Erich Hartmann II. - Jeden konec a jeden začátek.

přidáno: 23. 8. 2015 8:06, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 24. 8. 2015 11:39 ]
Mustangy

North American P-51 Mustang byl jednomístný stíhací letoun dlouhého doletu. Jednalo se o jeden z nejúspěšnějších typů stíhacích letounů za 2. světové války. Mustang byl původně vyvinut pro britské královské letectvo. Britové se na firmu North American Aviation obrátili s návrhem, zda-li by v licenci stavěla stíhačky Curtiss P-40, NAA ovšem přišla s vlastním návrhem—zavázala se, že do 120 dnů zkonstruuje a postaví prototyp svého letounu. Prototyp NA-73X se poprvé dostal do vzduchu 26. října 1940, 178 dní po objednávce. Konstrukce prototypu se ukázala jako velice zdařilá. Letoun se zcela novým laminárním profilem křídla byl poháněn motorem Allison V-1710-F3R a označován jako Mustang Mk.I. Britové na doporučení konstruktéra společnosti Rolls-Royce R. Harkera v říjnu 1942 do Mustangu Mk.I (AL975/G) zamontovali svůj motor Merlin 65 se vstřikováním paliva o výkonu 1254 kW a čtyřlistou vrtulí ze Spitfiru, díky čemuž výkony letounu výrazně vzrostly. Americké letectvo převzalo 57 kusů verze Mk.IA z britských dodávek a přidělilo jim označení P-51. Od léta 1944 byla vyráběna verze P-51D s motorem V-1650-7 o výkonu 1211,8 kW. K dalším konstrukčním změnám patřil snížený hřbet a kapkovitý kryt kabiny, který zlepšil výhled pilota dozadu. Letoun byl vyzbrojen 6 kulomety M2 Browning ráže 12,7 mm (.50 caliber), na závěsnících pod křídlem mohl nést maximálně 908 kg pum (dvě po 1000 librách) a 6 raket HVAR kalibru 127 mm. Maximální rychlost byla 703 km/h ve výšce 7620 m, cestovní rychlost 580 km/h a dolet 1530 km, s přídavnými nádržemi 3700 km. Celková výroba P-51D, ve Velké Británii označovaných jako Mustang Mk.IV, dosáhla 7956 kusů.

M2 Browning je těžký kulomet ráže 12,7 mm zkonstruovaný podle původního těžkého kulometu Browning Model 1921, zavedeného do výzbroje krátce po první světové válce. Ve třicátých letech byla jeho konstrukce zjednodušena a obdržel silnější hlaveň - odtud označení HB (Heavy Barrel - těžká hlaveň). Od té doby zůstává prakticky nezměněn. Užívá se jako letecký kulomet, kulomet montovaný na vozidle či na trojnožce. Jeho výroba byla zastavena v sedmdesátých letech, ale přes četné pokusy se nepodařilo nalézt dostatečně účinnou náhradu. Proto byla nakonec výroba obnovena v USA a Belgii. Nejdelší potvrzený zásah touto zbraní (na 3200m) se povedl příslušníkovi bezpečnostní agentury proti obsluze minometu v Afganistanu. Dávka měla být jen výstražná, ale byla tak přesná, že zkosila celou obsluhu. Letecká verze kulometu má kadenci 750-850 ran/min a úsťovou rychlost 930 m/sec.


Uložení kulometů v křídle 
North American P-51 Mustang

Rolls-Royce Merlin byl dvanáctiválcový (s válci svírajícími úhel 60°), kapalinou chlazený pístový letecký motor o objemu 27 litrů vyráběný během druhé světové války britskou firmou Rolls-Royce Ltd. a v licenci americkou automobilkou Packard jako V-1650. Motor Rolls-Royce Merlin je považován za jednu z nejzdařilejších konstrukcí leteckého pístového motoru, které kdy vznikly. Motor dostal jméno podle druhu sokola (dřemlík tundrový, lat. Falco columbarius), což bylo v souladu s „tradičními“ jmény pístových leteckých motorů firmy Rolls-Royce (mj. Falcon, Hawk, Condor, Kestrel, Goshawk, Vulture, Griffon, Eagle), nikoliv tedy podle Merlina, kouzelníka z legendy o králi Artušovi. Verze V-1650-7, základní pohonná jednotky P-51D Mustang měla vzletový výkon, podobně jako Merlin 66, 1315 hp (981 kW) a bojový bojový (2. převod kompresoru) 1625 hp (1211,8 kW).

Příkazy, které vedly k prvnímu střetu s Američany, přišly po katastrofální bitvě u Sevastopolu a následné evakuaci Krymu. USAAF se tentokrát rozhodla pro stálý a pevný tlak na Luftwaffe masivními útoky na ropná pole v Ploiesti, nedaleko Bukurešti. To vedlo k tomu, že i III/JG52 byla převelena z východní fronty k ochraně ropných polí na rumunskou frontu. Erichova letka byla 11.5.1944 převelena do města Zarnesti a později Roman v Rumunsku.

21.5.1944 se Hartmann poprvé setkává s Mustangy. Setkání s nimi se Němci obávali, protože byly lepší než Bf 109, novější, rychlejší a s velkým doletem. Hartmann tehdy letěl jako horní krytí dalšího roje a napadl čtyři P-51. Dva sestřelil a o dva další se postarali jeho spolubojovníci. 23. května seděl Erich Hartmann v kabině svého letadla na letišti v Roman a mechanici právě dokončili tankování paliva, když přišel rozkaz ke startu na další misi směrem na Ploiest. Erichova Staffel měla za úkol chránit další stíhačky JG 52, které měly zaútočit na „velké psy“ (bombardéry). Bombardéry USAAF přilétaly s železnou pravidelností mezi jedenáctou a třináctou hodinou. Plukovník Hrabak řekl jednou Hartmannovi: „Jak oni plánují své operace, nemusíme vysílat hlídky, ale můžeme udeřit ihned tvrdě a s minimálním úsilím. Na jeho slova Erich vzpomínal, když se blížili k Ploiesti. Najednou uviděl ve výšce 6 500 m vyrovnanou formaci bombardérů B-17 bez doprovodu. Přidal plyn, přitáhl knipl a vystoupal se svými druhy do výšky asi 8 000 metrů. Když však dokončili stoupání a ocitli se v ideální pozici pro útok, vlétla do jeho zorného pole formace čtyř Mustangů, letící asi o 1 000 metrů níže. Bylo to příliš lákavé a proto nařídil rádiem útok na stíhačky. Vybral si Mustanga na pravém křídle. 75...50...30 metrů, když letoun s bílou hvězdou vyplnil jeho čelní sklo, stiskl na 2 vteřiny spoušť svého děla. Z Mustangu odlétly kusy trosek a udeřily do křídla Erichovy stodevítky. Zároveň z něj vyšlehly plameny a vyvalil se kouř. Erich začal stoupat vlevo nahoru, ohlédl se a uviděl, jak padající americký letoun obklopila ohnivá koule lemovaná černým dýmem. Nebyl však čas sledovat požár—musel jednat rychle. Další Mustang byl na dostřel a Erich stiskl znovu spoušť svého kanónu. Mustang zakolísal, ale nevybuchl. Najednou z jeho motoru vyšlehl jazyk plamene s černým kouřem a letoun upadl do nekontrolovatelné vývrtky, zanechávaje za sebou stopu černého kouře. Další P-51 se stal historií.

Erich se rozhlédl a uviděl, že jeho dvojka je zapletená do souboje s dvěma Mustangy a dole pod nimi bombardéry s dalšími dvěma Mustangy v dokonalé pozici. Rádiem nařídil opět útok na stíhačky. Erich zkrátil vzdálenost a stiskl krátce spoušť svého kanónu. Paprsek střel proťal křídlo Mustangu a to ulétlo, jakoby je uřízl motorovou pilou. Koutkem oka ještě zahlédl, jak se kokpit nepřátelského letounu otevřel a pilot vyskočil, ale to již mířil na vůdčího Mustanga. Ten jej sice zahlédl, ale příliš pozdě. Americký pilot P-51 zlomil vlevo na standartní rotaci. Ericha to překvapilo a pomyslel si, že je to trapný manévr. Pak však uviděl, že Mustang má na břiše ještě jednu palivovou nádrž. Erich se dostal do uzavřeného levého kruhu a nastavil spoušť. P-51 zatočil v obráceném směru hodinových ručiček a jak se dalo očekávat, vlétl Erichovi přímo do rány. „Stupidní!“ řekl Erich, „měl jsi přerušit otočením prudce doleva“. Erich zmáčkl spoušť a po chvilce zacvakal závěr jeho kanónu naprázdno. Došla mu sice munice, ale všechny jeho poslední střely zasáhly. Z Mustangu se vyvalil rudý a černý kouř a po vteřině, jak vystřelil glykol, ještě doplnil spektrum barev pruh bílého kouře. Erich se díval na hořící vrak letounu, jehož pilot byl pravděpodobně ještě naživu. „Sakra, sakra, pro lásku Boží, skoč!“ křičel Erich, jakoby ho Američan mohl slyšet. Najednou bublina kokpitu P-51 odlétla a americký pilot vyskočil. Když Erich uviděl otevřený padák, ulevilo se mu. Erich se ohlédl a uviděl, že je sledován svojí dvojkou, Carlem Jungerem. Když není munice, není na co střílet a je tedy čas letět domů. Erich nařídil rádiem návrat na základnu Roman pro doplnění munice a paliva. Po přistání ukázal Mertensovi čtyři vztyčené prsty na znamení čtyř vítězství. „Mustangy?“ vykřikl na něj Mertens vědom si toho, že Erich bude po několik minut napůl hluchý. Erich přikývl a šel podat hlášení. Mertens pak doplnil munici, palivo a podrobil celý letoun důkladné prohlídce.

Boeing B-17G Flying Fortress (Létající pevnost) byl americký dálkový bombardovací letoun, který byl používán za druhé světové války. Němci byl nazýván Létající ježek (Fliegendes Stachelschwein). Byl to čtyřmotorový samonosný dolnoplošník s 10-ti člennou posádkou. Kovová kostra křídel a ocasních ploch byla potažena duralem, krycí plechy byly také duralové. 4 hvězdicové motory Wright R-1820-97 „Cyclone“, každý o výkonu 895 kW, poháněly 3-listé nastavitelné vrtule. Podvozek byl zatahovací, hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do vnitřních motorových gondol, zadní kolo do trupu. Délka letounu byla 22,78 m, rozpětí křídel  31,93 m. Maximální rychlost byla 523 km/h (ve výšce 7 620 m), cestovní rychlost 360 km/h (ve výšce 4 570 m), dostup 11 430 m.  Maximální dolet 5 472 km; běžný dolet 2 897 km se standardní zásobou paliva a nákladem
1 814 kg pum. Výzbroj tvořilo 13 kulometů cal. 0,50 (12,7 mm) M2 Browning v 8 polohách. 2 kulomety byly ve věži Bendix pod přídí hned pod sedadlem bombometčíka. Rukojeť pro obě ruce—známá jako „rukojeť mrtvého muže“ byla přes elektrický obvod napojena na věž a ovládala zároveň pohyb věže, kulometů i zaměřovače v horní části prosklené skříně. 2 kulomety na bocích přídě obsluhoval bombometčík nebo navigátor. 2 kulomety byly na bocích zadní části trupu a obsluhoval je pravý a levý střelec. 2 kulomety v horní věži Sperry (později Bendix) obsluhoval palubní inženýr. 2 kulomety v kulovité věži Sperry na břiše trupu obsluhoval střelec, který zde seděl v poloze embrya s koleny u hlavy. Tato věž byla nejméně oblíbeným místem v letadle, které pustošily odpadávající kusy ledu a olej. 2 kulomety v zadní věži Cheyenne obsluhoval zadní střelec. A konečně třináctý kulomet na hřbetu trupu obsluhoval radista. 




Aby mohly B-17 bombardovat z velkých výšek, byly vybaveny tehdy tajným zaměřovačem Norden, známým také jako „Modrý vůl“. Byl to optický elektro-mechanický gyroskop, stabilizovaný analogovým počítačem. Klíčem k provozu Nordenu byly dvě funkce: analogový počítač, který neustále vypočítával dráhu bomby na základě aktuálních letových podmínek s vazbou na autopilota bombardéru a gyroskop, který rychle a přesně reagoval na změny větru nebo jiných vlivů. Při testování dosahoval Norden na tu dobu ohromující přesnosti, protože se bombometčík dokázal trefit do kružnice o průměru 23 m. V bojových podmínkách se však dosahovalo pouze zásahů do kružnice 370 m a tak se USAAF musela vzdát útoků na menší cíle. Záhadu rozluštil až plukovník Tibbets, který si při cvičném bombardování na svržení atomové bomby v prosinci 1944 všiml, že se všichni bombometčíci v rozhodujícím okamžiku pozvednou, aby mohli přitisknout oči lépe k hledáčku. Tento pohyb nebyl větší než palec či dva, ale to stačilo, aby jeho hlava svírala vůči hledáčku zaměřovače jiný, nepatrně odlišný úhel. Při bombardování z malé výšky nehrál tento pohyb téměř žádnou roli, ale z výšky 10 kilometrů to již byla pořádná odchylka. Problém se vyřešil zhotovením měkké opěrky hlavy, která přinutila bombometčíka při opírání zaujmout pokaždé stejnou polohu hlavy.

Po přezkoumání havarovaných B-17 a B-24 důstojníci Luftwaffe zjistili, že k sestřelení těchto letadel bylo třeba průměrně 20 zásahů 20 mm granátů ze zadní strany. Piloti průměrných schopností mohli zasáhnout tento bombardér 2 procenty z vystřelených  granátů, takže k sestřelu potřebovali jeden tisíc vystřelených ran. Pouze zepředu, kde nebyl pilot chráněn pancéřovou přepážkou, stačilo čtyři nebo pět zásahů, ale tam byl bombardér zase lépe chráněn kulomety. Problém se vyřešil po vybavení německých stíhaček kanóny MK 108 30 mm. Německý pilot nalétával zezadu mírně nad a rozstřílel z větší dálky svými kulomety a 20 mm kanóny zadní věž Cheyenne. Pak se přiblížil asi na 150 m a někdy stačil k sestřelu i jediný zásah kanónem MK 108.

Do svého pátého souboje s Mustangy se Erich dostal o asi o měsíc později. Měl tehdy za úkol chránit jinou letku stodevítek, která útočila na bombardéry. Sestřelil sice dva Mustangy, ale málem podlehl jejich přesile. Později o tom vyprávěl: „Američané se rychle učili a nedali se snadno překvapit. Chránili své bombardéry velmi dobře a my jsme se nebyli nikdy schopni dostat dost blízko, abychom způsobili nějaké poškození. Měl jsem šanci zaměstnat Mustangy, když sledovali roj zezadu. Pokoušel jsem se je varovat rádiem, ale nemohli mě slyšet. Potopil jsem se dolů a ohrožoval jednoho P-51, který vyrazil proti Bf 109 a zahnal jsem ho. Můj wingman obnovil palbu na jedno ze tří zbývajících nepřátelských letadel a zapálil ho. Jakmile se to stalo zpozoroval jsem, že mám na ocasu osm Američanů. Zamířil jsem k zemi a oni za mnou. To je velmi nepříjemný pocit, to vám mohu říci. Udělal jsem prudký obrat vlevo a vpravo, oni vypálili, ale byli příliš daleko a jejich střelba nebyla účinná. Zamířil jsem na základnu, kde mi mohla pomoci střelba z protiletadlových zbraní, ale došlo mi palivo a musel jsem si poradit sám. Vyskočil jsem a uviděl, jak nade mnou krouží jeden Mustang a byl jsem si jistý, že čeká až přistanu, aby mě mohl bombardovat. Přiblížil se, v poslední chvíli zatočil, podíval se na mě, zamával a odlétl (byl to Lt. ​​Robert J. Goebel z 308. perutě 31. stíhací skupiny).“ Obecně totiž platilo pravidlo, že vítězní piloti všech národů nikdy nestříleli na svoje protivníky, kteří vyskočili na padáku. Většina pilotů to dodržovala i když se vyskytly na obou stranách výjimky.

Hauptmann Wilhelm „Willi“ Batz


Erich přistál asi pět kilometrů od základny a zpět ho přivezl armádní náklaďák. Atmosféra na letišti byla plná špatných zpráv. Asi polovina letadel celé Gruppe byla sestřelena. Dva letci byli zabiti a mnoho dalších bylo zraněno. Pro velké ztráty byly velením Luftwaffe nakonec operace proti Američanům zastaveny. Erichův Gruppenkommandeur byl v tomto období major Wilhelm „Willi“ Batz. Měl na kontě 237 sestřelů a byl držitelem Rytířského kříže Železného kříže s dubovou ratolestí a meči. Na tuto dobu později vzpomíná: „Ve druhé polovině května jsme byli nuceni bojovat na dvou frontách a dobří stíhači byli potřeba všude. Proti Rusům, stejně jako při ochraně ropných polí u Ploiesti před bombardováním Američany. Dobře si pamatuji na ty těžké časy, protože jsme vystupovali nejen v roli stíhačů, ale často i jako síla pro podporu pozemních jednotek. Obranu polí u Ploiesti zajišťoval vždy Bubi na svoji žádost, jako velitel. Při každé akci jsme šli s celou skupinou spolu a Bubi nám se svojí letkou chránil záda proti Mustangům. Díky Bubimu jsme utrpěli relativně málo ztrát. Vždycky nás dokázal ochránit a zahnat Mustangy. Pouze díky jeho zkušenostem se nám podařilo uspět proti americkým bombardérům. Nepamatuji se kolik měl Bubi v Rumunsku sestřelů, ale vždycky měl proti Mustangům úspěch a ochránil nás od obrovských ztrát.

2.7.1944 byl Hartmann vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže s dubovou ratolestí a meči. Podává o tom toto svědectví: „Přijel jsem dne 3. srpna 1944 navštívit Hitlera. Na slavnostním ceremoniálu nás bylo deset kluků z Luftwaffe. Hitler nebyl stejný člověk. Bylo to těsně po bombovém atentátu. Jeho pravá ruka se třásla a vypadal vyčerpaně. Když chtěl někoho poslouchat, musel se k němu obrátit levým uchem, protože na pravé neslyšel vlivem výbuchu. Hitler mluvil o zbabělém činu, který ho měl zabít a zaútočil, s několika výjimkami, na kvalitu svých generálů. Řekl také, že Bůh ušetřil jeho život, aby mohl zachránit Německo před zničením a že západní spojenci budou nevyhnutelně vrženi zpět. Byl jsem tím vším velmi překvapen. Chtěl jsem odejít a vidět svoji Ushi a tak jsem to také udělal.“


24.8.1944 dosáhl Erich Hartmann 11 vítězství a celkový počet sestřelů tak zvýšil na 302. Okamžitě mu bylo  Hermannem Göringem zakázáno bojové létání, protože panovala obava ze špatného vlivu na německou morálku, kdyby byl takový hrdina ztracen v boji. Druhého dne byl vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže s dubovou ratolestí, s meči a brilianty a stal se tak jedním z 27 Německých vojáků, kterým bylo toto vysoké vyznamenání uděleno. Nakonec byl jediný z 18 držitelů tohoto vyznamenání přeživších válku, který působil i v poválečném Bundeswehru. Hartmann letěl znovu za Hitlerem: „Předtím, než jsem odejel za Hitlerem, pořádal Dieter Hrabak s ostatními hostinu na moji počest. Byl jsem tak opilý, že jsem se druhý den nemohl postavit. Vypadá to, jako bychom byli všichni alkoholici, ale není tomu tak. Žili jsme a hráli tvrdě. Člověk nikdy nevěděl, co mu příští den přinese. Letěl jsem se svým Bf 109 do Insterburgu a JG 52 mi dala na cestu doprovod. Když jsem přijel na Wolfschanze, svět se změnil. Hitler již započal se soudy a exekucemi strůjců atentátu i každého, kdo byl jen v podezření. Museli jste projít třemi oblastmi bezpečnosti a do poslední části neměl nikdo dovoleno nést svou osobní zbraň. Řekl jsem Hitlerově SS stráži, že bych nedostal diamanty, kdybych nebyl natolik důvěryhodný, abych mohl mít svoji pistoli Walter. Hoch se zatvářil, jako bych si právě vzal jeho matku a šel si promluvit s von Belowem. Plukovník Below pak vyšel a řekl, že to je v pořádku. Já jsem vešel, pověsil jsem svoji pistoli a čepici na věšák. Hitler přišel ke mně a řekl: „Kéž bychom měli víc takových jako jsi ty a Rudel“ a dal mi diamanty, které pokrývaly další sadu dubové ratolesti a mečů. Pak jsme měli kávu a oběd. Důvěřoval mi a řekl, že je válka vojensky prohraná, že to musím již vědět a jestli jsme čekali, že západní spojenci a Rusové budou chtít válčit navzájem mezi sebou. Mluvil také o partyzánském problému a chtěl abych řekl o svých zkušenostech. Hitler mě také žádal o můj názor na taktiky použité v boji proti americkým a britským bombardérům. Neměl jsem s tím valné zkušenosti a tak jsem jednoduše uvedl, co jsem si myslel a přijímal jako fakt. Göringova směrnice boje proti nim a použité metody byly chybné. Informoval jsem ho také o chybách v pilotním tréninku; příliš mnoho málo vycvičených lidí bylo prostě plýtváním jejich životy. On také mluvil o nových zbraních a taktikách a pak jsme byli přerušeni. To bylo naposledy, kdy jsem ho viděl, 25. srpna 1944. Pak jsem se vrátil ke své jednotce, ale musel jsem se nejdříve hlásit Gallandovi.“

S General der Jagdflieger Adolfem Gallandem se Hartmann sešel v Berlíně-Gatow. Galland ho chtěl přeložit do testovacího programu Me 262, ale on to odmítl. Jeho srdce a přátelé byli u JG 52 a on cítil, že tam patří. Navíc měl mnoho nových pilotů, kteří potřebovali vedení a poučení. Po celou dobu dostávali stále mladší piloty, kteří měli méně a méně hodin letového výcviku před tím, než byli vrženi do boje. Potřeboval tam zůstat a tak tam zůstal. Rall, Krupinski, Steinhoff a další byli přeloženi do říšské obrany, kde ukončili válku. Byl rozpolcený, ale cítil, že udělal správné rozhodnutí. Toto rozhodnutí, jakkoliv bylo právné, ho později stálo deset let života, ale unesl i to. Galland oceňoval Hartmannovo kamarádství, zrušil jeho přeložení k Me 262  a odvolal  i příkaz, který mu zakazoval účast na bojových akcích. Hartmann dostal od Gallanda desetidenní dovolenou v Jagdfliegerheim, rekreační oblasti pro stíhací piloty v Bad Wiessee. Zde se také 10.9.1944 oženil se svou dlouholetou láskou Ursulou "Usch" Paetsch. Svědky na svatbě mu byli Gerhard Barkhorn a Wilhelm Batz.

Po svém návratu k jednotce se Erich Hartmann zapojil opět do bojů. Své setkání s ním v boji popsal skvěle Lawrence Thompson, který se s ním potkal nad Rumunskem: 

„Byl to můj první dogfight (souboj stíhaček) ve válce, v lednu 1945. Letěl jsem s Mustangem P-51 a čekali jsme nad Rumunskem na naše bombardéry, ale ty se neukázaly, tak jsme kroužili a spotřebovávali palivo. Když už jsme ho měli málo, velitel dal rozkaz k návratu na základnu. S hlavní skupinou ve 24 000 stopách a čtyřmi mustangy v 15 000 stopách jako návnadou. Výškový rozdíl 9000 stop jsou skoro dvě míle a znamenají, že vrchní skupina potřebuje asi minutu ke slétnutí k dolní skupině - návnadě. A za minutu se toho může stát hodně. Ze začátku jsem chtěl létat jako návnada, myslel jsem si, že mám větší šanci dosáhnout svého prvního sestřelu. A tohle byla moje sedmá mise. Létat jsem se učil v Kansasu, už před vstupem do armády. Tak si to směřujeme zpátky do Itálie, když nás tu najednou přepadá tucet Messerschmittů Bf 109. V jednu chvíli čisté modré nebe se změnilo v tucty střel míjejících moji kabinu. Dostávám zásahy a převaluji se doprava a pod sebou vidím Mustanga řítícího se k zemi se stodevítkou v zádech. Začínám ji stíhat. Mám dojem, že i já mám v zádech další stodevítku! Je to jako na závodech a každý z nás čtyř chce zvítězit. Zachytávám do zaměřovače stodevítku přede mnou a z tisíce yardů pálím dlouhou dávku, ale bez výsledku. Blížím se na 600 yardů, pálím dvě dlouhé dávky snad pět sekund každou. (Mustang má munici na 18 sekund palby ze čtyř kulometů a 24 sekund ze zbylých dvou). Vidím, jak mu odlétává část krytu motoru a ihned přerušuje útok na vedoucího mustanga. V zrcátku vidím, že za mnou je čisto, nějak jsem toho za mnou asi setřásl, snad proto, že Mustang je ve střemhlavém letu rychlejší o 60 mil/hod. Tak vyrovnávám a odlétám. Najednou se vpravo přede mnou vynořuje stodevítka velká jak vrata od stodoly. A střílí. A na mě. Prolétává a točí vpravo Lufberryho kruh. Snažím se mu dostat do zad. Vidím stříbrného Mustanga a stodevítku s černě natřenou přídí. Mustangy a stodevítky jsou všude, kam se podívám. Ani do rádia nemohu mluvit, je plný křiku a chaosu. Cítím v kabině hydraulický olej. Já věděl, že jsem to schytal hned na začátku….

Pořád stíhám tu stodevítku. Dneska jsem dosáhnul svého vůbec prvního sestřelu a jsem fakt nažhavenej. Jsem nejnažhavenější pilot v celé USAAF! A myslím, že Huna dostanu taky. Ale stále se točíme v Lufberryho kruhu a já ho nemůžu dostat do zaměřovače. Po třech kruzích oba vidíme dva Mustangy letící o dva tisíce stop pod námi a on jde hned po nich. Řítíme se střemhlav dolů, teď jsem za ním 150 yardů, a mířím mu na záda, ale nemůžu střílet, když se netrefím, nebo ho provrtám, můžu trefit i jednoho, nebo oba naše Mustangy pod ním. Tak jen poposednu a dívám se plný strachu, že ten chlápek sejme mustanga pod námi, ke kterému se řítí rychlostí 390 mil/hod. V rádiu je rachot, že je ani nemůžu varovat. Střílím šestivteřinovou dávku daleko před ty pod námi, střely vidí pilot stodevítky, ale nevidí je piloti Mustangů pod námi! Sakra! Napůl jsem doufal, že je uvidí a uhnou, ale neviděli je. Stodevítka se střemhlav blíží k Mustangům dole, ale nestřílí, dvě stě yardů, sto yardů, padesát yardů, Hun nevystřelil ani náboj. Žádné stopovky, nic! Na míň, než 10 yardů, kdy to vypadá, že taranuje vedoucího Mustanga Hun střílí jednu jedinou ránu z 20 mm kanonu! A prásk! Kusy motoru, bílý dým, glykol, a vedoucí Mustang jde k zemi. Zkouším sledovat sestřeleného Mustanga (pilot přežil a byl zajat) ale nejde to, soustředím se proto na Huna. Zaměřuju ho a prolétáváme okolo obou našich. Teď je znát výhoda P 51 - střemhlav jsem jako pádící rychlík - a zachytávám Huna do zaměřovače. Začínám ho postřelovat z 250 yardů, ale výškovkou přechází k letu nahoru - dolů s pozitivním a negativním přetížením a nakonec míří kolmo vzhůru na plný plyn. Využívá rychlosti z předchozího střemhlavého letu. Stoupá kolmo do nebe. Jdu po něm. Tenhle chlápek bude nějaký zkušený pilot. Můj Mustang začíná rotovat a málem prošlapávám pedál skrz podlahu, abych potlačil rotaci. Stoupáme, tisíc, patnáct set, osmnáct set stop. Kolmé stoupání 1800 stop! V životě jsem neslyšel o letadlu s pístovým motorem, které by zvládlo víc než tisíc stop kolmo stoupat. Ale teď jsme už oba na hranici pádu. Můj rychloměr ukazuje méně než 90 mil za hodinu. Oba srovnáváme let. Jsem od Huna 25 yardů!


Teď je vzdálenost spíš přítěží, než výhodou. Hun rychle vysunuje klapky a já ho míjím. Mustang má sice pancéřování, ale nezastaví ránu z kanonu ráže dva centimetry. Tenhle Hun musí být sakra dobrý, když jednou ranou sundá mustang! Tak ho napodobuji, vysouvám klapky, ale jsem už rychlejší a předlétám ho. Zvedám nos, a zpomaluji až na hranici pádu, ale teď už nic před sebou nevidím, ani ve zpětném zrcátku. Leje ze mě pot. Vniká mi do očí a oslepuje mě. „Kde je ten Hun?“ řvu sám na sebe. Vyrovnávám let, abych nezačal padat. Tady je, napravo, letíme křídlo vedle křídla, dvacet stop od sebe. On si sedí v té své kabině a směje se. Všímám si, že má pod ní namalované červené srdce. Předek má natřený na černo. Asi nějaké eso z východní fronty. Na kormidle má číslovku „200“, nechápu, co může znamenat. Hledám zásahy na jeho letadle, koneckonců, vystřílel jsem po něm 1600 ran. Ale nevidím jedinou stopu po zásahu. Přísahal bych, že jsem ho trefil. Snažím se najít jakékoliv poškození na jeho letadle. Zvedá křídlo, prohlížím ho zespoda a nic! To není možné, říkám si pro sebe. To je totálně nemožné! Pak ještě jednou koukám na číslo „dvě stě“ na kormidlech, kde obvykle Hunové malují každý své vítězství. Rychle mi to dochází. DVĚ STĚ SESTŘELŮ !!! Letíme pět minut vedle sebe. Jsou dlouhé jak sto let. Necelých dvacet stop ode mě je eso Luftwaffe, s více než dvěma sty sestřely. Klesáme a mě se začíná zmocňovat panika, koupu se v botách plných potu. Německý pilot ukazuje na své kormidlo a pak si pomalu a teatrálně přejíždí hřbetem ruky po svém krku a pak ukazuje na mě. Posunkovou řečí mi sděluje, že budu jeho dvě stě první.

Zmocňuje se mě děs. Těžce v masce sípu a zní to jak ve větrném tunelu. Srdce mi tluče dvakrát rychleji, mám ho až v krku. A trvá to snad sto let, oba letíme na hranici pádové rychlosti, křídlo vedle křídla. Víc než jednou myslím na to, že bych do něj vrazil. Hlídá mé pohyby, jakoby to čekal. Už se to stalo, že pilot po vypotřebování munice riskoval život nárazem do nepřátelského letadla. Pak se rozhoduju dostat pryč „immelmanem“ (obrat). Začínám stoupat, ale protože mám pořád vysunuté klapky, stoupám jen sto metrů, přetahuju a padám jak kámen. Nabírám rychlost 300 mil a vývrtku rovnám až v pěti stech stopách. Přetížením vidím černě. Mám co dělat, abych se vzpamatoval. Prohledávám nebe, ale žádné letadlo není v dohledu. Potlačuji a klesám střemhlav až na 50 stop a nabírám kurs na Itálii. Deset minut letím maximální rychlostí a pak zpomaluji na cestovní rychlost, abych šetřil benzín, protože Mustang na plném plynu moc daleko nedoletí. Tak letím asi hodinu a pořád sleduji okolní nebe…

Nikdy poté jsem již stodevítku s namalovaným srdcem nespatřil. Při brífingu v místnosti pro hodnocení výsledků mise jsem se zmínil o stodevítce se srdcem a dvoustovkou na kormidlech, a všechno ztichlo, že by byl slyšet spadnout špendlík. O dva měsíce později velitel základny přinesl zprávu, že podle rozvědky je ten německý pilot s červeným srdcem Erich Hartmann, který sestřelil 250 letadel a za jeho sestřelení vypsal Stalin odměnu padesát tisíc dolarů. Nikdy předtím jsem neslyšel o peněžní odměně za sestřelení nepřátelského esa….“

1.2.1945 byl Erich Hartmann jmenován Gruppenkommandeurem I/JG 52 a současně od 1.2. do 14.2.1945 vykonával funkci úřadujícího Gruppenkommandeura I/JG 53, dokud ho v této funkci nevystřídal Helmut Lipfert. Na začátku března činilo Hartmannovo skóre 340 sestřelů. Tehdy byl znovu požádán Gallandem, aby se připojil k ME 262 a dokonce se zúčastnil konverzního program pod vedením Heinricha Bära. Nicméně se opět vrátil k I/JG 52 a to patrně na základě telegramu, který mu poslal  Oberstleutnant Hermann Graf.

Někdy v této době se Hartmann setkal opět v boji s Američany: „Odstartovali jsme na misi z cílem zadržet sovětské bombardéry útočící na Prahu. Napočítali jsme mnoho amerických letadel s rudou hvězdou, které Rusové dostali v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Pak tam poblíž byli také Američané a já jsem byl nad všemi ve výšce tisíc metrů. Zdálo se, že Američani a Rusové byli zaměstnáni zkoumáním se navzájem a netušili, že jsme tak blízko. Dal jsem povel vrhnout se nejdříve na Mustangy, pak na ruské stíhače a nakonec na bombardéry v jediném útoku, jinak by nastalo peklo, protože jsme tam byli jen dva, já a můj wingman. Sestřelil jsem v střemhlavém letu rychle dva Mustangy a pak jsem střílel na bombardér Boston, který jsem zasáhl, ale nešel dolů. Můj wingman také skóroval proti Mustangovi. Oba jsme byli v pořádku. A najednou se začaly dít úžasné věci. Rusové a Američané spolu začali navzájem bojovat a ten zmatek pracoval pro nás. Oni nezjistili, že celou věc začal Schwarm Němců. Ruské bombardéry v panice shodily bomby a obrátily se na útěk. Já jsem viděl tři sestřelené JAKy a poškozeného Mustanga, za nímž vlál bílý kouř. To byl můj poslední boj proti Američanům.“


V Německém Brodě

Letiště v Německém Brodě bylo od léta 1940 využíváno jako výcviková a opravárenská základna. V období 18.10.1943 až říjen 1944 zde byla umístěna bitevní eskadra  Schlachtgeschwader 102, která byla vybavena letouny Fw 190 a Ju 87 Stuka. SG 102 sem byla přesunuta z Francie, Paříž—Orly. I/SG 102 byla v březnu 1944 přesunuta do Českých Budějovic a II/SG 102 byla v září 1944 přesunuta do Prahy—Ruzyně. V Německém Brodě zůstal jen štáb SG 102, který byl v říjnu 1944 přesunut spolu s I/SG 102 na základnu Hohensalza (nyní Inowrocław) v severní části centrálního Polska. SG 102 přestala existovat 4.2.1945. Po příletu SG 102 se zvýšil podstatně počet nehod. Jak podotkl zápis ve staniční kronice železniční stanice Německého Brodu, k nehodám docházelo především v roce 1944. Odpověď se nabízí sama. Když byla pilotní škola Flugzeugführerschule A/B 113 v druhé polovině září 1943 nahrazena střemhlavou bombardovací SG 102, začalo se projevovat zrychlené tempo výcviku pilotů, při kterém byly nehody opravdu na denním pořádku. 

Dne 12.10.1944 napadla německobrodské letiště dvě Mosquita FB Mk.VI No. 418 (RCAF) Squadron (City of Edmonton), s posádkami ve složení S/Ldr Ross Garstang Gray, DFC (pilot), F/Lt Noel J. Gibbons, DFC (navigátor); F/O Roy Daryl Thomas (pilot) a F/Lt Roderic Wray MacDonald (navigátor). Mosquita zaútočila na skupinu letadel Junkers Ju 87 „Stuka“ nacházejících se na zdejší travnaté letištní ploše, kde zcela zničila pět a poškodila přinejmenším osm letadel tohoto typu. 

7. března 1945 přilétly z Chebu do Německého Brodu letouny Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Jednalo se o dvě letky: 1-aja Istrebitělnaja Eskadrilla imeni Polkovnika Kazakova (v německé nomenklatuře Jagdstaffel 5 der ROA „Oberst Kazakow“), vyzbrojená Messerschmitty Bf 109G-10/U4, jejíž velitelem byl Major Semjon T. Byčkov a 2-aja Eskadrilla Bombardirovščikov (Schlachtstaffel 8 der ROA, vyzbrojená Junkersy Ju 87D5), jíž velel Hauptman Bronislav R. Antilevskij). 
17.4.1945 dosáhl Erich Hartmann svého 350. vítězství, když sestřelil v blízkosti Chrudimi Jak-9. Ve dnech 21.-22.4.1945 přistála I/JG 52 se svým velitelem Erichem Hartmannem na letišti v Německém Brodě. 


Britský letoun de Havilland DH.98 Mosquito představoval od počátku svého nasazení roku 1941 tvrdý oříšek pro stíhače Luftwaffe, kterým většinou unikal díky své vysoké rychlosti. Byl používán jako lehký bombardér, noční stíhač i průzkumný letoun. Pro své kvality, které měl i přesto, že většina stroje byla tvořena dřevěnou konstrukcí, dostal přezdívku Dřevěný zázrak. Byl vyzbrojen čtyřmi leteckými kanóny British Hispano Mk.I ráže 20 mm a čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 mm.

Křížek označuje byt Ericha Hartmanna v Německém Brodě na Jihlavské 318

Brzy po svém příletu do Německého Brodu se Erich Hartmann ubytoval se svojí přítelkyní na Jihlavské ulici čp. 318. Každé ráno ho odtud odváželo auto na letiště. 24.4.1945 byl povýšen na majora. Hned druhého dne dosáhl svého 351. vítězství, když sestřelil Airacobru.

Své vítězství oslavoval v hotelu Bílý kůň na německobrodském náměstí. Chladné přijetí od zdejších hostů, kteří si od něj odsedávali, ho nakonec roztrpčilo tak, že začal křičet: „Ich bin keine fanatischer Deutsch!“ (Nejsem fanatický Němec!). Načež ho jeho český soused v obavě z příchodu německé vojenské policie odvedl domů. Hartmann mu druhý den poděkoval.


 Válečné snímky německobrodského letiště

5.5.1945 narazil Hartmann při své návštěvě města na hlídku SS, která se zrovna chystala postřílet ve Svatovojtěšské ulici skupinu sedmi mladíků nesoucích československou vlajku. Hartmann esesmanům pohrozil, že v případě střelby provede jeho jednotka dislokovaná na letišti odvetné opatření. Esesáci ustoupili i z toho důvodu, že byl vlastně v té době z titulu své funkce vojenským velitelem města. Pak Hartmann rozkázal mladíkům, aby si lehli na zem a zeptal se, kdo z nich umí německy. Když se jeden přihlásil, přikázal mu, aby překládal: „Vy si myslíte, že po příchodu Rusů na tom budete lépe než za nás? To se ale tragicky mýlíte! A teď běžte domů. Kdo nebude do pěti minut pryč, bude zastřelen.“ Jedním z mladíků, kteří o tom později vydali své svědectví, byl i pozdější náměstek ředitele brodské nemocnice Jaromír Novák, který Hartmannovi také překládal. 

7.5.1945 byla zahájena likvidace vojenského materiálu a z letiště stoupaly k obloze sloupy černého dýmu.


Ke své poslední misi vzlétl Erich Hartmann 8.5.1945 ráno: „8.5.1945 jsem odstartoval okolo 8:00 směrem na Brno. Já i můj wingman jsme pod sebou uviděli 8 Jaků. Jednoho jsem sestřelil a to bylo mé poslední vítězství. Rozhodl jsem se nezaútočit podruhé, protože jsem nad sebou uviděl 12 Mustangů. Zamířili jsme oba k zemi, kde bylo plno kouře od bombardování a za něj jsme se chtěli skrýt. Když jsme se dostali z kouře, uviděli jsme nad sebou spojence, jak spolu bojují. Neuvěřitelné! Když jsme přistáli, bylo nám řečeno, že válka skončila. Za války se nikdy nestalo, že bych neuposlechl rozkaz, ale když mně a Grafovi nařídil generál Seidemann, abychom přelétli do britského sektoru a vyhnuli se tak zajetí Rusy, nemohl jsem opustit své lidi. To by bylo špatné vedení. U Rusů byla na mou hlavu vypsána velká odměna, stejně jako na Rudela. Byl jsem dobře známý a každý věděl, že by mě Stalin rád dostal. Vzdali jsme se americké obrněné jednotce a oni nás všechny předali Rusům. Graf mi tehdy řekl, že nás jako držitele diamantů Rusové pravděpodobně popraví, když nás dostanou. Také se tehdy zmínil o ženách, dětech a pozemním personálu, že nemají nikoho, kdo by je ochránil; oni budou vydáni na milost a nemilost Rudé armádě a všichni jsme věděli co to znamená. Zničili jsme letadla a všechnu výzbroj. Seděl jsem ve svém letadle a střílel do lesa, kde bylo vypuštěné palivo. Pak jsem vyskočil. Zničili jsme dvacet pět vynikajících stíhaček.“

Po zničení stíhaček začal po 14. hodině přesun do zajetí po trase Humpolec-Tábor-Písek. Ve večerních hodinách se vzdávají americké pancéřové divizi u Písku. 17.5.1945 jsou na základě Jaltských dohod všichni předáni Rusům a tím také většina z nich odsouzena k smrti.




V Německém Brodě tehdy skončili válku i další výteční letci:




Adolf Borchers se narodil 2. října1913 ve Wendhausen v Lüneburgu. Od podzimu roku 1938 působil dobrovolně jako poddůstojník  JG 88 Legie Condor ve Španělsku. Po skončení občanské války bojoval v Polsku, ve Francii a účastnil se i bitvy o Británii. V bojích proti Britům létal jako dvojka Oberstleutnanta Friedricha Beckha, kterému se od roku 1935 zhoršoval zrak, takže v této době ve vzduchu prakticky nic neviděl. Borchers mu tedy dělal spíše osobního strážce. Na západní frontě si Borchers připsal pět vítězství. Během operace Barbarossa své skóre neustále zvyšoval; koncem roku 1942 byl povýšen na důstojníka a dosáhl 38 vzdušných vítězství. V roce 1943 se Borchers oženil se známou lyžařkou a olympijskou vítězkou Christl Cranz. 1.února 1945 byl jmenován Gruppenkommandeurem III./JG 52 a válku ukončil v Německém Brodě. ve více než 800 misích dosáhl 132 vítězství. Po válce si se svojí ženou založili lyžařskou školu, kterou vedl až do roku 1987. Adolf Borchers zemřel 9.února.1996 ve Steibis-Oberstaufen v Allgäu. 


Walter Wolfrum se narodil 23. května 1923 ve Schmölz (Kronach/Horní Franky). V Luftwaffe sloužil od února 1943 až do konce války. 6.ledna.1944 dosáhl svého 100. vítězství. 5. listopadu 1944 se stal velitelem letky 1./JG 52 a po svém 126 vzdušném vítězství získal Rytířský kříž. Pak byl však sestřelen a těžce zraněn; ke své jednotce se vrátil až v únoru 1945. Válku ukončil také v Německém Brodě. Celkem absolvoval 424 bojových misí a dosáhl 137 vzdušných vítězství, z toho na východní frontě 119. Potopil i jeden dělový člun. Čtyřikrát byl raněn a 12x nouzově přistál. Po válce se stal úspěšným leteckým akrobatem. Vyhrál německý šampionát v roce 1962 a druhé místo v roce 1961, 1963, 1964 a 1966. Zemřel 26. srpna 2010 ve Schwabachu.


Hermann Anton Graf se narodil 24. října 1912 v Engen v Badensku nedaleko švýcarských hranic. Inflace ve Výmarské republice v roce 1923 smetla všechny rodinné úspory a Hermann musel od velmi útlého věku tvrdě pracovat, aby se uživil. V roce 1936 nastoupil do pilotní školy  a po vypuknutí války byl zařazen do I./JG 51, která byla dislokována na francouzské hranici. Dne 20. ledna 1940 byl Graf převelen jako instruktor do Ergänzungs-Jagdgruppe Merseburgu. 1. května byl povýšen do hodnosti Leutnant a 6. říjma 1940 byl převelen do 9./JG 52 se sídlem v Berlíně-Schönwalde. Dne 14. října Graf přesídlil spolu s jednotkou do Rumunska, kde řídil výcvik rumunských pilotů. Během tohoto období 9./JG 52 byla přejmenována na 3./JG 28, ale na konci prosince byla znovu obnovena jako 9./JG 52. 

Na konci května 1941 byla III./JG 52 převelena do Řecka na podporu invaze na Krétu. Na začátku června letka přesídlila zpět do Rumunska a 1. srpna 1941 byla 9./JG 52 dislokována ukrajinském letišti v Biyala Cerkov. 4. srpna Graf zaznamenal své první vítězství, když sestřelil I-16 během doprovodné mise Ju 87 Stuka střemhlavých bombardérů útočících proti Kyjevu. V říjnu Graf dosáhl 12 vítězství. 24. ledna 1942 byl Graf byl po dosažení 45 vítězství vyznamenán Rytířským křížem. 23. března 1942 po svém 50. vítězství byl Graf jmenován Staffelkapitänem 9./JG 52 (Karaya). Tehdy začaly Grafovy neuvěřitelné úspěchy. Za tři týdny, počínaje poslední týden v dubnu, sestřelil 48 ruských letadel. Dne 17. května 1942 byl Graf vyznamenán po dosažení 104 vítězství Rytířským křížem s dubovou ratolestí. Byl sedmým stíhacím pilotem Luftwaffe který dosáhl 100 vítězství. Meče dostal o dva dny později za 106 vítězství. 26. září sestřelil tři nepřátelské letadla a stal se tak prvním stíhacím pilotem s 200 vítězstvími. 

16. září 1942 Oberleutnant Graf získal jako pátý příjemce brilianty. 15. září 1942 dostal zásah z děla do kokpitu, 16. září dostalo jeho letadlo 30 zásahů, 19. září dostalo jeho letadlo zásahy ze země do křídel a později ten den mu ustřelili půlku směrovky. Graf byl velmi oslavován v médiích nacisty. Jeho „status hvězdy“ byl posílen vystupováním v "Die Roten Jäger", což byl ve skutečnosti německý národní fotbalový tým. Tento fotbalový klub Graf sám založil a chytal také v bráně. Měl totiž dvě stejně velké vášně—létání a fotbal. V jeho fotbalovém klubu byla řada špičkových německých fotbalistů a Graf se je dokonce snažil ochránit před frontovým nasazením. 11. listopadu 1943 byl Oberst Graf jmenován Geschwaderkommodorem JG 11. 29.března 1944 Graf sestřelil jeden P-51 Mustang ale v nastalém zmatku se srazil s jiným strojem. Podařilo se mu vyskočit, ale byl zraněn a musel strávit nějaký čas v nemocnici. V průběhu své rekonvalescence se Graf 24. června 1944 oženil s německou herečkou Jolou Jobst, ale manželství bylo po jeho návratu ze zajetí rozvedeno. 1. října 1944 byl Graf jmenován Geschwaderkommodorem JG 52 na východní frontě. Vedl jednotku v neustálém ústupu přes Východního Prusko a Slezsko až do Německého Brodu v Čechách. Hermann Graf dosáhl v 830 bojových misích 212 vzdušných vítězství, z toho 202 na východní frontě. Protože byl známou osobností, využívanou německou propagandou, měli po jeho zajetí Rusové zájem o jeho spolupráci. Graf s nimi začal ochotně spolupracovat. Dokonce prohlásil: „Musíme začít nově myslet, já jsem na ruské straně a proto bych chtěl žít s Rusy .... Jsem teď šťastný, že jsem ruský vězeň. Vím, že všechno, co jsem udělal, je špatné a mám teď jen jedno přání. A to je létat s ruským letectvem.“ Grafova ochota spolupracovat s Rusy mu vynesla relativně brzké propuštění—29. prosince 1949. Jeho činnost však byla veterány Luftwaffe pociťována jako zrada. Jeho bývalí kolegové ho kritizovali zvláště po roce 1950, kdy vyšla kniha německého leteckého esa a ruského zajatce Hanse „Assi“ Hahna s názvem „Řeknu pravdu“. To vedlo k tomu, že byl vyloučen téměř ze všech asociací veteránů Luftwaffe. Po svém propuštění Graf nemohl dlouho sehnat práci. Nakonec mu však pomohly jeho známosti ve fotbalové komunitě. Sepp Herberger představil Grafa Rolandu Endlerovi, výrobci elektroniky (Elektro-Schweiss-Industrie GmbH) z Neuss, který byl také v letech 1958 až 1962 prezidentem fotbalového klubu FC Bayern Mnichov. Endler zaměstnal Grafa jako prodavače v jeho společnosti a Graf u něho nakonec postoupil na vedoucího pobočky v Bádensku-Württembersku. 

Hermann Graf se dvakrát rozvedl. V květnu 1959 se potřetí oženil s Helgou, rozenou Schröck a měli spolu syna Hermann-Ulricha (1959) a dceru Birgit (1961). V roce 1965 byla u Grafa diagnostikována Parkinsonova choroba, která měla pomalu zhoršující se vliv na jeho zdraví. Parkinsonova choroba ovlivnila mnoho z těch, kteří během války létali bojové mise ve velkých výškách. 4. listopadu 1988 Graf zemřel ve svém rodném městě Engenu.


V zajetí

„Graf, Grasser a já jsme se vzdali americké 90. pěší divizi a byli jsme umístěni v táboře obehnaném ostnatým drátem. Podmínky zde byly hrozné. Mnoho lidí se pokoušelo uniknout a některým pomáhali i strážní. Šli jsme osm dní bez jídla pak nám bylo řečeno, že budeme přesunuti. Všechny, dokonce ženy a děti, nás zavezli na otevřené pole. Náklaďáky zastavily a tam na nás čekali Rusové. Oddělili ženy a děvčata od mužů a pak se děly strašné věci. My jsme to viděli, Američané to viděli a nemohli jsme dělat nic, abychom to zastavili. Muži, kteří bojovali jako lvi, křičeli jako malé děti při pohledu na mnohonásobné znásilňování. Několik děvčat dostihlo náklaďák a Američané je na něj vytáhli, ale Rusové, jichž byla většina opilá, na ně namířili zbraně a vystřelili několik ran. Pak se řidič náklaďáku rozhodl rychle odjet. Některé ženy byly po znásilněních zastřeleny. Jiné nebyly tak šťastné. Pamatuji se na dvanáctiletou dívku, jejíž matka byla znásilněna a zastřelena, kterou znásilnilo několik vojáků. Dívka brzy poté zemřela. Pak přišlo víc Rusů, začalo to znovu a trvalo to celou noc. Během noci spáchaly celé rodiny sebevraždu. Muži zabíjeli své ženy a dcery a pak sami sebe. Nemohu těm věcem dodnes uvěřit. Vím, že tomu mnozí nebudou věřit, ale je to pravda. Časně ráno přišel ruský generál a nařídil to všechno zastavit. Myslel to vážně, protože někteří z Rusů, kteří se zúčastnili znásilňování, byli na místě vlastními lidmi oběšeni.

Já jsem byl poněkud slavný nebo neslavný, to závisí na vašem úhlu pohledu a Rusové se snažili udělat ze mne exemplární případ. Nikdy jsem nebyl zle bit nebo mučen, ale několik let jsem byl hladový a ohrožený. Nejhorší byly výslechy. Naše příběhy jsou všechny stejné a nebudu tedy zacházet do podrobností. První věc, kterou Rusové dělali byly fyzické zkoušky, aby zjistili, jak se hodíme k těžké práci. Pak nás vsadili do vlaku, který byl odkloněn z Vídně do Karpat v Rumunsku. Byli jsme umístěni v dalším zadrátovaném vězení s rumunskými komunistickými strážemi. Čekali jsme zde týden a pak jsme nastoupili do dalšího vlaku. Byly to malé vagóny, kde jsme si všichni nemohli sednout a tak jsme se museli střídat. Nakonec jsme zastavili blízko Kirova a vystoupili v močálu. To byl na chvíli náš domov. Z 1500 vězňů, kteří sem byli zavlečeni, přežilo první zimu asi 200. Vím to od těch, kteří přežili. Nebyli krmeni, jen pracovali k smrti. Já jsem byl poslán do Gryazovets, kde byl už Assi Hahn. Byl zajat od roku 1943.

Byl jsem v několika táborech: Shakhty, Novocherkassk, kde mě drželi v samovazbě a Diaterka. Držel jsem hladovku na protest proti otrocké práci a skutečnosti, že Rusové prostě ze zášti upracovávali vězně k smrti. Byl jsem ironicky umístěn v táboře v Kutejnikovo, kde měla základnu roce 1943 moje eskadra. V Shakhty jsem já i jiní odmítl pracovat a dovolávali se ženevské konvence. Proto mě dali zpátky do samovazby. Byl to důlní pracovní tábor a mnoho lidí toho mělo po krk a myslím si, že já jsem byl počátkem problému. Za několik dní zajatci skočili na stráže, zahnali velitele tábora a osvobodili mne. Bylo to docela vzrušující. Pak mne poslali do Diaterky, kde bylo 4000 lidí. Diaterka byl krásný příklad tábora. Byl tam vysoký plot, pak mrtvé pásmo s cestou pro stráže a psy, pak další plot se strážními věžemi s více strážemi a kulomety. Byly tam dlouhé řady baráků, nechráněné před chladem a zimou; mohu vám říci, že byly docela studené. Každý barák měl podle velikosti 200 a 400 vězňů a tři nebo čtyři řady dřevěných kavalců. Tábor byl rozdělen do maximálně a minimálně zabezpečených sekcí. Já jsem byl v nejvíce zabezpečené části. V ultra maximálně zabezpečené sekci byli elitní členové Třetí říše a zvláštní ruští političtí vězni, kteří byli uvnitř naší sekce ještě v zadrátované ohradě. Byl zde Hitlerův SS pobočník Otto Gunsche a mezi dalšími 
i hrabě von Schulenburg. Já jsem tam zůstal až do roku 1954, kdy jsem byl poslán zpět do Novocherkasska. To byl můj poslední tábor.

Za dobu svého věznění jsem dostával různé nabídky. Nabídli mi možnost vrátit se domů, když pro ně budu pracovat jako agent, což pro mě ovšem bylo nepřijatelné. Byl jsem zařazen na práci do kuchyně jako podnět, abych přešel ke komunistům. Myslím, že kdyby se jim podařilo dostat na svoji stranu vysoké důstojníky, jejich práce by byla snadnější. Dostali Grafa, byla to škoda, ale on neměl přijmout komunismus. Díval se na to jako pragmatik, západní cesta nebo sovětská cesta a už tam byl. Pustili ho v roce 1950, ale já bych nebyl šťastný. Ti z nás, kteří vzdorovali, byli potrestáni mnohem déle. Chtěli ze mě udělat informátora a dokonce mi dali seznam důstojníků, o kterých chtěli informace. Slíbili mi brzké propuštění, když to udělám. Odmítnul jsem. Několikrát mě dali do samovazby, po dlouhou dobu. Dohodli jsme se s Grafem, že nikdy nedáme svoje diamanty Rusům. Moje originály byly u Ushi a kopii mi vzal Američan. Měl jsem však ještě další kopii, kterou jsem vyhodil i když byla bezcenná, než bych ji dal Rusům. Graf svoje odevzdal. Byly na stole důstojníka NKVD, když mě přivolali. On chtěl moje také, ale nedostal je. Chtěli po mně detailní informaci o Me 262, kterých měli několik ukořistěných strojů a chtěli je ohodnotit. Já jsem jim nepomohl.“

Aby se Rusové Hartmannovi za jeho neústupnost pomstili, odsoudili ho ve vykonstruovaném procesu k 25 letům nucených prací. Byl falešně obviněn z válečných zločinů, konkrétně z úmyslného postřílení 780 ruských civilistů ve vesnici Brjansk, útoku na pekárnu 23.5.1943 a zničení 345 „drahých“ sovětských letadel. Hartmann obvinění odmítl a vedl svou vlastní obhajobu, o které však soudce řekl, že to je jen ztráta času. Až v lednu 1997 vláda Ruské federace očistila Hartmanna přiznáním, že jeho odsouzení za válečné zločiny bylo protiprávní.

„Při zdravém rozumu mě udržely myšlenky na Ushi a pomyšlení na moji rodinu, která na mě čeká. Rusové hrozili, že zabijí mou manželku i mého syna nebo je násilím zavlečou do Ruska; mluvili o tom hrozné věci. To všechno mě mělo zlomit. Mohli jsme poslat domů jen pohlednici s pouhými 25 slovy, někdy i mnohem méně a to ještě ne moc často. Za deset a půl roku jsem od Ushi dostal 50 dopisů, ale ona jich poslala přes 400. Stejně to byla obrovská mravní podpora. Dostávali jsme sice balíčky Červeného kříže, ale ty byly často vyloupené nebo zpožděné tak, že v nich byly potraviny zkažené. Když jsme však ty balíčky dostali, byly velmi užitečné zvláště pro obchod s místními civilisty. Udělali jsme si mnoho přátel mezi místními rolníky. Oni neměli vůči nám zlou vůli a my k nim také ne.

Musím říci, že nás při životě udržela naše disciplína; nikdy jsme neztratili naše vojenské chování, náš přísný systém a vzájemnou úctu k naší vlastní autoritě. Měli jsme strukturu hodností a duchapřítomnost tvořit naše vlastní výbory, které nás vedly. Třebaže jsme nenosili žádné hodnosti, každý člověk rozuměl svému postavení a pracoval uvnitř systému. To byla naše síla, stejně jako u některých z nás víra v Boha. Moje víra a moje Ushi, to mi umožnilo přežít až do konce. Pro mnoho lidí bylo těžké, když se dozvěděli, že se s nimi jejich manželky rozvedly nebo jejich příbuzní zemřeli. Můj syn Petr zemřel za mého věznění, ale já jsem se to dozvěděl mnohem později, možná víc než za rok. Stejné to bylo s otcem. Dozvěděl jsem se více teprve v roce 1955, když jsem byl s několika dalšími repatriován. Asssi Hahn byl propuštěn dříve než my ostatní, stejně jako Walter Wolfrum, který byl zraněn již před naším zajetím. Wolfrum propašoval Ushi můj dopis, který jí dal na vědomí, že jsem ještě naživu.

Po návratu z Ruska vážil Hartmann 46 kg.

Moje matka napsala Stalinovi a Molotovovi, bez odezvy. Pak napsala Adenauerovi a on jí osobně odpověděl, že se na problému pracuje. Rusové chtěli se západem a zejména se západním Německem uzavřít obchodní dohodu, jejíž součástí bylo i propuštění všech válečných zajatců. Věděl jsem, že se něco děje, když jsme mohli jít do kina a dostali nové šaty. Byly to svého druhu obleky a ne již vězeňské mundůry. Odvezli nás autobusem do Rostova, kde jsme v říjnu 1955 nastoupili do vlaku, který mířil domů. Jakmile vlak zastavil v Herleshausenu, mohl jsem ihned poslat telegram své Ushi. O smrti syna i otce jsem dozvěděl ještě ve vězení. Ale moje matka a krásná Ushi na mne čekaly. Ony se nikdy nevzdaly naděje a myslím, že moje víra v jejich sílu mě přenesla přes nejstrašnější mučení a hladovění. Další smutná věc byla, když vlak zastavil a my vystoupili. Stovky mužů a žen drželi fotografie svých blízkých a každého se ptali, jestli neviděli jejich lásku. Mnoho tisíc lidí zemřelo a komunikace nebyla téměř žádná, takže se rodiny málokdy dozvěděly, co se stalo. Byli to duchové, kteří prostě zmizeli. Přišlo mi to velmi smutné.

Těšil jsem se na koupel a dobré jídlo, ale největším snem byla moje Ushi. Také jsem četl všechno, co jsem mohl najít; noviny, knihy a časopisy. Potřeboval jsem informace. Byl jsem tak dlouho v intelektuálním vakuu a chtěl jsem získat vědomosti. S Ushi jsme měli konečně svatbu v kostele, dlouho po lhůtě splatnosti. Byla plánována velká párty, ale odmítl jsem to. Nepřipadalo mi to vhodné, dokud se ještě nevrátili ti, kteří zůstali naživu. Také jsem nemohl uvěřit změnám, které se za mé nepřítomnosti staly. Přestavěné areály, počty nových vozů a letadel na klidné obloze. Šaty byly nové, všechno bylo nové. Jedním z prvních lidí, se kterými jsem se setkal byl Assi Hahn, kterého pustili již před pěti lety.

Naučil jsem se však jednu věc: Nikdy nedopusťte, abyste nenáviděli lidi kvůli bezvýznamným věcem. Nenávist a slepý fanatismus zničily můj národ a zemřely miliony lidí. Já doufám, že většina lidí nechová k Němcům nenávist kvůli nacistům, stejně jako k Američanům kvůli otrokům. Nenávist jen rozleptává váš život. Mějte otevřenou mysl a v lidech hledejte jen to dobré. Budete překvapeni, co najdete.“

 

Nový život

V roce 1955, kdy se Erich Hartmann vrátil z ruského zajetí, získala Spolková republika Německo postavení suverénního státu a stala se členem Severoatlantické aliance (NATO) a Západoevropské unie. NATO vzniklo roku 1949 po ruské blokádě západních sektorů Berlína, která zvýraznila potřebu společných obranných opatření západoevropských zemí. Německo se stalo centrální a nejdůležitější součástí tohoto obranného systému a ihned se také přikročilo k plánovité a rychlé výstavbě armády.

Když se Erich Hartmann vrátil domů, bylo mu 33 let a to je již pozdě začínat novou kariéru. Ztratil spojení s velkou částí světa, ale jedno znal stále, létání a armádu. Hartmann sám přemýšlel o potřebách své země, ale i jeho staří kamarádi na něj začali tlačit, aby se vrátil do armády. Volal mu Krupi a také chtěl, aby se vrátil. On a Gerd Barkhorn létali do Anglie. Dieter Hrabak, který se vrátil v roce 1956, za ním dokonce přišel domů. Erich Hartmann měl přítele, který mu dovolil létat se svým lehkým letadlem Piper a tak mu umožnil získat certifikát soukromého pilota. Když Erich otevřel malou kabinu, pocítil jakoby letěl včera, přestože to bylo již 11 let co seděl naposledy v kokpitu letadla. Piper se velikostí podobal Storchu, kterým často létal za války. Po vzletu si Erich uvědomil, že se jeho schopnost létání neztratila. Zvuk motoru mu připadal jako hlas přítele, který vstal z mrtvých.

Téměř ihned po Hartmannově rozhodnutí znovu nastoupit vojenskou službu v německém letectvu vypukla diskuze o jeho novém postavení. Tento malý spor měl velké důsledky. Byl typický pro zmatek, který doprovázel novou Erichovu kariéru a jeho povýšení. Povaha těchto potíží přímo pocházela ze zdroje a základní filozofie nových německých ozbrojených sil.

Odkaz nacistické doby ovlivnil ve Spolkové republice Německo i organizaci nových ozbrojených sil. Narozdíl od toho, jak celá léta hltal nacistické válečníky, byl teď německý národ k Bundeswehru zcela lhostejný. Organizátoři nových ozbrojených sil museli pilně pracovat, aby zajistili vládu úřední moci nad armádou tak, jak tomu bylo v Anglii a Americe. Psychologie Němců však byla úplně jiná než v těchto zemích a jejich nové ozbrojené síly usilovaly nyní hrát roli i v politice a ne být jako v minulosti apolitické. Starý systém vojenské kasty přísahal věrnost hlavě státu, nyní však přibyly úplně nové rysy. Důstojníci, kteří se dříve vyhýbali volebním kampaním tradicemi a pravidly, se nyní začali připojovat k politickým stranám.

Reorganizace ozbrojených sil a zavedení civilní kontroly nad nimi velmi ovlivnila důstojnické sbory v celé armádě, ale zejména německé vojenské letectvo bylo nyní silně rozčarováno skutečností, že politici mají příliš mnoho vlivu na tuto větev ozbrojených sil. Z minulosti na to nebyli zvyklí, protože Reichsmarschall Hermann Göring považoval letectvo za svoje hájenství a vlivem svého výjimečného postavení v říši tvořil jakýsi nárazník mezi jím a nacistickými vlivy. O tom jsme se ostatně mohli již v našem vyprávění přesvědčit. V době, kdy se Erich Hartmann vracel znovu do armády byly vztahy v ní již silně narušeny politickým nepotismem a nestávalo se zřídka, že se důstojník, který měl silné vazby v politických kruzích, mohl dopouštět téměř beztrestně jakýchkoliv chyb. Zásluhy v armádě se stávaly mnohem méně důležité než politické styky a to silně poškozovalo důstojnický sbor.  Tyto chyby byly důstojníkům v aktivní službě velmi dobře známé, ale velice těžko se proti nim mohli bránit.

Již od samého začátku své druhé vojenské služby se Erich Hartmann držel stranou od politických aktivit. Očekávalo se však od něho, že se po návratu do vojenské služby připojí ke straně křesťanských demokratů a zdá se, že to byla tichá podmínka jeho jmenování na post velitele první stíhací eskadry, ačkoliv to není nikde zmíněno. Erich podle svého zvyku poctivě vysvětlil, že do žádné politické strany nevstoupí, protože i když se v minulosti do politiky nikdy nezapletl, přesto jej politika stála 10 let života. V jistém smyslu bylo toto sdělení pro Ericha nebezpečné.

Po vstupu do armády měla být Erichu Hartmannovi nabídnuta hodnost kapitána. To, že již na konci války měl hodnost majora a za svého desetiletého věznění v ruských koncentračních táborech se choval jako vzor důstojníka, bylo pro úředníky zřejmě podružnou záležitostí. Když se o tom ostatní důstojníci, jako například Günther Rall, dozvěděli, byli šokováni. Okamžitě se proti tomuto návrhu postavili a argumentovali tím, že není možné nejlepšímu stíhači na světě a držiteli jednoho z nejvyšších německých vojenských vyznamenání snížit hodnost. Erichovi přátelé nakonec tuto šarvátku vyhráli aniž se o tom on sám v té době dozvěděl. Nakonec se zjistilo, že hlavní osobou na úseku personalistiky nového německého letectva byl jistý ex-major Luftwaffe, který Ericha Hartmanna až příliš dobře znal. V lednu 1943 byl Erich se svým Schwarmem pověřen ochranou zpravodajského důstojníka východní fronty, který měl letět do Batumi a ověřit tam přítomnost černomořské flotily. Brzy potom, co překročili frontovou linii, po nich začala střílet ruská protiletadlová děla. Zpravodajský důstojník ihned otočil letadlo a vrátil se zpět na základnu. Stíhači v čele s Erichem však úkol za něj dokončili, doletěli do Batumi a našli ruské lodě v přístavu. Tím to však neskončilo. Brzy poté se objevil vojenský vyšetřovatel a zjišťoval důvody, proč zpravodajský důstojník svůj úkol nesplnil. Onen důstojník byl nakonec suspendován a poslán s hanbou do Německa. V 50. letech se však ten důstojník znovu odněkud vynořil a dostal na starost tituly a jmenování nových důstojníků letectva. Erichovi byla hodnost majora nakonec zachována, ale byl to první pokus otrávit mu život. Podlézavost a pomluvy jsou od přírody vlastností zbabělců a lidí neschopných. Lidé infikovaní těmito vlastnostmi zřídka vstoupí do otevřeného boje s těmi, jichž se bojí a jež nenávidí. Ať tak či onak, hranice, které si Erich nastavil, jej nečinily slabším. Nicméně často se ve svém životě stával obětí svých prudších reakcí na machinace malých pitomců.

Veteráni JG 52 se v létě 1957 sešli ve Fürstenfeldbrucku. Zleva major Barkhorn, major Erich Hartmann, plukovník Steinhoff a major Rall.


Erich Hartmann a generál Kammhuber.


Před návratem do své kanceláře v Düsseldorfu našel Erich svého bývalého hlavního inženýra pozemního personálu Heinze "Bimmela" Mertense. Bimmelovi málem vypadlo sluchátko z ruky, když uslyšel důvěrně známý Erichův hlas, který jakoby vycházel z minulosti. Nemluvili spolu téměř 11 let, ačkoliv byli předtím nerozluční jako dvojčata. Naposledy se setkali nad vyhořelými zbytky letadel JG 52 v květnu 1945 v Německém Brodě. Erich náhle hrozně zatoužil, aby s ním Bimmel znovu sloužil, ale uvědomil si, že by mu zničil život, jestliže se má v civilu dobře. Erich však našel docela úspěšného měšťana. Bimmel měl dobrou práci v městských vodárnách a dvě děti; proto by byl jeho návrat do vojenské služby hloupost, nehledě k tomu, že by se musel učit znovu zcela jinou techniku.  O týden později si Bimmel i celé Německo četli titulky: 
HARTMANN SE VRACÍ K LUFTWAFFE!!!

Dva dny předtím Erich zdárně prošel přijímací komisí a lékaři konstatovali, že se již plně zotavil z utrpení, které zažil v ruských koncentračních táborech. Pak jej čekalo 8 týdnů jazykových kurzů, kde se pod vedením Američanů učil základní znalosti angličtiny. Následně byl převelen do Landsbergu, aby prodělal trénink s americkými instruktory. Když přijel do Landsbergu Američané mohli stěží uvěřit svým vlastním očím. Před nimi stál stíhač legenda s 1425 bojovými misemi a 10 lety v ruském lágru, na jehož hlavu vypsal Stalin svého času odměnu 50 000 dolarů.

Pod vedením přátelského kapitána Jamese Williama Manguma Erich rychle zvládl cvičné letouny North American T-6 a Lockheed T-33. North American T-6 byl sice daleko větší ve srovnání s Piperem, ale zase to nebylo nic v porovnání s Bf 109G, s kterým nalétal Erich stovky hodin. Ani proudový Lockheed T-33 pro něj nebyl velkou novinkou, protože několikrát letěl s Me 262 Schwalbe. Při létání pociťoval radost a uvolnění a zdálo se mu, jakoby se znovu narodil. Ale nebyla to jediná radost v jeho životě. V létě 1956 Ushi otěhotněla. I když byl plně soustředěný na vojenské záležitosti, svět se pro něj stal opět plný radostných očekávání. Smrt jeho malého syna, kterého nikdy neviděl, byla pro Ericha těžkou ranou a narození nového potomka—to byl nový život. 23. února 1957 Ushi porodila v Tübingenu, blízko Weilu, krásnou světlovlasou dceru Uršulu Izabel. Radost rodičů neznala hranic a pomohla jim zapomenout na prožité strasti.

Dvoumístný cvičný letoun North American T-6



Dvoumístný cvičný letoun Lockheed T-33 

V témže roce byl Erich převelen na cvičnou základnu USAAF Luke, nedaleko Glendale v Arizoně. Rozloučení s ženou a dcerou bylo obtížné, ale jeho noví přátelé na základně Luke mu pomohli, aby se tam cítil jako doma. V Luke prodělal cvičné střelby na letounech F-84G Thunderjets a F-100 Super Sabre. Počasí bylo perfektní a létalo se tedy téměř každý den. Ještě více se sblížil s Američany, když na základnu Luke přiletěl z Anglie plukovník Raymond Constable, který se zde měl zúčastnit setkání bývalých pilotů 20. taktického křídla stíhačů (20th Tactical Fighter Wing) Erich byl tehdy zvolen čestným členem pobočky této organizace ve Wethersfieldu v anglickém Essexu. Američtí piloti v Luke se k němu začali chovat jako bratři. Tento vír událostí a setkání mu dokonce ani nedovolil se zamyslet nad ironií situace, ve které se ocitl. On, který ve vzdálené Evropě sestřelil Američanům 7 letadel, teď stojí bok po boku se svými bývalými nepřáteli a je jimi oslavován.

Republic F-84G Thunderjet byl jednomístný americký proudový stíhací bombardér. Vznikl v roce 1944 z požadavku USAAF na denní stíhačku a poprvé vzlétl v roce 1946. Letadlo nebylo až do roku 1949, kdy se objevila verze F-84D, plně bojeschopné a vývoj ukončila až konečná verze F-84G v roce 1951. Piloti vysoce oceňovali tradiční robustnost konstrukce, která byla pro výrobky firmy Republic typická. Thunderjet poskytoval stabilní základnu pro střelbu a jeho setrvačníkový zaměřovač umožňoval přesné ničení vzdušných i pozemních cílů. Piloti své Thunderjety nejčastěji přezdívali "The Lead Sled" – Olověné saně. Byl přezdíván i "The Iron Crowbar" – Železná tyč, "A hole sucking air" – Díra cucající vzduch, "The Hog" ("The Groundhog") - Svišť, "The World's Fastest Tricycle" – Nejrychlejší tříkolka na světě, nebo "Ground Loving Whore" – Zem milující děvka, jako připomínka extrémně dlouhého vzletu (3 000m). Maximální rychlost byla 1 000 km/h, dostup 12 350 m a dolet 1 600 km, s přídacnými nádržemi 3 200 km. Výzbroj tvořilo 6 kulometů Browning M3 ráže 12,7 mm a až 2 020 kg pum a neřízených střel, nesena mohla být i atomová puma Mark 7.

North American F-100 Super Sabre byl jednomístný americký nadzvukový stíhací letoun. Vyvíjen byl od roku 1949 jako nástupce letounů F-86 Sabre se schopností letět nadzvukovou rychlostí ve vodorovném letu. Prototyp vzlétl roku 1953 a 29. října vytvořil rekord 1215 km/h. Jednalo se o středoplošník, který měl křídla s úhlem šípu 45°. První stroje F-100A byly náchylné k přepadání do vývrtky, tím pádem musela být zvětšena ocasní plocha i plocha křídla a tak vznikla verze F-100C, která měla 8 závěsníku na munici a také mohla tankovat za letu. Verze F-100D byla určená jako stíhací bombardér, ale mohla sloužit i pro elektronický boj. Ve Vietnamu se letouny používaly jako stíhací bombardéry a průzkumné letouny (dvoumístná verze). V této válce ztratili Američané přes 180 letounů F-100. Poslední stroj v americké službě dosloužil na počátku 80. let. Maximální rychlost byla1390 km/h, dostup 15 000 m a dolet 3210 km. Výzbroj tvořily 4 20mm kanóny M39, až 3190 kg munice zahrnující konvenční nebo jadernou munici Mk 7, Mk 28, Mk 43, Mk 57 nebo Mk 61 a 4 střely AIM-9 Sidewinder nebo GAM-83 Bullpup.

Když Erich mluvil s mladými piloty o svých bojových taktikách, často se jej ptali z jaké vzdálenosti se má začít na nepřítele střílet. "250 yardů?" Erich jim vysvětloval, že to je příliš daleko. Někteří se skepticky ušklíbali. Když pak promítali film zachycený z fotokulometů během boje, ukázalo se, že má Erich pravdu. Když sledované letadlo vyplnilo plátno a stíhač zahájil palbu, nastala vždy okamžitě exploze. Jestliže však útočník střílel z velké vzdálenosti, kamera ukázala, že střely letí v oblouku a došlo jen k náhodným zásahům a letadlo šlo dolů jen velmi zřídka. Jedinými výjimkami byla hořlavá japonská letadla, která šla dolů obvykle po jediném zásahu. Film názorně ukázal, že střelba z velké vzdálenosti není nikdy tak efektivní, jako střelba zblízka.

Mladí američtí piloti obdivovali Erichovu skromnost a otevřenost. Přitahoval je jako magnet. Ochotně přebírali jeho ohromné zkušenosti, získané ve více než 800 soubojích. Na druhé straně zapůsobil na Ericha velkým dojmem jejich duch odvahy a přátelství, který mu připomínal starou Luftwaffe. V novém německém letectvu nebyl takový zdroj vnitřní síly a jeho nepřítomnost pociťoval Erich zvláště silně. Osvobozený od zpolitizované atmosféry Wehrmacht vzor 1957 zjistil, že USAAF je prostě nádherná a inspiruje své lidi dělat nemožné.

Za svého pobytu v Luke získal Erich nové přátele. Major Frank Buzz s manželkou  ho pozvali na návštěvu v jejich domě ve Phoenixu. Erich mohl stěží uvěřit, že si řadový důstojník může dovolit žít jako Buzz. Měli krásný dům se vším pohodlím, sportovní automobily a vůbec to byli šťastní lidé. Život v Arizoně se mu zdál jako pohádka, zvláště po dekádě prožité po ruských lágrech. Velmi si přál ukázat to všechno Uršule. Major Buzz pozval ochotně německý pár, aby po dobu Erichova přeškolení žili v jejich domě. Uršula zanechala své dítě v péči babičky Petch ve Stuttgartu a přiletěla do Arizony. Byla to pro ni nezapomenutelná podívaná. Luxusní zboží ve zdejších obchodech, nekonečné rozlohy polí i pouští, noční táboření v Grand kaňonu, zkrátka úplně jiný svět. Když se vrátili do Německa, idyla skončila. Uršula si tehdy povzdechla: "To byla nejkrásnější doba v našem životě. Nikdo nás nepeskoval, že jsme Němci. Každý byl přátelský a ochoten nám pomáhat. Cítili jsme se tam jako doma. Manželé Buzzovi jsou nejlepší lidé, se kterými jsem se kdy setkala."

Ale Erich neviděl v Americe jen zajímavé a příjemné věci. Hodně se toho také z profesionálního hlediska naučil. Speciálně se zajímal o tehdy nejmodernější letadlo Lockheed F-104 Starfighter, protože věděl o jeho chystaném převzetí do NATO a jako profesionála a budoucího velitele letky ho věc zajímala. Navštívil proto výcvikovou základnu F-104 Nellis AFB v Las Vegas v Nevadě. Američtí piloti toto letadlo obdivovali a chválili jeho rychlost (překonal 2 machy), stoupavost a bojový potenciál. Když ale Erich mluvil se stejnými mladými piloty v baru, otevřel se mu poněkud jiný obraz. Američané mu vyprávěli o potížích s F-104. Hlavní byly problémy s motory, tryskami a příďovým podvozkem, ale docházelo i k selhání letounu. Erich vyzpovídal i technický personál a ptal se na praktické problémy s letadlem, opravy a předletovou přípravu. Katalog problémů s náhradními díly, přístrojovým selháním, servisní potíže, to nebyly úspěchy, na které by mohli být pyšní. Mladý kapitán mu půjčil otřesný seznam nehod, které se staly s F-104 do té doby. Erich jej pečlivě prostudoval a došel k pevnému závěru, že k použití takového letadla potřebuje německé letectvo mnohem více zkušeností a technického know-how, než má v té době. Toto zhodnocení, ačkoliv absolutně správné a věcné, mu později přineslo hodně problémů a nepřátel. Když se Erich vrátil do Německa, dostal nabídku k převzetí velení nad letkou stíhacích bombardérů. Odmítl ji, protože se nepovažoval za vhodného pro tento typ letadla, ale řekl, že počká na funkci velitele stíhací eskadry, až bude vytvořena. Na jaře roku 1958 nastoupil jako zástupce velitele stíhací školy v Oldenburgu.

6. června 1959 byla v Ahlhornu vytvořena první stíhací eskadra  Jagdgeschwader 71 (pozdější Taktische Luftwaffengruppe "Richthofen") a jejím prvním velitelem se stal major Erich Hartmann. Zdá se, že se o jeho jmenování tehdy zasadil inspektor Luftwaffe generál Josef Kammhuber, který nad Erichem držel ochrannou ruku až do svého odchodu z funkce v roce 1962, ale on byl ještě vzácné plemeno ze starých časů. ( Kammhuber vytvořil první úspěšný obranný systém proti nočním náletům na německou říši tzv. „Kammhuberovu linii“.) JG 71 byla vybavena tryskovými stíhacími letouny Canadair Sabre, které byly postaveny Canadair v licenci North American Aviation F-86 Sabre. Erich sršel energií a mladí piloti z něj byli nadšení a věřili mu. Učil ve třídě, předával pilotům své zkušenosti, létal s F-86 a stal se nejprominentnější postavou v klubu větroňů v Ahlhornu. V důstojnické škole v Hamburku našel Sigiho, hraběte von Schulenburg, se kterým byl vězněn v lágru Diaterka a zařídil jeho převedení k JG 71 na organizování dozorčí služby. Nasedl do malého Dornieru a letěl se poradit z důstojníky z NATO a přitom z nich „vyrazil“ nějaké vybavení pro svou eskadru. Každý pracoval jako ďábel, protože Erich cítil, že se blíží něco zvlášť významného. Tvořil novou eskadru a neúnavně opakoval, že to chce léta zkušeností, více let zkušeností. Věděl, že brzy přijdou F-104 a pak nastanou potíže. Proto bylo pro něho nejdůležitější, aby zprostředkoval svým pilotům maximální zkušenosti v létání. Různé malé detaily odkládal na později. Věděl, že životy jeho mladých pilotů budou záviset na tom, jak se jim podaří zvládnout F-104 Starfighter. Pro pilotování tohoto letounu potřeboval vybrané lidi a na ně také upíral všechnu svoji pozornost. Nekonečný trénink doplňoval důvěrou a vysokou morálkou mezi piloty. Stejně jako kdysi si namaloval na svoje letadlo černý tulipán a nápis "Karaya 1 poděste Rusa. (Ten nápis mu později hlupáci zatrhli.) Během běžné profylaxe pak malovali tulipány i na další letadla, protože piloti mají rádi připomínku minulosti; upevňuje to soudržnost jednotky. Když je navštívil generál, který nebyl pilotem, ale sloužil u protiletadlových jednotek, byl šokovaný.

"Tato letadla jsou malovaná?" zeptal se generál.

"Ano, pane generále."

"Ale proč je malovaná jen část letadla? Křídla vypadají holá."

"My jsme je malovali v rámci prevence, abychom neomezili váš pohyb. Až skončí inspekce, tak je domalujeme v plném rozsahu"

"Barva stojí peníze, majore Hartmanne."

"To je pravda, pane generále, ale já platím barvu ze svého a tyto ikony mají pomáhat zvedat morálku a soudržnost pilotů"

Moc Ericha za ty malůvky nechválili, ale nakonec se to ujalo v celé nové Luftwaffe. Takové incidenty se služebně staršími důstojníky vedly k pověstem, že Erich není dobrý důstojník. Jenže tito důstojníci nikdy nebyli na žádné bojové misi. V jistém smyslu možná Erich dobrým důstojníkem nebyl, to záleží na úhlu pohledu. Ale on si, poté co viděl v ruském zajetí mnoho německých důstojníků bez kalhot, uvědomoval, že obvyklá kritéria pro dobrého důstojníka jsou něco velmi kontroverzního.

 
F-86 Sabre Ericha Hartmanna. North American Aviation F-86 Sabre byl americký proudový stíhací letoun, vyvíjený od poloviny 40. let 20. století. Stal se jedním z nejrozšířenějších západních proudových letounů v prvním období studené války. Varianty F-86 vyráběla ve velkých sériích kanadská firma Canadair pod označením Canadair Sabre. U těchto variant byl většinou instalován výkonnější motor Avro Canada Orenda. Kanadské F-86 používala také řada států NATO. Americká varianta F-86 byla licenčně vyráběna také v Itálii a Japonsku. Výrazně upravenou verzi F-86 vyráběla australská továrna CAC pod označením CAC CA-27 Sabre. F-86 byl přijat do služby v americkém letectvu roku 1949. Známým se stal zejména pro své nasazení v Korejské válce, ve které byl hlavním americkým stíhacím letounem a pravidelně se střetával se stíhacími letouny sovětské konstrukce typu MiG-15. Výkony sovětského typu byly pro síly OSN nepříjemným překvapením a donutily USAAF k nasazení nových F-86 v Koreji. Oblast častých střetů s MiGy se dnes označuje jako „Alej MiGů“.Pákistánské F-86 také bojovaly v Indicko-pákistánské válce v roce 1965. Nejvyšší rychlost byla 1105 km/h ve výšce 6446 m, dostup 15 118 m a dolet 2454 km. Ve výzbroji bylo 6 12,7mm kulometů (1 602 nábojů) a až 900 kg pum, napalmu nebo neřízených střel. Letoun měl 4 závěsníky. Dva z nich byly určené pro přídavné nádrže či taktické jaderné pumy.

Jednou byl k Erichově eskadře převelen jeden ze starých kamarádů z JG 52. Nebyl to muž s kterým by se Erich nějak více sblížil, ale byli spolu v ruském zajetí a Erich věděl, že byl tento důstojník vážně raněn do hlavy. Vlivem tohoto zranění se ten důstojník ne vždy choval, jak by měl. Mnohdy se snažil rozbíjet vůči němu loajalitu a měl i jiné drobné přestupky. Erich se k němu choval jako ke starému válečnému kamarádovi a drobné delikty mu odpouštěl. Jednou se ten důstojník opil tak, že nemohl udržet rovnováhu. Erich mu to opět odpustil, ale dozvěděl se o tom jeho nadřízený a požadoval přísné potrestání. Erich, který 10 let vzdoroval drtičům z NKVD nemohl myslet stejně jako ten, kdo žil v atmosféře svobody, nemohl porušit své etické principy a odmítl ho potrestat. Potrestat důstojníka s vojenskými vyznamenáními, válečného hrdinu je samo o sobě obtížné. Potrestat osobu, která potřebuje doktora a ne vězení bylo pro Ericha nemyslitelné. Hartmannovi kritici byli většinou hodně vzdáleni skutečnému životu. Většinou měli zastaralý pohled na to, co je v armádě dobré a efektivní. Striktní vymáhání perfektního systému, vyžehlených kalhot, zdravení a podobných nesmyslů bylo bezvýznamné a v nadzvukové éře dokonce nebezpečné.

Jako velitel eskadry Erich plně využíval bohatství svých bojových zkušeností. JG 71 velel jako kdyby byla válka a aby jeho lidé nezískali špatné návyky, které by stály za zmínku. Viděl pramálo přínosného v budování ideálního letectva, kde mužstvu velí člověk připomínající náfuku inspektora ve slavnostní uniformě. Hlavní pro něj byla bojová pohotovost. Nevěřil, že v budoucí válce bude čas na mobilizaci. Proto zvažoval potřebu stálé pohotovosti a rozptýlení jednotek. Německé letectvo, více než kdo jiný, mělo důvod jednat tímto způsobem. Když v červnu 1941 zničila Luftwaffe ruské letectvo na zemi, byla to největší katastrofa vzdušné síly v historii. Ruská letadla byla tehdy seřazena v blízkosti hranic jako na přehlídce. Erich věřil, že německé letectvo nesmí opakovat tuto chybu, protože dnešní letadla a řízené střely mohou způsobit rychlý a zničující úder.

Jeho odmítnutí polovičatých opatření vedla ke střetům s jeho nadřízenými. Ne s experty jako byl Kammhuber, ale s negramotnými politickými kandidáty, kteří byli tehdy ve vedení vojenského letectva. Mnoho z nich sloužilo za války v pěším pluku, někteří i v Luftwaffe, ale nikdo z nich do roku 1945 nelétal. A je jisté, že se všichni tito lidé hlásili veřejně k zastaralému pohledu na vedení války. Hartmannův charakter vykrystalizoval v ohni komunistických koncentráků a nemohli jej zlomit, byť o to někteří usilovali. On nebyl schopný kývat a vnitřně se přizpůsobit. Byl to přece jen dobrý důstojník.

Důstojník, který Ericha znal v letech slávy a pak s ním seděl v ruských lágrech, vysvětluje jeho přístupy k nezpůsobilým generálům, plukovníkům a podobným rádoby autoritám: „On nerozuměl taktu. Hovořil s nimi jako kdyby byli důstojníky NKVD. On byl nejlepší eso vůbec, které kdy sedlo do letadla a mladí piloti ho vnímali jinak než důstojníci, kteří hýbali figurkami na šachovnici. Když jim vyprávěl o ruské psychologii a metodách mravního ničení, které používalo NKVD, poslouchali ho a zapamatovali si to.“ Tito mladí Němci pochopili, že může přijít den, kdy budou muset bránit sami sebe proti těmto metodám a věděli, že slyší skutečnou pravdu.

Erich pracoval usilovně na zformování jednotek JG 71 a za pouhých šest měsíců dosáhl požadované úrovně pro přijetí do NATO. Což byl výjimečný úspěch, protože to obvykle trvalo přinejmenším rok. Jeho piloti se na něj dívali jako na otce. V září 1960 o nich hrdě napsal: „V loňském roce jsme dosáhli během letecké dělostřelby v průměru 24% zásahů. Jsem na to hrdý. Myslím, že to je nejvyšší hodnota v německém letectvu. Moji kluci jsou prostě super! Mám 6 odstřelovačů, jejichž průměr zásahů je 60%. Těmto mladým klukům je pouze 24 let. Tito lidé jsou nyní lepší než jejich starý a unavený velitel letky.“ V těch dnech lidé z JG 71 nejvíce zbožňovali svého velitele a udrželi si ten obdiv dodnes. Byli by ho následovali třeba do pekla. Mnoho z nich ho předhonilo v postupu a jsou dnes generály. Erichovi rozbilo kariéru rozhodnutí německého letectva koupit F-104 i když by tomu mělo být naopak. On věřil, že se jejich nákup měl odložit, protože mladí piloti neměli dost zkušeností pracovat s takovým komplexním systémem zbraní a 282 havarujících a 115 mrtvých německých pilotů by mu jistě dalo za pravdu. Všichni, kdo ho znali, by určitě souhlasili, že si německé letectvo nevědělo rady s tímto výjimečným pilotem a vojenským veteránem kypícím energií. 12. prosince 1960 byl Erich Hartmann povýšen na podplukovníka. K 43. výročí smrti barona Manfreda von Richthofen dostala Jagdgeschwader 71 dne 21.4.1961 od tehdejšího spolkového prezidenta Heinricha Lübkeho čestný název "Richthofen". V roce 1963 se JG 71 přestěhovala z Ahlhornu do Wittmundhafenu.

9. dubna 1963 přistál ve Wittmundhafenu první F-104 Starfighter. Velmi rychle se začaly vyplňovat Hartmannovy předpovědi, které ovšem tehdejší velení německého letectva nebralo v úvahu. Z přijetí F-104 se stala politická záležitost a otázky jeho praktického použití šly stranou. Nutno ovšem podotknout, že ze 16 Hartmannem vyškolených pilotů se zabil na F-104 jenom jeden. Nehoda však v tomto případě byla způsobena prudkým poryvem větru při startu a nikoliv selháním letadla nebo pilota. Zbytek pilotů zůstal naživu i když na tomto letounu nalétali 800 až 1 000 hodin.

Lockheed F-104 Starfighter byl americký nadzvukový přepadový stíhač. Byl to první stíhací letoun, který překonal rychlost 2 machy. Letoun byl navržen v roce 1951, po rozhovorech s piloty během korejské války, jako letoun s nadprůměrnými letovými vlastnostmi i na úkor zásob paliva a výzbroje. V roce 1953 vznikl stroj označený jako Model 83 a roku 1958 první F-104 vstoupily do služby v americkém letectvu. Letoun byl typický svým vysokým zrychlením, stoupavostí, krátkými a tenkými nešípovými nosnými plochami; nadzvukovou rychlost měl povolen pouze s přídavnými nádržemi nebo střelami na konci křídel. Starfighter pro svůj provoz vždy potřeboval kvalitní letiště. Kvůli vysoké nehodovosti (která, jak se později ukázalo, byla způsobena spíše personálem, než samotnou konstrukcí) a krátkému doletu se stal letoun v USA neoblíbený a bylo jím vyzbrojeno pouze několik letek (většinou Národní garda). Většího úspěchu Starfighter dosáhl v Evropě. Roku 1960 si Luftwaffe vybrala verzi F-104G za hlavní bojový letoun, další země NATO následovaly a v programu složeného z Německa, Belgie, Nizozemí a Itálie zahájily licenční výrobu. Mezi lety 1965 - 1980 byl Starfighter hlavní bojový letoun NATO. Během 80. let byla zahájena výměna za letouny F-16. F-104 se obyčejně říkalo „Flying Coffin „, tedy „Létající rakev“.

Nejnovější verze byla F-104S, šlo o společný projekt USA a Itálie; letoun byl vybaven lepšími přístroji, silnějším motorem a výzbrojí, stroje pak vyráběla firma Aeritalia. V Japonsku se licenčně vyráběla verze F-104J, v Kanadě se stroje vyráběly pod označením CF-104. Poslední F-104 sloužily v Itálii. Na konci roku 2004 byly vyřazeny a nahrazeny Eurofightery.

F-104 byl poháněn proudovým motorem General Electric J79 s přídavným spalováním  Maximální rychlost byla 2125 km/h (2330 km/h u F-104S), dostup 15 240 m, bojový dolet 670 km a přeletový 2600 km. Výzbroj tvořil 1 20mm šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan s 725 střelami (kadence: 6600 ran/min), 4 střely AIM-9 Sidewinder, protilodní řízené střely Kormoran, protizemní řízené střely AGM-12 Bullpup, řízené střely Nord A.S.20. Mohl nést do 1815 kg bomb, raket nebo další munice na sedmi závěsech např. kontejnery LAU-3 a LAU-10 s neřízenými raketami ráže 70 mm.

6. července 1967 byl Erich Hartmann povýšen na plukovníka. Ne snad proto, že by velení Luftwaffe tak oceňovalo jeho práci, ale vypadalo hloupě, že držitel jednoho z nejvyšších německých vyznamenání je pouze podplukovníkem. Nakonec byl Erich Hartmann tak znechucen, že se 30. října 1970 rozhodl rezignovat, přestože se jeho jednotka stala nejlepší v celém  NATO. Sám o tom řekl: "Kdyby byl Bundeswehr správně veden, kdyby výkony a efektivnost převažovaly nad kariérou—zůstal bych—za každou cenu! Ale Bundeswehr je spravován administrativně a to není podle mého gusta." Jeho přátelé, Dieter Hrabak, Walter Krupinski i Günther Rall, ho přemlouvali, aby v Luftwaffe zůstal, ale on už byl pevně rozhodnut.

A tak se nyní Erich se svým starým elánem vrhl do civilního života. Ze všeho nejdříve přestavěl svůj starý dům ve Weilu, na jehož přestavbu si sám vytvořil plány a provedl většinu prací. Pomohl vytvořit několik leteckých škol a v letech 1971-1974 pracoval jako letecký instruktor v Hangelaru, nedaleko Bonnu. Stal se také zástupcem asociace bývalých stíhačů ve Württembergu. Ochotně se účastnil závodů lehkých letadel a dokonce létal v akrobatickém týmu „Dolfo“ Galland. Se svými starými přáteli měl dobré vztahy a každoročně se účastnil festivalů JG 71 i jiných setkání stíhačů. Jindy zase letěl do St. Louis v Missouri, kam byl pozván jako čestný host, spolu s vynikajícím anglickým  leteckým esem Peterem Townsendem. Ale i jeho manželství se ukázalo být velmi šťastným. Erich jednou o Uršule řekl: „Bez ní bych nebyl nic. Ona je středobodem mého vesmíru.“

V roce 1980 se Hartmann nachladil a onemocněl těžkým zápalem plic. Čtyři týdny proležel v posteli a dva týdny se ještě zotavoval. Jeho bratr Alfréd mu doporučil, aby se vyhýbal všem druhům stresu. Upozornil ho také, že druhý útok choroby by u něj mohl vést k infarktu. Erich totiž zdědil slabé srdce po otci, který zemřel na infarkt v 58 letech. Erich se tedy vzdal úplně veřejného života, ale ponechal si výuku na některých leteckých školách. Do října 1983 se však zotavil natolik, že prošel lékařskou prohlídkou a bylo mu znovu povoleno létat. Proto začal znovu s tréninkem v leteckých školách a pokračoval v práci v asociaci leteckých veteránů. Na veřejnosti však už vystupoval jen zřídka.

Erich Alfred Hartmann zemřel ve Weil im Schönbuch ve věku 71 let 20. září 1993.


 

 




Comments