnost z NPEA byl kadet („Jungmann“), podobně jako kadet ve vojenských školách v jiných zemích. NPEA kadeti se pohybovali mezi 11 a 18 lety. Život v chlapců v NPEA byl často velmi konkurenční a brutální. Přibližně jedna pětina všech kadetů nesplnila požadované normy, nebo byli posláni domů kvůli zraněním při výuce. Procento kadetů NPEA, kteří nakonec vstoupili do SS, bylo 13%, tedy mnohem vyšší než 1,8% u ostatního německého obyvatelstva. Za nejdůležitější byl považován národně socialistický pohled na svět. Prominentní víra mezi kadety byla „Endsieg“ neboli konečné vítězství. Mnozí ze studentů byli využiti jako dětští vojáci a byli většinou zabiti v posledních měsících války. Za německé okupace českých zemí byly tyto školy také na českém území v Ploskovicích u Litoměřic (zámek Ploskovice), v Kutné Hoře (jezuitská kolej a kasárna) a v Roudnici nad Labem (zámek Roudnice).

***

SS-Junkerschulen byly školy pro důstojníky Waffen SS. Asi nejznámější školou tohoto typu byla P-Junkerschule Bad Tölz. Škola byla otevřena Adolfem Hitlerem v roce 1936. Byla ekvivalentem britského Sandhurstu  nebo amerického West Pointu. Škola byla vybavena fotbalovým stadionem, obklopeným atletickými cvičišti. Byla zde také budova, kde se studenti věnovali boxu, gymnastice, halovým míčovým hrám a obsahovala také vyhřívaný bazén a saunu. Osm z dvanácti trenérů bylo německými národními mistry ve svých oborech. Kandidáti byli přísně vybíráni. Museli měřit nejméně 178 cm a sloužit nejméně 6 měsíců u bojových jednotek. Dále museli mít písemné doporučení od svého velitele a podstoupit politické a rasové prověření. Kandidát musel být pružný a přizpůsobivý typ vojáka s atletickými schopnostmi a více než průměrnou vytrvalostí. Harmonogram výuky byl tento: taktika, orientace v terénu a čtení map, bojový výcvik a trénink se zbraní, technologie zbraní, válečná cvičení, náboženské a vojenské vzdělávání, správa SS a policie, tělesná výchova, zbraňové doktríny, aktuality, tanková taktika, údržba vozidel, sanitární výcvik, strojírenství, zásady leteckého útoku i správný způsob stolování a politická výchova.

V březnu 1945 vytvořili zaměstnanci a studenti školy 38. SS divizi Nibelungen, která však nikdy nedosáhla plných stavů. Vzdala se Američanům 8. května 1945 v oblasti bavorských Alp. Po válce byla v areálu školy umístěna základna 1. praporu, 10. skupiny speciálních sil americké armády, která zde působila až do roku 1991.

***

Adolf Hitler
30. leden 1933 se stal pro Německo a vlastně i pro celý svět hranicí, po jejímž překročení už nebyl možný návrat. Jakmile Hitler vkročil do kancléřství, začal jednat stejně rychle jako Lenin v říjnu 1917. Pracoval výhradně s výnosy a nařízeními bez jakéhokoliv ohledu na zákony a právo a v tom se podobal Leninovi, který neprojevoval nejmenší zájem o vytvoření nějaké ústavy.  Göring to vyjádřil slovy: „Zákon a Vůdcova vůle jsou jedno a totéž.“ Stejně jako Stalin byl Hitler sadista, který miloval krutost. Hitler měl před očima vyzrálý ruský model, a tak mohl vybudovat hrůznou mašinérii a teror policejního státu ještě rychleji než Lenin a záhy ve stejném měřítku jako Stalin.  Hitler nenáviděl právníky stejně jako Lenin a tak nakonec normálnímu právnímu řádu nadřadil nacistické „lidové soudy“, což byl starý leninský trik, který dosáhl v Německu vrcholu za Rolanda Freislera v letech 1944-45.

Ekonomickou linii Hitler neměl, ale zato měl velmi vyhraněné představy, čeho chce dosáhnout. Považoval se za socialistu a podstata jeho socialismu záležela v tom, že žádal, aby každý jednotlivec a skupina ve státě pracovali pro zájmy národa. Hermannu Rauschningovi řekl, že německému socialismu nejde o znárodnění: „Náš socialismus sahá mnohem hlouběji. Nemění vnější řád věcí, uspořádává pouze vztah člověka k státu…Co potom znamená majetek nebo příjem? Proč bychom měli znárodňovat banky a továrny? Socializujeme lidi.“ Tím se sice poněkud odchyloval od programu NSDAP, ale chtěl-li maximálně podpořit válečné úsilí, nic jiného mu nezbývalo. Když vyhlašoval čtyřletý plán (byla to pouze stejná propaganda jako u Stalina), prohlásil, že úkolem ministerstva hospodářství je pouze „rozepsat úkoly a soukromý sektor je pak splní“. Hitler dal německému průmyslu tolik potřebnou vládní stabilitu, konec politických sporů a vědomí národního cíle. Byl natolik chytrý, že sice dovolil straně, aby pronikla do všech vládních a veřejných oblastí, ale nedovolil jí zasahovat do průmyslu a armády, které potřeboval mít co nejvýkonnější. Velké firmy vůbec nenarušovaly Hitlerův socialismus, právě naopak. Poslušně plnily jeho příkazy a daly se z nich ještě ždímat peníze. Šlo však především o vztah vyděrače a jeho obětí, nikoliv o vztah zákazníka a výrobce. Typickým příkladem může být chemička I. G. Farben, které nacisté původně říkali „Isidor Farben“, kvůli jejím židovským ředitelům, zaměstnancům a vědeckým pracovníkům. Hitlerovu přízeň si získala jedině tím, že se zbavila židů (například laureáta Nobelovy ceny Fritze Habera) a dala naprostou přednost Hitlerovu plánu syntetických hmot, který tvořil jádro jeho plánů na přípravu války. Nacisté tuto firmu rozložili a znehodnotili tak, že se stala jedním z nejtragičtějších případů v celkové tragédii německého národa.

Když se stal Hitler kancléřem, bylo v Německu přes 8 milionů nezaměstnaných. V druhé polovině roku 1933 začal jejich počet rapidně klesat a roku 1934 už byl v určitých oborech nedostatek kvalifikovaných dělníků, přestože nezaměstnaných bylo ještě stále 3 miliony. Roku 1936 byla už v podstatě plná zaměstnanost a v roce 1938 měly německé firmy už zoufalý nedostatek pracovních sil. Německo se tak stalo jediným významným průmyslovým státem, který se vzpamatoval z Velké krize rychle a úplně.

Antisemitismus vyvrcholil roku 1938, kdy se Hitler pokusil o izolacionističtější hospodářskou politiku. Ministerstvo vnitra vydalo „nařízení o jménech“, podle kterého museli všichni židé přijmout jako druhou složku křestního jména jméno Izrael nebo Sára. Pak následovala děsivá zvěrstva takzvané „křišťálové noci“ 9. listopadu 1938 zorganizované Goebbelsem, aby se opět dostal na výsluní moci. Hitler ještě týž den jeho iniciativu podpořil. Na skutečné „konečné řešení“ se Hitler upnul až za války. Předtím je měl sice stále na paměti, ale k jeho uskutečnění potřeboval válku. Co se týče světovládných plánů, v tom měl vždy zcela jasno a jednal naprosto rozhodně a důsledně:

Právo na zemi a půdu se může stát povinností, pakliže se existence daného národa bez rozšíření jeho životního prostoru zdá být zasvěcena zániku…Německo se buďto stane světovou velmocí, nebo přestane zcela existovat.

Tím děláme my, národní socialisté, tlustou čáru za zahraničně-politickou orientací naší předválečné doby. Začínáme tam, kde se skončilo před šesti staletími. Zastavujeme věčný germánský tah na jih a na západ Evropy a obracíme své zraky na prostor na východě. S konečnou platností uzavíráme předválečnou koloniální a obchodní politiku a přecházíme k politice půdy pro budoucnost.

Z čistě vojenského hlediska, by byl poměr v případě války Německa a Ruska proti západní Evropě, a tím zřejmě i proti zbytku celého světa, přímo katastrofální. Boj by neprobíhal na ruském, nýbrž na německém území, aniž by Německo mohlo doufat v jakoukoliv účinnou podporu ze strany Ruska.

Mein Kampf
Nesmíme zapomínat, že panovníci dnešního Ruska jsou krvežízniví odporní zločinci, že se jedná o vyvrhele lidstva, kteří zvýhodněni okolnostmi tragické hodiny převálcovali obrovský stát, a ve své odporné krvelačnosti vyvraždili a vyhubili miliony své dřívější inteligence, a v průběhu necelých deseti let nastolili nejhorší tyranii všech dob. Nemělo by se zapomínat, že tito vládci přísluší k národu, který dohromady spojuje směs bestiální krutosti a nepochopitelné prolhanosti, a dnes se cítí ještě více než kdy jindy být povoláni k tomu, vnutit tuto krvavou tyranii celému zbytku světa. Nemělo by se zapomínat, že Žid, který dnes Rusko bezezbytku ovládá (zde se Hitler mýlí, protože v té době již začínalo být Rusko stejně antisemitské jako Německo) v Německu nespatřuje žádného spojence, nýbrž stát odsouzený ke stejnému osudu. Nikdo přece neuzavře smlouvu s partnerem, jehož jediným zájmem je zničení toho druhého. A nikdo neuzavře smlouvu se subjektem, kterému není žádná smlouva dost svatá, který nespočívá na tomto světě jako zástupce cti a upřímnosti, nýbrž jako reprezentant lži, podvodu, zlodějny, drancování, plenění. Pokud člověk věří, že s parazity se dají uzavírat nějaké smlouvy, pak se to podobá pokusu onoho stromu, který ke své výhodě uzavřel dohodu se jmelím.

Tato poměrně přesná charakteristika ruského bolševického režimu (ovšem dala se, svým způsobem, vztáhnout stejně tak na nacismus) přišla však vniveč, protože ti, kteří měli Mein Kampf číst v první řadě (mezi nimi i náš bývalý prezident Beneš) ho buď nečetli, nebo nepochopili. Snad jediný, kdo jej četl, pochopil a zařídil se podle toho ve všech směrech, byl Winston Churchill.

Politický testament německého národa pro jednání směrem ven by však měl být, a musí být jednou provždy smysluplný:

Nikdy nestrpět vznik dvou kontinentálních mocností v Evropě. V každém pokusu zorganizovat na německých hranicích druhou vojenskou mocnost, a byť by to bylo pouze vytvoření státu s vojenskými předpoklady, je nutno vnímat jako útok proti Německu a spatřovat v tom ne právo, nýbrž přímo povinnost postavit se na odpor všemi prostředky, zbraně nevyjímaje a vzniku takového státu zabránit, respektive pokud tento již vznikl opět ho zničit. Postarat se o to aby síla našeho národa nebyla roztroušena někde po koloniích, nýbrž aby spočívala na domácí půdě v Evropě. Nepovažovat Říši nikdy za jistou, pokud nebude sto zajistit každému potomku našeho národa na několik staletí jeho vlastní kus půdy a země. Nikdy nezapomenout na to, že nejsvětějším právem na této zemi je právo na půdu, kterou chce člověk obhospodařovat, a nejsvětější obětí je krev, která je za tuto půdu prolévána.

…Již v předchozí kapitole jsem ohledně německé politiky spojeneckých smluv naznačil jako vhodné partnery Anglii a Itálii, jako jediné možné státy v současné Evropě.

Vojenské důsledky takovéhoto spojenectví by ve všem byly naprosto opačné jako v případě spojenectví s Ruskem. Nejdůležitější je nejprve ta skutečnost, že sblížení s Anglií a Itálií v sobě nenese žádné válečné nebezpečí. Jediná mocnost, která by jako oponent proti tomuto spojenectví přicházela do úvahy, Francie, by nebyla schopna se mu postavit. Tím by však spojeneckému svazku Německa byla dána možnost v naprostém klidu provést ona opatření, která by v rámci takové koalice musela být uskutečněna ke konečnému zúčtování s Francií. Neboť nejvýznamnější na podobném svazku by bylo to, že by Německo nebylo vydáno na milost náhlé nepřátelské invazi, nýbrž by se nepřátelská aliance, která nám přinesla tolik neštěstí, sama roztříštila a tím by úhlavní nepřítel našeho národa, Francie, zůstala naprosto izolovaná. I kdyby tento úspěch měl zprvu pouze morální účinek, stačilo by to, aby byla Německu dána netušená volnost pohybu. Neboť zákon obchodu by nyní spočíval v rukou nového evropského německo-anglicko-italského spojenectví a ne jako doposud v rukou francouzských.

Taková byla tedy Hitlerova východiska, zpracovaná v knize Mein Kampf, která nakonec vedla k další světové válce. Churchill k tomu později trefně poznamenal: „Když se nakonec dostal k moci (Hitler), nebylo knihy, kterou by političtí a vojenští představitelé spojenců měli studovat s větší pečlivostí. Bylo v ní vše – program vzkříšení Německa, technika stranické propagandy, plán na potření marxismu, koncepce nacionálně socialistického státu, obhajoba postavení Německa v čele světa. Byl to nový korán víry a války: bombastický, mnohomluvný, beztvarý, ale zato přesný ve svém poselství.“

V této knize je však skryto ještě víc, je to něco, kvůli čemu jsou její vydavatelé v zemích se silnými socialistickými stranami ještě dnes kriminalizováni. Ne snad, jak se nám levičáci snaží namluvit, že by se po jejím přečtení stal někdo nacistou. Je v ní totiž skryt důkaz, že nacismus vyrostl ze socialistického hnutí stejně jako komunismus a fašismus. Socialistické hnutí při svém zbytnění v kterékoliv zemi tak dlouho podkopává demokracii, až nakonec vyvolá k životu zlé duchy. A to se lidé nesmějí dozvědět. Nenávist mezi komunismem a oběma dalšími socialistickými systémy - fašismem a nacismem, nepramení z nějakých ideologických rozporů, ale především z potřeby ovládnout stejnou masu lidí.

Hitler zavedl v polovině třicátých let minulého století brutální, bezohledný, úspěšný a většině Němců sympatický režim. Němečtí dělníci dávali ve své většině přednost jistému zaměstnání před občanskými právy, která pro ně mnoho neznamenala. Uznávali však sociální organizace, kterých Hitler vytvořil velké množství podle zásady, že každý musí někam patřit, aby se mohl lépe ovládat. Hitler také vyhovoval moralistickému založení řady Němců, kteří toužili po mravnosti bez absolutních mravních měřítek vyplývajících z křesťanské víry. Představa podřízenosti „železným zákonům“ nebo „vyššímu řádu“ na rozdíl od tradiční absolutní morálky hlásané v kostelích vycházela z Hegela. Marx a Lenin jí dali punc třídní; Hitler rasový. Jako sovětské kádry byly vedeny k tomu, aby nejodpornější zločiny ospravedlňovaly morálkou třídního boje, tak esesmani jednali ve jménu rasy, o níž Hitler tvrdil, že je daleko mocnějším a hlubším motivem lidského jednání než třída.

A tak se začátkem roku 1933 ocitly dva z největších a nejsilnějších národů Evropy pevně ve spárech socialistických totalitních režimů, které hlásaly, uskutečňovaly a vlastně představovaly morální relativismus se všemi jeho hrůznými důsledky, předstihujíce se vzájemně v provádění těch nejodpornějších zločinů. Protože jedním z nejpovážlivějších aspektů totalitního socialismu, ať už leninského, či hitlerovského, je právě to, jak obě hnutí, usilující nejprve o moc a později, už vládnoucí, podléhají jednomu Greshamovu zákonu politické morálky - totiž, že strach likviduje lidské hodnoty a jeden stahuje druhého stále hlouběji do mravní žumpy. A mimo jiné vysvětluje, proč se totalitní režim dokáže dlouhodobě udržet. Vystoupit proti němu zevnitř totiž znamená riskovat zaměstnání, rodinu, existenci a život, čehož se odváží jenom skuteční hrdinové. Tím je větší odpovědnost svobodného světa, kterému toto nebezpečí doposud nehrozí, kam však informace o porušování lidských práv pronikají jen zvolna a levicová inteligence se je snaží ještě bagatelizovat. Proto také totalitní státy neustále zdůrazňují „nevměšování do jejich vnitřních záležitostí“.

***

K prvnímu vojenskému střetu mezi oběma socialistickými tyraniemi došlo v roce 1936 ve Španělsku. Jak se mezi gangstery říká, nebylo v tom nic osobního, byl to jen obchod. Především je tragické, že se tato země nade vše povznesená, soběstačná, rezervovaná vůči cizincům, nepřístupná holistickému principu, že stát je důležitější než jednotlivec, značně imunní k totalitní nákaze, k sociálnímu inženýrství, k relativní morálce, stala nakonec obětí socialistické infekce a následně občanské války. Salvador de Madariaga napsal, že „španělskou občanskou válku způsobila občanská válka uvnitř socialistické strany.

Franco byl zprvu proti vojenským zásahům. Viděl však, že zemi ohrožuje ze zahraničí importovaná nemoc: „Útočí tu socialismus a komunismus a ostatní frázovité ideologie, které chtějí nahradit civilizaci barbarstvím.“ Nejpovážlivějším rysem celého vývoje byl rychle rostoucí vliv komunistů. Získali při volbách v roce 1936 jen sedmnáct poslanců – mezi nimi Dolores Ibarruriovou, zvanou La passionaria (vášnivá), která prý prokousla jednomu knězi hrdlo – a tak zorganizovali 5. dubna puč. V násilnostech vedla militantní levice složená z mládežnických pouličních gangů, anarchistů a revoluční marxistické strany (POUM). Z mládežnických gangů se rekrutovali sadističtí vrazi, kteří se později za občanské války dopouštěli nejhorších stalinských zvěrstev. V květnu anarchisté a členové POUM začali obsazovat továrny, zemědělci zabírali velké statky a rozdělovali si půdu. Zároveň docházelo k ukrutnostem a zvěrstvům, kterým nová republikánská policie zvaná úderné gardy, buď nečinně přihlížela, nebo se k nim připojovala. Civilní garda nesměla opouštět kasárna a většina armády byla poslána na dovolenou. V červnu již činil seznam zločinů těchto levicových tlup 160 vypálených kostelů, 269 převážně politických vražd, 1 287 případů násilného napadení, 69 demolovaných kanceláří politických stran, 113 „generálních stávek“, 228 dílčích stávek, 10 vyrabovaných redakcí. Protože vláda na toto řádění nereagovala, poskytly stížnosti konzervativním velitelům onu „řádnou občanskou podporu“, kterou považovali za předpoklad k zásahu. Poslední kapkou bylo, když se 11. července našla mrtvola pravicového politika Calva Sotela, kterého zavraždily levicové úderné gardy jako odvetu za zabití dvou svých příslušníků pravicovou skupinou.

17. července 1936 vypukla občanská válka. Rozhodujícím faktorem byla neschopnost lidové fronty ukáznit vlastní radikály a vytvořit vůbec nějakou stabilní vládu. To, co později vyšlo najevo, ukazuje, že to nebyl žádný zápas dobra se zlem, ale docela obyčejná tragédie. Nacionalisté brzy opanovali jih a západ, ale nepodařilo se jim obsadit Madrid. Republikáni obsadili většinu severní části a východ země, který drželi až do roku 1938. Pro republikány byla hlavním předmětem nenávisti katolická církev. Většinu republikánských zvěrstev prováděly tlupy raubířů, které se skládaly z odborářských radikálů, výrostků a politických kádrů, které si říkaly „Rysi republiky“, „Rudí lvi“, „Lítice“, „Spartakovci“, „Síla a svoboda“ a podobně. Bylo zavražděno 11 biskupů (pětina z celkového počtu), 12% mnichů, 13% kněží a asi 283 jeptišek, z nichž několik bylo před popravou znásilněno. Biskup z Jaén byl zavražděn se svojí sestrou před davem 2 000 lidí. Katem byla fanatická milicionářka známá jako La pecosa (pihovatá). V Rondě bylo 512 lidí svrženo do rokle. Levicové tlupy vrahů byly známy pod jménem čeka, ale mluvily hollywoodským argotem, „vzít na projížďku“ atd. Jen v Madridu bylo takových tlup desítky. Tu nejhorší vedl komunistický mládežnický funkcionář García Attadel, který měl na svědomí spoustu lidí. Žil v paláci obklopen hojnou kořistí, s kterou se pokusil uprchnout do Jižní Ameriky. Byl ale dopaden a zardoušen v sevillské věznici. Mnoho těchto vrahů se uplatnilo u tajné policejní organizace zavedené Rusy v Barceloně. Celkem zavraždila levice asi 55 000 civilistů včetně asi 4 000 žen a několika set dětí.

Nacionalisté zabíjeli za frontou v podobném rozsahu, ale vraždy prováděly většinou armádní jednotky. Byla to opět leninská metoda: zničit levici jako organizovanou sílu vyřazením všech jejich aktivistů a vyvolat u jejich stoupenců co největší strach. V prvních měsících války zabili nacionalisté šest generálů, jednoho admirála a v podstatě všechny poslance lidové fronty, které dopadli. Rovněž zabíjeli levicové ředitele, lékaře a učitele. Nejznámější obětí nacionalistů byl básník García Lorca, jehož švagr byl socialistickým starostou Granady. K zatčením a vraždám docházelo v noci, někdy po předchozím mučení. Celkem nacionalisté zabili asi 50 000 lidí, tedy zhruba stejně jako republikáni. Vraždění na obou stranách mělo totalitní charakter. Tresty byly vyměřovány na základě třídní příslušnosti, stavu a povolání, nikoli na základě osobních provinění. Nutno ovšem podotknout, že mnoho takzvaných fašistických zvěrstev bylo vyrobeno v pařížské kanceláři kominterny, kde byla továrna na lži řízená Otto Katzem.

Od začátku byla důležitá zahraniční intervence, bez níž by se býval vojenský puč asi nezdařil. V pěti ze šesti velkých měst povstání selhalo a republikáni měli velkou početní převahu na venkově a ta se ještě zvýšila působením politické milice. Námořníci vraždili své důstojníky a dva křižníky a dva torpédoborce bránily africké armádě překročit Gibraltarskou úžinu. Nacionalisté zprvu vítězili ve vzduchu, ale měli málo letadel, takže nemohli dopravovat do Španělska více než 200 mužů denně. Generál Mola, který velel povstání z Burgosu, měl málo střeliva a vážně uvažoval, že všeho nechá a uprchne. Když Franco dorazil 19. července 1936 z Kanárských ostrovů do Tetuánu (marocký přístav u ústí řeky Martil), poslal okamžitě do Říma pro tucet bombardérů a tři dny nato požádal Němce o vojenská dopravní letadla. Němci je poslali do Tetuánu 28. července, Italové o dva dny později. Začátkem srpna poslal Franco Molovi letecky 600 000 nábojů a za jediný den přepravil přes úžinu 3 000 mužů. To znamenalo zásadní obrat. Severní a jižní armáda se spojily 11. srpna a následující měsíc byl Franco, který dosáhl propagačního úspěchu osvobozením vojenské akademie v toledském alcazaru, jmenován hlavou státu a generalissimem „s veškerou pravomocí“. Doufal, že se republikánská morálka zhroutí a že obsadí Madrid. Jenže dodávky francouzských a ruských letadel umožnily republikánům ovládnout většinu bojové linie ze vzduchu a dodávka ruských tanků zabránila kapitulaci Madridu. Tak zabránila zahraniční pomoc oběma stranám v rychlém rozhodnutí.

Němci měli v nacionalistické armádě současně nejvýš 10 000 mužů včetně 5 000 členů legie Kondor a experimentální tankové a letecké jednotky. Italové poslali 40-50 000 mužů. Kromě toho pomáhalo nacionalistům několik tisíc Portugalců, 600 Irů pod velením generála O'Duffyho a několik Francouzů, Bělorusů, Angličanů, Američanů a dobrovolníků z Latinské Ameriky. A samozřejmě 75 000 Marokánců, kteří byli také zařazeni mezi dobrovolníky.

Rusové poslali republikánům 1 000 pilotů a asi 2 000 jiných specialistů, ale žádné velké jednotky. Považovali Španělsko hlavně za příležitost pro mezinárodní propagandu a věnovali se organizování mezinárodních brigád. Na straně republikánů bojovalo celkem asi 40 000 cizinců. 35 000 bylo členy interbrigád, ale nikdy více než 18 000 současně. Kromě toho zde působilo 10 000 lékařů, sester a civilních odborníků.

Zahraniční pomoc a intervence nezvrátila vojenskou rovnováhu na žádnou stranu. Nacionalisté vyhrávali převážně díky schopnostem a rozvaze generála Franca. I když nebyl Franco v podstatě člověk příliš charismatický, nicméně se musí uznat, že patří mezi nejúspěšnější veřejné osobnosti 20. století. Jeho chladná hlava odpovídala chladnému srdci, velké inteligenci, obrovské odvaze a vůli. Nezajímal se o ženy ani o pití ani o karban. Jeho vášní byly mapy. V dvaadvaceti letech byl nejmladším kapitánem v armádě, v třiatřiceti letech byl nejmladším generálem v Evropě. Byl tvrdým velitelem; v Maroku zažil mnoho zoufalých bojů, zejména za rífské války v dvacátých letech, kdy vedl při obojživelném vylodění jednu útočnou vlnu. Jeho vojenské názory byly na svoji dobu velmi pokrokové; jako de Gaulle byl přívržencem „pohybové války“. V roce 1928 reorganizoval španělskou vojenskou akademii a změnil ji, podle slov francouzského ministra války André Maginota, na „nejmodernější světové centrum svého druhu…poslední slovo ve vojenské technice a výcviku“.

Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo
Franco y Bahamonde Salgado 
Pardo de Andrade
Francova životní filozofie byla vzdálená všem převládajícím směrům tehdejší doby, liberálním i totalitním. Jako voják a státník se nejvíce podobal Wellingtonovi, kterého Španělé velmi obdivovali. Franco byl přesvědčen, že válka a s ní nerozlučně spojená krutost je odporná záležitost, ale někdy je ovšem pro pokrok civilizace nezbytná. Armáda pro něj byla jedinou pravou národní institucí; existovala od pradávna, byla beztřídní, nadkrajová, apolitická, neúplatná, objektivní a nezaujatá. Když jí někdo utlačoval, tak se vzbouřila. Vše ostatní ve Španělsku bylo podezřelé. Církev byla mírná. Franco byl sice věřící, rozhodně však nebyl klerikál a ve světských záležitostech na mínění církve nedal. Politiku nenáviděl v jakékoliv formě. Konzervativci byli reakcionáři a sobečtí majitelé půdy. Liberálové byli úplatní a sobečtí obchodníci. Socialisté byli propadlí iluzím nebo ještě něco horšího. Využil dvou rebelantských hnutí, falangy a karlistů, stmelil je pod svým vedením, ale jejich úloha byla vždy podřízená, ne-li služebná. Franco nebyl nikdy fašistou a v nějakou utopii nebo ideologický systém nevěřil ani v nejmenším. Celou svoji kariéru věnoval likvidaci politiky.

Dovedl lépe využívat lidských a materiálních zdrojů, protože vedl válku vojenskou a nikoliv politickou. Vyznal se dobře ve válečné teorii i praxi, v topografii, výcviku, v systému základen, v logistice, v signalizaci, v letecké taktice. Nebyl žádný génius, ale vyznačoval se důkladností a klidem; nezvětšoval své chyby a dokázal se z nich poučit. Protože vyloučil ze své sféry politiku, nikdo mu nevedl ruku a nikdo ho ideologicky nemanipuloval, takže jeho velení mělo po celou dobu potřebnou konzistenci. Pravděpodobně největším jeho taktickým kladem bylo, že si urychleně a nepokrytě zajistil naprostou nezávislost na zahraničních spojencích. Největším úspěchem Franca a jeho poradců bylo, že udrželi hodnotu papírové měny, aniž by sáhli na národní zlaté rezervy nebo zasahovali do centrálního bankovního systému. Nacionalistická peseta si tak zachovala stabilitu 70-80 vůči anglické libře. Naproti tomu republikánská peseta klesla z 36 za libru v červnu 1936 na 226 v prosinci 1937 a později se vůbec zhroutila. Také byl čím dál víc úspěšnější v udržení vývozu. Proto se mu dařilo měnu stabilizovat a mohl si vypůjčovat značné částky ve Španělsku a co hlavního, získat v podstatě všechny dodávky zbraní ze zahraničí na úvěr. Tím si zajistil, že jak Německo, kterému dlužil 225 milionů dolarů, tak Itálie, jejíž pohledávka byla v roce 1940 dohodnuta na 273 milionů dolarů, měly silný praktický zájem na tom, aby válku vyhrál Franco a mohl pak splatit své dluhy – což také učinil.

Republikáni naopak spravovali své finance přímo katastrofálně. Začali s jednou z největších světových rezerv zlata – 700 tun v hodnotě 162 milionů liber (788 milionů dolarů). Místo aby si jejich pomocí zajistili půjčky nebo je použili jako „tvrdou“ měnu k nákupu zbraní na západních trzích a přitom brali od Rusů dodávky na úvěr, vydali přes dvě třetiny zlata Stalinovi. Za zbraně různorodé kvality, které mohl Stalin dodat na úvěr nebo za papírové peníze, dostal 500 milionů dolarů ve zlatě plus dalších 100 milionů získaných vývozem. Nakonec pak ještě tvrdil, že mu republikáni dluží 50 milionů dolarů. Koncem roku 1938 řekl s chladnou zdvořilostí republikánskému vyjednavači, že je úvěr „vyčerpán“. Nikdy nešlo o velké dluhy, takže neměl skutečný zájem, aby republika zvítězila a mohla mu zaplatit.

Z hlediska republiky bylo ještě katastrofálnější, že Stalin, i když se mu platilo hotově „na dřevo“, trval na politických podmínkách za to, že zbraně vůbec dodává. Když začala válka a potřeba zbraní se stala velice naléhavou, vliv španělské komunistické strany dramaticky stoupl. To by možná ani tak nevadilo, kdyby byla nezávislá. Jenže byla řízena z ruského velvyslanectví pracovníky NKVD a OGPU po vedením Alexandra Orlova (který sám žil ve smrtelném strachu z Ježova) a zástupců kominterny, jako byl francouzský udavač André Marty, jehož obličej, jak napsal Ernest Hemingway, „vypadal tak odporně, jako by byl vytvořen ze shnilých kousků masa, jež se najdou ve spárech velmi starého lva“. Dodnes není zcela jasné, jak velký měl Stalin zájem na vítězství republikánů; jisté však je, že byl rozhodnut jim vládnout.

Largo Caballero, který se stal v září 1936 ministerským předsedou, byl sice hlupák, ale do určité míry se stalinskému vedení bránil. Když však vyhodil ruského velvyslance Marcela Rosenberga, který mu přinesl od Stalina výhružný dopis, aby propustil svého nejlepšího generála, byl to jeho konec. Rosenbergův ostatně také, protože byl Stalinem okamžitě odvolán a zavražděn. Caballero byl pak sesazen na schůzi komunistických funkcionářů za přítomnosti ruského chargé d´affaires, Martyho, Orlova a jiných pracovníků tajné policie pod záminkou, že odmítl rozpustit milice POUM.

Caballerův nástupce Juan Negrín byl vybrán v listopadu 1936 Stalinovým agentem Arthurem Staševským jako ideální loutka. Apolitický středostavovský profesor bez stoupenců v odborech nebo mezi dělnictvem, nestraník, a proto seriózní v očích zahraničních dopisovatelů, s nechutnými zvyky a primitivními zájmy, a proto snadno manipulovatelný. Když namítal, že není natolik populární, aby se mohl stát premiérem, Jesús Hernández (ministr školství) mu cynicky odpověděl: „Popularitu lze vytvořit.“ Propaganda, to byl přece obor, v němž komunisté neměli soupeře. A tak pod pláštíkem Negrínovy úslužné nevědomosti převzali nad republikánským Španělském vládu komunisté – to znamená, Stalinova tajná policie. Výsledkem byla jedna z velkých politických tragédií století.

Je jasné, že kdyby v červenci 1936 neprovedla armáda puč, dříve nebo později by došlo k občanské válce uvnitř levice. Vypukla už na jaře 1937 v Barceloně mezi komunisty na jedné a revoluční marxistickou stranou POUM a anarchisty na druhé straně. Bezprostřední záminkou byla politická vražda předního komunisty Roldána Cortady, kterého 25. dubna zastřelila buď anarchistická kontrolní hlídka, anebo agent kominterny Ernö Gerö. Jakmile byl předsedou vlády ustanoven Negrín, zabrali komunisté ministerstvo vnitra a všechna důležitá policejní a polovojenská stanoviště a pustili se do vyrovnávání účtů.

Madridská policie ovládaná komunistickou stranou donutila dva zajaté falangisty, aby připravili smyšlený plán madridského povstání pod vedením Francovy vyhlášené „páté kolony“. Spousta padělaných dokumentů usvědčujících POUM z fašistické zrady byla uložena do kufru a jakoby náhodou „objevena“ policií v Geroně. 14. června nechal Orlov jako náčelník španělské NKVD, pravděpodobně na Stalinův přímý příkaz, zatknout všechny předáky POUM. Zadržení byli převezeni do pečlivě připravených výslechových středisek a mučíren. Většinou to byly sklepní prostory s výjimkou bývalého barcelonského kláštera uršulinek, který si vysloužil jméno „Dachau španělské republiky“. Během zbývajících měsíců roku 1937 a ještě v roce 1938 bylo popraveno nebo umučeno v komunistických žalářích tisíce členů POUM i jiných stoupenců levice všech možných názorových odstínů. Patří mezi ně i řada cizinců, například bývalý tajemník Trockého Erwin Wolff, rakouský socialista Kurt Landau, anglický novinář „Bob“ Smilie a bývalý lektor na Johns Hopkinsově univerzitě v Baltimore José Robles. Mezi těmi, kterým se podařilo uprchnout, byl George Orwell a budoucí kancléř Německé spolkové republiky Willy Brandt. Mnoho barcelonských vražd však z vnitřní politikou Španělska vůbec nesouviselo, byly to spíš ohlasy na dění v Moskvě a Leningradě. Tak Robles byl popraven, protože jako tlumočník vedoucího ruské vojenské mise ve Španělsku generála Jana Antonoviče Berzina věděl příliš mnoho o jeho odvolání a likvidaci v rámci Stalinovy armádní čistky. V letech 1937-8 dal Stalin povraždit všechny své přední agenty na celém světě. A jak v Rusku, tak i v zahraničí došlo na všechny, kdo mu pomáhali ovládnout a terorizovat španělskou levici. Jediný, kdo Stalinovi unikl, byl arcivrah Orlov, který emigroval, sepsal všechno, co věděl, a sdělil Stalinovi, že pro případ násilné smrti učinil opatření, aby to bylo okamžitě zveřejněno. Tím si zajistil klid a jeho svědectví vyšlo až po Stalinově smrti.

Naskýtá se otázka, proč zvěrstva spáchaná NKVD v Barceloně nevyvolala na celém světě vlnu odporu proti stalinismu. Pomohla tomu vlastně náhoda. 6. dubna 1937, den po Cortadově vraždě, třiačtyřicet letadel legie Kondor bombardovalo historické baskické město Guernica, pod jehož slavným dubem se scházel první baskický parlament. Zahynulo asi 1 000 lidí a bylo zničeno 70% budov. Ani z republikánské, ani z nacionalistické strany nešlo o první bombardování měst. Guernica byla legitimní cíl, i když účelem náletu bylo nahnat strach. Rozhodl o něm velitel legie plukovník Wolfgang von Richthofen po poradě s plukovníkem Juanem Vigónem, šéfem štábu generála Moly. Není známo, zda o tom Mola věděl; Franco rozhodně ne a Němci zase nebyli informováni o historickém významu města. Pro propagandu kominterny – nejlepší na světě – to byla aféra k nezaplacení a také z ní udělala nejslavnější záležitost celé války. Picasso, který právě dostal zakázku namalovat velký obraz pro španělský pavilón na pařížské světové výstavě, se tématu chytil a výsledek byl později instalován v New Yorku. Povyk, který následoval a dozníval ještě v 80. letech minulého století, kdy byl obraz slavnostně zavěšen v Pradu, dokonale přehlušil úpěnlivé výkřiky obětí masového vraždění v Barceloně.

To, jak Guernica dokonale posloužila k odvrácení pozornosti od likvidace POUM, dokládá virtuozitu propagandy kominterny vyráběné dvěma talentovanými profesionálními lháři Willi Muenzenbergem a Otto Katzem, kteří byli později za „odměnu“ Stalinem zavražděni. Po celou dobu španělské občanské války stalinismus podporovalo nejen dokonalé zpracovávání veřejného mínění, ale i naivita, lehkověrnost a bohužel také prolhanost a úplatnost západních intelektuálů, zvláště jejich ochota přehlížet to, co W. A. Auden nazýval „vraždou z nutnosti“.  Když vyšlo v New English Weekly Orwellovo odhalení, nikoho to nezajímalo. Levicoví intelektuálové nechtěli znát objektivní pravdu, protože se báli, že by přišli o své iluze.  Vzrušivé kouzlo celé ideologie jim tak učarovalo, že měl málokdo Orwellovu odvahu zastat se absolutních morálních hodnot. Ve Španělsku byl také Hemingway a sbíral zde látku pro svůj román Komu zvoní hrana. Přestože si o sobě myslel, že je otrlý a že se vyzná, dal se snadno oklamat. Zatímco se jeho přítel Dos Passos pozastavoval nad zmizením Roblese, kterého dobře znal (a který byl tou dobou bohužel už po smrti), Hemingwayovi namluvil jeho kontrašpionážní amigo, zločinný Pepe Quintanilla, že Robles je špión, a papá Hemingway okamžitě uvěřil v jeho vinu. Dos Passosovo neochvějné přesvědčení o Roblesově loajalitě si vyložil jako dobromyslnou naivitu „typického amerického liberála“. Ovšem naivní a prostomyslný byl zatím on sám.

Aby si udrželi přízeň intelektuálů, pořádali cirkusáci z kominterny konference s placenými výlohami. V roce 1937 to byla Mezinárodní mírová akce v Bruselu vedena francouzským komunistickým funkcionářem Marcelem Cachinem, který vynalezl den míru, mírový bazar, mírový halíř a mírovou přísahu. Kingsley Martin to charakterizoval jako „vraždu poctivosti, nadšení a víry“, která ho naplnila zoufalstvím a hnusem. Ještě horší byl madridský sjezd spisovatelů pořádaný téhož roku.  Stephen Spender zaznamenal, že se s ním a s ostatními hosty jednalo, „jako bychom byli knížata či ministři…vozili nás v rolls-roycech na bankety, kde nás překrmovali, zpívali nám a tančili“, i když vrcholem jednání byl sprostý útok na André Gida, který právě vydal kritickou knihu o Rusku – Návrat ze SSSR a byl nyní tupen jako „fašistická zrůda“.

Mezitím smrtelný orgasmus mezi oběma liniemi pokračoval. Jak zdůraznil Orwell, všechny levicové frakce byly posedlé představou, že musí po Francově porážce dosáhnout co nejsilnější vojenské pozice, a připustily, aby toto myšlení ovlivňovalo jejich taktiku a vedení války. Aby se zachovaly při plném počtu, vyhýbaly se riskantním akcím a komunisté často úmyslně zadržovali dělostřeleckou nebo leteckou podporu jednotkám POUM nebo jiným útvarům, aby je oslabili nebo dokonce zlikvidovali. Po zničení revoluční marxistické strany POUM začala republikánská morálka trvale upadat. Franco se za těchto okolností rozhodl v zimě 1937-8 pro únavovou válku a v dubnu rozťal republikánské Španělsko na dvě části. Pak už to byla jen otázka času, i když neponechával nic náhodě a trval na naprosté převaze. Na podzim už měl Stalin války dost, vyždímal z ní poslední špetku propagandy, skončil své čistky a uvažoval už o nových transakcích s Hitlerem. Také už měl v kapse všechno republikánské zlato. Proto zastavil pomoc a Franco mohl zahájit svou poslední katalánskou ofenzívu v naději, že konec je v dohledu. Barcelona padla 28. ledna 1939 a Madrid 28. března. Franco vedl válku bez vášně, a když se dozvěděl, že skončila, ani nevzhlédl od psacího stolu. Na straně nacionalistů padlo 90 000 vojáků; na straně republikánů 110 000. Zbylo milion válečných invalidů. 10 000 osob zahynulo při náletech, 25 000 podvýživou, 130 000 bylo zavražděno nebo zastřeleno za frontou. Když válka skončila, bylo 500 000 lidí v exilu a polovina se nevrátila. Škody na národním kulturním majetku byly nesmírné.

Franco se rozhodl, že stále hnisající vřed španělského kolektivismu vyřízne jednou provždy. Udělal s levicí to, co později po válce provedli Spojenci s nacismem. Zajistil nejdříve bezpodmínečnou kapitulaci a pak zemi dekomunizoval, ale způsobem, který se spíš podobal improvizovaným čistkám osvobozené Francie, než systematickým procesům v Německu. Nebylo to ale leninské totalitní masakrování tříd. Zákon z 9. února 1939 se týkal zločinů spáchaných individuálně. Z formálního hlediska se na politické přečiny jako takové trest smrti nevztahoval. Vítězové se však bouřili - ministr vnitra Suñer chtěl pomstít své bratry, kteří byli postříleni v republikánských věznicích, a takových se našly tisíce – takže nebylo nesnadné obvinit z hrdelních zločinů republikánské důstojníky všech hodností. Tímto způsobem zemřelo asi 50 000 lidí, ale mnoho rozsudků smrti vynesených soudem bylo změněno. Franco řekl 31. prosince 1939, že si mnozí budou muset odpykat dlouhé tresty (většinou 15 let): „Je třeba likvidovat nenávist a vášně, které v nás zanechala válka. Nelze to provést liberálně nějakou velkou, ale přitom katastrofální amnestií, která by nebyla gestem odpuštění, nýbrž sebeklamem. Musí to být způsob křesťanský, kde se vykoupení dosahuje prací spojenou s lítostí a pokáním.“ Ještě v roce 1941 bylo ve vězení 233 375 trestanců. Mnoho tisíc těch, kteří řídili republiku, zemřelo v cele nebo ve vyhnanství. Jiným byla zakázána činnost v řadě veřejných nebo soukromých povolání dekretem z 25. srpna 1939, který dával přednost cílům čistky před vládními nebo hospodářskými zájmy. Tímto způsobem se letité a tradiční Španělsko snažilo pod vládou muže, který litoval každé minuty od chvíle, kdy roku 1914 skončil starý svět, zajistit proti přítomnosti. V každém případě se tomuto moudrému a statečnému vlastenci podařilo zabezpečit svou zemi před levicovým chaosem na dlouhá léta dopředu a ochránit ji před peklem, které právě v Evropě nastupovalo.

***

Pokračování

Comments