Aktuálně-příspěvky

Neobyčejný život a smrt Hanny Reitsch

přidáno: 13. 9. 2015 3:06, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 14. 9. 2015 4:10 ]

Hanna Reitsch se narodila 29. května 1912 v rodině očního lékaře Dr. Willyho Reitsche a tyrolské šlechtičny Emy Reitsch rozené Helff-Hibler Von Alpenheim ve slezském Hirschbergu (dnešní Jelenia Góra v Polsku). Hanna Reitsch měla staršího bratra jménem Kurt Reitsch, který se narodil 16. září 1910 a za války se stal fregatním kapitánem. Její mladší sestra Heidi Macholz se narodila 11. května 1916.

Touha létat Hannu provázela už od dětství a všechno ostatní se jí zdálo být podružné. Nebyla to jen nějaká ambice, ale létání jí podle jejích slov poskytovalo nesmírnou rozkoš. Byla fascinována létáním již v mladém věku, údajně se ve své dychtivosti zažít let pokoušela jako čtyřletá skočit z balkónu svého rodného domu. Později napsala: "Touha létat ve mně rostla s každým ptákem, kterého jsem viděla letět přes azurovou letní oblohu, s každým mrakem, který plul nade mnou ve větru, až se změnila na hluboký, neodbytný stesk po domově, touhu, která šla se mnou všude a nikdy se neztratila."

Dosáhla asi 40 rekordů a ovlivnila bezmotorové létání jako nikdo předtím. Věřila v Německo, ve svou vlast. Patřila ke generaci, která po 1. světové válce velice trpěla poté, co bylo Německo připraveno o svou hrdost. Její současníci považovali Hannu za apolitickou osobnost, jejíž vášeň pro létání převažovala nad vším ostatním.

Když jí bylo 14 let měla sen stát se misionářkou, létající doktorkou v Africe. Byl to sen, který skýtal naději, že potěší jak jejího autoritářského protestantského otce oftalmologa, ale i její matku, oddanou katoličku. Během dospívání studovala spisy Ignáce z Loyoly s cílem ukáznit svou mysl a rozvíjet vysoce soustředěnou koncentraci. Domluvila se s otcem, kterému se její snaha o létání moc nelíbila, že pokud se nezmíní o vstupu do plachtařské školy až do ukončení středoškolského vzdělání, pak jí povolí létání. Tuto podmínku splnila a proto jí chtě nechtě bylo povoleno vstoupit do plachtařské školy v Grunau.

Hanna měla dost rozumu, aby si uvědomila s jakými podmínkami se v Africe setká a proto vstoupila do Koloniální školy pro ženy v Rendsburgu, kde se naučila nejen starat se o domácí zvířata, ale i jezdit a střílet. Nicméně primárním cílem pro ni zůstalo létání. Přes počáteční posměch spolužáků i instruktorů - byla jediná dívka ve třídě a ještě k tomu malá a hubená - jako první složila pilotní průkaz třídy "A". Instruktory to tak ohromilo, že musela skládat zkoušku ještě jednou a složila ji znovu s úspěchem. 

V průběhu studií na medicíně dostala povolení od rodičů brát lekce motorového létání ve Staaken, protože se jí je podařilo přesvědčit, že létající doktor v Africe musí umět létat motorovým letadlem. Brzy si uvědomila, že většina pilotů ví jen málo o motorech svých letadel. Připadalo jí to, jakoby lékař nevěděl nic o lidském srdci. Nikdy se nebála tvrdé práce a špinavých rukou a začala tedy pomáhat ve škole leteckým mechanikům. Dostávala stále náročnější úkoly. Jednou v pátek přišel hlavní mechanik, ukázal jí ojetý motor a řekl jí, aby jej do pondělí opravila. V pondělí ráno, roztrhaná s krvácejícíma rukama, od hlavy až k patě od oleje a špíny, mu byla schopna ukázat opravený motor. Plněním těchto úkolů se jí sice dařilo urovnávat cestu přes letecké školy, ale nejpodstatnější bylo, že prokazovala vynikající pilotní schopnosti. Dokonce se pustila do leteckých reklamních kousků pro film.

Zatím co navštěvovala školu motorového létání, uvědomila si, že misijní lékař musí také umět řídit automobil. Protože však neměla na autoškolu peníze, vyřešila to obvyklým tvůrčím způsobem. Začala navštěvovat dělníky, kteří pracovali se zemními stroji v blízkosti přístavní hráze. Dělala stejně špinavou práci jako oni a přitom jim kladla spoustu otázek ohledně spojek, brzd, tlumivek a karburátorů. Nakonec ji nechali řídit i některé stroje.

V roce 1934 se zúčastnila německé výzkumné expedice do Brazílie a Argentiny, která měla za úkol zjistit chování kluzáků v extrémních teplotních podmínkách. Rostoucí reputace pilota nakonec vyústila k jejímu odchodu z lékařské fakulty. Bylo jí totiž nabídnuto místo zkušebního pilota experimentálních kluzáků v Deutschesforschungsinstitut für Segelflug (DFS), Německém výzkumném ústavu pro kluzáky v Darmstadtu. Zde se zapojila do testování leteckých vlastností kluzáků, zejména řešení problémů stability a kontroly strukturálních vybrací. K tomu účelu se využívaly lety střemhlav. Vertikální pokles ze 6 000 na 400 metrů,to musel být nervy drásající zážitek pro každého a vypovídá o její obrovské osobní statečnosti. Testovala zde také první kluzákový hydroplán a vyhodnocovala možnosti vystřelovacích mechanizmů pro kluzáky.

Hanna Reitsch s Ernstem Udetem

V roce 1936 se Hanna setkala s Ernstem Udetem, vedoucím technické pobočky ministerstva letectví a nejúspěšnějším německým stíhacím esem, které přežilo Velkou válku. Oba sdíleli stejnou vášeň pro létání a brzy se mezi nimi vyvinul blízký profesionální vztah, který trval až do Udetovy sebevraždy v listopadu 1941. V té době se také sblížila s jiným bývalým leteckým esem a tehdy vycházející hvězdou Luftwaffe, Robertem Ritter von Greimem. Bavorské stíhací eso Greim dosáhl za Velké války 25 sestřelů a byl mu udělen Modrý Max (řád Pour le Mérite). V roce 1933 Hermann Göring požádal Greima, aby mu pomohl obnovit německé letectvo. V roce 1934, po uzavření tajné letecké školy zřízené u města Lipeck v Rusku, byl Greim jmenován do funkce velitele první stíhací pilotní školy. V roce 1938 Greim převzal velení výzkumného oddělení Luftwaffe. 

Roku 1937 se Hanna stala první ženou, která přeletěla na větroni ze Salzburku Alpy, za což ji Hitler jmenoval kapitánkou letectva. Byla tak první ženou na světě, které se této hodnosti dostalo. V té době hodně cestovala, zejména do Afriky a Spojených států. V témže roce jako jediná účastnící se žena vyhrála národní soutěž kluzáků. V létě 1937 ukončila svoji činnost v Darmstadtu a Udet ji jmenoval civilní zkušební pilotkou v hlavní výzkumné stanici Luftwaffe v Rechlinu. Měla tam dovoleno létat se vším na co položila ruce, což zahrnovalo většinu vysoce výkonných letadel v inventáři Luftwaffe. Na základě toho se stala i první pilotkou vrtulníku a překonala na stroji profesora Heinricha Fockeho Focke-Wulf Fw-61 světový rekord v délce letu na trase z Berlína do Brém o délce 109 km. 

Hanna Reitsch ve vrtulníku Focke-Wulf Fw-61

V únoru 1938 jí Udet nabídl aby se stala prvním člověkem, který poletí vrtulníkem uvnitř budovy. Stalo se tak na vrtulníku Focke-Wulf Fw-61 v berlínské Deutschlandhalle. Nicméně perspektiva "varietní umělkyně" ji děsila, přestože Udetova snaha ukázat před mezinárodní veřejností ovladatelnost vrtulníku byla zcela legitimní. Hanna však poslušně absolvovala řadu demonstrací. Později napsala: "Jak hluboký dojem můj let vrtulníkem udělal ve světě jsem si uvědomila až mnohem později, v roce 1945. Narazila jsem tehdy na časopis amerických vojáků a první věc, která mě uhodila do očí bylo moje jméno v článku, který populárně popisoval můj let vrtulníkem."

V srpnu 1938 se Hanna vydala mezinárodní letecké závody do Cincinnati ve Spojených státech. Velmi se jí tam líbilo i když občas narazila na protiněmecké nálady, ale její demonstrace akrobatického kluzáku Habicht (Jestřáb), navženého Hansem Jacobsem, vyvolala v Ohiu horečný potlesk a ona dostala pozvánky na další produkce.

Messerschmitt Me 321 Gigant

V roce 1939 onemocněla na tři měsíce spálou a následně svalovým revmatismem. Když se vrátila do práce, čekal tam na ni osiřelý Messerschmitt Me 321 Gigant, jehož stejný prototyp předtím havaroval, zničil tři Me 110 i s piloty, zabil šest mužů své posádky a 110 přepravovaných vojáků. Stavbu tohoto obřího kluzáku si během příprav na invazi do Británie (Operace Lvoun) vyžádalo vrchní velení německých sil OKH. Tento obří kluzák mohl přepravit 130 plně vyzbrojených vojáků nebo tank Pz IV. Me 321 byl jednoduchý vzpěrový hornoplošník s kostrou z ocelových trubek a plátěným potahem. Při prázdné hmotnosti 12 400 kg byl schopen přepravit až 20 000 kg nákladu. Při zkouškách se ukázalo, že Me 321 byl tak těžký, že musel být tažen třemi Messerschmitty Bf 110, což bylo nepraktické a nebezpečné. Rozpětí křídel měl 55 metrů a při vzletu si někdy pomáhal pomocnými raketovými motory na kapalné palivo. Hanna ho testovala, ale jeho řízení šlo tak ztuha, že na ni bylo příliš těžké.

Junkers Ju 88 A

V roce 1940 Hanna testovala zařízení, které dokázalo přeseknout ocelová balónová lana v bitvě o Británii. Montovalo se na letouny Heinkel He 111 a Junkers Ju 88 A, ale celá operace byla pro posádku velmi nebezpečná. V březnu roku 1941 ji Hitler za její oddanost a odvahu vyznamenal Železným křížem II. třídy a několik dní předtím Hermann Göring Společným odznakem pro piloty a pozorovatele ve zlatě s brilianty.

Hanna Reitsch přebírá od Hitlera Železný kříž II. třídy

Na podzim 1942 začala Hanna testovat ve výzkumném centru v Augsburgu nejutajovanější a nejnebezpečnější letoun té doby, raketový letoun Messerschmitt Me 163 Komet. Palivo (T-Stoff (Peroxid vodíku) + C-Stoff (57% metanol, 30% hydrazin hydrát, 13% voda) bylo vysoce hořlavé a pilot jej musel vypotřebovat než přistál, protože otřesy při přistání mohly způsobit jeho explozi a roztrhat letadlo i letce na kousky. Při jednom z tvrdých přistání se údajně pohonné látky vylily na pilota a agresivní peroxid vodíku ho doslova rozpustil. Z těchto důvodů bylo třeba mít na pilotování těchto strojů určitou dávku odvahy, protože pilota ohrožovalo nejen palivo, ale i létání jako takové. Me 163 bylo první letadlo v dějinách, které dosáhlo rychlost  1000 km/h a výšky 10 000 m za pouhých 90 vteřin. Palivo došlo do 5 minut a poté se z letounu stal kluzák, který přistával na lyžinách, protože podvozek byl při startu odhozen. Hanna si nebezpečí uvědomovala, ale přesto letoun testovala. Nejprve testovala zkušební verzi Me-163 A, která byla roztahována  Messerschmittem Bf 110. Později přešla na bojovou verzi Me-163 B. Při třetím letu však došlo k tragické nehodě. Při startu se Hanně neodpojil podvozek. Letadlo se začalo třást a bylo téměř neovladatelné. Hanna se pokusila přistát a málem se to podařilo, ale těsně před přistávací dráhou letoun narazil do země. Hanna přežila, ale byla těžce zraněná. Na několika místech měla rozbitou lebku, poraněný obratel, devastující zranění nosu (museli jí dát umělý) a utrpěla i další zranění. Prodělala několik plastických operací a pět měsíců si pobyla v nemocnici. Ztratila smysl pro rovnováhu a lékaři tvrdili, že už nikdy nebude létat. Ona však létat znovu chtěla a tak trénovala své centrum rovnováhy balancováním na štítu střechy nemocnice. Několik dní po nehodě Hanna dostala Železný kříž I. třídy, který ji připnul později Hitler osobně při jednom z jejich setkání. Po válce o tom v jednom z rozhovorů řekla: „Nemohu soudit jaký byl Hitler v jiných ohledech. Vím jen, že ho zajímala moje práce a zkušební lety.“

Messerschmitt Me 163 B Komet

10 měsíců po nehodě byla Hanna uznána schopnou další služby. Vrátila se k testování Me-163 na základně Peenemünde-západ. Tam se také dozvěděla o programu vývoje a výroby bomby s pulsním motorem V-1 a balistické rakety V-2, vedeném generálem Walterem Dornbergerem a Wernherem von Braunem. Přežila zde bez úhony první spojenecký nálet, který proměnil Peenemünde v hromadu trosek. 



 

 
 
 
Start Me-163


Krátce poté, když se Hanna setkala s přáteli v Berlíně na obědě, se rozhovor stočil k diskusi o tom, co by mohli udělat pro záchranu Německa. Skupina se rozhodla navrhnout vzdušné útoky na spojenecké strategické cíle prováděné sebevražednými piloty. Hanna plánuje sebevražedné mise s pilotovanou střelou V-1 vypouštěnou z bombardéru a věří, že našla dokonalou zbraň, která může rozhodnout válku. Přihlásilo se 70 dobrovolníků a ona byla mezi nimi jedinou ženou. Hitler však věci není nakloněn a projekt nerad podpoří, až když Hanna získá nečekaného přímluvce — Otto Skorzenyho. Skupina byla nazvána Letka Leonidas (formálně 5. Staffel Kampfgeschwader 200), pravděpodobně po hrdinském spartském generálu, který v roce 480 př.nl. s kohortou asi 1000 bojovníků bojoval na smrt, aby zachránit zbytek Řecka od invaze Peršanů. Hanna však s projektem narazila na četné potíže díky lhostejnosti jejích vysoce postavených nacistických přátel. Převládající postoj mezi nimi byl ten, že samotná myšlenka sebevražedných pilotů je "neněmecká" a že jde proti srsti německé psychiky. A tak z projektu i vlivem válečných událostí nakonec sešlo. Poslední válečné měsíce tak Hanna převážela letecky zraněné vojáky do nemocnic a dopravovala naléhavé zásilky do trosek Berlína.

Když byl na konci války Göring sesazen za zradu, přebírá velení Luftwaffe Generaloberst Robert Ritter von Greim. Von Greim se musí setkat s Hitlerem v bunkru a potřebuje někoho, kdo ho tam dopraví — Hannu Reitsch. Ani jeden z nich nečeká, že se tam dostanou živí. Na cestu se vydávají 26. dubna 1945 z Rechlin Gatow (oblast jihozápadního Berlína) ve Focke Wulfu 190. Hanna se přes malý záchranný otvor napěchovala do ocasu letadla. Za chvíli přistávají na letišti v Berlíně Gatow, kde vyměňují jednomístný Focke Wulf 190 za dvoumístný Fieseler Storch. Nastupují a von Greim přebírá kontrolu nad letadlem, protože má zkušenosti z boje. Hanna se ujišťuje, že přes jeho rameno dosáhne na knipl a páku palivové nádrže. Letí přes jezero Wansee a Grunewald směrem na Brandenburg Tor (Braniborskou bránu). Cestou se dívají dolů, do tváří Rusů. Je jich plný les a střílejí po nich vším možným. Letadlo je několikrát zasaženo a začíná ztrácet palivo. Von Greim je zraněn do pravé nohy a hroutí se. Hanna Reitsch přebírá řízení a přistává na improvizovanou letištní dráhu v Tiergarten blízko Braniborské brány. Oba přijíždějí do vůdcova bunkru večer 26. dubna. Zatímco von Greima ošetřují, Hanna se objímá s Magdou Goebbelsovou a jejím dětem zpívá před spaním ukolébavky. Za pět dní děti i sebe Magda otráví. Hanna ani von Greim nevidí žádnou šanci, jak se z bunkru dostat živí. Chtějí zůstat s Hitlerem a společně zahynout. Hitler však oběma 28. dubna předává kapsle s jedem a nařizuje jim odletět do Plön, protože von Greim musí přece velet Luftwaffe a především zatknout Himmlera za zradu. A tak ještě téže noci vzlétá Arado 96 z malé dráhy v Tiergarten před očima vojáků z ruské 3. úderné armády, kteří se zprvu domnívají, že vidí Hitlerův útěk. Von Greim byl 8. května zajat americkými vojáky v Rakousku a v rámci kritizované dohody o výměně zajatců měl být předán Rusům. 24. května se v Salzburgu z obavy před mučením NKVD otrávil kyanidem draselným. Jeho poslední slova zněla: „Já jsem hlava Luftwaffe, ale nemám Luftwaffe.“ 

Hannina rodina se zatím ukrývá před Rusy v zámku Leopoldskron, poblíž Salzburgu. Když se proslechne, že mají být posláni zpět do Slezska v ruské zóně, Hannin otec svou rodinu i sebe zastřelí. Hanna je ráno 9. května pod záminkou infarktu přjata na Greimovu žádost do nemocnice v Kitzbühelu. Ještě týž den odpoledne ji tam však objeví její britský přítel, zkušební pilot Eric Brown a předá ji Američanům. Hannu Reitsch Američané zadrželi a věznili 18 měsíců. Neustále ji vyslýchali 
a konfrontovali se zločiny nacistů. Hanna byla šokovaná. Byla přesvědčena, že jde o nepřátelskou propagandu. Američané ji považovali za fanatickou nacistku, přestože ani nebyla členkou nacistické strany. V roce 1947 získala oficiální potvrzení o denacifikaci. Od nacistického režimu se však nikdy zcela nedistancovala. Nejspíš si neuvědomila v čem spočíval. Byla německá vlastenka a bránila Hitlera až do konce. K novému Německu si už nikdy nenašla cestu. Byla to pro ni již cizí země.

Hanna Reitsch v kokpitu

Její novou leteckou základnou se stalo teď Rakousko. Po několika letech dokonce získala rakouské občanství. Každý rok startovala z malého letiště v Timmersdorfu poblíž Leobenu ve Štýrsku, aby přeletěla Alpy. V roce 1952 získala na Mistrovství světa bezmotorového létání v Madridu bronzovou medaili, roku 1956 vytvořila v St. Yanu nový ženský rekord v přeletu na trati dlouhé 375 km. V roce 1957 dosáhla nového ženského výškového rekordu v bezmotorovém letu při kterém dosáhla výšky 6848 metrů. V roce 1958 jí zamítlo Polsko jako jedinému účastníkovi mistrovství světa vydání vstupního víza. Protože se německé národní mužstvo zúčastnilo závodů bez jakýchkoliv protestů, nelétala na protest již na žádných závodech pořádaných německým aeroklubem. V roce 1959 přijala pozvání na pomoc indickému výkonnostnímu létání a založila zde plachtařskou školu.

Hanna Reitsch s Wernherem von Braunem

Hanna Reitsch v Bílém domě

Hanna se snažila získat uznání, které jí poválečné Německo odpíralo, v jiných zemích. Smutné bylo, že ji její vlastní země ani Anglie či Francie nepřijaly, ale Spojené státy ano. V roce 1961 byla pozvána jako host Wernhera von Brauna do Spojených států. Svaz pilotek vrtulníků ji zde představil dokonce presidentu Kennedymu. Obdivovali ji, protože byla první ženou, která pilotovala helikoptéru. Hanna se v Americe cítila mnohem lépe než v Německu, získala zde ocenění a veřejnost ji oslavovala. 

V Ghaně

Roku 1962 na žádost prezidenta Dr. Kwame Nkrumaha založila v Ghaně plachtařskou školu. Žila zde až do roku 1966 kdy se v Ghaně uskutečnil státní převrat. V červnu 1978 se vydává na svůj poslední přelet Alp. Je jí 66 let a chce dosáhnout dalšího rekordu. Chce doletět dál než kterákoliv jiná pilotka. Uletěla 715 km, což byl nový světový rekord.

Byla však v depresi, protože cítila, že její lásku k Německu nikdo nemůže pochopit. A ten pocit ji nakonec přemohl. Umírá údajně na infarkt 24. srpna 1979 ve věku 67 let a na vlastní přání se nechává pohřbít v rodinném hrobě v Salzburgu. Nikdy se nevdala. Krátce před svou smrtí však ještě posílá Ericu Brownovi dopis, ve kterém vzpomíná na jejich společnou lásku k létání a který končí slovy: "Začalo to v bunkru, a tam to také skončí." Ericu Brownovi se okamžitě vybaví, že v bunkru přece dostala od Hitlera kapsli s kyanidem. Je možné, že by spáchala sebevraždu? Po Hannině smrti nebyla provedena pitva, takže se to už nikdy nedozvíme. A tak nám po této malé, ale statečné ženě s horoucím srdcem zůstává jedno velké tajemství a její krédo: "Létání s pohonem je jistě velkolepý triumf nad přírodou, ale samotné létání je vítězství duše, v němž se člověk s přírodou spojuje."



Vítězství Hanny Reitsch:

1932: dámské plachtění - vytrvalostní rekord (5,5 hodiny)
1936: dámské plachtění - délkový rekord (305 km)
1937: jako první žena přeletěla Alpy ve větroni
1937: jako první žena na světě byla povýšena na kapitánku letectva 
1937: světový rekord v délce letu v helikoptéře (109 km)
1938: první člověk, který letěl vrtulníkem uvnitř uzavřeného prostoru (Focke-Wulf Fw-61)
1938: vítěz německé plachtařské soutěže Sylt-Breslau (Slezsko)
1939: ženský světový rekord v bezmotorovém létání
1943: první žena - pilotka raketoplánu (ME 163) 
1944: první žena na světě, která pilotovala proudové letadlo - Reichlin během zkoušek Messerschmittu Me 262 
          a Heinkelu He 162
1952: třetí místo na mistrovství světa v plachtění ve Španělsku spolu se svým týmovým kolegou Lisbeth Häfnerem
1955: německá šampionka v plachtění
1956: německý vzdálenostní rekord v plachtění (370 km)
1957: německý výškový rekord v plachtění (6848 m)
1978: světový vzdálenostní rekord v plachtění (715 km)
 

Erich Hartmann I. - Cesta ke slávě.

přidáno: 30. 8. 2015 5:46, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 6. 12. 2015 0:14 ]


Ille crucem sceleris pretium tulit, hic diadema.
Za zločin jednomu kříž a druhému korunu skvostnou.

Iuvenalis, Satiry

Věnováno obětem dvou nejodpornějších a nejvražednějších diktátorských režimů 20. století, Stalinova komunistického Sovětského svazu a Hitlerova nacionálně socialistického Německa, které podepsáním paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 a následným napadením a okupací Polska rozpoutaly 2. světovou válku, snad největší kataklyzma v historii lidstva. Oběťmi těchto krvelačných diktátorských režimů nebyly jen miliony židů a občanů porobených i bránících se národů, ale i sami obyvatelé jejich zemí. A konečně oběťmi byly i miliony statečných a hrdinných bojovníků, kteří ve své velké většině nebojovali za své zrůdné diktátory, ale nemajíce na výběr bojovali prostě jen za svoje rodiny,  blízké a obhájení vlastního života.

Evropský parlament vyhlásil 23. srpna 2009, v den výročí paktu Molotov-Ribbentrop, 23. srpen jako Evropský den památky obětí stalinismu a nacismu.

Autor

Mládí

Erich Alfred Hartmann se narodil dne 19. dubna 1922 ve Weissachu, blízko Württembergu, doktoru Alfredu Erichu Hartmannovi a jeho manželce Elisabeth Wilhelmine Machtholfové. Otec byl uznávaný lékař a působil jako vojenský lékař ve Velké válce. Po válce se rodině v zemi zmítané politickým a hospodářským chaosem těžce žilo a proto se doktor Hartmann nechal přemluvit svým bratrancem, konzulem v Šanghaji, aby přesunul svoji praxi do Číny. Otec se záhy vypravil na cestu a otevřel si lékařskou praxi ve městě Čchang-Ša (Changsha) v provincii Chu-nan na řece Xiang. Byl zde jediným evropským lékařem a za krátkou dobu si vydobyl tak dobrou pověst, že mu jeho příjmy dovolily zakoupit si uprostřed řeky Xiang krásný ostrov a postavit na něm dům pro svou rodinu. V roce 1925 také jeho žena Elisabeth s oběma dětmi, Erichem a mladším Alfredem, přijela. Pro děti byl pobyt na ostrově pravým rájem, který nekladl žádné meze jejich dětské fantazii. Erich Hartmann později řekl, že krásné vzpomínky na toto místo ho pronásledovaly celá desetiletí.


Nad idylickým pobytem Hartmannovy rodiny v Čchang-Ša se však začala stahovat mračna. V roce 1927 vypukla válka mezi čínskými komunisty a nacionalisty vedenými Čankajškem. Boje se neustále přibližovaly k městu v roce 1929 Čankajškovy síly v městě a jeho okolí zabily během 20 dnů více než 10 000 lidí. Obětmi útoků se stali i cizinci. Jednoho dne doktor Hartmann nalezl při své cestě do města na kůlech plotu při silnici naražené uťaté hlavy mnoha svých anglických přátel. I když Němcům bezprostřední nebezpečí nehrozilo, protože německá vláda nebyla do sporů zapletena a doktor Hartmann požíval ve městě značné úcty, přesto učinil okamžitě potřebné kroky, aby se rodina mohla vrátit do Německa. A tak se ještě v tomto roce vydala Elisabeth s dětmi z Číny po Transsibiřské magistrále do Německa. Cílem její anabáze byl Weil im Schönbuch poblíž Stuttgartu. Dr. Hartmann zde po svém návratu v roce 1930 postavil dům se střechou v podobě čínské pagody a zahájil svoji praxi.


Rodiče Ericha Hartmana


 Matka s malým Erichem

Na ostrově - skrčené dítě je Erich Hartmann



Erich ve 14 letech a v uniformě Hitlerjugend

Ve Weilu začal Erich navštěvovat Volksschule, státem podporovanou základní školu (duben 1928 - duben 1932). Jeho matka Elizabeth vstoupila v blízkém Böblingenu do aeroklubu, složila pilotní zkoušky a stala se tak jednou z prvních plachtařek v Německu. Hartmannovi vlastnili také lehký dvoumístný sportovní letoun, který však museli v roce 1932 z finančních důvodů prodat. Elizabeth v něm brávala Ericha na vyhlídkové lety a trpělivě mu vysvětlovala základy létání. Jak později Erich Hartmann řekl, matčina výuka v létání byla asi nejsilnějším faktorem, který ho k létání přivedl. Nemálo na něj ovšem v tomto směru působila i romantická sláva leteckých es Velké války. Erichův otec se však na jeho zálibu díval s malým nadšením. Chtěl, aby oba jeho synové byli po něm lékaři. To se mu však vyplnilo jen u mladšího syna Alfreda, který sice také nastoupil k Luftwaffe, ale po válce vystudoval medicínu a lékařem se opravdu stal. Za války létal jako střelec JU-87 Stuka v Tunisu, byl tam zajat Angličany a konce války se dočkal po čtyřech letech v zajateckém táboře, což mu patrně zachránilo život. 

O Erichově životě však osud rozhodl jinak. V dubnu 1932 nastoupil Erich Hartmann na gymnasium v Böblingenu. V roce 1933 se dostali v Německu k moci nacisté a aeroklubům i leteckým školám se dostalo vládní podpory. To umožnilo Elizabeth otevřít si v roce 1936 leteckou školu s 27 lehkými letadly, kde téhož roku, tedy ve 14 letech, získává Erich pilotní průkaz pro kluzáky třídy „C“. V dubnu 1936 nastupuje Erich na Národní politický institut vzdělávání (NPEA) v Rottweilu, otevřeném téhož roku v bývalém katolickém semináři.

NPEA byly střední internátní školy v nacistickém Německu. Cílem těchto škol bylo vychovat novou generaci pro politické, vojenské a administrativní vedení nacistického státu. Proto v životě na NPEA dominovala vojenská disciplína. Byli přijímáni pouze chlapci a dívky, kteří byli považováni za rasově bezchybné. To znamená, že například nemohly být přijaty žádné děti s vadou sluchu nebo zraku. Byla vyžadována „nadprůměrná inteligence", aby ti, kteří chtějí být přijati, mohli dokončit 8 denní přijímací zkoušku. Oficiální hodnost z NPEA byl kadet (Jungmann), podobně jako kadet ve vojenských školách v jiných zemích. NPEA kadeti se pohybovali mezi 11 a 18 lety. Život v chlapců v NPEA byl často velmi konkurenční a brutální. Přibližně jedna pětina všech kadetů nesplnila požadované normy, nebo byli posláni domů kvůli zraněním při výuce. Procento kadetů NPEA, kteří nakonec vstoupili do SS bylo 13%, mnohem vyšší než 1,8% ostatního německého obyvatelstva. Za nejdůležitější byl považován národně socialistický pohled na svět. Prominentní víra mezi kadety byla  „Endsieg“ neboli konečné vítězství. Mnozí ze studentů byli využiti jako dětští vojáci a byli zabiti v posledních měsících války. 

S kamarády z HJ-Flieger - sedící je Erich Hartmann

Bezduchý dril nevyhovuje Erichově  individualistické povaze a tak na NPEA studuje pouhý rok a v dubnu roku 1937 přestupuje na gymnasium v Korntalu (asi 8 km severozápadně od centra Stuttgartu). Téhož roku získává pilotní licenci kluzáku „B“ a stává se instruktorem Hitlerjugend Flieger (HJ-Flieger).

V roce 1939 skládá Erich pilotní zkoušky na motorová letadla a na gymnasiu se seznamuje se svojí největší láskou a pozdější manželkou Uršulou „Usch“ Paetsch. Uršule bylo jen patnáct let, když se setkala s Erichem, který byl o dva roky starší než ona. Byla to láska na první pohled, ale musel si ji vybojovat. Uršula byla hezká a zajímali se o ni i mnohem starší chlapci. Erich je varoval, aby jí šli z cesty a když si mu jednou stěžovala, že ji jeden obtěžoval, tak mu napráskal. Tím byl konec všem problémům. Uršuliným rodičům se však vztah pro jejich mládí moc nelíbil, ale mladí je, jak už to bývá, moc neposlouchali. Jenže byla válka. V dubnu 1940 Erich odmaturoval na gymnasiu v Korntalu a vstoupil do armády.

Erich a Uršula - "Usch"

Do války

15. října 1940 nastoupil Erich Hartmann k základnímu výcviku u 10. výcvikového pluku Luftwaffe v Neukuhren ve Východním Prusku (od r. 1945 Pionerskij, Kaliningradská oblast). Zde podstoupil základní pěchotní výcvik a učil se letecké teorii. Pěchotní výcvik se mu hnusil a celé to tu snášel jen ze své lásky k létání. 1. března 1941 byl přeložen na personální a technickou vysokou školu Luftwaffe Luftkriegsschule 2 v Berlíně-Gatow. O čtyři dny později již uskutečnil první let z instruktorem. Po 73 hodinách nalétaných s instruktorem a dalším výcviku předvedl 25. března 1941 svůj první samostatný let. Výcvik v Gatowě ukončil v říjnu 1941 a od 1. listopadu téhož roku pokračoval na předstíhací škole 2 v Lachen-Speyerdorf (Neustadt an der Weinstraße) v Porýní-Falci. Zde se Erich Hartmann učil bojovou techniku a dovednosti dělostřelby. Svůj pokročilý pilotní výcvik tu dokončil 31. ledna 1942.

V období od 1.3.1942 do 20. srpna 1942 se učil létat s Messerschmittem Bf 109 na Jagdfliegerschule 2 v Zerbst v Sasku-Anhaltsku, kde tehdy velel major Ernst Freiherr von Berg. Jeho instruktorem byl bývalý mistr v akrobatickém létání Erich Hohagen (za války dosáhl celkem 55 sestřelů), díky němu Hartmann dokonale poznal manévrovací schopnosti „stodevítek“ a získal potřebnou důvěru ve své pilotní umění. 31. března 1942 byl povýšen na poručíka. Stejný den se chtěl při školních střelbách z kanónu trochu předvést a „bzučel“ motorem nad přistávací plochou, což bylo porušení předpisů. Byl potrestán týdenním domácím vězením a dvoutřetinovou srážkou z platu. Letounem, se kterým měl příští den naplánováno cvičit střelby, letěl tedy jeho spolubydlící. Krátce po startu se na motoru objevila závada a on byl nucen přistát poblíž železnice Hindenburg-Kattowitz, kde zahynul v přestřelce. Poté se Erich Hartmann dále pilně vzdělával a přijal za své nové krédo, které později vtloukal do hlavy mladým pilotům: „Létejte svou hlavou a ne svými svaly!“ Byl považován za nadprůměrného žáka ve střelbě na větší vzdálenosti, on sám ale postupem času dospěl k závěru, že nejúčinnější střelba je vedena právě z co nejkratší vzdálenosti. Během školních střelby v červnu 1942 zasáhl z kulometu 24x drogue (brzdící padák) z 50 možných kol střelby, což byl výkon, kterého bylo považováno za obtížné dosáhnout. Jeho výcvik ho kvalifikoval k pilotáži 17 druhů motorových letadel a po jeho skončení byl 21. srpna 1942 převelen k Ergänzungs-Jagdgruppe Ost v Gleiwitz v Horním Slezsku, kde setrval až do 10 října 1942. Ještě před odvelením na frontu slíbil své přítelkyni Uršule svatbu.

V říjnu 1942 byl Erich Hartmann přidělen ke stíhací eskadře Jagdgeschwader 52 (JG 52), se sídlem v Majkopu na východní frontě v Sovětském svazu. JG 52 byla nejúspěšnější stíhací eskadra všech dob s více než 10 000 sestřely za 2. světovou válku. Celou válku létala výhradně s různými verzemi Messerschmitt Bf 109. Hartmann a jeho spolubojovníci měli cestou ke své jednotce dopravit několik Junkers JU-87 Stuka do Mariupolu. 

Junkers JU-87 Stuka (z německého slova das Sturzkampfflugzeug – střemhlavý bombardér). Na podvozkovou nohu byla namontována náporová siréna (charakteristická pro tento letoun), jíž se dosahovalo vynikajícího psychologického účinku. Na počátku války získaly, zvláště za podpory stíhaček Me Bf 109, fantastické úspěchy v přesném bombardování vojenských i nevojenských cílů a ve spojení  s výbornou propagandou si získaly přímo legendární pověst univerzální všeničící zbraně. Nicméně už po jednom měsíci nasazení v bitvě o Británii v roce 1940 britské stíhačky ukázaly, že Stuky jsou ve skutečnosti jen pomalá, neohrabaná a nedostatečně vyzbrojená jednoúčelová letadla a musely být z bojů kvůli vysokým ztrátám staženy. Od roku 1942 přestaly být efektivní i na východní frontě. Velkých úspěchů již dosáhla pouze verze G, určená k boji proti tankům a nasazená v roce 1943 v bitvě u Kurska. Byla vyzbrojena dvěma kanóny 37 mm BK-3,7  a útočila na zadní části tanků, kde bylo nejslabší pancéřování. Přestože množství nesené munice do těchto kanónů nebylo příliš velké, dokázaly během jednoho letu zničit až 6 ruských  tanků. Hans-Ulrich Rudel na Ju 87 dosáhl neuvěřitelných 519 zničených tanků do konce války. Od roku 1936 do srpna 1944 bylo vyrobeno více než 6 000 Ju 87.

Při rozjezdu na letištní ploše došlo však k nejhoršímu. Mladí piloti neměli s tímto typem letadla zkušenosti, zapomněli, že nemá brzdy a ovládá se jinak než Me Bf 109. Erich Hartman narazil do operačního domku a jiný muž posadil svůj stroj na nos. Nakonec se velení rozhodlo poslat je na frontu dopravním letounem JU–52, protože to bylo bezpečnější jak pro ně, tak pro letadla.

Během druhé světové války používala JU -52  (přezdívaný často Tante Ju - Teta Ju) německá Luftwaffe hlavně jako transportní letadlo. Letouny byly nasazeny ve všech bojových operacích německých výsadkových jednotek. Účastnily se také pokusu o letecký most, který zásoboval obklíčenou 6. armádu ve Stalingradu. Prakticky ve všech operacích utrpěl tento typ velké ztráty. Letoun uvezl 18 vojáků nebo 12 zraněných. Po druhé světové válce létaly JU - 52 až do poloviny 50. let na vnitrostátních linkách ve službách Československých aerolinií. Přestavbu jejich pěti strojů pro potřeby civilního dopravního letectví provedla továrna Letov.

Na velitelství v Majkopu se Erich Hartmann seznámil se svým pozdějším dlouholetým přítelem geschwaderkommodorem (velitelem perutě) Dieterem Hrabakem, který ho přidělil k 7/III. Gruppe/Jagdgeschwader 52 (JG 52), tehdy se základnou Soldatskaja (blízko Novopavlovska). 

 Dieter Hrabak za války a po válce v Bundeswehru

Dieter (Dietrich) Hrabak byl velice vnímavý, ale disciplinovaný velitel s velkými zkušenostmi (k Luftwaffe nastoupil jako pilot v r. 1936). Učil své piloty nejenom jak létat a bojovat, ale především jak pracovat v týmu a zůstat naživu. Byl velice otevřený. Diskutoval o svých vlastních chybách a o tom jak se z nich poučil v naději, že se to naučí i jeho podřízení. Proslavil se svým krédem: „Jestliže se vrátíte z mise s vítězstvím, ale bez vašeho rottenfliegera (dvojka, wingman), pak jste ztratili bitvu.“ Právě pod jeho vedením dosáhla JG 52 3.9.1944 svůj 10 000. sestřel. Po válce ho v roce 1953 požádal Konrad Adenauer, aby pomohl vytvořit nové německé letectvo. V roce 1962 se ujal protivzdušné obrany pokrývající severní Německo a Nizozemsko. V roce 1964 byl jmenován náčelníkem protivzdušné obrany NATO pro střední Evropu a nakonec se stal zvláštním manažerem pro program Lockheed F-104 Starfighter. Zemřel 15. září 1995 v Pfaffenhofen.

Právě na jeho velitelství v Majkopu se 25. října 1942 seznámil Erich Hartmann s dalším leteckým Experte Walterem Krupinskim. Říká o tom: „Právě mě oslovil můj nový velitel letky (Hrabak), když se ozval praskáním rušený zoufalý hlas v reproduktoru vysílačky: Vykliďte plochu, jsem zasažen! Vidím dráhu a musím okamžitě přistát! A o vteřinu později: Zatraceně! Doufám, že to zvládnu! Teď je můj motor v plamenech...! Ve vzduchu vyšlehl červený plamen a pak se objevil Bf 109 táhnoucí za sebou černý kouř. Podvozek se dotkl země, roloval, obrátil se, havaroval a vybuchl. Byl jsem ohromený. Někdo vykřikl: „Je to Krupinski!“ Střelivo Bf 109 explodovalo, stopovky a 20 mm granáty létaly ve všech směrech. Najednou vyběhl z ohně a oslepujícího kouře člověk a rychle se dostal do bezpečí. Byl to opravdu Krupinsky ve spálené uniformě, ale bez zranění. Zastavil se před komodorem Hrabakem, příšerně bílý obličej, ale pořád se smál: „Dostal jsem nějaké ošklivé protiletadlové zásahy nad tím zatraceným Kavkazem“. „Krupinski, dnes budeme slavit tvé narozeniny“, řekl komodor a pak se obrátil ke mně: „Vždy, když se pilot dostane ven z obtížné situace, musíme slavit jeho narozeniny“. „A co když je pilot zabit?“ zeptal jsem se. „Pak se tak opijeme, že na něj zapomeneme“, odpověděl.

Velitelem III. Gruppe byl tehdy major Hubertus von Bonin, který zde působil až do 6. července 1943, kdy se stal velitelem Jagdgeschwader 54 Grünherz. Bonin byl starý orel Legie Condor z období španělské občanské války a bitvy o Británii a Erich se toho od něj rovněž hodně naučil. Bonin byl sestřelen a zabit 15. prosince 1943 u Vitebska v boji se sovětskými Airacobrami P-39.

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné - v letectvu USA a Velké Británie měl velmi špatnou pověst, naopak sovětskými letci byl hodnocen výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu. Přitom vrtule v přídi letounu byla hnána přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem. V „prázdné“ přídi tak mohla být soustředěna hlavňová výzbroj—čtyři kulomety ráže 7,62 mm, dva kulomety ráže 12,7 mm a kanón ráže 37 mm. Tyto letouny byly roku 1941 staženy na západě z bojových akcí a 212 kusů odesláno do SSSR. Erich Hartman jim pomohl od 81 stroje.

V době příchodu Ericha Hartmanna k JG 52 byla tato letka již vybavena Messerschmitty Bf 109G (Gustav). Jednalo se o nástupce verze F. Rané verze Bf 109 G přicházely k Luftwaffe v době, kdy byly zařazovány první Focke-Wulfy Fw 190. Verze 
G byla nejpočetnější, představovala kolem 60% všech Bf 109. Byla dobře vyzbrojena a vybavena a díky neustálému vývoji zůstala Bf 109 konkurenceschopná vůči nejnovějším spojeneckým stíhacím letounům až do konce války.

ME bf-109G Ericha Hartmana, Maďarsko, zima 1944

 

Technické údaje:

¨ Osádka: 1 (pilot)

¨ Rozpětí: 9,924 m

¨ Délka: 9,02 m

¨ Výška: 2,6 m

¨ Nosná plocha: 16,05 m²

¨ Plošné zatížení: 199,8 kg/m²

¨ Hmotnost prázdného stroje: 2247 kg

¨ Vzletová hmotnost: 3148 kg

¨ Maximální vzletová hmotnost: 3400 kg

¨ Pohonná jednotka: 1× kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec DB 605A-1

¨ Vzletový výkon motoru: 1475 k (1084,8 kW)

¨ Poměr výkon/hmotnost: 0,33 kW/kg

Výkony:

¨ Maximální rychlost: 640 km/h ve výšce 6300 m

¨ Cestovní rychlost: 590 km/h ve výšce 6000 m

¨ Dostup: 12 000 m

¨ Stoupavost: 17 m/s

¨ Dolet: 850 km, s přídavnými nádržemi 1000 km

Výzbroj:

¨ 2× 13mm kulomet MG 131 v horní části trupu

¨ 1× 20mm kanon MG 151/20 (nebo 1× 30mm kanón MK 108, G-6/U4) střílející nábojem vrtule

¨ 1× 300l přídavná nádrž nebo 1× 250kg (550lb) bomba nebo 4× 50kg (110lb) bomby (G-6/R1)

¨ 2× Wfr. Gr.21 rakety (G-6 s R2)

¨ 2× 30mm kanon MK 108 pod křídly (G-6 s R4) nebo

¨ 2× 20mm kanon MG 151/20 pod křídly (G-6 s R6)

 



Messerschmitt Bf 109G – motor Daimler-Benz DB 605



Messerschmitt Bf 109G - kulomet Rhienmetall-Borsig MG 131—13 mm 



 Messerschmitt Bf 109G  - kanón Mauser MG 151—20 mm


Messerschmitt Bf 109G - kanón Rhienmetall-Borsig  MK 108—30 mm


Messerschmitt Bf 109 byl původně koncipován jako stíhač. Pozdější modely byly vyvinuty k plnění více úkolů a sloužily jako doprovod bombardérů, stíhací bombardéry, denní i noční stíhači, pozemní útočné letouny a průzkumné letouny.  Vyráběly se ve verzích A, B, C (Cäsar), D (Dora), E (Emil), T (Toni), F (Friedrich), G (Gustav), H a K (Kurfürst). Původně měla tato série končit verzí F, protože se předpokládalo, že je postupně nahradí Focke-Wulfy Fw 190 a Me 209, ale vývoj nových Me 209 však vázl a ani Focke-Wulfy Fw 190 nebyly dodávány v dostatečném objemu, aby pokryly požadavky německého letectva. Padlo tedy rozhodnutí pokračovat dál ve vývoji Bf 109. Verze B a E-1 byly poprvé nasazeny ve Španělské občanské válce; tam se setkaly se slabšími soupeři, z nichž mohly vynikat nanejvýš sovětské I-16, ale ani ty však nebyly pro Messerschmitt rovnocennými soupeři. V září 1939, když se Luftwaffe účastnila invaze do Polska byla polovina všech nasazených Bf 109 verze E, přičemž nejnovější stroje typu E-3 se už také dostaly do boje. Polské zastaralé stroje PZL P.11 nebyly pro německé letce rovnocenným soupeřem. Většina z nich byla ve vzdušných bojích brzy zničena.

Zastoupení Bf 109E se ve stíhacích jednotkách dále zvyšovalo až do roku 1941. Messerschmitt Bf 109 ve spolupráci s bombardovacími letadly brzy obsadil oblohu zemí Beneluxu. Podařilo se jim porazit i početně silnější Francouzské letectvo a v západní Evropě jim zůstal jediný soupeř - Velká Británie. Hned od začátku bitvy o Británii byly Bf 109 v čele útoku. Luftwaffe měla zničit RAF, zbavit obávané britské loďstvo ochrany ze vzduchu a tím umožnit invazi na Britské ostrovy. Němečtí letci sice na Messerschmittu dokázali vcelku úspěšně s britským letectvem bojovat, ale porazit jim se ho nepodařilo. Jednou ze slabin, která se dříve velmi neprojevovala, byl malý dolet.

Nasazení strojů Bf 109 na jihu Evropy, v severní Africe a Sovětském svazu bylo poměrně úspěšné. V Řecku a Jugoslávii jim jejich slabí a méně početní protivníci nedokázali vzdorovat. V první fázi bojů v Africe němečtí letci jako například Hans-Joachim Marseille dosáhli velkých úspěchů. V bojích proti sovětskému letectvu zprvu Němci nenarazili na žádný markantní odpor. Zkušení piloti Bf 109 likvidovali sovětské letouny v poměru ztrát cca 1 : 10.

Pokud se týká tolik diskutovaného srovnání Messerschmittu Bf 109G a Mustangu P-51, provedla jednotka AFDU (Air Fighting Development Unit) na základně RAF ve Witteringu porovnání ukořistěného Bf 109G s typem North American P-51 Mustang, reprezentovaného verzí Mk.III z pozdní produkce Mustangů, kterou poháněl motor Packard-Merlin (obdoba P-51B/C). Zpráva nesla datum 8. dubna 1944 a při srovnání s Bf 109G pěla na adresu Mustangu samou chválu. U Bf 109G bylo podle výpočtů zjištěno, že jeho motor Daimler-Benz 605A dosahuje nejvyšších výkonů ve výšce 16 000 stop (4877 m), avšak v této výšce létá Mustang ve vodorovném letu o 48 km/h rychleji. Mustang byl rychlejší rovněž ve výšce 30 000 stop (9144 m), a to o 80 km/h. Stejně jako další stíhačky států Osy také Bf 109 vykazoval o něco lepší stoupavost až do výšky okolo 20 000 stop (6096 m), ve větších výškách měl Mustang nepatrnou výhodu. Při stoupání (s využitím rychlosti získané předem ze střemhlavého letu) nebyl mezi oběma letouny zjištěn nijak znatelný rozdíl. Při střemhlavém letu získal Mustang Mk.III nad Bf 109G náskok. V manévrovém boji mohl Mustang Bf 109G předčit, ale rychlosti se příliš nelišily.  Palebná síla Messerschmittu sestávající ze dvou kulometů ráže 13 mm a tří kanónů ráže 20 mm byla vyhodnocena jako mnohem účinnější než u Mustangu, ačkoliv Bf 109G musel operativně nést přídavné gondoly s kanony táže 20 mm na spodní ploše křídla jako součást Rüstsatz 6 (Rüstsatze byly polní výzbrojní a výstrojové sady), což celkové výkony zhoršovalo.

Jak později uvidíme i tyto nepříznivé skutečnosti dokázali němečtí Experte na Bf 109G mnohdy eliminovat. Nicméně do příchodu stíhaček USAAF Lightning a Mustang byl jediným letounem, který mohl Me Bf 109 konkurovat, britský Spitfire. A Messerschmitty a Spitfiry jsou také jediné stíhačky na světě, které si udržovaly svoji kvalitativní nadřazenost po celých pět let vysilující války.

Oberfeldwebel Alfred Grislawski

Ericha Hartmanna dostal pod svá ochranná křídla příkazem majora Bonina oberfeldwebel Alfred Grislawski, snad největší „tvrďák“ v Luftwaffe. Grislawski byl synem horníka, přesvědčeného antinacisty. Asi proto nikdy nevstoupil, stejně jako Erich Hartmann, do NSDAP. Do armády vstoupil, aby se vyhnul těžké práci na venkově a byl poslán k Luftwaffe. Nejvíce proslul svojí účastí v kvartetu Karaya, které bylo nejúspěšnější Jagdstaffel celé války. Jednotka byla notoricky známá pro svoji neukázněnost a nedostatek respektu k autoritám. V jednom případě hrozil Grislawskimu dokonce válečný soud, ale bylo od obvinění upuštěno, protože se přiblížily americké bombardéry a velení si uvědomilo, že je jediný velitel k dispozici schopný koordinovat jejich zastavení. Grislawski později řekl, že Karayastaffel byla v letech 1941 – 1943 patrně nejméně militaristická jednotka v celém wehrmachtu. Tvořili ji Hermann Graf, Alfred Grislawski, Heinrich Füllgrabe a Ernst Süss. Zvláště se osvědčili v bojích v Rusku. Válku přežili pouze Graf a Grislawski.  Ernst Süss byl zastřelen americkými mustangy (jednotka není známa), když visel na padákovém popruhu a Heinrich Füllgrabe byl zabit v akci na východní frontě během posledních dnů války. 

Alfred Grislawski byl výborný pilot a nikdy neváhal „ulevit svému srdci,“ když se některý z jeho druhů dopustil chyby. Jeho „kritice“ se nevyhnul ani major Bonin. Hartmann byl šokovaný, když jednou slyšel z rádia na Boninovu adresu během boje: „Co si vy hovado myslíte, že děláte? Jestli si nenecháte říct, tak mi můžete políbit prdel!“ Pokud se jednalo o Ericha Hartmanna, našel Grislawski zvláštní potěšení ve vyučování tohoto nováčka. Ještě než vstoupil do boje, procvičoval s ním taktiku pomocí cvičných soubojů. Tím se Hartmann  nejenom stále zlepšoval, ale oprostilo ho to i od některých ambiciózních myšlenek. Grislawski musel připustit, že ačkoliv se musí v taktice ještě mnoho učit, je celkem talentovaný pilot. Problémy ovšem nastaly, když se spolu začali účastnit bojových misí. Grislawski ihned zjistil, že nováček je z těch, kteří si chtějí vystřílet v okamžiku rytířský kříž. Během jednoho incidentu, sotva začal Hartmann opouštět své místo za Grislawskim a vrhl se po I-16, jeho sluchátka explodovaly: „Ty zatracený idiote! Co si ksakru myslíš, že děláš? Já jsem tvůj velitel! Zařaď se zpátky na místo nebo tě sestřelím sám! Grislawski pokračoval v proklínání přes radiostanici celou cestu až na základnu. Když přistáli, tak četař poručíka ještě tak „sjezdil“, že na to dotyčný nikdy nezapomněl. Pak se Grislawski od zpoceného Hartmanna obrátil k Rossmannovi a řekl: „Člověče, to je už moc! Co nám to zase poslali za nemluvně! Podívej se na jeho tvář—jako roztomilý malý chlapeček.“ A pak už neoslovil Hartmanna jinak než Bubi (chlapeček), což mu zůstalo až do smrti.

Erich "Bubi" Hartmann

Erich Hartmann se opravdu ukazoval být extrémně individualistický a von Bonin rozhodně věděl co dělá, když mu za učitele přidělil rázného a tvrdého dělnického synka Grislawskiho. Když byli Hartmann a Grislawski venku na bojové misi, měli vojáci v Soldatské ve zvyku obstoupit radiostanici a pobaveně sledovali jejich komunikaci: „Jsi tak dychtivý zemřít, Bubi? Omlouvám se, pane! Neříkej mi pane a raději se místo toho starej o můj ocas! Já tě k němu přibiju, Bubi! Lituji! Tvoje matka bude litovat!“

První bojový střet s nepřítelem nebyl příliš geniálním Hartmannovým počinem. 14. října 1942 letěl Bubi jako wingman s desátníkem Rossmannem. Rossmann ohlásil rádiem skupinu 10 nepřátelských letadel pod nimi a začal klesat. Hartmann ho následoval, ale stále nic neviděl. Pak při vysoké rychlosti vyrovnali a Hartmann uviděl o něco výše ve vzdálenosti asi 2000 m dvě tmavozelená letadla. Jeho první myšlenka byla: „Musím jednoho dostat!“ Přidal plný plyn, začal střílet kolem svého vůdce a nakonec se dostal do jeho palebné linie. Přiblížil se k svému cíli asi na 300 m a zahájil znovu palbu. Všiml si však, že jeho palba prolétá neškodně vlevo nahoře nad cílem. V té chvíli byl již tak blízko u nepřítele, že musel prudce vystoupat nahoru, aby se s ním nesrazil. Prolétl mrakem a najednou byl obklopen Rusy. Aby unikl, musel Hartmann zamířit k nízkému oblaku a přitom ztratil vizuální kontakt se svým velitelem. Když zůstal sám, začal být nervózní. Naštěstí se mu ozval Rossmannův hlas z vysílačky: „Neboj se, já tě sleduji, ale teď jsem tě ztratil. Sestup dolů skrz mraky a zase tě uvidím.“ Hartmann se vynořil z mraku a uviděl před sebou ve vzdálenosti 1200 – 1500 m letoun, který se k němu blížil. Opět propadl panice a zahájil rychlý sestup směrem k západu. Zavolal Rossmanna a hlásil mu, že má za ocasem neidentifikované letadlo (byl to Rossmann). Velitelův hlas mu nařizoval: „Zatoč vpravo, abych se k tobě mohl přiblížit.“ Zatočil doprava, ale neznámé letadlo řezalo jeho okruh. Tvrdě zatočil, jak to jen bylo možné, dal plný plyn a nízkým letem unikal západním směrem. Rossmanna již nemohl slyšet a jenom mu táhlo hlavou, kdy uslyší rachot nepřátelských kulek v plášti svého letounu. Neznámé letadlo letělo stále za ním a po chvíli uslyšel znovu Rossmanna, že tam žádné další letadlo neviděl. Vyšplhal do výšky, aby mohl určit svoji pozici. Uviděl řeku Elbrus a ta mu pomohla najít cestu domů. Najednou mu začala signalizovat červená kontrolka nízký stav paliva a o pět minut později se mu zastavil motor. Dole bylo obrovské slunečnicové pole a cesta, po které jelo pár náklaďáků. Země se rychle přiblížila. Přistál na břicho, otevřel kryt, vzal si své osobní věci a vylezl z kokpitu.


Polikarpov I-16 byl sovětský stíhací letoun revolučního designu. Byl to první dolnoplošník (samonosný jednoplošník) na světě, který představoval novou módu ve stíhacím designu. Tento malý bojovník se zatahovacím podvozkem byl představen v polovině roku 1930 a tvořil na počátku druhé světové války páteř sovětského letectva. Rusy byl přezdíván „Išak“(osel—podle podoby s ruskou výslovností I-16). Prominentně vystupoval v 2. čínsko-japonské válce, bitvě o Chalchin Gol a španělské občanské válce, kde se mu přezdívalo na straně nacionalistů „Krysa“ a na straně republikánů „Muška“. Finská přezdívka pro I-16 byla „Siipiorava“ (Létající veverka). Při střetu s Me Bf 109 se však již projevila zastaralost jeho koncepce a musel být postupně nahrazován.

Projíždějící vojáci ho naložili a odvezli domů na 30 km vzdálenou základnu Soldatskaja. Věděl, že je v průšvihu. Porušil snad všechna  nařízení pro stíhací piloty a obával se, že jej vyhodí. Ten večer na něj major Bonin hlasitě křičel. Pak mu Rossmann udělal dlouhou přednášku o taktice létání ve dvou a jeden po druhém mu prezentoval všechny jeho hříchy:

  • Bez příkazu nesmí opustit velitele křídla.
  • Nesmí vletět do cesty veliteli křídla.
  • Nesmí šplhat přes mrak nahoru.
  • Nesmí si plést velitele křídla s nepřátelským letadlem. (Nepřítel, před kterým prchal, byl Rossmann.)
  • Nedodržovat pořadí v sestavě.
  • Nesmí ztratit orientaci.
  • Nesmí ztratit letadlo bez poškození nepřítele.

Major Bonin ho potrestal třemi dny přeložením na práce s pozemním personálem, aby měl čas na přemýšlení o tom, co vlastně udělal. Erich se cítil hrozně.

Svůj první sestřel zaznamenal Erich Hartmann 5.11.1942. Tehdy odstartoval při poplachovém startu s nadporučíkem Treptem, pobočníkem velitele skupiny, v roji čtyř letadel nedaleko Digory. Hartmann první uviděl a ohlásil nepřítele. Přitom letadla i rychle spočítal: osmnáct Šturmoviků Il-2 s ochranou deset strojů LaGG-3. Početně nerovná šance, ale Němci si již zvykli na sovětskou přesilu, která od léta 1942 neustále vzrůstala. Zkušený nadporučík Trepte tentokrát nepřítele neviděl. Poručil proto Hartmannovi převzít velení a zaútočit. Němci se rozdělili do dvou párů a ze svého postavení, výše v zádech nepřítele, přešli do strmého klesání. Prvořadým úkolem bylo zabránit útoku na čela německých kolon. Hartmann a Trepte prorazili obranou a vystřelili na vybrané cíle krátké dávky, když velkou rychlostí prolétávali mezi nepřátelskými letadly k zemi. Jakmile v padesáti metrech podrovnali, Hartmann si vybral jeden Il-2 na levém okraji nepřátelské formace. Začal střílet ze vzdálenosti menší než sto metrů. Viděl, jak ruský stroj zasahují kulometné dávky i dvoucentimetrové granáty. Odrážely se. Zatraceně, to je tím těžkým pancéřováním. Všichni „staří orli“ ho před pancéřováním Il-2 varovali. Šturmovik patřil k nejpevnějším letadlům ve vzduchu.

Il-2 byl ve předu silně pancéřován, ale zadní část trupu tvořilo dřevo. Obranu zadní polosféry zajišťoval střelec-radista-pozorovatel, který ovládal pohyblivý kulomet UBT ráže 12,7 mm. Jeho postavení nebylo v prvním období zavedení dvoumístných Il-2 typ 3 záviděníhodné, protože jeho kabina nebyla pancéřována a střelci měli sedmkrát vyšší ztráty než piloti. Teprve v průběhu dalšího vývoje se střelcům dostalo improvizované ochrany.

Přece však existoval jeden způsob, jak tento typ sestřelit. Grislawski mu o tom kdysi vyprávěl a Erich teď přemýšlel o Grislawského metodě. „Pokus se o to, Erichu!“ vykřikl sám na sebe v hřmění zbraní. Přitáhl, zatočil a znovu na Il-2 nalétával. Po prudkém klesání podrovnal několik metrů nad zemí a dostal se dolů za nepřátelský stroj. Tentokrát čekal se střelbou až do vzdálenosti šedesáti metrů. Objevily se údery zásahů a okamžitě se z olejového chladiče Il-2 vyvalil černý dým. Obrysy nepřítele brzy zmizely v plamenech. Zasažený stroj rychle spěchal na východ a vypadl z nepřátelské sestavy. Hartmann s přivřeným plynem letěl těsně za ním. Oba stroje byly v plochém klesání. Náhle pod křídlem Il-2 něco explodovalo a trosky vletěly Hartmannovi přímo do dráhy. Bf 109 se otřásl. Z motoru se vyvalil dým a trupem unikal ven. Hartmann rychle zhodnotil situaci. Výška: příliš malá, aby to bylo příjemné. Poloha: ještě na německé straně fronty. Dobré. Rychle se připravit na nouzové přistání. Zavřít plyn a hlavní palivový kohout, vypnout zapalování. Právě ještě včas. Když nalétával na přistání, z motoru již šlehaly plameny. Stíhačka dosedla s ohlušujícím rámusem. Hustý mrak prachu vnikl do kabiny a Hartmanna téměř zadusil. Letadlo sebou smýkalo po zemi, než zastavilo. Mrak prachu ale zároveň uhasil plameny. Hartmann otevřel kryt kabiny a ještě zahlédl, jak se nepřátelské letadlo řítí k zemi. Necelé dva kilometry jižním směrem padal Il-2 a táhl za sebou plameny a dým. S hřměním dopadl na zem a explodoval. I na tu vzdálenost byl cítit náraz zvířeného vzduchu. Hartmann se tehdy naučil dvě věci, které pak denně používal. Dostat se do co největší blízkosti, až nepřátelský letoun vyplní čelní sklo tak střílet a po zásahu protivníka se okamžitě odpoutat.

Letadlo Il-2 "Šturmovik" vzniklo na základě požadavků sovětských vzdušných sil na letoun pro spolupráci s pozemními silami. Jejich standardní výzbrojí byly 2 kanóny ráže 20 nebo 23 mm, 2 kulomety ráže 7,62 mm, 8 neřízených reaktivních střel ráže 82 mm nebo až 600 kg bomb; jako ochrana před stíhači nepřítele jeden kulomet Berezin UBK ráže 12,7 mm. Od května roku 1943 byly některé šturmoviky vyzbrojeny dvěma protitankovými automatickými kanóny 11-P-37 ráže 37 mm, což v bitvě u Kurska znamenalo pro Němce nepříjemné překvapení. Další novou výzbrojí byly tzv. PTABy, což byly kumulativní bomby o hmotnosti 1,5 kg (dle jiných zdrojů 2,5 kg), které propalovaly pancíře tanků až do tloušťky 70 mm. Ty při svržení z výšky 75 - 100 metrů pokryly na zemi pás široký 15 m a dlouhý asi 70 m, na němž vykonaly zkázu. Tyto bombičky byly rozsévány ze zásobníků DAG-10, kde jich bylo 192 kusů, přičemž zásobníky zavěšené pod křídly se daly v případě nebezpečí jako celek odhodit. Po ukončení 2. světové války sloužily letouny i v Československé armádě pod přezdívkou „kombajn“, kvůli charakteristickému zvuku motoru.

27.1.1943 se Hartmannovi podařilo sestřelit Mig-1 a 9.2.1943 LaGG-3.

Stíhací letoun MiG-1 patřil do nové generace moderních sovětských dolnoplošníků s kapalinou chlazeným motorem a zatahovacím podvozkem. Během zkoušek bylo zaznamenáno 112 nedostatků, mimo jiné přehřívání oleje a glykolu, požáry motorů, tuhé řízení a nedostatečný výhled z kabiny. Po nasazení do bojových akcí se ukázalo, že sovětští piloti nejsou zcela připraveni na obsluhu těchto nových strojů, jejichž ovládání a chování se zcela odlišovalo od letadel starší generace. Pro mnoho nezkušených pilotů bylo letadlo stejně nebezpečné, jako nepřítel. Letadel typu MiG-1 bylo vyrobeno přibližně 100 ks, poté se začal vyrábět vylepšený MiG-3. Výzbroj tvořil jeden kulomet UBS ráže 12,7 mm, dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm a šest neřízených raket RS-82 nebo až 500 kg bomb FAB ráže 50, nebo 100 kg.

LaGG-3 (Lavočkin-Gorbunov-Gudkov-3) byl jednomístný, jednomotorový samonosný dolnoplošník. Dřevěná kostra křídel a pevných ocasních ploch byla potažená překližkou, kovová kostra pohyblivých ocasních ploch a klapek plátnem. Trup tvořila překližková poloskořepina. Krycí plechy motoru byly duralové. Nekvalitní výroba a konstrukční zásahy způsobily u těchto strojů zvýšení hmotnosti, které mělo za následek ztrátu kvality oproti prototypu. Popularita strojů mezi letci byla natolik nízká, že zkratku LaGG začali piloti vykládat jako: „lakirovannyj garantirovannyj grob“ (lakovaná zaručená rakev). Výzbroj tvořil kanón ŠVAK ráže 20 mm, dva synchronizované kulomety Berezin BS ráže 12,7 mm, šest neřízených raket RS-82 nebo RS-132 do hmotnosti 200 kg a dvě pumy FAB-50, FAB-50M, AO-25M, ZAB-50TG, TŠAB-25R-5, AOTŠ-25.

10.2.1943 sestřelil Hartmann i jeden Boston.

Douglas DB-7/A-20 Boston/Havoc byl jedním z nejlepších dvoumotorových bombardovacích letounů druhé světové války. Stroje měly rozdílné motory, výzbroj i různé další vybavení podle potřeb zákazníků, k nimž se od konce roku 1941 řadil i Sovětský svaz. Měl 2 kulomety ráže 12,7 mm v bocích přídě, 1 kulomet ráže 12,7 mm v zadní kabině,  1 kulomet ráže 7,62 mm ve spodním střelišti a nesl až 940 kg pum. Pohonnou jednotku tvořily  2 motory Pratt & Whitney R-1830-S3C4G Twin Wasp s výkonem 883 kW (1 200 k), pozdější verze byly poháněny 2 motory Wright GR-2600-A5B, - 11, -23 nebo -29 Double Cyclone. Maximální rychlost byla 473 km/h, dostup 7200 m a dolet 780 km.


Kapitán Walter Krupinski "Graf Punski"
15. února 1943 se stává velitelem 7. staffel/III./JG52 nadporučík Walter Krupinski. Narodil se 11.11.1920 v městečku Domnau (Domnowo) ve Východním Prusku a vyrostl v Braunsbergu (Braniewo). Krupinski měl dva mladší bratry, Paula a Günthera. Paul se připojil ke Kriegsmarine a sloužil na ponorce. Byl zabit v akci 11.11.1944 na U-771, která byla potopena britskou ponorkou HMS Venturer u norského pobřeží. Krupinskiho otcovský přístup a opravdová starost o prospěch jeho pilotů, stejně jako úcta k zajatým pilotům nepřátelským, ilustrovala ve světě, kde bylo barbarství na pořadu dne, jeho mimořádnou lidskost. Jeho kavalírský postoj k lidem a pruský původ mu vysloužil přezdívku „Graf (hrabě) Punski“. Sestřelil 197 letadel, z toho 20 na západní frontě. V březnu 1945 byl převeden do jednotky Jagdverbang 44, kde létal na Me 262 a ve dnech 16. a 26. dubna 1945 zde dosáhl své poslední dva sestřely války.

Ze zajetí se vrátil v listopadu 1952 a začal pracovat pro Organizaci Gehlen, zpravodajskou službu, kterou 1. dubna 1946 zřídily americké okupační úřady převážně z německých pracovníků. Organizace  Gehlen byla předchůdcem Spolkové zpravodajské služby. Jejím vedoucím i prvním vedoucím Spolkové zpravodajské služby byl generálmajor Reinhard Gehlen, jenž předtím vedl oddělení Cizí vojska – východ, což byla tajná služba wehrmachtu. Vzhledem k své hodnosti majora se stal v roce 1957 velitelem Jagdbombergeschwader 33 (FBW33). V roce 1966 Krupinski převzal velení německých sil Luftwaffen-Ausbildungs-komanda v Texasu v hodnosti brigádního generála. V červenci 1969 se stal velitelem 3. divize Luftwaffe a v roce 1971 náčelníkem štábu 2. spojeného taktického letectva (2 ATAF). V říjnu 1974 se stal velitelem letectva. Kvůli skandálu Rudel byl přinucen k předčasnému odchodu do důchodu 8.11.1976 v hodnosti generálporučíka. Walter Krupinski zemřel v Neunkirchen-Seelscheid v roce 2000.

 

Messerschmitt Me 262 Schwalbe (vlaštovka) byl německý proudový stíhací letoun. Výroba začala v listopadu 1943. Me-262 byl také vyráběn v Chebu v letecké továrně Eger Flugzeugewerke GmbH a na několika místech na území tehdejšího Protektorátu. Během dubna 1945 letouny  podnikly několik akcí proti spojeneckým bombardérům (jak americkým tak i britským), kdy bylo nasazeno až několik desítek strojů Me 262, ale bylo pozdě. Po válce byl sice letoun poměrně intenzivně zkoumán a zkoušen, ale již mnoho nového nepřinesl—v době hektického vývoje letecké techniky začal neuvěřitelně rychle zastarávat. Devět jednomístných strojů a tři dvoumístné stoje bylo po válce zkompletováno a zalétáno v Československu jako Avia S-92 a Avia CS-92. Obě verze jsou k vidění v Leteckém muzeu Kbely.

Krupinski přišel k jednotce, představil se, požádal o letadlo, vzlétl, šel prudce dolů a přivezli ho zpátky autem. Vzal si další stroj, sestřelil dvě letadla a vrátil se. Pak chtěl večeři. Celá událost byla považována za tak náhodnou, jako hra karet. Krupinski byl sice kavalírem na zemi, ale na obloze byl totální divoch. Za svoji dvojku si vybral Hartmanna, protože s ním nikdo z NCO (poddůstojníci) veteránů nechtěl létat. Nikdy se nevyhýbal žádnému leteckému souboji a opakovaně vedl Hartmanna proti sovětským leteckým formacím z hrozně nevýhodné pozice.

V roce 1941 totiž sloužil pod kapitánem Johannesem Steinhoffem, který mu vyhrožoval, že jestli se jako stíhač nezlepší, tak ho pošle k průzkumné jednotce. Krupinski byl notoricky špatný střelec a tuto svoji nevýhodu se pak snažil eliminovat útoky na nepřítele při každé možné příležitosti. Že se mu podařilo přežít válku, bylo neuvěřitelné štěstí. Létat s Krupinskim znamenalo letecký souboj na téměř každé misi a tím se také počet Hartmannových sestřelů začal pomalu zvyšovat. To bylo během vzdušných bojů nad Kubání, v severozápadním rohu Kavkazu, kde byli Němci během zimy 1942/1943 „lisováni“ Rudou armádou a sovětské letectvo nasadilo proti JG 52 některá svá v té době nejlepší letecká esa. Bojovali zde například Alexandr Pokryškin, Grigorij Rechkalov a bratři Glinkovi. Borise Glinku Hartmann v létě 1943 sestřelil. Helmut Lipfert z JG 52 později o bojích nad Kubání napsal: "Věci nešly dobře. Bylo tam několik kontaktů s nepřítelem, ale mnoho ztrát. A nebyli to jen začátečníci a mladí piloti, kteří se nevrátili, ale s nimi i někteří staří veteráni." 


ME Bf 109 G2 6//JG 52 žlutá 5 Walter Krupinski základna Majkop, Rusko říjen 1942


Vzácný snímek Krupinskiho v akci, Rusko říjen 1942


O svém létání s Krupinskim později Erich Hartmann řekl: „Naše spolupráce byla nejdříve trochu nesnadná, ale brzy jsme zjistili, že se nám spolupracuje dobře. Oba jsme měli svoje silné a slabé stránky, ale dokázali jsme to překonat. Fungovalo to dobře. Kromě toho jsem se musel ujistit, že se Krupi vrátí domů už kvůli jeho mnoha dívkám, které na něj čekaly až přiletí. Při létání s Krupim jsem také získal Železný kříž II. třídy. Kromě toho mě naučil, že nejhorší věcí, kterou lze udělat, je ztratit wingmana. Zabití bylo méně důležité než přežití. Já jsem prohrál jednoho wingmana, Günthera Capito, bývalého pilota bombardéru, ale bylo to dáno jeho nezkušeností se stíhačkami, nicméně přežil.“ V dubnu1943 byl Erich povýšen na Rottenführera (velitele dvojky).

23.5.1943 se Hartmann srazil s LaGG-3, nervově se zhroutil a byl poslán zpět do Německa k odpočinku. Po návratu domů se mu jeho otec svěřil se svým přesvědčením, že Německo již nemá žádnou šanci vyhrát válku. Hartmann se vrátil na východní frontu v červnu 1943 s velikým přáním dokázat otci, že se mýlil.


 Zásah...

Po návratu k jednotce začala Hartmannova cesta k úspěchu. Po Grislawského a Rossmannových bojových lekcích a 180 nalétaných misích byl schopen zvládnout boj s Bf 109 perfektně. Své druhy však pouze nekopíroval, ale nalezl si svůj osobitý styl, který mu umožnil 352 vítězství za zachování poměrně velké osobní bezpečnosti, což dokumentuje skutečnost, že nebyl nikdy sestřelen ani zasažen. Pouze 14x nouzově přistál pro poruchu letadla, poškození způsobené odpadávajícími zbytky zasaženého protivníka, po zásahu protiletadlového dělostřelectva nebo pro nedostatek pohonných hmot.

Erich Hartmann si vypěstoval téměř nelidskou schopnost objevit nepřítele na takovou vzdálenost, na kterou toho jeho spolubojovníci nebyli schopni a intuitivně předvídal pohyby nepřítele ve většině jeho útoků. Vyvinul si vlastní „soubor pravidel“, která ho po jeho celou bojovou kariéru udržela naživu a nezraněného. Erich zcela opustil starou taktiku dogfight (manévrový souboj), kterou s pozoruhodným úspěchem používala řada jeho vrstevníků. Termín dogfight vznikl za první světové války, kdy vyjadřoval střetnutí obratných stíhacích letounů (především dvouplošníků a trojplošníků), jejichž piloti se snažili udělat sevřenější zatáčku než jejich soupeř a dostat se tak soupeři blízko za ocasní plochy, kde byla výhodná pozice pro útok. Erich se držel svého zlatého pravidla: „Uvidět—rozhodnout se—zaútočit—uniknout.“ Dodržování tohoto pravidla se ukázalo být pro nepřítele jako extrémně smrtící. Při jasné obloze útočil na plný plyn shora ze slunce, při zatažené obloze zespodu. Překvapení bylo klíčovým prvkem jeho úspěšných sestřelů. Erich byl dobrý střelec a původně střílel a úspěšně zasahoval z poměrně velké vzdálenosti, ale pod vlivem Waltera Krupinského se naučil potlačit svoji ranou tendenci k zmírňování rychlosti a začínal střílet na nepřítele z necelých 50 metrů. Z této vzdálenosti byla destruktivní síla jeho zbraní a úspora munice maximální. 

Svoji techniku popisoval Erich Hartmann později takto: „Manévrovací letecké souboje, to nebyl můj styl. Nikdy bych se s Rusy do žádného nezapletl. Moment překvapení, to byla moje taktika. Získat největší výšku a pokud to bylo možné, přiletět ze slunce. Devadesát procent mých útoků využívalo momentu překvapení. Když jsem uspěl, dal jsem si oddech a znovu pozoroval okolí. Nalezení nepřítele zcela záviselo na pozorovacích schopnostech a na zdržování se nad místy, kde se na zemi odehrávaly boje. Pozemní stanice nám rádiem hlásily pozici nepřítele podle souřadnic na našich mapách. Mohli jsme tak pátrat ve správném směru a zvolit si nejvhodnější výšku pro útok. Pokud jsem měl oblohu pod kontrolou, dával jsem přednost útoku na plný plyn od slunce zespodu, protože tak jste mohli nepřítele spatřit proti bílému oblačnému nebi na velmi velkou vzdálenost. Pilot, který svého protivníka uvidí dříve, má půl vítězství v kapse. Druhým krokem mé taktiky byl moment rozhodnutí. Vidíte nepřítele a rozhodujete se, jestli máte zaútočit rovnou, nebo si počkat na výhodnější situaci, nebo si manévrováním připravit situaci lepší, nebo neútočit vůbec. Například když musíte útočit proti slunci nebo když nemáte dostatečnou výšku nebo když nepřítel letí v potrhaných mracích, tehdy ho pozorujete v dostatečné vzdálenosti, abyste pak mohli změnit pozici vzhledem ke slunci nebo k oblačnosti, a zahájíte útok střemhlavým letem, abyste proměnili svou výšku na velkou rychlost. Zaútočíte. Je jedno, jestli si vyberete opozdilce nebo chlapíka mimo formaci. Nejdůležitější věcí je zničit nepřátelské letadlo. Manévrujte rychle, agresivně a střílejte zblízka; dostaňte se co nejblíže, abyste si byli jisti zásahem a neplýtvali střelivem. Říkával jsem svým mužům: ,,Jen pokud máte nepřítele přes celé čelní sklo, jen tehdy mačkejte spoušť.“ Nakonec proveďte únikový manévr nebo udělejte zvrat. Jakmile jste zasáhli cíl a odpoutáváte se, myslete hlavně na své přežití. Okamžitě zkontrolujte ,,šestou“ a udělejte zvrat. Stáhněte se z oblasti vhodné pro potenciální útočníky nebo si zvolte nový bod, odkud se znovu zapojíte do boje, a zaútočte ještě jednou, pokud máte výhodu na své straně.“

Nicméně na východní frontě byli Němci při svých střetech s Rusy prakticky vždy v oslabení, takže byl Erich nucen obvykle bojovat s několika protivníky najednou. Musel si proto vytvořit i vlastní soubor obranných pravidel, jejichž základem byla velká dávka chladnokrevnosti, která se nakonec u jeho spolubojovníků stala legendární. Když se k němu protivník zezadu blížil, naučil se nepanikařit a sledoval, z jaké vzdálenosti začne střílet. Pokud začal střílet z velké vzdálenosti, bylo jasné, že se jedná o nováčka nebo mizerného pilota. V tom případě stačil prudký obrat vlevo nebo vpravo a z útočníka se stal obránce. Pokud byl však útočník veterán a začal se dostávat do nebezpečné pozice, o čemž často rozhodovaly zlomky sekund, musel použít jiný trik. Jak se útočník blížil, Erich jemně vychyloval směrovku, aby dostal svůj letoun z přímého směru, zmýlil tak protivníka a donutil ho špatně posoudit potřebnou odchylku. Když útočník zahájil palbu, Erich prudce vrazil knipl do vzdáleného rohu kokpitu a tím přivedl svůj letoun do první poloviny šikmé smyčky. Tedy Erichovými slovy: „Leťte přímo a tlačte směrovku tak, abyste dostali letoun do mírného smyku, který útočník nerozpozná. Když nepřítel začne střílet, dostaňte letoun dolů do pravého či levého záporného G a nezapomeňte při celém manévru tlačit směrovku v příslušném směru. Váš protivník bude v záporném G viset ve svém pásu neschopný zmáčknout spoušť. Pomocí tohoto manévru jsem si zachránil několikrát život.“ Po tomto manévru útočník ztratil orientaci i nasměrování letadla správným směrem a možnost dalšího pronásledování se stala nepravděpodobnou.

Erich Hartmann měl obvykle svůj Bf 109 označený na přídi stylizovaným černým tulipánem, v některých případech emblémem JG 52 na přední části letadla a nápisem „USCH“ (zdrobnělina jména jeho dívky a později ženy Uršuly) v červeném srdci. V období, kdy byl velitelem letky 9/III/JG 52 (2.9.43-30.9.44), spojil svůj znak se znakem letky a používal červené srdce propíchnuté šípem a v něm nápis „URSEL“, spolu se jménem letky „KARAYA“. 

 
 
 
Emblém JG 52
 Emblém 9//JG 52
 Hartmannův znak
 
   
 Hartmannův znak
 
 Znak 9//JG 52

Ke jménu letky se váže zajímavá historka. Od doby, kdy 9. Staffel velel ještě nadporučík Kurt Schade (2.11.41-23.3.42), měla letka pro chvíle oddechu k dispozici také polní gramofon. Zda byl privátní nebo ho obstarala eskadra, není už možné zjistit. Pro přehrávání bylo k mání několik šelakových desek, které se, jak už to bývá, přehrávaly buď náhodně nebo v žádaném pořadí. Desky trpěly nejenom přehráváním, ale i častým stěhováním z jednoho polního letiště na druhé, takže se poškrábaly a některé i zcela zničily. Obstarání nových desek nebylo tehdy příliš jednoduché, takže se repertoár neustále zužoval a jednou z mála desek, která zůstala v hratelném stavu, byla Karaya—sentimentální šlágr nazpívaný tehdy populární zpěvačkou Mimi Thoma o hezké zemi jménem Karaya rum. Snad za to mohlo časté přehrávání desky nebo vtíravý refrén: "Karaya, Karaya, Karaya, Karay", v každém případě letcům jméno Karaya utkvělo v paměti. Anebo to všechno bylo možná úplně jinak. Buď jak buď, faktem zůstává, že Herman Graf, velitel letky, zapomněl při jednom nasazení právě platné heslo a do rádia se přihlásil jako Karaya 1 a název letky byl na světě. 9. letka Karaya se potom stala díky svým úspěchům nejslavnější stíhací letkou v dějinách letecké války.

  


Karaya lied.mp4

 

Úspěchy v boji

V prvním roce služby cítil Hartmann zřetelný nedostatek respektu vůči ruským pilotům. Ani nejlepší ruští piloti neměli pořádné zaměřovače pro střelbu a museli si je kreslit ručně na čelní sklo. V prvních dnech se mu zdálo neuvěřitelné, že necítil žádný strach, když se ruský bojovník dostal za něj.

Ve snaze nahradit ztráty způsobené čistkami v armádě nařídil totiž Kreml rychlé rozšiřování svých ozbrojených sil včetně letectva. S důrazem spíše na počty letců než na jejich kvalitu byl pilotní výcvik uspěchaný a povrchní. V důsledku toho byly během počátečních etap operace Barbarossa výkony sovětských letců obecně na mnohem nižší úrovni než výkony letců Luftwaffe. Tuto nepružnost a nezkušenost potvrzují bojová hlášení německých pilotů, která jsou plná zpráv o formacích ruských letounů, které se buď „urputně držely svého kurzu a výšky a přitom byly jeden po druhém sráženy“, nebo „se motaly ve vzduchu jako obrovský, chaotický roj včel“. Nedostatečný výcvik však rozhodně neznamenal, že by se ruským pilotům nedostávalo odvahy. Spíše naopak. Když nebyli schopni srazit své protivníky z oblohy jinak, uchylovali se mnozí k přímému nárazu do nepřátelského letounu. Rusové tyto útoky nazývali „taran“ a k prvnímu zaznamenanému případu došlo už pár minut po zahájení operace Barbarossa. Znatelné zlepšení se dostavilo teprve v pozdějších etapách války na východě. Tou dobou ale mělo mnoho stíhacích Experte Luftwaffe z východní fronty za sebou již další dva až tři roky zkušeností. A i když se už zpravidla nepouštěli se svými sovětskými protivníky do žádných riskantních podniků, protože nikdy netušili, kdy se mohou střetnout s některým ze samorostlých talentů rudého letectva, většina je jich přesvědčena, že si před průměrnými ruskými letci udržovali trvalý náskok.

Pojmenování „stíhací eso“ vychází z všeobecně uznávané britské a americké definice jež stanoví, že stíhacím esem se stává pilot, který má 5 a více uznaných sestřelů. Do této kategorie však u Luftwaffe spadalo přes 5 000 stíhacích pilotů. V samotné Luftwaffe se pojmu eso v souvislosti s konkrétním počtem vítězství moc často nepoužívalo. Přednost se dávala obecnějšímu názvu „Experte“, který se chápal ve významu piloti výjimečných schopností a dosahující výjimečných úspěchů. Po válce bylo uskutečněno mnoho rozhovorů se stíhacími piloty Luftwaffe, kteří měli 50 a více uznaných sestřelů, tedy více než kterékoliv eso západních spojenců. Všichni se vší vážností však tvrdili: „Ale já jsem nebyl žádný velký expert. To byste měli mluvit hlavně s ….“, načež následovalo jméno některého legendárního pilota s třikrát nebo čtyřikrát vyšším počtem vítězství, než měl na kontě mluvčí sám.

V počátečních měsících války zajistilo 20 vzdušných vítězství svému držiteli vyznamenání Rytířským křížem Železného kříže. Ke konci války museli však piloti na východní frontě docílit hodně přes 100 sestřelů, aby toto vyznamenání dostali. Například Erich Hartmann jej získal 29. 10. 1943 za 148 sestřelů, na což si také v jednom z rozhovorů stěžoval. V leteckých silách všech států se uznávání nárokovaných sestřelů řídilo řadou přísných podmínek. Nejpřísnější však bylo letectvo německé, které vyžadovalo písemné potvrzení sestřelu jedním nebo více svědky akce ve vzduchu plus – bylo-li to možné – doplňujícím potvrzením, rovněž písemným, od pozemního pozorovatele. Proto má také Erich Hartmann oficiálně uznané pouze dva sestřely Mustangů i když některé americké a anglické prameny jich uvádějí sedm a ve skutečnosti je jich patrně ještě o několik více.

  

Šéftechnik 6. staffel má důvod tvářit se nedůvěřivě k výkladu oberfeldwebela Ullmanna od II./JG 3, který ukazuje na mapě místo, kde právě sestřelil nepřátelský letoun. Místo havárie se totiž následně nepodařilo nalézt a sestřel tedy zůstal nepotvrzen.

Pro vysvětlení velkého počtu sestřelů pilotů Luftwaffe je nutné si uvědomit, že se nestřídali v tzv. turnusech s dlouhými přestávkami mezi nimi, jak bylo zvykem u spojeneckých leteckých sil. Většina jich zůstávala u operační činnosti, dokud buď nebyli zabiti, nebo již nebyli schopni další služby, případně nebyli povýšeni do štábní funkce. Nepočítáme-li období dovolených, byli tu mnozí, kteří u frontových jednotek sloužili po celou válku od prvních dní, kdy boje propukly, až do posledního dne. Po značnou část vzdušných bojů na východě měla Luftwaffe také neoddiskutovatelnou převahu ve třech zásadních podmínkách nutných pro přežití i k úspěchu – výzbroj, výcvik a taktika. Bf 109 byl také mnohem lepší zbraní než cokoli jiného, co mohli Rusové během počátečních let války na východě nasadit. Podle názoru některých veteránů jí zůstal až do samého konce. Pokud nebyl ničím zatížený (tzn. byl bez přídavných podkřídelních zbraní jako kanonových gondol nebo trubic s raketami), byl Bf 109 lepší než sovětský Jak-9.

Stejná totalitní posedlost početní převahou jako v případě pilotů vedla Kreml k diktátorskému přístupu k ruskému leteckému průmyslu. Podobně jako u pilotních výcvikových programů zajímaly zprvu Moskvu  jenom počty letounů na frontě. Ale i zde se situace pozvolna zlepšovala a jak Lavočkin tak i Jakovlev rozvíjeli své původní konstrukce ve skvělé stíhačky. Všechno to ale nějakou dobu trvalo. Ale na to, co skutečně dokáže Mikojanova konstrukční kancelář, si musel svět počkat až do roku 1950 na válku v Koreji, ale stejně tehdy revoluční konstrukce letounu MiG-15 vycházela značnou měrou z kořistních výsledků německého výzkumu a z britské konstrukce motorů.

Hartmannovy větší úspěchy začaly se zahájením bitvy v Kurském oblouku.

 

Jak JG 52 v roce 1943 ustupovala spolu s německými pozemními silami, začalo se Hartmannovo skóre zvyšovat. 5. července 1943 byla u Kurska zahájena velká ofenzíva, operace Citadela. Luftwaffe měla za úkol chránit německé tanky před ruskými Il-2 Šturmoviky. Hartmannova 7. Staffel se přesunula do vesnice Ugrim (viz mapka) blízko Bělgorodu, jen 14 km za frontou. Když se tanky Panther a Tiger přesunovaly k severu, dopravní Ju 52 jim začaly dopravovat zásoby. Ráno 5. července vzlétla i 7. Staffel, ale 4 z pilotů se nevrátili. Zřejmě se nechali zmýlit kompasem, který kvůli mimořádně silným sedimentům železné rudy v oblasti špatně ukazoval. Pozemní ofenzíva se ve dnech 6. a 7. července rozebíhala pomalu, protože se Rusové usilovně bránili v předem připravených liniích v hloubce obrany. Hned 5.7. 1943 dosáhl Erich Hartmann 4 vítězství—dva Il-2 a dva LAGGy.

Ráno 7. července vycházelo slunce nad Ugrim na severní Ukrajině asi ve 3 hodiny. Bf 109 G10 7. Staffel stály na pokraji letiště ve vysoké trávě a mezi nimi i Hartmannova stodevítka označená velkou číslicí 1 a jménem USCH v červeném srdci. V příjemném letním počasí spali piloti ve stanech. Po probuzení se Erich, oblečený v šedém tričku, modrošedých kalhotách a hnědých leteckých botách, umyl a oholil v malém potůčku. Pak posnídal dvě vejce uvařená dvojicí ruských dívek a byl připraven k další akci. On a další tři piloti byli určeni k pokrytí průzkumné mise letounu Fw 189.

Erich žertoval se svým velitelem pozemního personálu "Bimelem" Mertensem a připoutal se do kokpitu. V 03:04 průzkumné letadlo vzlétlo. Erich nastavil klapky a překontroloval stav paliva, zatímco Mertens zatočil zalomenou klikou startéru. Dvanáct válců DB 605 zakašlalo, motor říhl kouř a hladce nastartoval. Pak zaroloval spolu se svými kamarády na startovní čáru, dupl na brzdy a vyhnal motor do otáček. Když uvolnil brzdy, jeho letoun vystřelil vpřed a v mžiku dosáhl rychlosti 160 km za hodinu. Jemně potáhl knipl a byl, pečlivě sledován svými druhy, ve vzduchu. Naklonili se vlevo a prošli vzletové rutiny: zatáhnout podvozek, zavřít klapky radiátoru, uvolnit plyn a zkontrolovat přístroje, zbraně i zaměřovač pro střelbu. Vyšplhali se do 1300 metrů a letěli na severovýchod. Později zahnuli prudce na jih, stále s Fw 189 v dohledu. Let probíhal bez komplikací a průzkumné letadlo nakonec zamířilo zpět k Ugrim.

Hartmannovo rádio najednou zapraskalo a ozvala se zpráva od Adlera, německé předsunuté pátrací služby. Skupina deseti až dvaceti ruských letadel směřuje na západ. Erich trochu přitáhl knipl, aby získal větší nadmořskou výšku a otočil svůj Schwarm směrem k východu aniž by v průběhu několika minut letu cokoliv zpozoroval. Najednou se však do jeho zorného pole dostala velká skupina ruských Il-2. Erich bez váhání nařídil útok. Potopil se pod ně, tím zvýšil letovou rychlost a zespodu zamířil na zranitelný břišní chladič oleje svého cíle. Il-2 letěl stále rovně. Erich s řvoucím motorem a rychlostí přes 650 km/hod se v mrtvém úhlu přibližoval ke Šturmoviku. 200 metrů, rozpětí křídel nepřátelského stroje vyplnilo prsten v jeho zaměřovači; 150 metrů...100 metrů, když silueta Šturmoviku 500 metrů nad zemí vyplnila jeho přední sklo, asi 1 a půl vteřiny předtím, než by ho jeho rychlost vynesla před nepřítele, zmáčkl krátce spoušť svého 30 mm kanónu a 13 mm kulometů a strhl svůj letoun stranou. Když i ostatní stodevítky udeřily na nepřítele, Erich se zběžně ohlédl a uviděl vyrážet ze svého cíle modré plameny a z jeho olejového chladiče proudící černý čadivý dým. Bylo 3:50 a právě dosáhl svého dvaadvacátého vítězství ve válce.

Pod smrtícím útokem Messerschmittů se formace ruských letadel začala rozpadat. O dvě minuty později, ve výšce 200 metrů byl Erich zavěšen opět pod ocasem dalšího Šturmoviku. Zkontroloval svoji šestou (oblast za ocasem letadla) a stabilizoval stroj. Nepřátelský pilot jej však zpozoroval, ostře otočil a začal unikat. Mladé plavé eso však otočku okamžitě vyrovnalo a rychle odhadlo odchylku potřebnou pro vedení palby. Ve 150 metrech Erich vystřelil a jeho kulky rozervaly bok nepřátelského letounu. Další modrý plamen a černý kouř z olejového chladiče signalizoval jeho třiadvacáté vítězství. Zbývající roztroušená ruská letadla zběsile prchala na východ a Erich se svojí Staffel se vracel k Ugrim. Když se asi ve 4:00 se přiblížili k svému letišti, dvakrát zamával křídly na znamení svých dvou sestřelů. Po přistání jej obstoupil Mertens s ostatními muži pozemního personálu a blahopřáli mu k vítězství. Erich šel pak do operačního stanu podat svůj Gefechtsbericht, bitevní zprávu.

Hartmannův vítězný návrat z boje

Brzké zprávy z Adler stojek nyní ukazovaly na mnohem vyšší ruskou leteckou činnost než byla 5. a 6. července. Čtyři piloti seděli neustále ve svých letadlech, připraveni k odletu za méně než minutu. Erich brzy usnul ve svém stroji, ale ne na dlouho.
V šest hodin byl už znovu ve vzduchu a vedl své stodevítky na lov. Brzy objevil více Šturmoviků, doprovázených stíhači. Během pěti minut sestřelil dvě letadla Il-2 a LaGG-3. Kolem páté hodiny odpoledne vedl Erich svoji Staffel znovu do boje směrem na severovýchod. Zanedlouho narazili na skupinu stíhačů LaGG-3, zaneprázdněných v rozlehlé šarvátce. Během 15 minut sestřelil Erich 3 LaGGy a dosáhl tak dosud svého nejvyššího denního skóre—7 sestřelů.

20. srpna zaútočili Rusové na německém území a Hartmannova letka dostala rozkaz podporovat protiútok JU-87 Hanse-Ulricha Rudela. Pak se však věci změnily. Ruské letectvo začalo v rámci své ofenzivy bombardovat německé  pozemní pozice, takže Hartmannova skupina osmi letadel zaútočila na nepřítele—asi 40 LaGGů a Jaků a rovněž asi 40 Šturmoviků. Hartmann sestřelil 2 Il-2 a dosáhl tak 90 sestřelů. Poslední Šturmovik mu však svými troskami poškodil letoun tak, že musel přistát za ruskými liniemi a byl zajat Rusy. Jak se Rusové přiblížili k letadlu předstíral, že je raněný. Rusové mu uvěřili a odvezli ho na své velitelství, kde ho prohlížel lékař a usoudil, že je opravdu zraněný. Rusové ho přenesli na nosítkách do náklaďáku (byl německý) a když při jízdě zaútočily Štuky, srazil stráž z korby a zadem seskočil. Jakmile uslyšel, že náklaďák zastavil, musel se rychle pohybovat. Ocitl se v poli velmi vysokých slunečnic, kde se pokoušel ukrýt. Jeho pronásledovatelé ho okamžitě začali stíhat a divoce stříleli v jeho směru. Narazil na vesnici, která však byla obsazena Rusy a proto se rozhodl vrátit se nazpátek a počkat na soumrak. Mezi tím jeho věrný přítel mechanik Mertens dostal strach, že se ještě nevrátil, vzal pušku a vodu a šel ho hledat. Hartmann se zatím dostal na bezpečnější místo a chvíli si zdřímnul. Když se probudil, zamířil znovu na západ. Za chvíli přišel na hlídku asi deseti Rusů a rozhodl se je následovat. Ruská hlídka zmizela za malý kopec a bylo slyšet střelbu. Věděl, že to musí být německá linie, protože se běžící hlídka vracela přes jeho svah. Když Rusové zmizeli, přešel kopec a teď měl s německou stráží problém zase on. Začala na něj střílet a jedna kulka mu roztrhla nohavici. Pěkně ho to rozčílilo, ale ten muž byl hrozně vyděšený. Nakonec ho přece jen uvítali v jejich pozici, trochu jej vyslýchali a řekli mu ať se připraví na kontakt. Najednou se k německým zákopům blížila další skupina zřejmě opilých Rusů. Když se přiblížili asi na dvacet metrů, dal poručík rozkaz k palbě. Všichni byli postříleni. Bylo mu řečeno, že poslední skupina Rusů, která vstoupila do jejich perimetru, mluvila plynně německy a říkala, že uprchli ze zajetí. Najednou vytáhli Thompsony a několik lidí zabili. To mu vysvětlilo jejich poněkud chladné přijetí, zvláště když neměl žádnou identifikační známku, kterou mu sebrali Rusové. Brali to tak, že je vlastně zajatec. Velitel pěšího pluku pak kontaktoval Hrabaka, který potvrdil Hartmannovu totožnost. Naložili ho tedy do auta a odvezli k jednotce, kde se zrovna potkal s Krupinskim, vracejícím se z nemocnice. Také ho informovali o tom, co provedl Bimmel (Mertens) a velmi ho to rozhořčilo. Druhý den se však Bimmel vrátil a když se přivítali, měli další večírek k narozeninám.

K Heinzi „Bimmel“ Mertensovi, veliteli svého pozemního personálu, měl Hartmann obzvlášť blízký vztah. V bitvě se pilot spoléhá na svého wingmana a ostatní kamarády v týmu, ale muž, který se stará, aby letadlo létalo a bylo bezpečné, je přece jen nejdůležitější. Stali se dobrými přáteli a jak Hartmann řekl, žádný jeho úspěch by bez Mertense nebyl možný. Jejich přátelství bylo legendární a Mertens se za ně odvděčoval svou věrností.

1.9.1943 byl Erich Hartman jmenován plukovníkem Hrabakem velitelem proslulé letky 9//JG 52 Karaya a 20.9. téhož roku dosáhl svého 100. a 101. vítězství, když sestřelil Airacobru P-39 a La-5.

Lavočkin La-5 byl ruský stíhací letoun masově vyráběný a nasazený během druhé světové války. Tento typ byl následníkem vývojové řady letadel LaGG-3 a stal se jedním z nejlepších ruských stíhacích strojů nasazených v konfliktu. Stroje La-5FN byly poprvé nasazeny v bitvě v Kurském oblouku a sloužily až do konce války. Brzy si získaly velkou oblibu. Byly to typické frontové stroje ruského letectva. La-5FN byl v malých výškách, pro které byl dimenzovaný, rovnocenným soupeřem německých Bf 109G a Fw 190A. Zaostával za nimi však v o něco nižší palebné síle. Lavočkin La-5FN byl jednomístný, jednomotorový samonosný dolnoplošník. Dřevěná kostra křídel a pevných ocasních ploch byla potažená překližkou, kovová kostra pohyblivých ocasních ploch a klapek plátnem. Trup tvořila překližková poloskořepina. Krycí plechy motoru byly duralové. Hvězdicový motor poháněl kovovou trojlistou vrtuli s nastavitelným úhlem náběhu listů. Výzbroj tvořily dva pevné kanóny ŠVAK ráže 20 mm střílející okruhem vrtule. Pro každý bylo standardně k dispozici 200 nábojů. Letoun mohl nést i 8 neřízených raket RS-82, bomby do hmotnosti 500 kg nebo přídavné nádrže s palivem.

Erich Hartmann pokračoval v sestřelech ruských letounů rychlým tempem. Většinou šlo o La-5 a Airacobry. 25. září si připsal tři vítězství, tři na 26., dvě další den a La-5 dne 28. září, dva sestřely 29. a tři v poslední den měsíce září 1943. Celkový počet jeho sestřelů teď činil činil 115 v 333 bojových misích. Náhlý nárůst Hartmannových sestřelů vzbudil podezření nejen u Göringa, ale i u některých pilotů. Jedním z nich byl mladý Rakušan Fritz Oblesser, který se připojil k JG 52 několik měsíců po Hartmannovi. Oblesser měl také velký počet vítězství a nemohl si srovnat v hlavě Hartmannův prudký úspěch. Hartmann tehdy požádal Ralla, aby Oblessera k němu na chvíli přiřadil jako dvojku. Hartmann s Oblesserem vzlétli 1.10. 1943 ve 12,00 hodin z Nového Záporoží. Po 20 minutách sestřelil Hartmann první La-5 a po dalších 10 minutách sestřelil druhý La-5. Po návratu Oblesser přiznal, že jakékoliv podezření vůči Hartmannovi bylo bezpředmětné a stali se pak dobrými přáteli. O systému ověření sestřelů v Luftwaffe jsme si již povídali. Pilot při sestřelu zvolal do vysílačky „Horrido“. Sestřel musel pak potvrdit nejen jiný pilot ve skupině, ale i pozemní jednotka, která viděla dopad stroje.


Hartmannův stan na východní frontě
29.10.1943 sestřelil Hartmann La-5 a Airacobru a tím dosáhl 148 sestřelů. Současně byl vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže a dostal měsíční dovolenou. Erich měl nyní čas přemýšlet a především se těšil na Uršulu. Uršula si ho chtěla vzít, ale on nechtěl válečné manželství na dálku. V duchu se také obával jestli ona tak dlouhé odloučení vydrží. Vzpomínal také na své přátele na frontě.

Zima na frontě byla těžká. Zřídka měli pevný úkryt, většinou žili pod stanem. Nejhorší byly vši. Když jich bylo málo, tak drželi své šaty nad ohněm a poslouchali jejich praskání v ohni. Měli sice DDT a koupali se kdy jen mohli, ale stejně to nestačilo. Trápily je nemoci. Zápal plic a onemocnění dolních končetin, zejména mezi pozemním personálem. Jídlo byla vždycky starost, zvláště později ve válce a omezování objemu paliva je nutilo počítat každou misi. Odlétávali z travnatých pásů, které bylo snadné opravit po častém bombardování. Nicméně opravy se mnohdy zpožďovaly, takže každé přistání bývalo dobrodružstvím. Někdy se stalo, že přistávající pilot urazil podvozek nebo se zabořil do díry kolem a převrátil se. Údržba byla další noční můra, protože bylo těžké dostat náhradní díly, zvláště když se posouvali z místa na místo. Navzdory těmto problémům byli v zimě 1943-44 na Krymu velmi úspěšní. Paradoxně jim mnohdy pomohli i sami zajatí Rusové.

Nadporučík Johannes "Hannes" Trautloft

Erich Hartmann o tom vypráví: „K Rusům jsme žádnou nenávist necítili. Ve skutečnosti nás byla ve skupině většina, která shledávala celou nacionálně socialistickou blbost poněkud na zvracení. Plukovník Hrabak říkal mladým pilotům, aby si nemysleli, že bojují za národní socialismus a führera. V opačném případě je potřeba nechat se přemístit ke zbraním SS. Hrabak neměl čas na politické typy. On vedl válku proti skvělému nepříteli a nedržel politické shromáždění. Myslím, že ho tento přístup velmi poškodil v očích Göringa i ostatních, ale on byl pravý muž a nestaral se o nic jiného, než o své lidi. Takový byl ovšem i Galland nebo Hannes Trautloft (Německé stíhací eso. Byl považován za velmi kompetentního velitele a respektován svými podřízenými. Byl též znám jako otec JG 54. Za zmínku stojí, že byl absolventem tajné stíhací letecké školy v Lipecku poblíž Voroněže, kterou reichswehr provozoval ve spolupráci s Rusy v letech 1925 až 1933 a účastnil se i bojů s Legií Kondor ve Španělsku.). Všechny skutečné osobnosti tehdejší doby si v tom byly podobné.

Měli jsme dokonce ruského vězně, který nám ukázal, jak startovat naše motory v teplotách hluboko pod bodem mrazu mícháním benzínu do oleje klikové skříně. To bylo neslýchané a my jsme si mysleli, že dojde k explozi a ztratíme vojáka. Jenže ono to fungovalo. Benzín rozředil olej a při zapnutí startéru se vypařil. Bylo to báječné. Další hoch nám ukázal jak zapálit pod kapotou oheň a nastartovat tak motor—další užitečná rada. Ten samý hoch nám ukázal, jak je možné udržet v chodu zbraně jejich namáčením v horké vodě. Tím se odstranilo zmrzlé mazivo, které zablokovalo zbraňový mechanismus a zbraně pak bez oleje pracovaly dobře. Cítil jsem nad těmito lidmi smutek, protože neměli k nikomu nenávist a byli přinuceni bojovat ve válce, které by se raději vyhnuli. 

Jednou jsem bojoval s Jak-9 z Rudého praporu a ten chlap byl dobrý, ale absolutně šílený. Pořád se zkoušel dostat za mě a když zahájil palbu, tak jsem se z jeho kruhu odkulil. On se překulil také a blížil se ke mně. Oba jsme zahájili palbu, ale bez zásahů. To se stalo dvakrát. Nakonec jsem se převalil do záporného G ponoření, dostal se z jeho zorného pole, přidal jsem plný plyn, přiblížil se k němu zespodu v mělkém výstupu a vystřelil jsem. Pilot vyskočil a byl zajat. Později jsem se s tímto pilotem, kapitánem, setkal. Byl to sympatický hoch. Dali jsme mu nějaké jídlo a dovolili mu potulovat se po základně na čestné slovo, že neuteče. Byl šťastný, že je naživu, ale velmi zmatený, protože mu jeho nadřízení namluvili, že zajaté ruské piloty okamžitě střílíme. Ten hoch měl jedno z nejlepších jídel za války a udělal si nové přátele. Rád bych si myslel, že lidé jako on, když přišli po válce domů, řekli svým krajanům o nás pravdu a ne propagandu, jaká explodovala po válce. Ačkoliv není žádná pochybnost o tom, že se tam děly hrozné věci. Jednou jsem napadl čtyři Il-2 a střílel na jeden směrem nahoru. Všechny čtyři se daly na útěk v nízké výšce a všechny narazily do země, protože jejich bomby jim zvýšily zatížení a tím snížily ovladatelnost, takže to už nemohli vybrat. 

 

Stíhací letadla Jak-9 poprvé zasáhla do vzdušných soubojů nad stalingradskou frontou na podzim 1942. Pro Němce se tento stroj stal velice nepříjemným překvapením. Jaky-9 převyšovaly v rychlosti ve vodorovném letu nové německé stíhačky Messerschmitt Bf 109G, ve výškách do 4000 m, o 10 až 30 km/h. Od 6000 m výše byly sovětské stroje sice o 40 až 60 km/h pomalejší, avšak boje na sovětské frontě se vedly v podstatně nižších hladinách, kde se mohla převaha Jaků 9 uplatnit lépe. Výzbroj tvořil 1 pevný kanón ŠVAK ráže 20,0 mm střílející osou vrtule se 120 granáty a 1 pevný kulmet UBS ráže 12,7 mm vlevo nad motorem s 200 náboji. Na přelomu let 1943/44 přikázal Státní výbor obrany A.S.Jakovlevovi, aby upravil stíhačku Jak-9 pro nový protitankový kanón 11-P-37 ráže 37 mm. Byla to velmi účinná zbraň s dlouhou hlavní, vysokou úsťovou rychlostí střely i značnou průbojností. Použití Jaků 9 však druhou světovou válkou však neskončilo, tento typ se zúčastnil ještě bojů v korejské válce.

Jindy jsem zase viděl vynášet z údolí více než 20 000 mrtvých Němců, kteří tam uvízli a zmasakrovaly je ruské tanky a kozáci. Můžu zavřít oči a vidím to i dnes. Taková tragédie. Vzpomínám si, že jsem plakal, když jsem letěl nízko nad tou scénou, nemohl jsem uvěřit svým očím.

V JG 52 létali i zahraniční piloti. Byli k nám povolání Maďaři, stejně jako Chorvati. Byli to dobří a nebojácní piloti v mnoha ohledech. Nejvíce kontaktů jsme však měli později s Rumuny, když jsme se tam přemístili. Byla to oblast, kde jsme bojovali s Rusy i Američany—velmi těžká doba. Jestliže jsme v Rusku létali 1:20, zde to bylo 1:30.“

6.1.1944 vyrazily ruské obrněné síly s mohutnou leteckou podporou do útoku s úmyslem prorazit německé linie a obsadit leteckou základnu Malaja -Viska, kde v té době sídlila III/JG 52. Rusům se podařilo zničit 9 Bf 109, ale svého cíle nedosáhli. Zatímco Štuky a letadla pozemního útoku zaútočila na ruské pozemní jednotky, piloti Bf 109 zaútočili na ruskou leteckou podporu. Bylo sestřeleno 14 ruských letadel, z toho Erich Hartmann jich sestřelil 5 a jeho skóre tak navýšilo na 165 sestřelů.

26.2.1944 sestřelil Hartmann 10 P-39 Airacobra a dosáhl 207 sestřelů (200. sestřel dosáhl toho dne ve 14:40). Jeho velká zásluha byla ovšem v tom, že ze 76 letadel, které sestřelila III/JG 52 v období od 8.1 do 28.1 1944, jich Hartmann sestřelil sám 45. Za to byl 2.3.1944 vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže s dubovou ratolestí.


Hartmannovy úspěchy neunikly pozornosti ani na druhé straně a Stalin ho poctil vyznamenáním odpovídajícím jeho letoře—vypsal na jeho hlavu odměnu 10 000 rublů, kterou později zvýšil na 50 000. Černyj čort (jak říkali Hartmannovi Rusové) k tomu poznamenává: „Později jsem se naučil, že Rusové přesně věděli kdo jsem a Stalin vypsal na mou hlavu odměnu 10 000 rublů. Odměna byla později zvýšena a na mne a Hanse-Ulricha Rudela byla vypsána nejvyšší odměna ze všech Němců během války; pravděpodobně mimo Hitlera a několika málo lidí z nacistické elity. Pokaždé, když jsem šel nahoru, tak jsem věděl, že mě někdo hledá. Připadal jsem si jak v americkém westernu, kde je špičkový pistolník vyzván, aby vyšel na ulici a dělal někomu živý terč. Nakonec jsem však zjistil, že když jsem použil černý tulipán, měl jsem stále více problémů s hledáním protivníka, protože se mi začali z větší části vyhýbat. Bylo jasné, že musím změnit design.“ Ze začátku půjčoval Hartmann své letadlo nováčkům, kteří tak byli v relativním bezpečí, později však nechal svůj letoun na nějaký čas přemalovat aby vypadal stejně jako u zbytku jednotky.

Dubovou ratolest dostal Erich Hartmann přímo od Hitlera v Berchtesgadenu. Později o tom vypráví: „Gerd Barkhorn, Walter Krupinski, Johannes Wiese a já jsme se jeli ohlásit do Berchtesgadenu. Všichni jsme dostávali dubové ratolesti, jen Gerd meče. Většina z nás byla opilá tak, že jsme se museli o sebe opírat. Předtím jsme pili koňak a šampaňské, což je smrtelná kombinace, zvláště když jste několik dní pořádně nejedli. Pokoušeli jsme se trochu vystřízlivět, ale moc to nepomohlo. První osoba kterou jsme potkali, když jsme vystoupili z vlaku, byl Hitlerův Luftwaffe pobočník major von Below. Ten byl, myslím, z naší kondice ve stavu naprostého šoku. Za pár hodin jsme se měli setkat z Hitlerem a my sotva stáli na nohou. Když přišlo k ceremoniálu, zrak mi moc nesloužil a nemohl jsem najít svoji čepici. Vzal jsem první, která visela na věšáku, ale byla moc velká. Poznal jsem, že není moje. Rozčilený Below mi řekl, že je Hitlerova, abych ji vrátil. Všichni se smáli, tedy kromě Belowa. Jak jsem měl kocovinu, pokusil jsem se o vtip, že ta velikost musí jít s prací. Všichni se smáli ještě víc.

Hitler mě trochu zklamal, ačkoliv se velmi zajímal o válku na frontě a jak jsem poznal, byl evidentně dobře informovaný, nicméně měl tendenci mumlat méně důležité věci, které jsem považoval za otravné. Zdál se mi zajímavý a nikoliv impozantní. Zjistil jsem, že o letecké válce na východě nemá dostatečné znalosti. Víc byl zaujatý leteckou válkou na západní frontě a bombardováním měst. Samozřejmě válka na východní frontě byla největší oblastí jeho zájmu. To bylo evidentní. Hitler poslouchal lidi ze západní fronty a ujišťoval je, že se produkce zbraní a stíhaček zvyšuje a historie ukázala, že to bylo správné. Pak přešel na ponorkovou válku, jak jsme rozhodnuti zničit námořní obchod a další. Našel jsem izolovaného a narušeného muže.“

 Hartmannův Bf 109G bez tulipánu, Rusko, zima1944

V době, kdy se Hartmann vrátil k jednotce došlo k ústupu z Krymu. Vyvstala otázka, jak zachránit pozemní personál. Zjistil, že když se odstraní radiostanice, pancéřová deska a zadní stěny, vejdou se do ocasu čtyři muži. Nakonec tam dostali jen tři, ale
i tak se podařilo zachránit před zajetím spoustu drahocenného pozemního personálu.

Hartmann vypráví: „Jindy, bylo to v květnu 1944 blízko Jassy, můj wingman Blessin a já jsme narazili na stíhače. On zasáhl pravého nepřítele a následoval ho dolů, ale za ocas se mu pověsil další. Já jsem zatočil a následoval nepřátelského stíhače dolů k zemi. Svému wingmanovi jsem dal příkaz aby vytáhnul a uklouznul přímo v mělkém otočení, abych se mohl dostat k dobré ráně. Pak jsem mu řekl, aby se podíval zpět a viděl, co se stane když se nedíváte na svůj ocas a vystřelil jsem. Nepřátelská stíhačka vybuchla do strany a padala dolů jako konfety.

Můj wingman na mnoha misích byl Carl Junger. Jednou začal přistávat a cestu mu zkřížil polský rolník s povozem. Narazil do něj, zabil koně a ze stíhačky zbyly jen zkroucené trosky. Všichni jsme to viděli a začali přemýšlet o pohřbu. V tom se však trosky rozhrnuly, on vylezl bez škrábnutí a na nose měl ještě svoje sluneční brýle. Byl připravený jít znovu nahoru. Úžasné!“

 

 Odletující trosky ze zasaženého letadla


Formace ME Bf-109G

Pokračování   

Erich Hartmann II. - Jeden konec a jeden začátek.

přidáno: 23. 8. 2015 8:06, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 24. 8. 2015 11:39 ]

Mustangy

North American P-51 Mustang byl jednomístný stíhací letoun dlouhého doletu. Jednalo se o jeden z nejúspěšnějších typů stíhacích letounů za 2. světové války. Mustang byl původně vyvinut pro britské královské letectvo. Britové se na firmu North American Aviation obrátili s návrhem, zda-li by v licenci stavěla stíhačky Curtiss P-40, NAA ovšem přišla s vlastním návrhem—zavázala se, že do 120 dnů zkonstruuje a postaví prototyp svého letounu. Prototyp NA-73X se poprvé dostal do vzduchu 26. října 1940, 178 dní po objednávce. Konstrukce prototypu se ukázala jako velice zdařilá. Letoun se zcela novým laminárním profilem křídla byl poháněn motorem Allison V-1710-F3R a označován jako Mustang Mk.I. Britové na doporučení konstruktéra společnosti Rolls-Royce R. Harkera v říjnu 1942 do Mustangu Mk.I (AL975/G) zamontovali svůj motor Merlin 65 se vstřikováním paliva o výkonu 1254 kW a čtyřlistou vrtulí ze Spitfiru, díky čemuž výkony letounu výrazně vzrostly. Americké letectvo převzalo 57 kusů verze Mk.IA z britských dodávek a přidělilo jim označení P-51. Od léta 1944 byla vyráběna verze P-51D s motorem V-1650-7 o výkonu 1211,8 kW. K dalším konstrukčním změnám patřil snížený hřbet a kapkovitý kryt kabiny, který zlepšil výhled pilota dozadu. Letoun byl vyzbrojen 6 kulomety M2 Browning ráže 12,7 mm (.50 caliber), na závěsnících pod křídlem mohl nést maximálně 908 kg pum (dvě po 1000 librách) a 6 raket HVAR kalibru 127 mm. Maximální rychlost byla 703 km/h ve výšce 7620 m, cestovní rychlost 580 km/h a dolet 1530 km, s přídavnými nádržemi 3700 km. Celková výroba P-51D, ve Velké Británii označovaných jako Mustang Mk.IV, dosáhla 7956 kusů.

M2 Browning je těžký kulomet ráže 12,7 mm zkonstruovaný podle původního těžkého kulometu Browning Model 1921, zavedeného do výzbroje krátce po první světové válce. Ve třicátých letech byla jeho konstrukce zjednodušena a obdržel silnější hlaveň - odtud označení HB (Heavy Barrel - těžká hlaveň). Od té doby zůstává prakticky nezměněn. Užívá se jako letecký kulomet, kulomet montovaný na vozidle či na trojnožce. Jeho výroba byla zastavena v sedmdesátých letech, ale přes četné pokusy se nepodařilo nalézt dostatečně účinnou náhradu. Proto byla nakonec výroba obnovena v USA a Belgii. Nejdelší potvrzený zásah touto zbraní (na 3200m) se povedl příslušníkovi bezpečnostní agentury proti obsluze minometu v Afganistanu. Dávka měla být jen výstražná, ale byla tak přesná, že zkosila celou obsluhu. Letecká verze kulometu má kadenci 750-850 ran/min a úsťovou rychlost 930 m/sec.


Uložení kulometů v křídle 
North American P-51 Mustang

Rolls-Royce Merlin byl dvanáctiválcový (s válci svírajícími úhel 60°), kapalinou chlazený pístový letecký motor o objemu 27 litrů vyráběný během druhé světové války britskou firmou Rolls-Royce Ltd. a v licenci americkou automobilkou Packard jako V-1650. Motor Rolls-Royce Merlin je považován za jednu z nejzdařilejších konstrukcí leteckého pístového motoru, které kdy vznikly. Motor dostal jméno podle druhu sokola (dřemlík tundrový, lat. Falco columbarius), což bylo v souladu s „tradičními“ jmény pístových leteckých motorů firmy Rolls-Royce (mj. Falcon, Hawk, Condor, Kestrel, Goshawk, Vulture, Griffon, Eagle), nikoliv tedy podle Merlina, kouzelníka z legendy o králi Artušovi. Verze V-1650-7, základní pohonná jednotky P-51D Mustang měla vzletový výkon, podobně jako Merlin 66, 1315 hp (981 kW) a bojový bojový (2. převod kompresoru) 1625 hp (1211,8 kW).

Příkazy, které vedly k prvnímu střetu s Američany, přišly po katastrofální bitvě u Sevastopolu a následné evakuaci Krymu. USAAF se tentokrát rozhodla pro stálý a pevný tlak na Luftwaffe masivními útoky na ropná pole v Ploiesti, nedaleko Bukurešti. To vedlo k tomu, že i III/JG52 byla převelena z východní fronty k ochraně ropných polí na rumunskou frontu. Erichova letka byla 11.5.1944 převelena do města Zarnesti a později Roman v Rumunsku.

21.5.1944 se Hartmann poprvé setkává s Mustangy. Setkání s nimi se Němci obávali, protože byly lepší než Bf 109, novější, rychlejší a s velkým doletem. Hartmann tehdy letěl jako horní krytí dalšího roje a napadl čtyři P-51. Dva sestřelil a o dva další se postarali jeho spolubojovníci. 23. května seděl Erich Hartmann v kabině svého letadla na letišti v Roman a mechanici právě dokončili tankování paliva, když přišel rozkaz ke startu na další misi směrem na Ploiest. Erichova Staffel měla za úkol chránit další stíhačky JG 52, které měly zaútočit na „velké psy“ (bombardéry). Bombardéry USAAF přilétaly s železnou pravidelností mezi jedenáctou a třináctou hodinou. Plukovník Hrabak řekl jednou Hartmannovi: „Jak oni plánují své operace, nemusíme vysílat hlídky, ale můžeme udeřit ihned tvrdě a s minimálním úsilím. Na jeho slova Erich vzpomínal, když se blížili k Ploiesti. Najednou uviděl ve výšce 6 500 m vyrovnanou formaci bombardérů B-17 bez doprovodu. Přidal plyn, přitáhl knipl a vystoupal se svými druhy do výšky asi 8 000 metrů. Když však dokončili stoupání a ocitli se v ideální pozici pro útok, vlétla do jeho zorného pole formace čtyř Mustangů, letící asi o 1 000 metrů níže. Bylo to příliš lákavé a proto nařídil rádiem útok na stíhačky. Vybral si Mustanga na pravém křídle. 75...50...30 metrů, když letoun s bílou hvězdou vyplnil jeho čelní sklo, stiskl na 2 vteřiny spoušť svého děla. Z Mustangu odlétly kusy trosek a udeřily do křídla Erichovy stodevítky. Zároveň z něj vyšlehly plameny a vyvalil se kouř. Erich začal stoupat vlevo nahoru, ohlédl se a uviděl, jak padající americký letoun obklopila ohnivá koule lemovaná černým dýmem. Nebyl však čas sledovat požár—musel jednat rychle. Další Mustang byl na dostřel a Erich stiskl znovu spoušť svého kanónu. Mustang zakolísal, ale nevybuchl. Najednou z jeho motoru vyšlehl jazyk plamene s černým kouřem a letoun upadl do nekontrolovatelné vývrtky, zanechávaje za sebou stopu černého kouře. Další P-51 se stal historií.

Erich se rozhlédl a uviděl, že jeho dvojka je zapletená do souboje s dvěma Mustangy a dole pod nimi bombardéry s dalšími dvěma Mustangy v dokonalé pozici. Rádiem nařídil opět útok na stíhačky. Erich zkrátil vzdálenost a stiskl krátce spoušť svého kanónu. Paprsek střel proťal křídlo Mustangu a to ulétlo, jakoby je uřízl motorovou pilou. Koutkem oka ještě zahlédl, jak se kokpit nepřátelského letounu otevřel a pilot vyskočil, ale to již mířil na vůdčího Mustanga. Ten jej sice zahlédl, ale příliš pozdě. Americký pilot P-51 zlomil vlevo na standartní rotaci. Ericha to překvapilo a pomyslel si, že je to trapný manévr. Pak však uviděl, že Mustang má na břiše ještě jednu palivovou nádrž. Erich se dostal do uzavřeného levého kruhu a nastavil spoušť. P-51 zatočil v obráceném směru hodinových ručiček a jak se dalo očekávat, vlétl Erichovi přímo do rány. „Stupidní!“ řekl Erich, „měl jsi přerušit otočením prudce doleva“. Erich zmáčkl spoušť a po chvilce zacvakal závěr jeho kanónu naprázdno. Došla mu sice munice, ale všechny jeho poslední střely zasáhly. Z Mustangu se vyvalil rudý a černý kouř a po vteřině, jak vystřelil glykol, ještě doplnil spektrum barev pruh bílého kouře. Erich se díval na hořící vrak letounu, jehož pilot byl pravděpodobně ještě naživu. „Sakra, sakra, pro lásku Boží, skoč!“ křičel Erich, jakoby ho Američan mohl slyšet. Najednou bublina kokpitu P-51 odlétla a americký pilot vyskočil. Když Erich uviděl otevřený padák, ulevilo se mu. Erich se ohlédl a uviděl, že je sledován svojí dvojkou, Carlem Jungerem. Když není munice, není na co střílet a je tedy čas letět domů. Erich nařídil rádiem návrat na základnu Roman pro doplnění munice a paliva. Po přistání ukázal Mertensovi čtyři vztyčené prsty na znamení čtyř vítězství. „Mustangy?“ vykřikl na něj Mertens vědom si toho, že Erich bude po několik minut napůl hluchý. Erich přikývl a šel podat hlášení. Mertens pak doplnil munici, palivo a podrobil celý letoun důkladné prohlídce.

Boeing B-17G Flying Fortress (Létající pevnost) byl americký dálkový bombardovací letoun, který byl používán za druhé světové války. Němci byl nazýván Létající ježek (Fliegendes Stachelschwein). Byl to čtyřmotorový samonosný dolnoplošník s 10-ti člennou posádkou. Kovová kostra křídel a ocasních ploch byla potažena duralem, krycí plechy byly také duralové. 4 hvězdicové motory Wright R-1820-97 „Cyclone“, každý o výkonu 895 kW, poháněly 3-listé nastavitelné vrtule. Podvozek byl zatahovací, hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do vnitřních motorových gondol, zadní kolo do trupu. Délka letounu byla 22,78 m, rozpětí křídel  31,93 m. Maximální rychlost byla 523 km/h (ve výšce 7 620 m), cestovní rychlost 360 km/h (ve výšce 4 570 m), dostup 11 430 m.  Maximální dolet 5 472 km; běžný dolet 2 897 km se standardní zásobou paliva a nákladem
1 814 kg pum. Výzbroj tvořilo 13 kulometů cal. 0,50 (12,7 mm) M2 Browning v 8 polohách. 2 kulomety byly ve věži Bendix pod přídí hned pod sedadlem bombometčíka. Rukojeť pro obě ruce—známá jako „rukojeť mrtvého muže“ byla přes elektrický obvod napojena na věž a ovládala zároveň pohyb věže, kulometů i zaměřovače v horní části prosklené skříně. 2 kulomety na bocích přídě obsluhoval bombometčík nebo navigátor. 2 kulomety byly na bocích zadní části trupu a obsluhoval je pravý a levý střelec. 2 kulomety v horní věži Sperry (později Bendix) obsluhoval palubní inženýr. 2 kulomety v kulovité věži Sperry na břiše trupu obsluhoval střelec, který zde seděl v poloze embrya s koleny u hlavy. Tato věž byla nejméně oblíbeným místem v letadle, které pustošily odpadávající kusy ledu a olej. 2 kulomety v zadní věži Cheyenne obsluhoval zadní střelec. A konečně třináctý kulomet na hřbetu trupu obsluhoval radista. 




Aby mohly B-17 bombardovat z velkých výšek, byly vybaveny tehdy tajným zaměřovačem Norden, známým také jako „Modrý vůl“. Byl to optický elektro-mechanický gyroskop, stabilizovaný analogovým počítačem. Klíčem k provozu Nordenu byly dvě funkce: analogový počítač, který neustále vypočítával dráhu bomby na základě aktuálních letových podmínek s vazbou na autopilota bombardéru a gyroskop, který rychle a přesně reagoval na změny větru nebo jiných vlivů. Při testování dosahoval Norden na tu dobu ohromující přesnosti, protože se bombometčík dokázal trefit do kružnice o průměru 23 m. V bojových podmínkách se však dosahovalo pouze zásahů do kružnice 370 m a tak se USAAF musela vzdát útoků na menší cíle. Záhadu rozluštil až plukovník Tibbets, který si při cvičném bombardování na svržení atomové bomby v prosinci 1944 všiml, že se všichni bombometčíci v rozhodujícím okamžiku pozvednou, aby mohli přitisknout oči lépe k hledáčku. Tento pohyb nebyl větší než palec či dva, ale to stačilo, aby jeho hlava svírala vůči hledáčku zaměřovače jiný, nepatrně odlišný úhel. Při bombardování z malé výšky nehrál tento pohyb téměř žádnou roli, ale z výšky 10 kilometrů to již byla pořádná odchylka. Problém se vyřešil zhotovením měkké opěrky hlavy, která přinutila bombometčíka při opírání zaujmout pokaždé stejnou polohu hlavy.

Po přezkoumání havarovaných B-17 a B-24 důstojníci Luftwaffe zjistili, že k sestřelení těchto letadel bylo třeba průměrně 20 zásahů 20 mm granátů ze zadní strany. Piloti průměrných schopností mohli zasáhnout tento bombardér 2 procenty z vystřelených  granátů, takže k sestřelu potřebovali jeden tisíc vystřelených ran. Pouze zepředu, kde nebyl pilot chráněn pancéřovou přepážkou, stačilo čtyři nebo pět zásahů, ale tam byl bombardér zase lépe chráněn kulomety. Problém se vyřešil po vybavení německých stíhaček kanóny MK 108 30 mm. Německý pilot nalétával zezadu mírně nad a rozstřílel z větší dálky svými kulomety a 20 mm kanóny zadní věž Cheyenne. Pak se přiblížil asi na 150 m a někdy stačil k sestřelu i jediný zásah kanónem MK 108.

Do svého pátého souboje s Mustangy se Erich dostal o asi o měsíc později. Měl tehdy za úkol chránit jinou letku stodevítek, která útočila na bombardéry. Sestřelil sice dva Mustangy, ale málem podlehl jejich přesile. Později o tom vyprávěl: „Američané se rychle učili a nedali se snadno překvapit. Chránili své bombardéry velmi dobře a my jsme se nebyli nikdy schopni dostat dost blízko, abychom způsobili nějaké poškození. Měl jsem šanci zaměstnat Mustangy, když sledovali roj zezadu. Pokoušel jsem se je varovat rádiem, ale nemohli mě slyšet. Potopil jsem se dolů a ohrožoval jednoho P-51, který vyrazil proti Bf 109 a zahnal jsem ho. Můj wingman obnovil palbu na jedno ze tří zbývajících nepřátelských letadel a zapálil ho. Jakmile se to stalo zpozoroval jsem, že mám na ocasu osm Američanů. Zamířil jsem k zemi a oni za mnou. To je velmi nepříjemný pocit, to vám mohu říci. Udělal jsem prudký obrat vlevo a vpravo, oni vypálili, ale byli příliš daleko a jejich střelba nebyla účinná. Zamířil jsem na základnu, kde mi mohla pomoci střelba z protiletadlových zbraní, ale došlo mi palivo a musel jsem si poradit sám. Vyskočil jsem a uviděl, jak nade mnou krouží jeden Mustang a byl jsem si jistý, že čeká až přistanu, aby mě mohl bombardovat. Přiblížil se, v poslední chvíli zatočil, podíval se na mě, zamával a odlétl (byl to Lt. ​​Robert J. Goebel z 308. perutě 31. stíhací skupiny).“ Obecně totiž platilo pravidlo, že vítězní piloti všech národů nikdy nestříleli na svoje protivníky, kteří vyskočili na padáku. Většina pilotů to dodržovala i když se vyskytly na obou stranách výjimky.

Hauptmann Wilhelm „Willi“ Batz


Erich přistál asi pět kilometrů od základny a zpět ho přivezl armádní náklaďák. Atmosféra na letišti byla plná špatných zpráv. Asi polovina letadel celé Gruppe byla sestřelena. Dva letci byli zabiti a mnoho dalších bylo zraněno. Pro velké ztráty byly velením Luftwaffe nakonec operace proti Američanům zastaveny. Erichův Gruppenkommandeur byl v tomto období major Wilhelm „Willi“ Batz. Měl na kontě 237 sestřelů a byl držitelem Rytířského kříže Železného kříže s dubovou ratolestí a meči. Na tuto dobu později vzpomíná: „Ve druhé polovině května jsme byli nuceni bojovat na dvou frontách a dobří stíhači byli potřeba všude. Proti Rusům, stejně jako při ochraně ropných polí u Ploiesti před bombardováním Američany. Dobře si pamatuji na ty těžké časy, protože jsme vystupovali nejen v roli stíhačů, ale často i jako síla pro podporu pozemních jednotek. Obranu polí u Ploiesti zajišťoval vždy Bubi na svoji žádost, jako velitel. Při každé akci jsme šli s celou skupinou spolu a Bubi nám se svojí letkou chránil záda proti Mustangům. Díky Bubimu jsme utrpěli relativně málo ztrát. Vždycky nás dokázal ochránit a zahnat Mustangy. Pouze díky jeho zkušenostem se nám podařilo uspět proti americkým bombardérům. Nepamatuji se kolik měl Bubi v Rumunsku sestřelů, ale vždycky měl proti Mustangům úspěch a ochránil nás od obrovských ztrát.

2.7.1944 byl Hartmann vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže s dubovou ratolestí a meči. Podává o tom toto svědectví: „Přijel jsem dne 3. srpna 1944 navštívit Hitlera. Na slavnostním ceremoniálu nás bylo deset kluků z Luftwaffe. Hitler nebyl stejný člověk. Bylo to těsně po bombovém atentátu. Jeho pravá ruka se třásla a vypadal vyčerpaně. Když chtěl někoho poslouchat, musel se k němu obrátit levým uchem, protože na pravé neslyšel vlivem výbuchu. Hitler mluvil o zbabělém činu, který ho měl zabít a zaútočil, s několika výjimkami, na kvalitu svých generálů. Řekl také, že Bůh ušetřil jeho život, aby mohl zachránit Německo před zničením a že západní spojenci budou nevyhnutelně vrženi zpět. Byl jsem tím vším velmi překvapen. Chtěl jsem odejít a vidět svoji Ushi a tak jsem to také udělal.“


24.8.1944 dosáhl Erich Hartmann 11 vítězství a celkový počet sestřelů tak zvýšil na 302. Okamžitě mu bylo  Hermannem Göringem zakázáno bojové létání, protože panovala obava ze špatného vlivu na německou morálku, kdyby byl takový hrdina ztracen v boji. Druhého dne byl vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže s dubovou ratolestí, s meči a brilianty a stal se tak jedním z 27 Německých vojáků, kterým bylo toto vysoké vyznamenání uděleno. Nakonec byl jediný z 18 držitelů tohoto vyznamenání přeživších válku, který působil i v poválečném Bundeswehru. Hartmann letěl znovu za Hitlerem: „Předtím, než jsem odejel za Hitlerem, pořádal Dieter Hrabak s ostatními hostinu na moji počest. Byl jsem tak opilý, že jsem se druhý den nemohl postavit. Vypadá to, jako bychom byli všichni alkoholici, ale není tomu tak. Žili jsme a hráli tvrdě. Člověk nikdy nevěděl, co mu příští den přinese. Letěl jsem se svým Bf 109 do Insterburgu a JG 52 mi dala na cestu doprovod. Když jsem přijel na Wolfschanze, svět se změnil. Hitler již započal se soudy a exekucemi strůjců atentátu i každého, kdo byl jen v podezření. Museli jste projít třemi oblastmi bezpečnosti a do poslední části neměl nikdo dovoleno nést svou osobní zbraň. Řekl jsem Hitlerově SS stráži, že bych nedostal diamanty, kdybych nebyl natolik důvěryhodný, abych mohl mít svoji pistoli Walter. Hoch se zatvářil, jako bych si právě vzal jeho matku a šel si promluvit s von Belowem. Plukovník Below pak vyšel a řekl, že to je v pořádku. Já jsem vešel, pověsil jsem svoji pistoli a čepici na věšák. Hitler přišel ke mně a řekl: „Kéž bychom měli víc takových jako jsi ty a Rudel“ a dal mi diamanty, které pokrývaly další sadu dubové ratolesti a mečů. Pak jsme měli kávu a oběd. Důvěřoval mi a řekl, že je válka vojensky prohraná, že to musím již vědět a jestli jsme čekali, že západní spojenci a Rusové budou chtít válčit navzájem mezi sebou. Mluvil také o partyzánském problému a chtěl abych řekl o svých zkušenostech. Hitler mě také žádal o můj názor na taktiky použité v boji proti americkým a britským bombardérům. Neměl jsem s tím valné zkušenosti a tak jsem jednoduše uvedl, co jsem si myslel a přijímal jako fakt. Göringova směrnice boje proti nim a použité metody byly chybné. Informoval jsem ho také o chybách v pilotním tréninku; příliš mnoho málo vycvičených lidí bylo prostě plýtváním jejich životy. On také mluvil o nových zbraních a taktikách a pak jsme byli přerušeni. To bylo naposledy, kdy jsem ho viděl, 25. srpna 1944. Pak jsem se vrátil ke své jednotce, ale musel jsem se nejdříve hlásit Gallandovi.“

S General der Jagdflieger Adolfem Gallandem se Hartmann sešel v Berlíně-Gatow. Galland ho chtěl přeložit do testovacího programu Me 262, ale on to odmítl. Jeho srdce a přátelé byli u JG 52 a on cítil, že tam patří. Navíc měl mnoho nových pilotů, kteří potřebovali vedení a poučení. Po celou dobu dostávali stále mladší piloty, kteří měli méně a méně hodin letového výcviku před tím, než byli vrženi do boje. Potřeboval tam zůstat a tak tam zůstal. Rall, Krupinski, Steinhoff a další byli přeloženi do říšské obrany, kde ukončili válku. Byl rozpolcený, ale cítil, že udělal správné rozhodnutí. Toto rozhodnutí, jakkoliv bylo právné, ho později stálo deset let života, ale unesl i to. Galland oceňoval Hartmannovo kamarádství, zrušil jeho přeložení k Me 262  a odvolal  i příkaz, který mu zakazoval účast na bojových akcích. Hartmann dostal od Gallanda desetidenní dovolenou v Jagdfliegerheim, rekreační oblasti pro stíhací piloty v Bad Wiessee. Zde se také 10.9.1944 oženil se svou dlouholetou láskou Ursulou "Usch" Paetsch. Svědky na svatbě mu byli Gerhard Barkhorn a Wilhelm Batz.

Po svém návratu k jednotce se Erich Hartmann zapojil opět do bojů. Své setkání s ním v boji popsal skvěle Lawrence Thompson, který se s ním potkal nad Rumunskem: 

„Byl to můj první dogfight (souboj stíhaček) ve válce, v lednu 1945. Letěl jsem s Mustangem P-51 a čekali jsme nad Rumunskem na naše bombardéry, ale ty se neukázaly, tak jsme kroužili a spotřebovávali palivo. Když už jsme ho měli málo, velitel dal rozkaz k návratu na základnu. S hlavní skupinou ve 24 000 stopách a čtyřmi mustangy v 15 000 stopách jako návnadou. Výškový rozdíl 9000 stop jsou skoro dvě míle a znamenají, že vrchní skupina potřebuje asi minutu ke slétnutí k dolní skupině - návnadě. A za minutu se toho může stát hodně. Ze začátku jsem chtěl létat jako návnada, myslel jsem si, že mám větší šanci dosáhnout svého prvního sestřelu. A tohle byla moje sedmá mise. Létat jsem se učil v Kansasu, už před vstupem do armády. Tak si to směřujeme zpátky do Itálie, když nás tu najednou přepadá tucet Messerschmittů Bf 109. V jednu chvíli čisté modré nebe se změnilo v tucty střel míjejících moji kabinu. Dostávám zásahy a převaluji se doprava a pod sebou vidím Mustanga řítícího se k zemi se stodevítkou v zádech. Začínám ji stíhat. Mám dojem, že i já mám v zádech další stodevítku! Je to jako na závodech a každý z nás čtyř chce zvítězit. Zachytávám do zaměřovače stodevítku přede mnou a z tisíce yardů pálím dlouhou dávku, ale bez výsledku. Blížím se na 600 yardů, pálím dvě dlouhé dávky snad pět sekund každou. (Mustang má munici na 18 sekund palby ze čtyř kulometů a 24 sekund ze zbylých dvou). Vidím, jak mu odlétává část krytu motoru a ihned přerušuje útok na vedoucího mustanga. V zrcátku vidím, že za mnou je čisto, nějak jsem toho za mnou asi setřásl, snad proto, že Mustang je ve střemhlavém letu rychlejší o 60 mil/hod. Tak vyrovnávám a odlétám. Najednou se vpravo přede mnou vynořuje stodevítka velká jak vrata od stodoly. A střílí. A na mě. Prolétává a točí vpravo Lufberryho kruh. Snažím se mu dostat do zad. Vidím stříbrného Mustanga a stodevítku s černě natřenou přídí. Mustangy a stodevítky jsou všude, kam se podívám. Ani do rádia nemohu mluvit, je plný křiku a chaosu. Cítím v kabině hydraulický olej. Já věděl, že jsem to schytal hned na začátku….

Pořád stíhám tu stodevítku. Dneska jsem dosáhnul svého vůbec prvního sestřelu a jsem fakt nažhavenej. Jsem nejnažhavenější pilot v celé USAAF! A myslím, že Huna dostanu taky. Ale stále se točíme v Lufberryho kruhu a já ho nemůžu dostat do zaměřovače. Po třech kruzích oba vidíme dva Mustangy letící o dva tisíce stop pod námi a on jde hned po nich. Řítíme se střemhlav dolů, teď jsem za ním 150 yardů, a mířím mu na záda, ale nemůžu střílet, když se netrefím, nebo ho provrtám, můžu trefit i jednoho, nebo oba naše Mustangy pod ním. Tak jen poposednu a dívám se plný strachu, že ten chlápek sejme mustanga pod námi, ke kterému se řítí rychlostí 390 mil/hod. V rádiu je rachot, že je ani nemůžu varovat. Střílím šestivteřinovou dávku daleko před ty pod námi, střely vidí pilot stodevítky, ale nevidí je piloti Mustangů pod námi! Sakra! Napůl jsem doufal, že je uvidí a uhnou, ale neviděli je. Stodevítka se střemhlav blíží k Mustangům dole, ale nestřílí, dvě stě yardů, sto yardů, padesát yardů, Hun nevystřelil ani náboj. Žádné stopovky, nic! Na míň, než 10 yardů, kdy to vypadá, že taranuje vedoucího Mustanga Hun střílí jednu jedinou ránu z 20 mm kanonu! A prásk! Kusy motoru, bílý dým, glykol, a vedoucí Mustang jde k zemi. Zkouším sledovat sestřeleného Mustanga (pilot přežil a byl zajat) ale nejde to, soustředím se proto na Huna. Zaměřuju ho a prolétáváme okolo obou našich. Teď je znát výhoda P 51 - střemhlav jsem jako pádící rychlík - a zachytávám Huna do zaměřovače. Začínám ho postřelovat z 250 yardů, ale výškovkou přechází k letu nahoru - dolů s pozitivním a negativním přetížením a nakonec míří kolmo vzhůru na plný plyn. Využívá rychlosti z předchozího střemhlavého letu. Stoupá kolmo do nebe. Jdu po něm. Tenhle chlápek bude nějaký zkušený pilot. Můj Mustang začíná rotovat a málem prošlapávám pedál skrz podlahu, abych potlačil rotaci. Stoupáme, tisíc, patnáct set, osmnáct set stop. Kolmé stoupání 1800 stop! V životě jsem neslyšel o letadlu s pístovým motorem, které by zvládlo víc než tisíc stop kolmo stoupat. Ale teď jsme už oba na hranici pádu. Můj rychloměr ukazuje méně než 90 mil za hodinu. Oba srovnáváme let. Jsem od Huna 25 yardů!


Teď je vzdálenost spíš přítěží, než výhodou. Hun rychle vysunuje klapky a já ho míjím. Mustang má sice pancéřování, ale nezastaví ránu z kanonu ráže dva centimetry. Tenhle Hun musí být sakra dobrý, když jednou ranou sundá mustang! Tak ho napodobuji, vysouvám klapky, ale jsem už rychlejší a předlétám ho. Zvedám nos, a zpomaluji až na hranici pádu, ale teď už nic před sebou nevidím, ani ve zpětném zrcátku. Leje ze mě pot. Vniká mi do očí a oslepuje mě. „Kde je ten Hun?“ řvu sám na sebe. Vyrovnávám let, abych nezačal padat. Tady je, napravo, letíme křídlo vedle křídla, dvacet stop od sebe. On si sedí v té své kabině a směje se. Všímám si, že má pod ní namalované červené srdce. Předek má natřený na černo. Asi nějaké eso z východní fronty. Na kormidle má číslovku „200“, nechápu, co může znamenat. Hledám zásahy na jeho letadle, koneckonců, vystřílel jsem po něm 1600 ran. Ale nevidím jedinou stopu po zásahu. Přísahal bych, že jsem ho trefil. Snažím se najít jakékoliv poškození na jeho letadle. Zvedá křídlo, prohlížím ho zespoda a nic! To není možné, říkám si pro sebe. To je totálně nemožné! Pak ještě jednou koukám na číslo „dvě stě“ na kormidlech, kde obvykle Hunové malují každý své vítězství. Rychle mi to dochází. DVĚ STĚ SESTŘELŮ !!! Letíme pět minut vedle sebe. Jsou dlouhé jak sto let. Necelých dvacet stop ode mě je eso Luftwaffe, s více než dvěma sty sestřely. Klesáme a mě se začíná zmocňovat panika, koupu se v botách plných potu. Německý pilot ukazuje na své kormidlo a pak si pomalu a teatrálně přejíždí hřbetem ruky po svém krku a pak ukazuje na mě. Posunkovou řečí mi sděluje, že budu jeho dvě stě první.

Zmocňuje se mě děs. Těžce v masce sípu a zní to jak ve větrném tunelu. Srdce mi tluče dvakrát rychleji, mám ho až v krku. A trvá to snad sto let, oba letíme na hranici pádové rychlosti, křídlo vedle křídla. Víc než jednou myslím na to, že bych do něj vrazil. Hlídá mé pohyby, jakoby to čekal. Už se to stalo, že pilot po vypotřebování munice riskoval život nárazem do nepřátelského letadla. Pak se rozhoduju dostat pryč „immelmanem“ (obrat). Začínám stoupat, ale protože mám pořád vysunuté klapky, stoupám jen sto metrů, přetahuju a padám jak kámen. Nabírám rychlost 300 mil a vývrtku rovnám až v pěti stech stopách. Přetížením vidím černě. Mám co dělat, abych se vzpamatoval. Prohledávám nebe, ale žádné letadlo není v dohledu. Potlačuji a klesám střemhlav až na 50 stop a nabírám kurs na Itálii. Deset minut letím maximální rychlostí a pak zpomaluji na cestovní rychlost, abych šetřil benzín, protože Mustang na plném plynu moc daleko nedoletí. Tak letím asi hodinu a pořád sleduji okolní nebe…

Nikdy poté jsem již stodevítku s namalovaným srdcem nespatřil. Při brífingu v místnosti pro hodnocení výsledků mise jsem se zmínil o stodevítce se srdcem a dvoustovkou na kormidlech, a všechno ztichlo, že by byl slyšet spadnout špendlík. O dva měsíce později velitel základny přinesl zprávu, že podle rozvědky je ten německý pilot s červeným srdcem Erich Hartmann, který sestřelil 250 letadel a za jeho sestřelení vypsal Stalin odměnu padesát tisíc dolarů. Nikdy předtím jsem neslyšel o peněžní odměně za sestřelení nepřátelského esa….“

1.2.1945 byl Erich Hartmann jmenován Gruppenkommandeurem I/JG 52 a současně od 1.2. do 14.2.1945 vykonával funkci úřadujícího Gruppenkommandeura I/JG 53, dokud ho v této funkci nevystřídal Helmut Lipfert. Na začátku března činilo Hartmannovo skóre 340 sestřelů. Tehdy byl znovu požádán Gallandem, aby se připojil k ME 262 a dokonce se zúčastnil konverzního program pod vedením Heinricha Bära. Nicméně se opět vrátil k I/JG 52 a to patrně na základě telegramu, který mu poslal  Oberstleutnant Hermann Graf.

Někdy v této době se Hartmann setkal opět v boji s Američany: „Odstartovali jsme na misi z cílem zadržet sovětské bombardéry útočící na Prahu. Napočítali jsme mnoho amerických letadel s rudou hvězdou, které Rusové dostali v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Pak tam poblíž byli také Američané a já jsem byl nad všemi ve výšce tisíc metrů. Zdálo se, že Američani a Rusové byli zaměstnáni zkoumáním se navzájem a netušili, že jsme tak blízko. Dal jsem povel vrhnout se nejdříve na Mustangy, pak na ruské stíhače a nakonec na bombardéry v jediném útoku, jinak by nastalo peklo, protože jsme tam byli jen dva, já a můj wingman. Sestřelil jsem v střemhlavém letu rychle dva Mustangy a pak jsem střílel na bombardér Boston, který jsem zasáhl, ale nešel dolů. Můj wingman také skóroval proti Mustangovi. Oba jsme byli v pořádku. A najednou se začaly dít úžasné věci. Rusové a Američané spolu začali navzájem bojovat a ten zmatek pracoval pro nás. Oni nezjistili, že celou věc začal Schwarm Němců. Ruské bombardéry v panice shodily bomby a obrátily se na útěk. Já jsem viděl tři sestřelené JAKy a poškozeného Mustanga, za nímž vlál bílý kouř. To byl můj poslední boj proti Američanům.“


V Německém Brodě

Letiště v Německém Brodě bylo od léta 1940 využíváno jako výcviková a opravárenská základna. V období 18.10.1943 až říjen 1944 zde byla umístěna bitevní eskadra  Schlachtgeschwader 102, která byla vybavena letouny Fw 190 a Ju 87 Stuka. SG 102 sem byla přesunuta z Francie, Paříž—Orly. I/SG 102 byla v březnu 1944 přesunuta do Českých Budějovic a II/SG 102 byla v září 1944 přesunuta do Prahy—Ruzyně. V Německém Brodě zůstal jen štáb SG 102, který byl v říjnu 1944 přesunut spolu s I/SG 102 na základnu Hohensalza (nyní Inowrocław) v severní části centrálního Polska. SG 102 přestala existovat 4.2.1945. Po příletu SG 102 se zvýšil podstatně počet nehod. Jak podotkl zápis ve staniční kronice železniční stanice Německého Brodu, k nehodám docházelo především v roce 1944. Odpověď se nabízí sama. Když byla pilotní škola Flugzeugführerschule A/B 113 v druhé polovině září 1943 nahrazena střemhlavou bombardovací SG 102, začalo se projevovat zrychlené tempo výcviku pilotů, při kterém byly nehody opravdu na denním pořádku. 

Dne 12.10.1944 napadla německobrodské letiště dvě Mosquita FB Mk.VI No. 418 (RCAF) Squadron (City of Edmonton), s posádkami ve složení S/Ldr Ross Garstang Gray, DFC (pilot), F/Lt Noel J. Gibbons, DFC (navigátor); F/O Roy Daryl Thomas (pilot) a F/Lt Roderic Wray MacDonald (navigátor). Mosquita zaútočila na skupinu letadel Junkers Ju 87 „Stuka“ nacházejících se na zdejší travnaté letištní ploše, kde zcela zničila pět a poškodila přinejmenším osm letadel tohoto typu. 

7. března 1945 přilétly z Chebu do Německého Brodu letouny Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Jednalo se o dvě letky: 1-aja Istrebitělnaja Eskadrilla imeni Polkovnika Kazakova (v německé nomenklatuře Jagdstaffel 5 der ROA „Oberst Kazakow“), vyzbrojená Messerschmitty Bf 109G-10/U4, jejíž velitelem byl Major Semjon T. Byčkov a 2-aja Eskadrilla Bombardirovščikov (Schlachtstaffel 8 der ROA, vyzbrojená Junkersy Ju 87D5), jíž velel Hauptman Bronislav R. Antilevskij). 
17.4.1945 dosáhl Erich Hartmann svého 350. vítězství, když sestřelil v blízkosti Chrudimi Jak-9. Ve dnech 21.-22.4.1945 přistála I/JG 52 se svým velitelem Erichem Hartmannem na letišti v Německém Brodě. 


Britský letoun de Havilland DH.98 Mosquito představoval od počátku svého nasazení roku 1941 tvrdý oříšek pro stíhače Luftwaffe, kterým většinou unikal díky své vysoké rychlosti. Byl používán jako lehký bombardér, noční stíhač i průzkumný letoun. Pro své kvality, které měl i přesto, že většina stroje byla tvořena dřevěnou konstrukcí, dostal přezdívku Dřevěný zázrak. Byl vyzbrojen čtyřmi leteckými kanóny British Hispano Mk.I ráže 20 mm a čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 mm.

Křížek označuje byt Ericha Hartmanna v Německém Brodě na Jihlavské 318

Brzy po svém příletu do Německého Brodu se Erich Hartmann ubytoval se svojí přítelkyní na Jihlavské ulici čp. 318. Každé ráno ho odtud odváželo auto na letiště. 24.4.1945 byl povýšen na majora. Hned druhého dne dosáhl svého 351. vítězství, když sestřelil Airacobru.

Své vítězství oslavoval v hotelu Bílý kůň na německobrodském náměstí. Chladné přijetí od zdejších hostů, kteří si od něj odsedávali, ho nakonec roztrpčilo tak, že začal křičet: „Ich bin keine fanatischer Deutsch!“ (Nejsem fanatický Němec!). Načež ho jeho český soused v obavě z příchodu německé vojenské policie odvedl domů. Hartmann mu druhý den poděkoval.


 Válečné snímky německobrodského letiště

5.5.1945 narazil Hartmann při své návštěvě města na hlídku SS, která se zrovna chystala postřílet ve Svatovojtěšské ulici skupinu sedmi mladíků nesoucích československou vlajku. Hartmann esesmanům pohrozil, že v případě střelby provede jeho jednotka dislokovaná na letišti odvetné opatření. Esesáci ustoupili i z toho důvodu, že byl vlastně v té době z titulu své funkce vojenským velitelem města. Pak Hartmann rozkázal mladíkům, aby si lehli na zem a zeptal se, kdo z nich umí německy. Když se jeden přihlásil, přikázal mu, aby překládal: „Vy si myslíte, že po příchodu Rusů na tom budete lépe než za nás? To se ale tragicky mýlíte! A teď běžte domů. Kdo nebude do pěti minut pryč, bude zastřelen.“ Jedním z mladíků, kteří o tom později vydali své svědectví, byl i pozdější náměstek ředitele brodské nemocnice Jaromír Novák, který Hartmannovi také překládal. 

7.5.1945 byla zahájena likvidace vojenského materiálu a z letiště stoupaly k obloze sloupy černého dýmu.


Ke své poslední misi vzlétl Erich Hartmann 8.5.1945 ráno: „8.5.1945 jsem odstartoval okolo 8:00 směrem na Brno. Já i můj wingman jsme pod sebou uviděli 8 Jaků. Jednoho jsem sestřelil a to bylo mé poslední vítězství. Rozhodl jsem se nezaútočit podruhé, protože jsem nad sebou uviděl 12 Mustangů. Zamířili jsme oba k zemi, kde bylo plno kouře od bombardování a za něj jsme se chtěli skrýt. Když jsme se dostali z kouře, uviděli jsme nad sebou spojence, jak spolu bojují. Neuvěřitelné! Když jsme přistáli, bylo nám řečeno, že válka skončila. Za války se nikdy nestalo, že bych neuposlechl rozkaz, ale když mně a Grafovi nařídil generál Seidemann, abychom přelétli do britského sektoru a vyhnuli se tak zajetí Rusy, nemohl jsem opustit své lidi. To by bylo špatné vedení. U Rusů byla na mou hlavu vypsána velká odměna, stejně jako na Rudela. Byl jsem dobře známý a každý věděl, že by mě Stalin rád dostal. Vzdali jsme se americké obrněné jednotce a oni nás všechny předali Rusům. Graf mi tehdy řekl, že nás jako držitele diamantů Rusové pravděpodobně popraví, když nás dostanou. Také se tehdy zmínil o ženách, dětech a pozemním personálu, že nemají nikoho, kdo by je ochránil; oni budou vydáni na milost a nemilost Rudé armádě a všichni jsme věděli co to znamená. Zničili jsme letadla a všechnu výzbroj. Seděl jsem ve svém letadle a střílel do lesa, kde bylo vypuštěné palivo. Pak jsem vyskočil. Zničili jsme dvacet pět vynikajících stíhaček.“

Po zničení stíhaček začal po 14. hodině přesun do zajetí po trase Humpolec-Tábor-Písek. Ve večerních hodinách se vzdávají americké pancéřové divizi u Písku. 17.5.1945 jsou na základě Jaltských dohod všichni předáni Rusům a tím také většina z nich odsouzena k smrti.




V Německém Brodě tehdy skončili válku i další výteční letci:




Adolf Borchers se narodil 2. října1913 ve Wendhausen v Lüneburgu. Od podzimu roku 1938 působil dobrovolně jako poddůstojník  JG 88 Legie Condor ve Španělsku. Po skončení občanské války bojoval v Polsku, ve Francii a účastnil se i bitvy o Británii. V bojích proti Britům létal jako dvojka Oberstleutnanta Friedricha Beckha, kterému se od roku 1935 zhoršoval zrak, takže v této době ve vzduchu prakticky nic neviděl. Borchers mu tedy dělal spíše osobního strážce. Na západní frontě si Borchers připsal pět vítězství. Během operace Barbarossa své skóre neustále zvyšoval; koncem roku 1942 byl povýšen na důstojníka a dosáhl 38 vzdušných vítězství. V roce 1943 se Borchers oženil se známou lyžařkou a olympijskou vítězkou Christl Cranz. 1.února 1945 byl jmenován Gruppenkommandeurem III./JG 52 a válku ukončil v Německém Brodě. ve více než 800 misích dosáhl 132 vítězství. Po válce si se svojí ženou založili lyžařskou školu, kterou vedl až do roku 1987. Adolf Borchers zemřel 9.února.1996 ve Steibis-Oberstaufen v Allgäu. 


Walter Wolfrum se narodil 23. května 1923 ve Schmölz (Kronach/Horní Franky). V Luftwaffe sloužil od února 1943 až do konce války. 6.ledna.1944 dosáhl svého 100. vítězství. 5. listopadu 1944 se stal velitelem letky 1./JG 52 a po svém 126 vzdušném vítězství získal Rytířský kříž. Pak byl však sestřelen a těžce zraněn; ke své jednotce se vrátil až v únoru 1945. Válku ukončil také v Německém Brodě. Celkem absolvoval 424 bojových misí a dosáhl 137 vzdušných vítězství, z toho na východní frontě 119. Potopil i jeden dělový člun. Čtyřikrát byl raněn a 12x nouzově přistál. Po válce se stal úspěšným leteckým akrobatem. Vyhrál německý šampionát v roce 1962 a druhé místo v roce 1961, 1963, 1964 a 1966. Zemřel 26. srpna 2010 ve Schwabachu.


Hermann Anton Graf se narodil 24. října 1912 v Engen v Badensku nedaleko švýcarských hranic. Inflace ve Výmarské republice v roce 1923 smetla všechny rodinné úspory a Hermann musel od velmi útlého věku tvrdě pracovat, aby se uživil. V roce 1936 nastoupil do pilotní školy  a po vypuknutí války byl zařazen do I./JG 51, která byla dislokována na francouzské hranici. Dne 20. ledna 1940 byl Graf převelen jako instruktor do Ergänzungs-Jagdgruppe Merseburgu. 1. května byl povýšen do hodnosti Leutnant a 6. říjma 1940 byl převelen do 9./JG 52 se sídlem v Berlíně-Schönwalde. Dne 14. října Graf přesídlil spolu s jednotkou do Rumunska, kde řídil výcvik rumunských pilotů. Během tohoto období 9./JG 52 byla přejmenována na 3./JG 28, ale na konci prosince byla znovu obnovena jako 9./JG 52. 

Na konci května 1941 byla III./JG 52 převelena do Řecka na podporu invaze na Krétu. Na začátku června letka přesídlila zpět do Rumunska a 1. srpna 1941 byla 9./JG 52 dislokována ukrajinském letišti v Biyala Cerkov. 4. srpna Graf zaznamenal své první vítězství, když sestřelil I-16 během doprovodné mise Ju 87 Stuka střemhlavých bombardérů útočících proti Kyjevu. V říjnu Graf dosáhl 12 vítězství. 24. ledna 1942 byl Graf byl po dosažení 45 vítězství vyznamenán Rytířským křížem. 23. března 1942 po svém 50. vítězství byl Graf jmenován Staffelkapitänem 9./JG 52 (Karaya). Tehdy začaly Grafovy neuvěřitelné úspěchy. Za tři týdny, počínaje poslední týden v dubnu, sestřelil 48 ruských letadel. Dne 17. května 1942 byl Graf vyznamenán po dosažení 104 vítězství Rytířským křížem s dubovou ratolestí. Byl sedmým stíhacím pilotem Luftwaffe který dosáhl 100 vítězství. Meče dostal o dva dny později za 106 vítězství. 26. září sestřelil tři nepřátelské letadla a stal se tak prvním stíhacím pilotem s 200 vítězstvími. 

16. září 1942 Oberleutnant Graf získal jako pátý příjemce brilianty. 15. září 1942 dostal zásah z děla do kokpitu, 16. září dostalo jeho letadlo 30 zásahů, 19. září dostalo jeho letadlo zásahy ze země do křídel a později ten den mu ustřelili půlku směrovky. Graf byl velmi oslavován v médiích nacisty. Jeho „status hvězdy“ byl posílen vystupováním v "Die Roten Jäger", což byl ve skutečnosti německý národní fotbalový tým. Tento fotbalový klub Graf sám založil a chytal také v bráně. Měl totiž dvě stejně velké vášně—létání a fotbal. V jeho fotbalovém klubu byla řada špičkových německých fotbalistů a Graf se je dokonce snažil ochránit před frontovým nasazením. 11. listopadu 1943 byl Oberst Graf jmenován Geschwaderkommodorem JG 11. 29.března 1944 Graf sestřelil jeden P-51 Mustang ale v nastalém zmatku se srazil s jiným strojem. Podařilo se mu vyskočit, ale byl zraněn a musel strávit nějaký čas v nemocnici. V průběhu své rekonvalescence se Graf 24. června 1944 oženil s německou herečkou Jolou Jobst, ale manželství bylo po jeho návratu ze zajetí rozvedeno. 1. října 1944 byl Graf jmenován Geschwaderkommodorem JG 52 na východní frontě. Vedl jednotku v neustálém ústupu přes Východního Prusko a Slezsko až do Německého Brodu v Čechách. Hermann Graf dosáhl v 830 bojových misích 212 vzdušných vítězství, z toho 202 na východní frontě. Protože byl známou osobností, využívanou německou propagandou, měli po jeho zajetí Rusové zájem o jeho spolupráci. Graf s nimi začal ochotně spolupracovat. Dokonce prohlásil: „Musíme začít nově myslet, já jsem na ruské straně a proto bych chtěl žít s Rusy .... Jsem teď šťastný, že jsem ruský vězeň. Vím, že všechno, co jsem udělal, je špatné a mám teď jen jedno přání. A to je létat s ruským letectvem.“ Grafova ochota spolupracovat s Rusy mu vynesla relativně brzké propuštění—29. prosince 1949. Jeho činnost však byla veterány Luftwaffe pociťována jako zrada. Jeho bývalí kolegové ho kritizovali zvláště po roce 1950, kdy vyšla kniha německého leteckého esa a ruského zajatce Hanse „Assi“ Hahna s názvem „Řeknu pravdu“. To vedlo k tomu, že byl vyloučen téměř ze všech asociací veteránů Luftwaffe. Po svém propuštění Graf nemohl dlouho sehnat práci. Nakonec mu však pomohly jeho známosti ve fotbalové komunitě. Sepp Herberger představil Grafa Rolandu Endlerovi, výrobci elektroniky (Elektro-Schweiss-Industrie GmbH) z Neuss, který byl také v letech 1958 až 1962 prezidentem fotbalového klubu FC Bayern Mnichov. Endler zaměstnal Grafa jako prodavače v jeho společnosti a Graf u něho nakonec postoupil na vedoucího pobočky v Bádensku-Württembersku. 

Hermann Graf se dvakrát rozvedl. V květnu 1959 se potřetí oženil s Helgou, rozenou Schröck a měli spolu syna Hermann-Ulricha (1959) a dceru Birgit (1961). V roce 1965 byla u Grafa diagnostikována Parkinsonova choroba, která měla pomalu zhoršující se vliv na jeho zdraví. Parkinsonova choroba ovlivnila mnoho z těch, kteří během války létali bojové mise ve velkých výškách. 4. listopadu 1988 Graf zemřel ve svém rodném městě Engenu.


V zajetí

„Graf, Grasser a já jsme se vzdali americké 90. pěší divizi a byli jsme umístěni v táboře obehnaném ostnatým drátem. Podmínky zde byly hrozné. Mnoho lidí se pokoušelo uniknout a některým pomáhali i strážní. Šli jsme osm dní bez jídla pak nám bylo řečeno, že budeme přesunuti. Všechny, dokonce ženy a děti, nás zavezli na otevřené pole. Náklaďáky zastavily a tam na nás čekali Rusové. Oddělili ženy a děvčata od mužů a pak se děly strašné věci. My jsme to viděli, Američané to viděli a nemohli jsme dělat nic, abychom to zastavili. Muži, kteří bojovali jako lvi, křičeli jako malé děti při pohledu na mnohonásobné znásilňování. Několik děvčat dostihlo náklaďák a Američané je na něj vytáhli, ale Rusové, jichž byla většina opilá, na ně namířili zbraně a vystřelili několik ran. Pak se řidič náklaďáku rozhodl rychle odjet. Některé ženy byly po znásilněních zastřeleny. Jiné nebyly tak šťastné. Pamatuji se na dvanáctiletou dívku, jejíž matka byla znásilněna a zastřelena, kterou znásilnilo několik vojáků. Dívka brzy poté zemřela. Pak přišlo víc Rusů, začalo to znovu a trvalo to celou noc. Během noci spáchaly celé rodiny sebevraždu. Muži zabíjeli své ženy a dcery a pak sami sebe. Nemohu těm věcem dodnes uvěřit. Vím, že tomu mnozí nebudou věřit, ale je to pravda. Časně ráno přišel ruský generál a nařídil to všechno zastavit. Myslel to vážně, protože někteří z Rusů, kteří se zúčastnili znásilňování, byli na místě vlastními lidmi oběšeni.

Já jsem byl poněkud slavný nebo neslavný, to závisí na vašem úhlu pohledu a Rusové se snažili udělat ze mne exemplární případ. Nikdy jsem nebyl zle bit nebo mučen, ale několik let jsem byl hladový a ohrožený. Nejhorší byly výslechy. Naše příběhy jsou všechny stejné a nebudu tedy zacházet do podrobností. První věc, kterou Rusové dělali byly fyzické zkoušky, aby zjistili, jak se hodíme k těžké práci. Pak nás vsadili do vlaku, který byl odkloněn z Vídně do Karpat v Rumunsku. Byli jsme umístěni v dalším zadrátovaném vězení s rumunskými komunistickými strážemi. Čekali jsme zde týden a pak jsme nastoupili do dalšího vlaku. Byly to malé vagóny, kde jsme si všichni nemohli sednout a tak jsme se museli střídat. Nakonec jsme zastavili blízko Kirova a vystoupili v močálu. To byl na chvíli náš domov. Z 1500 vězňů, kteří sem byli zavlečeni, přežilo první zimu asi 200. Vím to od těch, kteří přežili. Nebyli krmeni, jen pracovali k smrti. Já jsem byl poslán do Gryazovets, kde byl už Assi Hahn. Byl zajat od roku 1943.

Byl jsem v několika táborech: Shakhty, Novocherkassk, kde mě drželi v samovazbě a Diaterka. Držel jsem hladovku na protest proti otrocké práci a skutečnosti, že Rusové prostě ze zášti upracovávali vězně k smrti. Byl jsem ironicky umístěn v táboře v Kutejnikovo, kde měla základnu roce 1943 moje eskadra. V Shakhty jsem já i jiní odmítl pracovat a dovolávali se ženevské konvence. Proto mě dali zpátky do samovazby. Byl to důlní pracovní tábor a mnoho lidí toho mělo po krk a myslím si, že já jsem byl počátkem problému. Za několik dní zajatci skočili na stráže, zahnali velitele tábora a osvobodili mne. Bylo to docela vzrušující. Pak mne poslali do Diaterky, kde bylo 4000 lidí. Diaterka byl krásný příklad tábora. Byl tam vysoký plot, pak mrtvé pásmo s cestou pro stráže a psy, pak další plot se strážními věžemi s více strážemi a kulomety. Byly tam dlouhé řady baráků, nechráněné před chladem a zimou; mohu vám říci, že byly docela studené. Každý barák měl podle velikosti 200 a 400 vězňů a tři nebo čtyři řady dřevěných kavalců. Tábor byl rozdělen do maximálně a minimálně zabezpečených sekcí. Já jsem byl v nejvíce zabezpečené části. V ultra maximálně zabezpečené sekci byli elitní členové Třetí říše a zvláštní ruští političtí vězni, kteří byli uvnitř naší sekce ještě v zadrátované ohradě. Byl zde Hitlerův SS pobočník Otto Gunsche a mezi dalšími 
i hrabě von Schulenburg. Já jsem tam zůstal až do roku 1954, kdy jsem byl poslán zpět do Novocherkasska. To byl můj poslední tábor.

Za dobu svého věznění jsem dostával různé nabídky. Nabídli mi možnost vrátit se domů, když pro ně budu pracovat jako agent, což pro mě ovšem bylo nepřijatelné. Byl jsem zařazen na práci do kuchyně jako podnět, abych přešel ke komunistům. Myslím, že kdyby se jim podařilo dostat na svoji stranu vysoké důstojníky, jejich práce by byla snadnější. Dostali Grafa, byla to škoda, ale on neměl přijmout komunismus. Díval se na to jako pragmatik, západní cesta nebo sovětská cesta a už tam byl. Pustili ho v roce 1950, ale já bych nebyl šťastný. Ti z nás, kteří vzdorovali, byli potrestáni mnohem déle. Chtěli ze mě udělat informátora a dokonce mi dali seznam důstojníků, o kterých chtěli informace. Slíbili mi brzké propuštění, když to udělám. Odmítnul jsem. Několikrát mě dali do samovazby, po dlouhou dobu. Dohodli jsme se s Grafem, že nikdy nedáme svoje diamanty Rusům. Moje originály byly u Ushi a kopii mi vzal Američan. Měl jsem však ještě další kopii, kterou jsem vyhodil i když byla bezcenná, než bych ji dal Rusům. Graf svoje odevzdal. Byly na stole důstojníka NKVD, když mě přivolali. On chtěl moje také, ale nedostal je. Chtěli po mně detailní informaci o Me 262, kterých měli několik ukořistěných strojů a chtěli je ohodnotit. Já jsem jim nepomohl.“

Aby se Rusové Hartmannovi za jeho neústupnost pomstili, odsoudili ho ve vykonstruovaném procesu k 25 letům nucených prací. Byl falešně obviněn z válečných zločinů, konkrétně z úmyslného postřílení 780 ruských civilistů ve vesnici Brjansk, útoku na pekárnu 23.5.1943 a zničení 345 „drahých“ sovětských letadel. Hartmann obvinění odmítl a vedl svou vlastní obhajobu, o které však soudce řekl, že to je jen ztráta času. Až v lednu 1997 vláda Ruské federace očistila Hartmanna přiznáním, že jeho odsouzení za válečné zločiny bylo protiprávní.

„Při zdravém rozumu mě udržely myšlenky na Ushi a pomyšlení na moji rodinu, která na mě čeká. Rusové hrozili, že zabijí mou manželku i mého syna nebo je násilím zavlečou do Ruska; mluvili o tom hrozné věci. To všechno mě mělo zlomit. Mohli jsme poslat domů jen pohlednici s pouhými 25 slovy, někdy i mnohem méně a to ještě ne moc často. Za deset a půl roku jsem od Ushi dostal 50 dopisů, ale ona jich poslala přes 400. Stejně to byla obrovská mravní podpora. Dostávali jsme sice balíčky Červeného kříže, ale ty byly často vyloupené nebo zpožděné tak, že v nich byly potraviny zkažené. Když jsme však ty balíčky dostali, byly velmi užitečné zvláště pro obchod s místními civilisty. Udělali jsme si mnoho přátel mezi místními rolníky. Oni neměli vůči nám zlou vůli a my k nim také ne.

Musím říci, že nás při životě udržela naše disciplína; nikdy jsme neztratili naše vojenské chování, náš přísný systém a vzájemnou úctu k naší vlastní autoritě. Měli jsme strukturu hodností a duchapřítomnost tvořit naše vlastní výbory, které nás vedly. Třebaže jsme nenosili žádné hodnosti, každý člověk rozuměl svému postavení a pracoval uvnitř systému. To byla naše síla, stejně jako u některých z nás víra v Boha. Moje víra a moje Ushi, to mi umožnilo přežít až do konce. Pro mnoho lidí bylo těžké, když se dozvěděli, že se s nimi jejich manželky rozvedly nebo jejich příbuzní zemřeli. Můj syn Petr zemřel za mého věznění, ale já jsem se to dozvěděl mnohem později, možná víc než za rok. Stejné to bylo s otcem. Dozvěděl jsem se více teprve v roce 1955, když jsem byl s několika dalšími repatriován. Asssi Hahn byl propuštěn dříve než my ostatní, stejně jako Walter Wolfrum, který byl zraněn již před naším zajetím. Wolfrum propašoval Ushi můj dopis, který jí dal na vědomí, že jsem ještě naživu.

Po návratu z Ruska vážil Hartmann 46 kg.

Moje matka napsala Stalinovi a Molotovovi, bez odezvy. Pak napsala Adenauerovi a on jí osobně odpověděl, že se na problému pracuje. Rusové chtěli se západem a zejména se západním Německem uzavřít obchodní dohodu, jejíž součástí bylo i propuštění všech válečných zajatců. Věděl jsem, že se něco děje, když jsme mohli jít do kina a dostali nové šaty. Byly to svého druhu obleky a ne již vězeňské mundůry. Odvezli nás autobusem do Rostova, kde jsme v říjnu 1955 nastoupili do vlaku, který mířil domů. Jakmile vlak zastavil v Herleshausenu, mohl jsem ihned poslat telegram své Ushi. O smrti syna i otce jsem dozvěděl ještě ve vězení. Ale moje matka a krásná Ushi na mne čekaly. Ony se nikdy nevzdaly naděje a myslím, že moje víra v jejich sílu mě přenesla přes nejstrašnější mučení a hladovění. Další smutná věc byla, když vlak zastavil a my vystoupili. Stovky mužů a žen drželi fotografie svých blízkých a každého se ptali, jestli neviděli jejich lásku. Mnoho tisíc lidí zemřelo a komunikace nebyla téměř žádná, takže se rodiny málokdy dozvěděly, co se stalo. Byli to duchové, kteří prostě zmizeli. Přišlo mi to velmi smutné.

Těšil jsem se na koupel a dobré jídlo, ale největším snem byla moje Ushi. Také jsem četl všechno, co jsem mohl najít; noviny, knihy a časopisy. Potřeboval jsem informace. Byl jsem tak dlouho v intelektuálním vakuu a chtěl jsem získat vědomosti. S Ushi jsme měli konečně svatbu v kostele, dlouho po lhůtě splatnosti. Byla plánována velká párty, ale odmítl jsem to. Nepřipadalo mi to vhodné, dokud se ještě nevrátili ti, kteří zůstali naživu. Také jsem nemohl uvěřit změnám, které se za mé nepřítomnosti staly. Přestavěné areály, počty nových vozů a letadel na klidné obloze. Šaty byly nové, všechno bylo nové. Jedním z prvních lidí, se kterými jsem se setkal byl Assi Hahn, kterého pustili již před pěti lety.

Naučil jsem se však jednu věc: Nikdy nedopusťte, abyste nenáviděli lidi kvůli bezvýznamným věcem. Nenávist a slepý fanatismus zničily můj národ a zemřely miliony lidí. Já doufám, že většina lidí nechová k Němcům nenávist kvůli nacistům, stejně jako k Američanům kvůli otrokům. Nenávist jen rozleptává váš život. Mějte otevřenou mysl a v lidech hledejte jen to dobré. Budete překvapeni, co najdete.“

 

Nový život

V roce 1955, kdy se Erich Hartmann vrátil z ruského zajetí, získala Spolková republika Německo postavení suverénního státu a stala se členem Severoatlantické aliance (NATO) a Západoevropské unie. NATO vzniklo roku 1949 po ruské blokádě západních sektorů Berlína, která zvýraznila potřebu společných obranných opatření západoevropských zemí. Německo se stalo centrální a nejdůležitější součástí tohoto obranného systému a ihned se také přikročilo k plánovité a rychlé výstavbě armády.

Když se Erich Hartmann vrátil domů, bylo mu 33 let a to je již pozdě začínat novou kariéru. Ztratil spojení s velkou částí světa, ale jedno znal stále, létání a armádu. Hartmann sám přemýšlel o potřebách své země, ale i jeho staří kamarádi na něj začali tlačit, aby se vrátil do armády. Volal mu Krupi a také chtěl, aby se vrátil. On a Gerd Barkhorn létali do Anglie. Dieter Hrabak, který se vrátil v roce 1956, za ním dokonce přišel domů. Erich Hartmann měl přítele, který mu dovolil létat se svým lehkým letadlem Piper a tak mu umožnil získat certifikát soukromého pilota. Když Erich otevřel malou kabinu, pocítil jakoby letěl včera, přestože to bylo již 11 let co seděl naposledy v kokpitu letadla. Piper se velikostí podobal Storchu, kterým často létal za války. Po vzletu si Erich uvědomil, že se jeho schopnost létání neztratila. Zvuk motoru mu připadal jako hlas přítele, který vstal z mrtvých.

Téměř ihned po Hartmannově rozhodnutí znovu nastoupit vojenskou službu v německém letectvu vypukla diskuze o jeho novém postavení. Tento malý spor měl velké důsledky. Byl typický pro zmatek, který doprovázel novou Erichovu kariéru a jeho povýšení. Povaha těchto potíží přímo pocházela ze zdroje a základní filozofie nových německých ozbrojených sil.

Odkaz nacistické doby ovlivnil ve Spolkové republice Německo i organizaci nových ozbrojených sil. Narozdíl od toho, jak celá léta hltal nacistické válečníky, byl teď německý národ k Bundeswehru zcela lhostejný. Organizátoři nových ozbrojených sil museli pilně pracovat, aby zajistili vládu úřední moci nad armádou tak, jak tomu bylo v Anglii a Americe. Psychologie Němců však byla úplně jiná než v těchto zemích a jejich nové ozbrojené síly usilovaly nyní hrát roli i v politice a ne být jako v minulosti apolitické. Starý systém vojenské kasty přísahal věrnost hlavě státu, nyní však přibyly úplně nové rysy. Důstojníci, kteří se dříve vyhýbali volebním kampaním tradicemi a pravidly, se nyní začali připojovat k politickým stranám.

Reorganizace ozbrojených sil a zavedení civilní kontroly nad nimi velmi ovlivnila důstojnické sbory v celé armádě, ale zejména německé vojenské letectvo bylo nyní silně rozčarováno skutečností, že politici mají příliš mnoho vlivu na tuto větev ozbrojených sil. Z minulosti na to nebyli zvyklí, protože Reichsmarschall Hermann Göring považoval letectvo za svoje hájenství a vlivem svého výjimečného postavení v říši tvořil jakýsi nárazník mezi jím a nacistickými vlivy. O tom jsme se ostatně mohli již v našem vyprávění přesvědčit. V době, kdy se Erich Hartmann vracel znovu do armády byly vztahy v ní již silně narušeny politickým nepotismem a nestávalo se zřídka, že se důstojník, který měl silné vazby v politických kruzích, mohl dopouštět téměř beztrestně jakýchkoliv chyb. Zásluhy v armádě se stávaly mnohem méně důležité než politické styky a to silně poškozovalo důstojnický sbor.  Tyto chyby byly důstojníkům v aktivní službě velmi dobře známé, ale velice těžko se proti nim mohli bránit.

Již od samého začátku své druhé vojenské služby se Erich Hartmann držel stranou od politických aktivit. Očekávalo se však od něho, že se po návratu do vojenské služby připojí ke straně křesťanských demokratů a zdá se, že to byla tichá podmínka jeho jmenování na post velitele první stíhací eskadry, ačkoliv to není nikde zmíněno. Erich podle svého zvyku poctivě vysvětlil, že do žádné politické strany nevstoupí, protože i když se v minulosti do politiky nikdy nezapletl, přesto jej politika stála 10 let života. V jistém smyslu bylo toto sdělení pro Ericha nebezpečné.

Po vstupu do armády měla být Erichu Hartmannovi nabídnuta hodnost kapitána. To, že již na konci války měl hodnost majora a za svého desetiletého věznění v ruských koncentračních táborech se choval jako vzor důstojníka, bylo pro úředníky zřejmě podružnou záležitostí. Když se o tom ostatní důstojníci, jako například Günther Rall, dozvěděli, byli šokováni. Okamžitě se proti tomuto návrhu postavili a argumentovali tím, že není možné nejlepšímu stíhači na světě a držiteli jednoho z nejvyšších německých vojenských vyznamenání snížit hodnost. Erichovi přátelé nakonec tuto šarvátku vyhráli aniž se o tom on sám v té době dozvěděl. Nakonec se zjistilo, že hlavní osobou na úseku personalistiky nového německého letectva byl jistý ex-major Luftwaffe, který Ericha Hartmanna až příliš dobře znal. V lednu 1943 byl Erich se svým Schwarmem pověřen ochranou zpravodajského důstojníka východní fronty, který měl letět do Batumi a ověřit tam přítomnost černomořské flotily. Brzy potom, co překročili frontovou linii, po nich začala střílet ruská protiletadlová děla. Zpravodajský důstojník ihned otočil letadlo a vrátil se zpět na základnu. Stíhači v čele s Erichem však úkol za něj dokončili, doletěli do Batumi a našli ruské lodě v přístavu. Tím to však neskončilo. Brzy poté se objevil vojenský vyšetřovatel a zjišťoval důvody, proč zpravodajský důstojník svůj úkol nesplnil. Onen důstojník byl nakonec suspendován a poslán s hanbou do Německa. V 50. letech se však ten důstojník znovu odněkud vynořil a dostal na starost tituly a jmenování nových důstojníků letectva. Erichovi byla hodnost majora nakonec zachována, ale byl to první pokus otrávit mu život. Podlézavost a pomluvy jsou od přírody vlastností zbabělců a lidí neschopných. Lidé infikovaní těmito vlastnostmi zřídka vstoupí do otevřeného boje s těmi, jichž se bojí a jež nenávidí. Ať tak či onak, hranice, které si Erich nastavil, jej nečinily slabším. Nicméně často se ve svém životě stával obětí svých prudších reakcí na machinace malých pitomců.

Veteráni JG 52 se v létě 1957 sešli ve Fürstenfeldbrucku. Zleva major Barkhorn, major Erich Hartmann, plukovník Steinhoff a major Rall.


Erich Hartmann a generál Kammhuber.


Před návratem do své kanceláře v Düsseldorfu našel Erich svého bývalého hlavního inženýra pozemního personálu Heinze "Bimmela" Mertense. Bimmelovi málem vypadlo sluchátko z ruky, když uslyšel důvěrně známý Erichův hlas, který jakoby vycházel z minulosti. Nemluvili spolu téměř 11 let, ačkoliv byli předtím nerozluční jako dvojčata. Naposledy se setkali nad vyhořelými zbytky letadel JG 52 v květnu 1945 v Německém Brodě. Erich náhle hrozně zatoužil, aby s ním Bimmel znovu sloužil, ale uvědomil si, že by mu zničil život, jestliže se má v civilu dobře. Erich však našel docela úspěšného měšťana. Bimmel měl dobrou práci v městských vodárnách a dvě děti; proto by byl jeho návrat do vojenské služby hloupost, nehledě k tomu, že by se musel učit znovu zcela jinou techniku.  O týden později si Bimmel i celé Německo četli titulky: 
HARTMANN SE VRACÍ K LUFTWAFFE!!!

Dva dny předtím Erich zdárně prošel přijímací komisí a lékaři konstatovali, že se již plně zotavil z utrpení, které zažil v ruských koncentračních táborech. Pak jej čekalo 8 týdnů jazykových kurzů, kde se pod vedením Američanů učil základní znalosti angličtiny. Následně byl převelen do Landsbergu, aby prodělal trénink s americkými instruktory. Když přijel do Landsbergu Američané mohli stěží uvěřit svým vlastním očím. Před nimi stál stíhač legenda s 1425 bojovými misemi a 10 lety v ruském lágru, na jehož hlavu vypsal Stalin svého času odměnu 50 000 dolarů.

Pod vedením přátelského kapitána Jamese Williama Manguma Erich rychle zvládl cvičné letouny North American T-6 a Lockheed T-33. North American T-6 byl sice daleko větší ve srovnání s Piperem, ale zase to nebylo nic v porovnání s Bf 109G, s kterým nalétal Erich stovky hodin. Ani proudový Lockheed T-33 pro něj nebyl velkou novinkou, protože několikrát letěl s Me 262 Schwalbe. Při létání pociťoval radost a uvolnění a zdálo se mu, jakoby se znovu narodil. Ale nebyla to jediná radost v jeho životě. V létě 1956 Ushi otěhotněla. I když byl plně soustředěný na vojenské záležitosti, svět se pro něj stal opět plný radostných očekávání. Smrt jeho malého syna, kterého nikdy neviděl, byla pro Ericha těžkou ranou a narození nového potomka—to byl nový život. 23. února 1957 Ushi porodila v Tübingenu, blízko Weilu, krásnou světlovlasou dceru Uršulu Izabel. Radost rodičů neznala hranic a pomohla jim zapomenout na prožité strasti.

Dvoumístný cvičný letoun North American T-6



Dvoumístný cvičný letoun Lockheed T-33 

V témže roce byl Erich převelen na cvičnou základnu USAAF Luke, nedaleko Glendale v Arizoně. Rozloučení s ženou a dcerou bylo obtížné, ale jeho noví přátelé na základně Luke mu pomohli, aby se tam cítil jako doma. V Luke prodělal cvičné střelby na letounech F-84G Thunderjets a F-100 Super Sabre. Počasí bylo perfektní a létalo se tedy téměř každý den. Ještě více se sblížil s Američany, když na základnu Luke přiletěl z Anglie plukovník Raymond Constable, který se zde měl zúčastnit setkání bývalých pilotů 20. taktického křídla stíhačů (20th Tactical Fighter Wing) Erich byl tehdy zvolen čestným členem pobočky této organizace ve Wethersfieldu v anglickém Essexu. Američtí piloti v Luke se k němu začali chovat jako bratři. Tento vír událostí a setkání mu dokonce ani nedovolil se zamyslet nad ironií situace, ve které se ocitl. On, který ve vzdálené Evropě sestřelil Američanům 7 letadel, teď stojí bok po boku se svými bývalými nepřáteli a je jimi oslavován.

Republic F-84G Thunderjet byl jednomístný americký proudový stíhací bombardér. Vznikl v roce 1944 z požadavku USAAF na denní stíhačku a poprvé vzlétl v roce 1946. Letadlo nebylo až do roku 1949, kdy se objevila verze F-84D, plně bojeschopné a vývoj ukončila až konečná verze F-84G v roce 1951. Piloti vysoce oceňovali tradiční robustnost konstrukce, která byla pro výrobky firmy Republic typická. Thunderjet poskytoval stabilní základnu pro střelbu a jeho setrvačníkový zaměřovač umožňoval přesné ničení vzdušných i pozemních cílů. Piloti své Thunderjety nejčastěji přezdívali "The Lead Sled" – Olověné saně. Byl přezdíván i "The Iron Crowbar" – Železná tyč, "A hole sucking air" – Díra cucající vzduch, "The Hog" ("The Groundhog") - Svišť, "The World's Fastest Tricycle" – Nejrychlejší tříkolka na světě, nebo "Ground Loving Whore" – Zem milující děvka, jako připomínka extrémně dlouhého vzletu (3 000m). Maximální rychlost byla 1 000 km/h, dostup 12 350 m a dolet 1 600 km, s přídacnými nádržemi 3 200 km. Výzbroj tvořilo 6 kulometů Browning M3 ráže 12,7 mm a až 2 020 kg pum a neřízených střel, nesena mohla být i atomová puma Mark 7.

North American F-100 Super Sabre byl jednomístný americký nadzvukový stíhací letoun. Vyvíjen byl od roku 1949 jako nástupce letounů F-86 Sabre se schopností letět nadzvukovou rychlostí ve vodorovném letu. Prototyp vzlétl roku 1953 a 29. října vytvořil rekord 1215 km/h. Jednalo se o středoplošník, který měl křídla s úhlem šípu 45°. První stroje F-100A byly náchylné k přepadání do vývrtky, tím pádem musela být zvětšena ocasní plocha i plocha křídla a tak vznikla verze F-100C, která měla 8 závěsníku na munici a také mohla tankovat za letu. Verze F-100D byla určená jako stíhací bombardér, ale mohla sloužit i pro elektronický boj. Ve Vietnamu se letouny používaly jako stíhací bombardéry a průzkumné letouny (dvoumístná verze). V této válce ztratili Američané přes 180 letounů F-100. Poslední stroj v americké službě dosloužil na počátku 80. let. Maximální rychlost byla1390 km/h, dostup 15 000 m a dolet 3210 km. Výzbroj tvořily 4 20mm kanóny M39, až 3190 kg munice zahrnující konvenční nebo jadernou munici Mk 7, Mk 28, Mk 43, Mk 57 nebo Mk 61 a 4 střely AIM-9 Sidewinder nebo GAM-83 Bullpup.

Když Erich mluvil s mladými piloty o svých bojových taktikách, často se jej ptali z jaké vzdálenosti se má začít na nepřítele střílet. "250 yardů?" Erich jim vysvětloval, že to je příliš daleko. Někteří se skepticky ušklíbali. Když pak promítali film zachycený z fotokulometů během boje, ukázalo se, že má Erich pravdu. Když sledované letadlo vyplnilo plátno a stíhač zahájil palbu, nastala vždy okamžitě exploze. Jestliže však útočník střílel z velké vzdálenosti, kamera ukázala, že střely letí v oblouku a došlo jen k náhodným zásahům a letadlo šlo dolů jen velmi zřídka. Jedinými výjimkami byla hořlavá japonská letadla, která šla dolů obvykle po jediném zásahu. Film názorně ukázal, že střelba z velké vzdálenosti není nikdy tak efektivní, jako střelba zblízka.

Mladí američtí piloti obdivovali Erichovu skromnost a otevřenost. Přitahoval je jako magnet. Ochotně přebírali jeho ohromné zkušenosti, získané ve více než 800 soubojích. Na druhé straně zapůsobil na Ericha velkým dojmem jejich duch odvahy a přátelství, který mu připomínal starou Luftwaffe. V novém německém letectvu nebyl takový zdroj vnitřní síly a jeho nepřítomnost pociťoval Erich zvláště silně. Osvobozený od zpolitizované atmosféry Wehrmacht vzor 1957 zjistil, že USAAF je prostě nádherná a inspiruje své lidi dělat nemožné.

Za svého pobytu v Luke získal Erich nové přátele. Major Frank Buzz s manželkou  ho pozvali na návštěvu v jejich domě ve Phoenixu. Erich mohl stěží uvěřit, že si řadový důstojník může dovolit žít jako Buzz. Měli krásný dům se vším pohodlím, sportovní automobily a vůbec to byli šťastní lidé. Život v Arizoně se mu zdál jako pohádka, zvláště po dekádě prožité po ruských lágrech. Velmi si přál ukázat to všechno Uršule. Major Buzz pozval ochotně německý pár, aby po dobu Erichova přeškolení žili v jejich domě. Uršula zanechala své dítě v péči babičky Petch ve Stuttgartu a přiletěla do Arizony. Byla to pro ni nezapomenutelná podívaná. Luxusní zboží ve zdejších obchodech, nekonečné rozlohy polí i pouští, noční táboření v Grand kaňonu, zkrátka úplně jiný svět. Když se vrátili do Německa, idyla skončila. Uršula si tehdy povzdechla: "To byla nejkrásnější doba v našem životě. Nikdo nás nepeskoval, že jsme Němci. Každý byl přátelský a ochoten nám pomáhat. Cítili jsme se tam jako doma. Manželé Buzzovi jsou nejlepší lidé, se kterými jsem se kdy setkala."

Ale Erich neviděl v Americe jen zajímavé a příjemné věci. Hodně se toho také z profesionálního hlediska naučil. Speciálně se zajímal o tehdy nejmodernější letadlo Lockheed F-104 Starfighter, protože věděl o jeho chystaném převzetí do NATO a jako profesionála a budoucího velitele letky ho věc zajímala. Navštívil proto výcvikovou základnu F-104 Nellis AFB v Las Vegas v Nevadě. Američtí piloti toto letadlo obdivovali a chválili jeho rychlost (překonal 2 machy), stoupavost a bojový potenciál. Když ale Erich mluvil se stejnými mladými piloty v baru, otevřel se mu poněkud jiný obraz. Američané mu vyprávěli o potížích s F-104. Hlavní byly problémy s motory, tryskami a příďovým podvozkem, ale docházelo i k selhání letounu. Erich vyzpovídal i technický personál a ptal se na praktické problémy s letadlem, opravy a předletovou přípravu. Katalog problémů s náhradními díly, přístrojovým selháním, servisní potíže, to nebyly úspěchy, na které by mohli být pyšní. Mladý kapitán mu půjčil otřesný seznam nehod, které se staly s F-104 do té doby. Erich jej pečlivě prostudoval a došel k pevnému závěru, že k použití takového letadla potřebuje německé letectvo mnohem více zkušeností a technického know-how, než má v té době. Toto zhodnocení, ačkoliv absolutně správné a věcné, mu později přineslo hodně problémů a nepřátel. Když se Erich vrátil do Německa, dostal nabídku k převzetí velení nad letkou stíhacích bombardérů. Odmítl ji, protože se nepovažoval za vhodného pro tento typ letadla, ale řekl, že počká na funkci velitele stíhací eskadry, až bude vytvořena. Na jaře roku 1958 nastoupil jako zástupce velitele stíhací školy v Oldenburgu.

6. června 1959 byla v Ahlhornu vytvořena první stíhací eskadra  Jagdgeschwader 71 (pozdější Taktische Luftwaffengruppe "Richthofen") a jejím prvním velitelem se stal major Erich Hartmann. Zdá se, že se o jeho jmenování tehdy zasadil inspektor Luftwaffe generál Josef Kammhuber, který nad Erichem držel ochrannou ruku až do svého odchodu z funkce v roce 1962, ale on byl ještě vzácné plemeno ze starých časů. ( Kammhuber vytvořil první úspěšný obranný systém proti nočním náletům na německou říši tzv. „Kammhuberovu linii“.) JG 71 byla vybavena tryskovými stíhacími letouny Canadair Sabre, které byly postaveny Canadair v licenci North American Aviation F-86 Sabre. Erich sršel energií a mladí piloti z něj byli nadšení a věřili mu. Učil ve třídě, předával pilotům své zkušenosti, létal s F-86 a stal se nejprominentnější postavou v klubu větroňů v Ahlhornu. V důstojnické škole v Hamburku našel Sigiho, hraběte von Schulenburg, se kterým byl vězněn v lágru Diaterka a zařídil jeho převedení k JG 71 na organizování dozorčí služby. Nasedl do malého Dornieru a letěl se poradit z důstojníky z NATO a přitom z nich „vyrazil“ nějaké vybavení pro svou eskadru. Každý pracoval jako ďábel, protože Erich cítil, že se blíží něco zvlášť významného. Tvořil novou eskadru a neúnavně opakoval, že to chce léta zkušeností, více let zkušeností. Věděl, že brzy přijdou F-104 a pak nastanou potíže. Proto bylo pro něho nejdůležitější, aby zprostředkoval svým pilotům maximální zkušenosti v létání. Různé malé detaily odkládal na později. Věděl, že životy jeho mladých pilotů budou záviset na tom, jak se jim podaří zvládnout F-104 Starfighter. Pro pilotování tohoto letounu potřeboval vybrané lidi a na ně také upíral všechnu svoji pozornost. Nekonečný trénink doplňoval důvěrou a vysokou morálkou mezi piloty. Stejně jako kdysi si namaloval na svoje letadlo černý tulipán a nápis "Karaya 1 poděste Rusa. (Ten nápis mu později hlupáci zatrhli.) Během běžné profylaxe pak malovali tulipány i na další letadla, protože piloti mají rádi připomínku minulosti; upevňuje to soudržnost jednotky. Když je navštívil generál, který nebyl pilotem, ale sloužil u protiletadlových jednotek, byl šokovaný.

"Tato letadla jsou malovaná?" zeptal se generál.

"Ano, pane generále."

"Ale proč je malovaná jen část letadla? Křídla vypadají holá."

"My jsme je malovali v rámci prevence, abychom neomezili váš pohyb. Až skončí inspekce, tak je domalujeme v plném rozsahu"

"Barva stojí peníze, majore Hartmanne."

"To je pravda, pane generále, ale já platím barvu ze svého a tyto ikony mají pomáhat zvedat morálku a soudržnost pilotů"

Moc Ericha za ty malůvky nechválili, ale nakonec se to ujalo v celé nové Luftwaffe. Takové incidenty se služebně staršími důstojníky vedly k pověstem, že Erich není dobrý důstojník. Jenže tito důstojníci nikdy nebyli na žádné bojové misi. V jistém smyslu možná Erich dobrým důstojníkem nebyl, to záleží na úhlu pohledu. Ale on si, poté co viděl v ruském zajetí mnoho německých důstojníků bez kalhot, uvědomoval, že obvyklá kritéria pro dobrého důstojníka jsou něco velmi kontroverzního.

 
F-86 Sabre Ericha Hartmanna. North American Aviation F-86 Sabre byl americký proudový stíhací letoun, vyvíjený od poloviny 40. let 20. století. Stal se jedním z nejrozšířenějších západních proudových letounů v prvním období studené války. Varianty F-86 vyráběla ve velkých sériích kanadská firma Canadair pod označením Canadair Sabre. U těchto variant byl většinou instalován výkonnější motor Avro Canada Orenda. Kanadské F-86 používala také řada států NATO. Americká varianta F-86 byla licenčně vyráběna také v Itálii a Japonsku. Výrazně upravenou verzi F-86 vyráběla australská továrna CAC pod označením CAC CA-27 Sabre. F-86 byl přijat do služby v americkém letectvu roku 1949. Známým se stal zejména pro své nasazení v Korejské válce, ve které byl hlavním americkým stíhacím letounem a pravidelně se střetával se stíhacími letouny sovětské konstrukce typu MiG-15. Výkony sovětského typu byly pro síly OSN nepříjemným překvapením a donutily USAAF k nasazení nových F-86 v Koreji. Oblast častých střetů s MiGy se dnes označuje jako „Alej MiGů“.Pákistánské F-86 také bojovaly v Indicko-pákistánské válce v roce 1965. Nejvyšší rychlost byla 1105 km/h ve výšce 6446 m, dostup 15 118 m a dolet 2454 km. Ve výzbroji bylo 6 12,7mm kulometů (1 602 nábojů) a až 900 kg pum, napalmu nebo neřízených střel. Letoun měl 4 závěsníky. Dva z nich byly určené pro přídavné nádrže či taktické jaderné pumy.

Jednou byl k Erichově eskadře převelen jeden ze starých kamarádů z JG 52. Nebyl to muž s kterým by se Erich nějak více sblížil, ale byli spolu v ruském zajetí a Erich věděl, že byl tento důstojník vážně raněn do hlavy. Vlivem tohoto zranění se ten důstojník ne vždy choval, jak by měl. Mnohdy se snažil rozbíjet vůči němu loajalitu a měl i jiné drobné přestupky. Erich se k němu choval jako ke starému válečnému kamarádovi a drobné delikty mu odpouštěl. Jednou se ten důstojník opil tak, že nemohl udržet rovnováhu. Erich mu to opět odpustil, ale dozvěděl se o tom jeho nadřízený a požadoval přísné potrestání. Erich, který 10 let vzdoroval drtičům z NKVD nemohl myslet stejně jako ten, kdo žil v atmosféře svobody, nemohl porušit své etické principy a odmítl ho potrestat. Potrestat důstojníka s vojenskými vyznamenáními, válečného hrdinu je samo o sobě obtížné. Potrestat osobu, která potřebuje doktora a ne vězení bylo pro Ericha nemyslitelné. Hartmannovi kritici byli většinou hodně vzdáleni skutečnému životu. Většinou měli zastaralý pohled na to, co je v armádě dobré a efektivní. Striktní vymáhání perfektního systému, vyžehlených kalhot, zdravení a podobných nesmyslů bylo bezvýznamné a v nadzvukové éře dokonce nebezpečné.

Jako velitel eskadry Erich plně využíval bohatství svých bojových zkušeností. JG 71 velel jako kdyby byla válka a aby jeho lidé nezískali špatné návyky, které by stály za zmínku. Viděl pramálo přínosného v budování ideálního letectva, kde mužstvu velí člověk připomínající náfuku inspektora ve slavnostní uniformě. Hlavní pro něj byla bojová pohotovost. Nevěřil, že v budoucí válce bude čas na mobilizaci. Proto zvažoval potřebu stálé pohotovosti a rozptýlení jednotek. Německé letectvo, více než kdo jiný, mělo důvod jednat tímto způsobem. Když v červnu 1941 zničila Luftwaffe ruské letectvo na zemi, byla to největší katastrofa vzdušné síly v historii. Ruská letadla byla tehdy seřazena v blízkosti hranic jako na přehlídce. Erich věřil, že německé letectvo nesmí opakovat tuto chybu, protože dnešní letadla a řízené střely mohou způsobit rychlý a zničující úder.

Jeho odmítnutí polovičatých opatření vedla ke střetům s jeho nadřízenými. Ne s experty jako byl Kammhuber, ale s negramotnými politickými kandidáty, kteří byli tehdy ve vedení vojenského letectva. Mnoho z nich sloužilo za války v pěším pluku, někteří i v Luftwaffe, ale nikdo z nich do roku 1945 nelétal. A je jisté, že se všichni tito lidé hlásili veřejně k zastaralému pohledu na vedení války. Hartmannův charakter vykrystalizoval v ohni komunistických koncentráků a nemohli jej zlomit, byť o to někteří usilovali. On nebyl schopný kývat a vnitřně se přizpůsobit. Byl to přece jen dobrý důstojník.

Důstojník, který Ericha znal v letech slávy a pak s ním seděl v ruských lágrech, vysvětluje jeho přístupy k nezpůsobilým generálům, plukovníkům a podobným rádoby autoritám: „On nerozuměl taktu. Hovořil s nimi jako kdyby byli důstojníky NKVD. On byl nejlepší eso vůbec, které kdy sedlo do letadla a mladí piloti ho vnímali jinak než důstojníci, kteří hýbali figurkami na šachovnici. Když jim vyprávěl o ruské psychologii a metodách mravního ničení, které používalo NKVD, poslouchali ho a zapamatovali si to.“ Tito mladí Němci pochopili, že může přijít den, kdy budou muset bránit sami sebe proti těmto metodám a věděli, že slyší skutečnou pravdu.

Erich pracoval usilovně na zformování jednotek JG 71 a za pouhých šest měsíců dosáhl požadované úrovně pro přijetí do NATO. Což byl výjimečný úspěch, protože to obvykle trvalo přinejmenším rok. Jeho piloti se na něj dívali jako na otce. V září 1960 o nich hrdě napsal: „V loňském roce jsme dosáhli během letecké dělostřelby v průměru 24% zásahů. Jsem na to hrdý. Myslím, že to je nejvyšší hodnota v německém letectvu. Moji kluci jsou prostě super! Mám 6 odstřelovačů, jejichž průměr zásahů je 60%. Těmto mladým klukům je pouze 24 let. Tito lidé jsou nyní lepší než jejich starý a unavený velitel letky.“ V těch dnech lidé z JG 71 nejvíce zbožňovali svého velitele a udrželi si ten obdiv dodnes. Byli by ho následovali třeba do pekla. Mnoho z nich ho předhonilo v postupu a jsou dnes generály. Erichovi rozbilo kariéru rozhodnutí německého letectva koupit F-104 i když by tomu mělo být naopak. On věřil, že se jejich nákup měl odložit, protože mladí piloti neměli dost zkušeností pracovat s takovým komplexním systémem zbraní a 282 havarujících a 115 mrtvých německých pilotů by mu jistě dalo za pravdu. Všichni, kdo ho znali, by určitě souhlasili, že si německé letectvo nevědělo rady s tímto výjimečným pilotem a vojenským veteránem kypícím energií. 12. prosince 1960 byl Erich Hartmann povýšen na podplukovníka. K 43. výročí smrti barona Manfreda von Richthofen dostala Jagdgeschwader 71 dne 21.4.1961 od tehdejšího spolkového prezidenta Heinricha Lübkeho čestný název "Richthofen". V roce 1963 se JG 71 přestěhovala z Ahlhornu do Wittmundhafenu.

9. dubna 1963 přistál ve Wittmundhafenu první F-104 Starfighter. Velmi rychle se začaly vyplňovat Hartmannovy předpovědi, které ovšem tehdejší velení německého letectva nebralo v úvahu. Z přijetí F-104 se stala politická záležitost a otázky jeho praktického použití šly stranou. Nutno ovšem podotknout, že ze 16 Hartmannem vyškolených pilotů se zabil na F-104 jenom jeden. Nehoda však v tomto případě byla způsobena prudkým poryvem větru při startu a nikoliv selháním letadla nebo pilota. Zbytek pilotů zůstal naživu i když na tomto letounu nalétali 800 až 1 000 hodin.

Lockheed F-104 Starfighter byl americký nadzvukový přepadový stíhač. Byl to první stíhací letoun, který překonal rychlost 2 machy. Letoun byl navržen v roce 1951, po rozhovorech s piloty během korejské války, jako letoun s nadprůměrnými letovými vlastnostmi i na úkor zásob paliva a výzbroje. V roce 1953 vznikl stroj označený jako Model 83 a roku 1958 první F-104 vstoupily do služby v americkém letectvu. Letoun byl typický svým vysokým zrychlením, stoupavostí, krátkými a tenkými nešípovými nosnými plochami; nadzvukovou rychlost měl povolen pouze s přídavnými nádržemi nebo střelami na konci křídel. Starfighter pro svůj provoz vždy potřeboval kvalitní letiště. Kvůli vysoké nehodovosti (která, jak se později ukázalo, byla způsobena spíše personálem, než samotnou konstrukcí) a krátkému doletu se stal letoun v USA neoblíbený a bylo jím vyzbrojeno pouze několik letek (většinou Národní garda). Většího úspěchu Starfighter dosáhl v Evropě. Roku 1960 si Luftwaffe vybrala verzi F-104G za hlavní bojový letoun, další země NATO následovaly a v programu složeného z Německa, Belgie, Nizozemí a Itálie zahájily licenční výrobu. Mezi lety 1965 - 1980 byl Starfighter hlavní bojový letoun NATO. Během 80. let byla zahájena výměna za letouny F-16. F-104 se obyčejně říkalo „Flying Coffin „, tedy „Létající rakev“.

Nejnovější verze byla F-104S, šlo o společný projekt USA a Itálie; letoun byl vybaven lepšími přístroji, silnějším motorem a výzbrojí, stroje pak vyráběla firma Aeritalia. V Japonsku se licenčně vyráběla verze F-104J, v Kanadě se stroje vyráběly pod označením CF-104. Poslední F-104 sloužily v Itálii. Na konci roku 2004 byly vyřazeny a nahrazeny Eurofightery.

F-104 byl poháněn proudovým motorem General Electric J79 s přídavným spalováním  Maximální rychlost byla 2125 km/h (2330 km/h u F-104S), dostup 15 240 m, bojový dolet 670 km a přeletový 2600 km. Výzbroj tvořil 1 20mm šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan s 725 střelami (kadence: 6600 ran/min), 4 střely AIM-9 Sidewinder, protilodní řízené střely Kormoran, protizemní řízené střely AGM-12 Bullpup, řízené střely Nord A.S.20. Mohl nést do 1815 kg bomb, raket nebo další munice na sedmi závěsech např. kontejnery LAU-3 a LAU-10 s neřízenými raketami ráže 70 mm.

6. července 1967 byl Erich Hartmann povýšen na plukovníka. Ne snad proto, že by velení Luftwaffe tak oceňovalo jeho práci, ale vypadalo hloupě, že držitel jednoho z nejvyšších německých vyznamenání je pouze podplukovníkem. Nakonec byl Erich Hartmann tak znechucen, že se 30. října 1970 rozhodl rezignovat, přestože se jeho jednotka stala nejlepší v celém  NATO. Sám o tom řekl: "Kdyby byl Bundeswehr správně veden, kdyby výkony a efektivnost převažovaly nad kariérou—zůstal bych—za každou cenu! Ale Bundeswehr je spravován administrativně a to není podle mého gusta." Jeho přátelé, Dieter Hrabak, Walter Krupinski i Günther Rall, ho přemlouvali, aby v Luftwaffe zůstal, ale on už byl pevně rozhodnut.

A tak se nyní Erich se svým starým elánem vrhl do civilního života. Ze všeho nejdříve přestavěl svůj starý dům ve Weilu, na jehož přestavbu si sám vytvořil plány a provedl většinu prací. Pomohl vytvořit několik leteckých škol a v letech 1971-1974 pracoval jako letecký instruktor v Hangelaru, nedaleko Bonnu. Stal se také zástupcem asociace bývalých stíhačů ve Württembergu. Ochotně se účastnil závodů lehkých letadel a dokonce létal v akrobatickém týmu „Dolfo“ Galland. Se svými starými přáteli měl dobré vztahy a každoročně se účastnil festivalů JG 71 i jiných setkání stíhačů. Jindy zase letěl do St. Louis v Missouri, kam byl pozván jako čestný host, spolu s vynikajícím anglickým  leteckým esem Peterem Townsendem. Ale i jeho manželství se ukázalo být velmi šťastným. Erich jednou o Uršule řekl: „Bez ní bych nebyl nic. Ona je středobodem mého vesmíru.“

V roce 1980 se Hartmann nachladil a onemocněl těžkým zápalem plic. Čtyři týdny proležel v posteli a dva týdny se ještě zotavoval. Jeho bratr Alfréd mu doporučil, aby se vyhýbal všem druhům stresu. Upozornil ho také, že druhý útok choroby by u něj mohl vést k infarktu. Erich totiž zdědil slabé srdce po otci, který zemřel na infarkt v 58 letech. Erich se tedy vzdal úplně veřejného života, ale ponechal si výuku na některých leteckých školách. Do října 1983 se však zotavil natolik, že prošel lékařskou prohlídkou a bylo mu znovu povoleno létat. Proto začal znovu s tréninkem v leteckých školách a pokračoval v práci v asociaci leteckých veteránů. Na veřejnosti však už vystupoval jen zřídka.

Erich Alfred Hartmann zemřel ve Weil im Schönbuch ve věku 71 let 20. září 1993.


 

 




Tabulka sestřelů Ericha Hartmanna

přidáno: 22. 8. 2015 6:47, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 22. 8. 2015 6:54 ]

Tabulka vychází z německých pramenů; není uvedeno sestřelení 5 dalších mustangů, které uvádějí Američané a Angličané.

 

Pořadí úspěšnosti německých stíhačů od 100 sestřelů výše

přidáno: 22. 8. 2015 0:16, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 22. 8. 2015 14:33 ]

Pojmenování „stíhací eso“ vychází z všeobecně uznávané britské a americké definice jež stanoví, že stíhacím esem se stává pilot, který má 5 a více uznaných sestřelů. Do této kategorie však u Luftwaffe spadalo přes 5 000 stíhacích pilotů. V samotné Luftwaffe se pojmu eso v souvislosti s konkrétním počtem vítězství moc často nepoužívalo. Přednost se dávala obecnějšímu názvu „Experte“, který se chápal ve významu piloti výjimečných schopností a dosahující výjimečných úspěchů - obecně 50 a více sestřelů.



Pro srovnání si uveďme tabulku tabulku nejlepších světových stíhačů podle zemí:



Hodnosti, funkce a vyznamenání leteckého "Experte" Ericha Hartmanna.

přidáno: 16. 8. 2015 10:48, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 21. 8. 2015 23:11 ]




Železný kříž II. třídy—Eisernes Kreuz II. Klasse

Datum udělení: neznámé

Kritérium: Jediný akt hrdinství tváří v tvář nepříteli nebo akcí, které byly zřetelně nad rámec povinností. Nebylo však neobvyklé, aby toto vyznamenání získala celá jednotka. Např. celá posádka U-29 pod velením kapitán-poručíka Otto Schuharta jej získala za potopení letadlové lodi HMS Courageous 17. září 1939.(1)

Uděleno: 3 000 000 (včetně 39 žen).  Velikost: 44 x 44 mm

 

Kříž byl nošen z druhé knoflíkové dírky blůzy příčně k jejímu okraji dolů nebo na baru řádů, popřípadě jen páska bez kříže. 

Kříž byl předáván v modré a bílé obálce spolu s certifikátem (formulář dole).

 


Původ a konstrukce Železného kříže


Železný kříž vytváří v myslích mnoha lidí obraz nevyhnutelného spojení s Třetí říší, ale není tomu tak. Ve skutečnosti byl Adolf Hitler zodpovědný pouze za přidání „pochodující svastiky“ a nápisu 1939 do řádu, jemuž daly vzniknout instinkty architekta a inspirace krále 120 let před vznikem nacistického Německa. Železný kříž vznikl 10. března 1813 nařízením Friedricha Wilhelma III., jako dočasné ocenění za úsilí v boji proti Napoleonovi. Byly vytvořeny tři třídy řádu—druhá, první a Velký kříž. Udělování Železného kříže se dělo demokraticky, bez ohledu na tehdy velmi přísné třídní rozdělení pruské společnosti a také ne jak bylo tehdy obvyklé u ostatních panovnických rodů. Bylo konstatováno, že generál i prostý vojín stejně ovlivní výsledek bitvy, byť oba na různé úrovni odpovědnosti.

Karl Friedrich Schinkel, jedenatřicetiletý berlínský architekt, byl králem pověřen, aby navrhnul symbol toho, co se stalo později známé jako pruský „Eiserne Zeit“ - Železný čas. Friedrich Wilhelm dále požadoval, aby řád obsahoval symbol pruské koruny, královské iniciály, datum založení a dubové ratolesti, jako symbol posvátného stromu Německa. Schinkel svůj kříž původně odvodil z řádového kříže Německých rytířů z období 3. křížové výpravy, který měl rovná ramena. Vlivný Wilhelmův bratr, prince Karl von Mecklenburg-Strelitz, však kříž doplnil výraznými oblouky a tato úprava byla také přijata. Nakonec byl kříž doplněn stříbrným rámem a tak byl s několika přestávkami používán, samozřejmě se změnami emblémů, až do roku 1945.

Kříž byl vyráběn tak, že se vysekly obě strany železného jádra, upravily černěním a vložily do stříbrného rámu, který se po stranách proletoval.

1. září 1939, když německé tanky překročily polskou hranici, Adolf Hitler Železný kříž obnovil v jeho původních třech třídách a přidal ještě Rytířský kříž.

Hitler vždy na své jinak jednoduché uniformě hrdě nosil svůj 1914 Železný kříž první třídy. Pro desátníka to bylo velké ocenění. Zajímavé je, že se nikdy nikomu nechlubil, jak vlastně k němu přišel i když si ho velmi cenil. Hitlera navrhnul na toto vyznamenání jeho velitel jednotky, poručík Hugo Gutmann. Poručík Hugo Gutmann byl Žid.











Pokud voják již obdržel Železný kříž II. třídy ve Velké válce a za své zásluhy jím byl vyznamenán ve WWII, nosil k původnímu kříži ještě sponu (spange).
  

Způsob nošení spon Železného kříže l. a II. třídy.









Železný kříž I. třídy—Eisernes Kreuz I. Klasse

Datum udělení: neznámé

Kritérium: Prvním předpokladem bylo udělení Železného kříže II. třídy. Piloti Luftwaffe dostávali kříž za tři až osm potvrzených sestřelů. To bylo samozřejmě pouze orientační, protože akce velkého významu nebo dlouhodobě stabilní kariéra mohla jednotlivci kříž vydělat.

Uděleno: 450 000 (včetně 2 žen).  Velikost: 44 x 44 mm

 Kříž se připevňoval na levou náprsní kapsu blůzy pomocí spony. Předával se v koženkovém pouzdru a s obvyklým certifikátem.

 

Soukromě bylo možné zakoupit i kříž se šroubovacím systémem. Zatímco většina Železných křížů je plochá, některé mají mírně konvexní vzhled.


Držitelé Železného kříže z 1. světové války, kteří byli vyznamenáni Železným křížem I. třídy1939 nosili rovněž k původnímu kříži ještě tzv. Spange (sponu), připnutou nad křížem.

 

 Příklad nošení odznaků a vyznamenání.


Druhým stupněm Železného kříže byl Velký kříž Železného kříže (Großkreuz des Eisernen Kreuzes). Měl být udělován za činy, které rozhodně ovlivnily průběh války. Jediným příjemcem byl Hermann Göring, který jej obdržel 19. července 1940 za úspěchy při budování Luftwaffe. Velký kříž se podobal Rytířskému kříži, ale měl být asi dvakrát tak velký jako Železný kříž 1. třídy, tedy měl mít 88 mm. Ve skutečnosti byl však o něco menší, protože měřil přibližně 62 - 64 mm.








 

Prvním stupněm byla Hvězda Velkého kříže Železného kříže (Stern zum Großkreuz des Eisernen Kreuzes). Toto vyznamenání bylo uděleno za více než století pouze dvakrát. V roce 1813 je získal polní maršál Gebhard von Blücher a v roce 1918 polní maršál Paul von Hindenburg. Blücherově hvězdě se říkalo Blücherstern a Hindenburgově Hindenburgstern. Za třetí říše bylo Hvězdu zamýšleno prezentovat jako ocenění pro nejúspěšnější generály 2. světové války, jakmile Německo dosáhne vítězství. Protože Německo válku v roce 1945 prohrálo, tato Hvězda nebyla Hitlerem nikdy udělena.








Čestný pohár za zvláštní úspěchy v letecké válce - Ehrenpokal für besondere Leistung im Luftkrieg

Datum udělení: 13.9.1943

Kritérium: Cena byla udělována H. Göringem pouze létajícímu personálu „Pro zvláštní úspěch v letecké válce“. Tímto oceněním byli vyznamenáni ti, jimž byl udělen Železný kříž první třídy, ale nezasloužili si ještě Německý kříž nebo Rytířský kříž Železného kříže.

Uděleno: Papírově asi 58 000, ve skutečnosti však 13 000 - 15 000.

První poháry byly vyráběny z jemného stříbra (Feinsilber), později z alpakyslitiny mědi, niklu a zinku, tzv. „německého stříbra“. Líc zobrazuje dva orly ve smrtelném zápasu, zatímco na  rubu je Železný kříž ve vysokém reliéfu. Velikost byla asi 200 mm na výšku a 100 mm v průměru.






Certifikát podepisoval H. Göring.

 

Dno poháru s označením výrobce a materiálu.



Německý kříž ve zlatě—Deutsche Kreuz im Gold

Datum udělení: 17. 10. 1943

Kritérium: Německý zlatý kříž nebo Německý kříž ve zlatě (zkrácený DkiG) byl založen Adolfem Hitlerem dne 28. září 1941. Byl udělován za mimořádnou statečnost a za mimořádné zásluhy při velení jednotek na bojišti. Předběžná podmínka pro jeho získání byl Železný kříž 1. třídy, nebo spona na Železný kříž 1. třídy. Skutečnost, že Německý kříž nebyl mezistupněm pro Rytířský kříž, ale byl nezávislou dekorací odvahy a statečnosti, je velmi důležitá. Německý kříž ve zlatě totiž mohl také dostat nositel Rytířského kříže. Rytířský kříž mohl být udělen jen za jeden čin, ale pro příjem Německého kříže bylo potřebné množství aktů odvahy a zásluh. V praxi to trvalo osm aktů pro důstojníky a šest pro obyčejné vojáky. Mohlo se stát, že Německý kříž byl přiznán až po získání Rytířského kříže.

Uděleno: 24 328


Německý kříž se nosil na pravé náprsní kapse blůzy nejen jako odznak, ale i jako nášivka (vpravo).

Německý kříž se skládá z několika částí. V raném období byl vyráběn v těžší verzi a vážil asi 65 - 70 g. Později bylo vyráběno tzv. lehké provedení, které vážilo o 20 g méně. Svastika byla smaltovaná. Vavřínový věnec měl průměr 65 mm. V těžších verzích byla podkladová hvězda z tombaku (slitina 84 - 90 % mědi a 10 - 16 % zinku), v lehčí verzi z cupalu (hliníkový plech pokrytý mědí). Německý zlatý kříž existoval také ve formě vyšívané tkaniny. Jako podklad byl použit jakýkoliv látkový materiál z příslušného druhu vojska. Tyto verze byly většinou používány na bitevním poli. Německému kříži se pro jeho křiklavost přezdívalo také „Hitlerovo sázené vejce“. Kromě Německého kříže ve zlatě existoval ještě Německý kříž ve stříbře a Německý kříž ve zlatě s diamanty.

 



Rytířský kříž Železného kříže - Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes

Datum udělení: 29.10.1943

Kritérium: Prvním předpokladem bylo udělení Železného kříže II. a I. třídy (nepočítaly se kříže z 1. světové války). Dalším kritériem byla vlastní, samostatná rozhodnutí, vynikající osobní udatnost a rozhodující úspěchy ve vedení boje ve velkém rozsahu. Jak válka postupovala, kritéria pro udělení Rytířského kříže byla revidována směrem nahoru. Tato kritéria se lišila v závislosti na vojenských složkách. Například bylo použito bodování Luftwaffe. Pokud vyznamenaný padl, bylo nutné ihned uvědomit dálnopisem OKH (Vrchní velitelství armády—Oberkommando der Heeres). Přesnější pokyny pro přidělování různých tříd Rytířských křížů byly vydány nařízením Oberkommanda des Heeres (OKH) z 3. června 1941.

Uděleno: 7361.

Velikost: 48,2-48,8 mm a 45 mm širokou černo-bílo-červenou pásku, která se nosí kolem krku. Rám byl z leštěného stříbra s obsahem stříbra 800-935. Jádro bylo magnetické, z černěného železa. Zadní strana měla stejně jako u Železného kříže pouze nápis 1813. Stejné parametry jsou i u následujících Rytířských křížů.

 

Rytířský kříž Železného kříže založil Adolf Hitler 1. 9. 1939. Bylo to třetí nejvyšší německé vyznamenání za druhé světové války ve třídě Železného kříže a také nejvyšší vojenské ocenění za statečnost a odvahu. Jeho předchůdcem v hierarchii německých dekorací byl řád Pour le Mérite, lépe známý jako Modrý Max, udělovaný do roku 1918. Rytířský kříž měl pět stupňů: Rytířský kříž, Rytířský kříž s dubovou ratolestí, Rytířský kříž s dubovou ratolestí a meči, Rytířský kříž s dubovou ratolestí, meči a brilianty a Rytířský kříž se zlatou dubovou ratolestí, meči a brilianty, jehož jediným nositelem byl Hans-Ulrich Rudel.

Certifikát Rytířského kříže byl předáván ve velké červené kožené složce o velikosti 45 x 37 cm. Na přední straně složky je zlatě vytištěn „Hoheitszeichen“ (státní znak), jehož okraje jsou zlaceny ručně. Uvnitř je kaligrafický certifikát na složeném bílém pergamenu.


 
 
 

V horní části dokumentu je ručně provedený světélkující státní znak. 

 
Pouze jméno příjemce je provedeno zlatou barvou. Ostatní písmo je hnědé, rozpité černým inkoustem. 
 



 
 
Stylizovaný Železný kříž je proveden rovněž ručně.

Dole je faksimile podpisu Adolfa Hitlera.

  



 

Rytířský kříž Železného kříže s dubovou ratolestí - Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub

Datum udělení: 2.3.1944

Kritérium: Hlavním kritériem bylo udělení Rytířského kříže. Dalším kritériem pro jeho udělení bylo opakované projevení mimořádné osobní statečnosti nebo rozhodující úspěch při vedení bojových operací. Udělení a předávání tohoto
a následujících Rytířských křížů si osobně pro sebe vyhradil vůdce Adolf Hitler.

Uděleno: 890.

 


Způsob zavěšení Rytířského kříže s dubovou ratolestí.

Detail dubové ratolesti.



Na bílé kožené složce s certifikátem je umístěn státní znak z masívního zlata. Státní znak na certifikátu byl zlacen v ohni.



Rytířský kříž Železného kříže s dubovou ratolestí a meči - Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern

Datum udělení: 2.7.1944

Kritérium: Hlavním kritériem bylo udělení Rytířského kříže s dubovou ratolestí. Dalším kritériem pro jeho udělení bylo opakované projevení mimořádné osobní statečnosti tváří v tvář nepříteli a vynikající zásluhy ve vedení vojska.

Uděleno: 160.


 

 















Dubové ratolesti s meči měly obsah stříbra 800-935, vážily 8,4 g a byly předávány v černém koženém pouzdře 107 x 82 x 32 mm. Dubová ratolest měřila 20x20 mm a meče měly délku 24 mm.


Detail dubové ratolesti s meči.

 

Certifikát předával Adolf Hitler v bílé, kožené, slonovinou lemované kazetě o rozměrech 46 x 37,5 x 4 cm. Kazeta je lemovaná ručně zlacenými ornamenty a uprostřed je státní znak z masívního zlata. Uvnitř je kaligraficky vyvedený pergamen o rozměrech 43 x 34,5 cm. Pergamen je orámován koženou páskou s antickým motivem a ručním matným a částečně leštěným zlacením.


Adolf Hitler předává meče Erwinu Rommelovi.


Rytířský kříž Železného kříže s dubovou ratolestí, meči a brilianty - Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub, Schwertern und Brillianten

Datum udělení: 25.8.1944

Kritérium: Hlavním kritériem bylo udělení Rytířského kříže s dubovou ratolestí a meči. Dalším kritériem pro jeho udělení bylo opakované projevení mimořádné osobní statečnosti tváří v tvář nepříteli nebo rozhodující úspěch při vedení bojových operací velkého rozsahu.

Uděleno: 27.


Toto vysoké ocenění bylo předáváno v černém koženém pouzdře 107 x 82 x 32 mm. Kryt je zakřivený a strany víka jsou pokryty tenkou zlatou vytlačenou linkou.

Platinová verze s 52 brilianty měří 32,2 mm x 22,4 mm a váží 14,0 gramů. Zkřížené meče měří 28 mm. Třetí obrázek je stříbrná verze se safíry pro každodenní použití.



Prvních 8 složek bylo v hnědé kůži, později se barva kůže měnila podle typu zbraně na tmavě červenou, tmavě modrou nebo šedo-modrou. Složka byla lemována pevnými zlatými ornamenty. Ve středu byl umístěn státní znak z masívního zlata jehož svastika je osazena 25 diamanty. 
Kaligrafický list certifikátu je lemován rámem v barvě desek a ozdobeným ručně zlaceným ornamentem ve stylu maroko. Text je proveden zlatým písmem.




Společný odznak pro piloty a pozorovatele ve zlatě s brilianty - Das Gemeinsames Flugzeugführer- und Beobachterabzeichen in Gold mit Brillanten

Datum udělení: neznámé

Kritérium: Odznak byl udělován Hermanem Göringem jako uznání zvláštních služeb poskytovaných Luftwaffe. Každý příjemce musel být držitelem pilotní licence. Licence mohla být i v civilní podobě pro pilotáž jednomotorových letounů a platila dokonce i licence pro kluzáky. Po smrti majitele musel být odznak vrácen Göringově osobní kanceláři. To byl případ generála Kortena, který byl smrtelně zraněn při atentátu na Hitlera 20. července 1944. Po jeho smrti nebyl odznak okamžitě vrácen a Göringova kancelář žádala arogantně jeho okamžité vrácení v době, kdy jeho tělo ještě chladlo v hrobě.

Společný odznak pro piloty a pozorovatele s brilianty se skládá z orla v letu (tzv. Göringův orel), který svírá svastiku a je obklopen oválným věncem, složeným z vavřínových a dubových listů. Věnec měří 52,5 mm x 41,5 mm, šířku 7,5 mm
a hloubku 3 mm. Rozpětí křídel činí 65 mm, hloubka levého křídla je 12 mm a pravého 15 mm. Orel je vyroben tak, aby brilianty v křídlech měly světlo, přicházející zezadu, pro zvýšení svého ohně. V pravém křídle je 36 briliantů a 31 v levém. Tělo orla obsahuje 19 briliantů a svastika 17. Celý rám orla je vyroben z platiny, zatímco věnec je vyroben z 22 karátového zlata. Váha odznaku je 20 gramů.


Jako speciální osobní cena byl odznak představen Göringem někdy v roce 1935. Je zajímavé, že jedním z prvních čestných příjemců odznaku byl Benito Mussolini, kterému jej Göring připnul osobně na blůzu 28. září 1937. Dönitzův pobočník korvetní kapitán Hansen-Nootbaar připomíná úsměvnou příhodu. Při jedné příležitosti Göring odepnul svůj pilotní odznak a podal jej Dönitzovi. Ten se na něj podíval a k velké radosti přítomných důstojníků odepnul svůj U-Boat odznak a podal jej Göringovi. Dönitzova pohotová odpověď se může sice vykládat jako uznání a pocta Göringovi, ale jisté je, že jej Dönitz považoval za národní katastrofu. Hansen-Nootbaar uvádí, že v soukromí s Dönitzem titulovali Göringa jako „hrobníka Říše“ nebo „ten ovar“.






Frontová letecká spona denní stíhač - zlatá s pennantem - Frontflugspange Tagjäger - Gold mit Anhänger mit Stern

Datum udělení: neznámé

Kritérium: Kritériem byl počet „operativních misí“. Ty se počítaly tak, že letadlo proniklo alespoň 30 km za nepřátelské linie nebo došlo k boji proti nepřátelské síle. Nad mořem to bylo více než 100 km od pobřeží v německé okupaci. V případě letu nad nepřátelským územím nebo ostrovy byla požadovaná vzdálenost snížena na 30 km. Lety nad čtyři hodiny se počítaly dvakrát, nad osm hodin třikrát. Sponu tvořila koruna vavřínových listů a na každé straně bylo jedno "křídlo" dubových listů, jejichž celková délka byla cca 75-80mm. Ve středu koruny byl symbol označující specializaci pilota (např. denní stíhač monopost, bombardér atd.), dole uprostřed byla malá svastika.  Tato dekorace byla založena v lednu 1941 a rozdělena do tří tříd. Bronz: za 20 misí, Stříbro: 60 misí, Zlato: 110 misí. Od 26. června 1944 byl ke zlaté sponě přidán pennant s počtem misí. Hartmann měl tedy na pennantu 1300.











Hodnocení a bodování pilotů Luftwaffe

přidáno: 13. 8. 2015 14:03, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 30. 8. 2015 9:41 ]

Hodnotící a bodovací systém Luftwaffe byl racionální a realistický. Bodovací pravidlo bylo jednoduché: „jeden pilot—jedno vítězství“. Jestliže tvrdilo více pilotů, že dosáhli sestřelu, museli se dohodnout mezi sebou. Když se nedospělo k dohodě, byl sestřel připsán Staffel. Bez svědka neměl pilot Luftwaffe šanci na potvrzení sestřelu. Takový nárok, i když byl podán, nepřešel přes Gruppenkommandeura. Sestřelení, oddělení, konečné zničení, výbuch nepřátelského letadla ve vzduchu nebo pomoc pilotovi v nouzi muselo být potvrzeno filmem z fotokulometu nebo nejméně jedním, a když to bylo možné dvěma, písemnými svědectvími. Písemné svědectví mohl podat parťák pilota, kamarád z letky nebo pozemní pozorovatel. Nemohlo se tedy stát, jako u některých pilotů RAF a USAAF, že by bylo některému pilotu připsáno vítězství, protože platí slovo důstojníka. Pravidlo Luftwaffe bylo opět jednoduché: „žádný svědek—žádné vítězství“. Toto pravidlo se používalo univerzálně, bez ohledu na to, jakou měl pilot hodnost nebo postavení.

Tím se postup Luftwaffe v hodnocení pilotů stal nejvíce rigidní a důvěryhodný ze všech leteckých sil 2. světové války. Jistěže se dělaly chyby, ale nebylo nic, co by poukazovalo na to, že to bylo úmyslné nebo podstatně vyšší, než na straně spojenců. Systém Luftwaffe byl nestranný, nepružný a mnohem méně náchylný k chybám než britské či americké postupy. Piloti Luftwaffe museli rovněž někdy čekat přes rok, než jim přišlo potvrzení sestřelu z OKL (Oberkommando der Luftwaffe).

Němci se od spojenců radikálně lišili zavedením složitého systému bodování v Luftwaffe, aby zavedli alespoň trochu jednotnosti do udělování vysokých vyznamenání. Tento systém se však používal pouze na západní frontě.


Jak vidíme, Němci pro toto bodování zavedli dva nové termíny. Herausschuss (oddělení) bylo zasažení bombardéru takového rázu, že musel opustit svoji bojovou formaci a Endgültige Vernichtung (konečné zničení), tedy konečné zničení poškozeného letounu. Z výše uvedené tabulky je zřejmé, že pilot Luftwaffe nemohl získat body za poškození bombardéru, pokud se týž neoddělil od bojové formace. Systém rovněž rozpoznal skutečnost, že dosažení Herausschuss byl těžší úkol než konečné zničení zasaženého opozdilce. Bodový systém neměl nic společného s celkovým počtem sestřelů (a nároků na sestřel), ale měl pouze vliv na udělovaná vyznamenání a hodnosti za prokázané schopnosti a zásluhy. Mnoho lidí si myslí, že pilot Luftwaffe získával několik sestřelů za sestřelení vícemotorového letadla či dokonce za jeho pouhé poškození. To je zcela nepravdivé tvrzení!!! Vyznamenání pak byla udělována podle dosažených bodů: 

Tento bodovací systém byl používán pouze na západní frontě, protože Němci věřili, že je snazší sestřelit ruské bombardéry a stíhačky než letadla západních spojenců. Rytířský kříž označoval v Jagdwaffe pravého „Experte“. Ctižádostiví stíhači, kteří toužili po Rytířském kříži, říkali, že mají „na krku vyrážku“ nebo „svědění či bolení v krku“, což byla běžná nemoc v Luftwaffe; někdy i fatální. Takto infikovaného nemuselo vyléčit jen udělení tohoto kýženého vyznamenání, ale podobně ceněný byl i Pour Le Mérite.

Řád Pour le Mérite (francouzsky „Za zásluhy“), obecně známý také jako Modrý Max, bylo nejvyšší pruské a německé vojenské vyznamenání udělované do konce první světové války v roce 1918. Řád byl zaveden za vlády Fridricha II. v roce 1740 během války s Rakouskem (francouzština byla v té době jazykem užívaným na královském dvoře). Do roku 1810 bylo vyznamenání udělováno i civilním osobám, po tomto roce již jen jako samostatná třída. Obdrželi ho například i Voltaire, Alexander von Humboldt, Carl Friedrich Gauss, Jakob Grimm, Felix Mendelssohn, François-René de Chateaubriand, Louis Daguerre, Michael Faraday, Jean Auguste Dominique Ingres a Franz Liszt. Civilní řád byl udělován za humanitní vědy, přírodní vědy a výtvarné umění. Do současnosti existuje polooficiální Orden Pour le Mérite für Wissenschaft und Künste.

Řád byl udělen 5430 osobám. Nejznámějšími vojenskými držiteli byli například Paul von Hindenburg, Ernst Jünger či Erwin Rommel, mezi piloty Max Immelmann (díky kterému řád získal svoji přezdívku), Manfred von Richthofen, Ernst Udet, Hermann Göring, Fritz Rumey, Franz Büchner a dalších 130 stíhacích pilotů.

Za zcela mimořádné zásluhy se k závěsu kříže připojovaly zlaté dubové ratolesti a za 50 let příslušnosti k řádu pak zlatá korunka. Vzhledem k tomu, že Pour le Mérite byl nejvyšším vyznamenáním a po jeho dosažení již v podstatě nebylo možné dát vyšší ocenění, byla vyrobena i zmíněná „vyšší verze“ s dubovými ratolestmi.

Jen čtyři lidé obdrželi jak vojenskou tak civilní verzi řádu:

¨ Helmuth von Moltke starší (historik a polní maršál – vojenská verze s dubovými ratolestmi)

¨ Julius von Verdy du Vernois (generál, Dr. phil. h.c.)

¨ Otto von Bismarck (státník, první kancléř)

¨ Hermann von Kuhl (historik a generálporučík – vojenská verze s dubovými ratolestmi)

 


Vyznamenání na východní frontě se neudělovaly podle počtu bodů, ale pouze podle počtu sestřelů. Potřebný počet nutných sestřelů se neustále zvyšoval a jak víme, Erich Hartmann dostal Rytířský kříž Železného kříže až za 147 sestřelů na konci října 1943. Následující tabulka platí zhruba pro období 1942-43: 


Podplukovník Hans-Ulrich Rudel byl nositelem Rytířského kříže Železného kříže se zlatou ratolestí, meči a brilianty, jehož příjemcem byl pouze on. Téměř do konce války létal na různých modernizovaných variantách Ju 87, až byl nakonec i on přinucen létat na Fw 190 Dora. Ve 2530 bojových letech zničil nejméně 519 tanků, více než 800 vozidel, 150 děl, 70 vyloďovacích plavidel, mnoho mostů, 1 bitevní loď, 1 křižník, 1 torpédoborec a sestřelil 9 ruských letadel včetně 7 stíhačů v letecké bitvě.

 
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Goldene Eichenlaub mit Schwertern und Brillanten

Rytířský kříž Železného kříže se zlatou ratolestí, meči a brilianty
Hans-Ulrich Rudel 


Značení stíhacích letadel Luftwaffe

přidáno: 13. 8. 2015 12:44, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 30. 8. 2015 9:37 ]

Během druhé světové války musely být všechny letouny Luftwaffe v první linii označeny Balkenkreuzem a svastikou. Balkenkreuz není, jak se často nesprávně překládá, balkánský kříž, ale břevnový kříž. V heraldickém smyslu vychází z heroltské figury kůlu překříženého břevnem nebo obecné figury známé jako řecký kříž. Použit byl zřejmě pro svoji vazbu na znak řádu Německých rytířů. V německé armádě byl přijat v polovině dubna 1918 (asi týden před smrtí Manfreda von Richthofen) a používán u Luftstreitkräfte (německé letectvo za 1. světové války). Za 2. světové války ho používaly všechny složky Wehrmachtu. V Luftwaffe byl používán ve dvou verzích:

 
 
Balkenkreuz s úzkým okrajem na vrchních plochách křídel.
Balkenkreuz s širokým okrajem na trupu a spodních plochách křídel.


 
Obecné značení letadel Luftwaffe. Balkenkreuz neboli kříž Wehrmacht se kreslil na zadní část trupu a z obou stran na křídlech. Svastika se umísťovala na vertikální stopce ocasní části. Podle svastiky v bílém kruhu a červeném poli okamžitě poznáme předválečný typ značení.

Protože se později zjistilo, že Balkenkreuz tvoří vlastně výrazný terč, přestal se malovat černý kříž a zůstaly jen bílé okraje na maskovacím podkladu.

Pod uzávěrem palivové nádrže se nacházel v žlutém trojúhelníku lemovaném bílým okrajem kód typu paliva: 

 
 
 
 

80 oktanů

 
87 oktanů

87 oktanů  

100 oktanů


Způsob značení vítězství na Me Bf 109

 
 
 Příjemci Rytířského kříže jej mívali nakreslen nad označením jednotlivých sestřelů.

 Oberleutnant Frank Liesendahl, Staffelkapitän 10/JG2 (stíhací bombardéry), do 26.6.1942 potopil 20 lodí o výtlaku 63 000 tun.

Všechny letouny jednotek Luftwaffe s výjimkou Jagdgeschwader (stíhací) a zčásti Schlachtgeswader (střemhlavé bombardovací) byly označovány čtyřznakovým kódem; vždy dva znaky před a dva znaky za Balkenkreuzem. Stíhací jednotky používaly kódovací systém, který byl vhodnější pro jejich styl boje, kdy bylo třeba rychle identifikovat letadlo spolubojovníka. Letouny štábů měly poměrně velké černé symboly, umístěné na trupu před křížem. Tyto znaky byly hodně standardizovány, ale při praktickém použití se vyskytovalo mnoho variant i individuálních úprav.

Symboly Geschwader štábu (štábu eskadry) byly obecně podobné symbolům Gruppen štábu (štábu skupiny), ale měly za krokví (chevron) svislé i vodorovné pruhy. Jednotlivé Gruppen byly označovány symbolem, který byl umístěn na trupu za křížem s výjimkou I. Gruppe, která symbol neměla.

Běžné stroje byly označeny barevným číslem, které identifikovalo jednotlivé letadlo ve Staffel a barva identifikovala Staffel, ke které byl letoun přiřazen. Směrnice upřesňovala, že číslo má být na trupu před křížem. Osobní znak pilota byl umístěn obvykle hned pod dveřmi kokpitu. Příslušnost k bojové jednotce Geschwader, Gruppe i Staffel se rovněž vyjadřovala pomocí emblémů. Zde existovalo množství variant. Někdy byly použity všechny tři emblémy, někdy jeden a někdy žádný. Také příslušnost jednoho emblému k bojové jednotce se někdy měnila podle toho, jak se jednotky spojovaly či přesouvaly. Pomocí tohoto systému bylo možné identifikovat Geschwader, Gruppe, Staffel i pilota, který letadlo užíval.


 

 
 
 

 




Detaily použitých emblémů

 


Organizace, začlenění a značení Jagdgeschwader (stíhací eskadry)

přidáno: 9. 8. 2015 2:37, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 30. 8. 2015 9:38 ]

Geschwaderstab
Štáb eskadry
3—4 Gruppen
120—200 letadel

 

¨ Kommodore - velitel eskadry (obvykle Oberst—plukovník) 

 
 
 
 
¨ Adjutant—pobočník


¨ IA/Einsatzoffizier—operační důstojník


¨ Technischer Offizier—technický důstojník (logistika apod.)


¨ Abwehroffizier—zpravodajský důstojník

¨ Nachrichtenoffizier—signální/komunikační důstojník

¨ 2 meteorologové


 Gruppenstab

Štáb skupiny
3—4 Staffeln
30—40 letadel

¨ Major beim Stab—styčný důstojník mezi štábem eskadry a skupiny, obvykle důstojník s mnoha bojovými zkušenostmi a velkým rozhledem


¨ Kommandeur—velitel skupiny




¨ Adjutant—pobočník



¨ Technischer Offizier—technický důstojník (logistika apod.)



¨ Nachrichten Offizier—signální/komunikační důstojník

¨ Sanitätsoffizier—lékař

¨ Verwaltungsbeamter—správní úředník

¨ Technischerbeamter—technický úředník

 

Staffelstab

Štáb letky 
3 Schwarme 
10—16 letadel

¨ Staffelkapitän—velitel letky, kapitán nebo major (ve skutečnosti však často nižší hodnost)



Schwarm
2 Rotten 
4 letadla

¨ Schwarmführer—Leutnant (poručík—ve skutečnosti však často nižší hodnost)


Rotte
2 letadla

¨ Rottenführer—Feldwebel (praporčík)


Označení skupin


 I.Gruppe

II.Gruppe

 


 


 
III.Gruppe 

 
IV.Gruppe 
 



 






 

 
 
 
 Stíhací bombardéry Prozatímní noční stíhačiStřemhlavé bombardéry

Barevné značení (3 Staffeln)

Gruppen

Staffel

Staffel

Staffel

I. Gruppe

1

2 nebo 2

3

II. Gruppe

4

5 nebo 5

6

III. Gruppe

7

8 nebo 8

9

IV. Gruppe

10

11 nebo 11

12


Barevné značení (4 Staffeln)

Gruppen

Staffel

Staffel

Staffel

Staffel

I. Gruppe

1

2 nebo 2

3

4

II. Gruppe

5

6 nebo 6

7

8

III. Gruppe

9

10 nebo 10

11

12

IV. Gruppe

13

14 nebo 14

15

16



Hodnosti Luftwaffe

přidáno: 9. 8. 2015 1:09, autor: Jan Štrobl   [ aktualizováno 13. 8. 2015 12:51 ]


 Nárameník Límec Rukáv 
 
 
  
Soldat
Vojín
 
 
 
 
Obersoldat
Vrchní vojín
 
 
 

 
Gefreiter
Svobodník
 
 
 

 
Obergefreiter
Vrchní svobodník
 
 
 

 
Stabsgefreiter
Štábní svobodník
 
 
  
Unteroffizier
Desátník
 
 
  
Unterfeldwebel
Četař
 
 
  
Feldwebel
Šikovatel
 
 
  
Oberfeldwebel
Vrchní šikovatel
 
 
  
Stabsfeldwebel
Štábní šikovatel
 
 
  
Leutnant
Poiručík
 
 
  
Oberleutnant
Nadporučík
 
 
  
Hauptmann
Kapitán
 
 
  
Major
Major
 
 
  
Oberstleutnant
Podplukovník
 
 
  
Oberst
Plukovník
 
 
  
Generalmajor
Generálmajor
 
 
  
Generalleutnant
Generálporučík
 
 
  
General der fliegertruppe
Generál letectva
 
 
  
Generaloberst
Generálplukovník
 
 
  
Generalfeldmarschall
Generál polní maršál

 

 
 
 

 Oberfeldwebel
Vrchní šikovatel
Hauptmann
Kapitán 
Oberst
Plukovník
Generalmajor
 Generálmajor 
Originály nárameníků

 
 






 Uniforma kapitána LuftwaffeVojenská knížka Luftwaffe 


1-10 of 20